Sváko Ragan z Brezovej I

„Hja, nech sa ve snách neplete, aj ja som chodél do školy a to až štyri zimy — čeperia sa zavše sváko pri poháriku — a naučél som sa vac jako tí neskajší fagani, čo na univerzitu chodia. Chodél som hen do našej cirkevnej školy, ked sme si ešče polienka na zakúrenie sebú noseli a pánovi učitelovi sobotáles plateli. Abecedu učeli nás pán rechtor tak po brezovsky — á-bé-ab, to nehab, kde habneš, tam spadneš. Sebe na mysli, — niekdo mosí habat, kradnút! Keby kmíni nekradli, moseli by tí spravedliví krast.

Ked som prišiel od konfirmácie, povedali tatko: „Nále Sanko, ved si už dost múdry, ja z teba nechcem mat farára; ostaneš teda doma, do školy vac nepôjdeš a budeš sa priúčat kšeftu.“ Tak som ja hla, vyštudoval a se mnú vaččina mojich spolužiakôv. A veru nám to stačelo! Kristu, Brezovana ani Žid neprekabáti! A národovcôv naša brezovská cirkevná škola též z nás vychovala! Takých Slovákov nebolo, jako boli a sú Brezovania!

Ked ma nebohý tatko zegzamenovali, povedal som im: „Tatko, vy ste fajn chlap, asnaj bych sa už aj oženél!?“ A oni? Hodeli mi pár takých nečítaných remjencom na najmakšú čiastku tela a bolo po diškurzi.

A veru bolo mi lúto za školú, najvac ked ma tatko naozaj ke kšeftu začali privierat, kože vyrábat, surové kupovat a vyrobené zas predávat. Ve škole som bol taký zbytkár, jako ostatní: ach čo sme sa my delenjakých viselectví navystrájali? Prosím vás — jako deti! Aj písmo hovorí: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem i činil jsem jako dítě, — když jsem se stal mužem, opustil jsem detinské věci.“ Ked som už bol na miesto, t. j. ked mi začaly pod nosom kostrnky šibat, počala fajka šmakovat a ked mi tatko kúpeli prvé čižmy — kordovánky (dosál som nosél len šité), opustél som detínske veci aj ja a cítél som sa mládencom…“ Potiaľ svákove rozpomienky. Ale vráťme sa ešte k mendíčeniu.