Pálenka, otrava

Po přečtení těch listův seděl sem dlouho jako ohromený; nebo to sem uznal, že podobné dva listy dostačovaly tak citlivé srdce, jakové můj mladý přítel měl, i do zúfalstva přivésti. Nyní sem si už věděl vysvětliti jeho ošklivosť před opojnými nápojmi. Nebo jejich příčinou stratil otce i větší díl své majetnosti. Zvláště ale hrůzou mne pojal list oné Kristíny Borowské. Skryto bylo v něm hrozné jakési tajemstvo, kreré nešťastnice sama vyznati se neopovážila. Co asi prohřešila? Snad byla svedena a o poctivosť připravena? Nu, tedy byla lehkomyselnice, nehodná, aby si ji Kalinský i jen připomenul. Ženská svedená nemá žádné výhovorky. Děvče má samo svou poctivosť varovati, nikdo jiný mu ji neuvaruje.

„Ubohý Jane!“ pravil sem, tiskna mu ruku: „Tu neznám žádného potěšení dáti. Takou ranu jen čas a náboženstvo zahojiti může.“

On utřel slzy s oči svých, a zavřev krečovitě ruku mou do své, zvolal: „Jsem na mnohé roky, snad na celý život nešťastným učiněn. Že můj otec umřel, a tak nenadále: to neštěstí, ačkoli hořké je, znalby zmužile snésti. Každému uloženo jest jednou umříti. Že zanechal dluhy: i ztráta celého našeho jmění nečinilaby dlouhé starosti mé dobré mateři. Ona neví, že mne štědrá vděčnosť knížete a jeho rodiny tak zaopatřila, že nám budoucně o vyživení pečovati netřeba. Ale má úbohá mati, ona, jako mi píše, měla kříž v domě, a to po víc rokův. Mne trápí zlé tušení. Kdože ji sužoval po víc rokův, tu dobrou, pobožnou osobu? Ach, a tá nešťastná Kristína, ta dobrá, anielská duše! Cože se s ní stalo? Proč musela uteci? Proč se mne odříká?“

Tu zamlčel, a rozplakal se hlasitě. „Příteli!“ řekel sem: „anebo je tá ubohá osoba na té nešťastné případnosti, pro kterou ušla, nevinná, anebo — —“

„Žádné anebo!“ zkřiknul Kalinský: „Ona je nevinná — Znám ji. Byli sme súsedé, a za časův dětinstva málokdy jeden bez druhého. Když sem se s vysokých škol domův vrátil, slíbili sme si věrnost a lásku až do hrobu, ačkoli se otcové naši nenáviděli a ustavičně v rozepři a hněvu spolu bývali. Já nazýval sem ji svou svěřenicí, svou nevěstou, neohlédaje se na to, že otcové naši schoditi se nám zakazovali, a svazku našemu kletbou hrozili. Viděl sem zajisté, že oni to ze žádné rozumné příčiny nedělají, ale jedině z nenávisti, kterou jeden proti druhému hořeli. Měli sme náději, že se to časem napraví. Proto sem i povolání do Polska milerád přijal. A teráz, kdeby našemu svazku nic už v cestě nestálo, teráz se mne odříká. Ještě v předešlém listě, který sem několko týdnův před tímto posledním obdržel, zavazovala mne svatě a srdečně, abych se jen čím skorej domův navrátil. Byla ona vždy cnostná, pobožná a věrná, k tomu vždy pevné důvěry v Boha; — a nyní jak srazilo ji to neštěstí. Proč ukrývá přede mnou to strašné tajemstvo, které nás na věky rozloučiti má, ana žádného tajemstva přede mnou nemívala? — Ach, co se jen s ní stálo?“

Jak naříkal ještě dlouho. Já sem se nad žalem jeho nemohel slzí zdržeti. List Kristínin byl nám záhadkou, kterou sme rozlouštiti neznali, ačkoli sme se dosť sem i tam namudrovali. Sám u sebe ale měl sem to za jisté, že to děvče, v dluhé nepřítomnosti Kalinského, lehkomyselným a nevěrným se stálo. Avšak mou podezřelosť vyjeviti sem se neopovážil abych mladého mého přítele neurazil. Takých příkladův ale nemálo vídáme.

Nenadalá nehoda rozmluvě našej razem konec učinila.