ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přiznávám se, že sem se potajně nemálo strachoval toho okamnutí, kdy se ti dva mladí spatřiti měli. A ten strach nezanechal mne ani potom, když mě má žena při našem příchodu ujistila, že Kristína nyní na přivítání svého přítele dokonale připravena je, ačkoli na první zprávu o našej známosti s ním nemálo se předěsila. Má cera, na znamení od matky dané, běžela nás Kristíně ohlásiti. Po malé chvíli vstoupily obě děvčata do chýže, kde sme shromažděni byli.

Hrozná smrtelná bledosť okryla pěknou tvář Kristíninu. Nicméně postupovala pevným krokem nejprvé ke mně, aby mne přivítala. Nepromluvíc ani slova, podala mi zimnou jako led ruku, a tichý usměch, jako úsměch mrtvého na márách, proletěl alabastrový obličej její. Potom obrátivši se ku Kalinskému, poklonila se mu, ale s takou studeností, jakoby i jemu i všem zemským svazkům už byla odumřela. On ale s vidomým zaražením přiblížil se k té sklíčené postavě, a pozdvihna ruku její ku serdci svému, řeknul: „Má Kristíno, proč tak nepřívětivě mne vítáš? Díka Božímu řízení, že tě opět přinavrátilo mně a mé dobré matce, která i tobě matkou býti chce. Nyní jsi a budeš má na věky. Nic nemá nás víc rozloučiti. Pohledniže přívětivěji na mne. Či ti tvůj Ján už není milý?“

Děvče otevřelo několikrát usta, ale ani hlásku nevydalo. Konečně promluvila hlasem, který sotva slyšeť bylo, a mezi řečí oživovala tvář její vždy vícej. „Milý, drahý Jane! — nebo to jsi mi a zostaneš na věky; — proto sem přišla, — proto tě chcem ještě ráz viděti. — Byla sem tvá svěřenice: nyní už nejsem. Žalostí a hanbou sem obtížena. Špatné to věno! — Nesmím tvá býti, nesmím mou hanbu na tebe uvaliti. Jane, važ sobě poctivé jměno rodičův tvých: to je svatý poklad, je požehnání pro děti. Ty nemáš na to zapomenutí, že můj otec sám sebe zmárnil, a tak že já cera samovrahova jsem. Na mne prstem ukazují; já nesmím tě znectiti. Jdi, a Bůh ti popřej štěstí! —“

Ján ale pojav pevněji ruku její, když odstoupiti chtěla, řeknul: „O ty dobrá, čistá duše, cože má neštěstí otce tvého do našej lásky? A kdyby můj, anebo tvůj otec na popravním místě byl zmárněn býval, či proto i naše nevinnosť nepravostí a naše nepokalená poctivosť k ošklivosti světu býti má?“

„Jane!“ odpověděla ona: „Rukou katovou může někdy i nevinný zahynouti: ale kdo sám sebe zmární, je vždy zločinec. On nejen sebe zabil, ale ještě i po svém zahynutí zabíjí pokoj, radosť, česť a život úbohých pozůstalých svých! To se nikdy nedá vymazati! — O Jane, věř mi, můj otec byl jeden dobrý člověk až do prvního okusení onoho prokletého nápoje, který samo horoucí peklo na zkázu lidského pokolení napálilo!“

„A proto se mne odřeknouti chceš, Kristíno?“ promluvil Ján srdečně: „A kolkože jest i dnes takých, kteří svůj život, svou čest, svůj pokoj a svoje svědomí zabíjejí, a při své sklenici se veselíce, ani nepomyslí, že to jim i jejich rodinám k neštěstí a zkáze posloužiti může? Kristíno, ty také nešťastníky spravědlivě samovrahy nazýváš, nebo oni v pravdě vraždí a zabíjejí sebe samých. Bohužel i můj politování hodný otec přináležel do hrozného jejich počtu. I on zponenáhla kazil si tělo i duši tím jedem, až ho v jeho vlastním loži zadusil. Nemámli proto tebe hodným býti?“

„Co?“ tázala se Kristína, celá se třesouc: „I tvůj otec? — I on pil?“

Kalinský dlouho neodpovídal. Hlava mu klesla na prse, náramnou vníterní bolestí pohybované. Konečně dal se do plače, a hodil sebou na sedadlo. Kristína ale stála jako sloup, s očima na přítele svého opřenýma. Její líce mezi řečí obarvilo se slabou červeností. Tichosť panovala ve světlici. Má cera otočila ramena svá okolo šíje rozplakané matky, a ukryla na ňadrách jejich obličej svůj. I já nadarmo sem se přemáhal. Pohledem na bolesť a trápení těch dvou dobrých duší, které každého štěstí na světě hodné byly, ale vinou svých otcův je utratily, — tímto pohledem dobře že nepuklo serdce ve mně.

Zdálo se, že se i Kristíně cit navracoval. Na její tváři nebylo sice proměny vidno. Jen oči zašly jí slzami, a tu i tu sronila se slza po jejím pěkném líci.

Ján sebral se opět, prošel ručníkem přes tvář, vstal, a pojav znovu Kristínu za ruku, řeknul: „Ne tak, má dobrá Kristíno! — Bůh je milostivý! — Neodsuzujme otcův svých těmito bolestnými zpomínkami a bídou našeho života. Jestli duchové zemřelých hrozné následky hříchův svých na zemi viděti mohou, jestli hledí nyní na naše rozervané serdce, jistě, že sou to pro nich pekelné muky. — Oby na místě těchto přátelův stáli okolo nás tisícové těch, kteří podobnou lehkomyselností, jako naši otcové dětem svým na celé roky trápení připravují, a když poslední kapku toho vražedného nápoje prožřeli, pozůstalým svým jen vyprazdněný pohár, tou nejhořčejší bolestí naplněný, v dědictví zanechávají. Dalby Bůh, aby stáli okolo nás! Naše slzy, tvá bledá tvař a zármutek úbohé vdovy muselby jich obrátiti.“

Tu opět bolestí přemožený odstoupil od Kristíny, a prošel několikráte světlicí. Upokojiv se pak opět, stál za chvílku němo před ní, pohlédaje na ni pozorem žalostným. Potom oslovil ji tíše: „Tedy nechceš mne a mou matku potěšiti?“

„Ale však sem já cera samovrahova!“ odpověděla nešťastná třesoucím se hlasem.

„Nuže tedy,“ zvolal Ján s velkým pohnutím: „Nuže, cero samovrahova, proč se stydíš za syna, jehož otec též sám sebe o život připravil? Rovnaký je náš stav, rovnaké naše neštěstí. Neodlučuj se ode mne; nesme společně, co nám Bůh nasoudil, a on pomáhaj nám břímě naše nésti!“

Kristína zakryla oběma rukama svou tvář, postoupila nejistým krokem na před, a s hlasitým plačem padla Jánovi do naručí. — Já pokývnul sem na mou manželku a ceru, a zanechali sme jich samotných.