ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byli sme asi hodinu od hostince, kde sme už nedaleko našej hranice obědovali. Cesta běžela nyní dolův k městečku, které před námi leželo. Slúha hospodáře, od kterého sme si na ten den koně najali, hnal je jako zdivělý. V tom vozík se převrátil, a my s ním na zem. Slúhu ale zahodilo až stran cesty. Na naše štěstí koně zastali, nebo jich chlap ten z ruky nepustil. Sedláci, kteří nás z daleka viděli, přiběhli ochotně nám ku pomoci, a obstoupili voz. My dva vylezli sme bez úrazu; slúhu ale odnesli zkrevaveného a polomrtvého do hostince, kam sme se i my odebrali.

„Hned sem si to myslel,“ řeknul Kalinský cestou: „že ten planec při obědě mnoho pil. Rozpálená jeho tvář a jeho hromování a přisahání oznamovaly to už, když sme do vozu sedali.“

Minulo téměř čtverť hodiny, až slúha k sobě přišel. Kalinský popřeopačoval a opatřoval ho starostlivě. Ubohý člověk zlámal si tím pádem řebro a levou ruku, a líce si do krve odřel. Přiznal se nám, že při obědě jen pintu vína s jiným známým sluhem, potom ale, na mnohé ponoukaní hostinské, židovky, ještě dvě sklenky borovičky vypil, ale i to bylo přimnoho pro něho i pro nás.

Táto smutná příhoda, a že vozík doktorův napraven býti musel, přinutila nás další cestu na druhý den odložiti. Mezitím měli sme v hostinci večer příjemnou společnost, záležející z některých úřadníkův od panstva a jiných rozumných lidí tamějších i pocestných. Byli sme už v našem milém Slovensku, mezi našimi rodáky. Byla tedy i přirozená věc, že sme žádostivi byli něco nového slyšeti, a zvláště Kalinský, který po víc rokův po cuzých krajinách se byl bavil.

Přemnoho pěkného tu vypravováno bylo, a s vroucí vděčností, kterou Slovák ku své vládě nepřestajně cítil a dokazoval, uznával to každý, že v krajině našej za těchto posledných rokův vícej dobrého vykonáno bylo, nežli předtím za celá století. S radostí připomínali si přítomní jeden druhého, jako Jeho Jasnost Král a Slavné Stavy na shromaždění krajinském zvláště o to šli, aby odlehčili břemeno, které na pospolitém lidu leží, a vůbec na všecko starosť obracovali, čímby naše vlasť do květu přijíti mohla.

Ale nade všecko zaradovali sme se těm ze všech krajův slovenských ozývajícím se novinám, že Slováci všade ze své dlouhověké nedbalosti se probuzují, o česť a štěstí svého národu horlivě se zaujímají, a ochotně podporují a napomáhají všecko, co jemu k dobrému jest.

Při těchto rozprávkách zanechala i Kalinského obyčejná jeho zahrouženosť. Byl on zajisté, jako sem se na našej společnéj cestě dostatečně přesvědčil, Slovák s tělem i s duší, posvěcený svému národu se vším, co byl a měl; který se těšil ze štěstí svého národu, vícej nežli ze svého vlastního; a cokoli zlého v našem národu bylo aneb naň přišlo, zarmucovalo ho bolestněji, nežli jeho vlastní neštěstí.

„Nic příjemnějšího mne nemohlo potkati,“ ohlásil se nyní do besedy: „když sem opěť na zem slovenskou vkročil, jako tyto krásné noviny o našem milém národu. Minuly čtyry roky, co sem vlasť opustil, aby cuzé krajiny navštívil; a co dobrého tam poznám, to potom, — budeli mi Bůh a dobří lidé na pomoci, — i u nás uvedl. V ten čas, vyznávám, s těžkým srdcem loučil sem se s vlastí; a kdykolvěk sem si na ni v cizině spomenul, musel sem se smutiti, vidouci, jak daleko sme se my krajiny Uherské obyvatelé v osvícenosti a vzdělanosti za jinými národy opozdili. K tomu by zvláště Slovák srdce přiložiti měl. Byly časy, kde se jiné národy od slovanského učili, teráz my od jiných lepšímu učiti se musíme. Celá vina tohoto našeho opozdění na nás ovšem neleží. Kdo zná příhody a okolnosti našeho národu; kdo si připomene jen ty vojny a rozbroje, které za mnohá století ve vlasti našej bouřily a zuřily, uzná, že tam nebylo ni času ni stihu, zapodívati se s knihami a vzdělávati se v rozličných uměních a známostěch: ale třebalo přiúčeti mládež ku zbroji; aby znala stříleť a roubať, biť a klať, a veždy hotová byla v oči se postaviť Turkovi i Tatárovi, který téměř všecko už pod nohami měl, co od Maďárův obydleno bylo, a na Slovensko ustavičné náběhy činil, kraj zbíjel a pustošil, města a dediny ohněm i mečem nivěčil, starých márnil a mladých do svojej země zajímal.“

„Ale povězme jen pravdu i sami na sebe, milí Rodáci!“ pokračoval dalej Kalinský: „Mnoho bylo a mnoho jest národův na tom širém světě, ale asnad ani jediný, kterýby tak málo byl stál o sebe, jako Slovák. On zapomenul na svoje dávné časy. Otcové naši neznali nám už vypravovať o slávě předků našich. Oni sami už nevěděli, jak vyvýšeno bylo jméno slovanské mezi národy; že milovníci pravdy a spravědlivosti vážili si nás a hledali přátelstvo naše, ale nepřátelé naši báli se moci našej; — nevěděli dítkám svým jmenovati jména mužův moudrých v radě, vítězných v boji, výtečných v umění a nedostihlých v učenosti za věku svého; — mužův, kteří byli a sou sláva našeho slovenského rodu a kterým u každého národu sluší česť a díka. Všecko to Slovákovi dávno z umu se stratilo: a právě to bylo příčina, že o sobě nic už nemyslel, nic už o sebe nedbal, ba právě za svůj národ a za svou řeč se hanbil.“

„A ten milý obecný lid, sám sobě zanechaný a opuštěný od vzdělanějších rodákův svých, kteří mu za učitelův a za příklad býti měli, z roka na rok vícej hlupěl a surovatěl. Knihy, myslel si, jen knězovi třeba: nech se on z nich učí. Platiť, koho platiť; robiť, komu robiť; jesť a piť a spať: v tom se nazdával, že život jeho záležeti má. Že ale krom toho ještě i o něco jiného dbáti a pracovati sluší; že Bůh káždému člověku, najnižšímu tak, jako najvyššímu rozumnou duši dal, aby se vždy moudřejším a dokonalejším stával: to mu ani na um nepřipadlo. Ten stav našeho národu zarmucoval mne velice, ačkoli sem nikdy o něm naději netratil. Viděl sem zajisté, že ten Otec všech lidí překrásných vlastností a způsobností svým slovenským dítkám nadělil; že národ náš je zahrada, trochu sice od hospodáře zanedbaná, ale plná zdravých, siných stromův, výborného rodu, kterej jen opatery třeba, a ona už v to najbližší leto utěšeným ozdobí sa ovocím.“

Tak mluvil Kalinský. Jeden z pocestných přihovořil se nyní k němu a řeknul: „Budete míti teráz už příležitosť, přesvědčiti se, že tá náděje, kterou ste o našem národu měli, marná nebyla. Já navštívil sem před krátkým časem některé slovenské kraje, a mohu povědíti, s potěšením pozoroval sem, že všade nový, krásnější život mezi naším lidem se křísí. Není za našich dňův už téměř ani besedy mezi Slováky, kdeby se o věcech národních nerokovalo a nemluvilo. Kdo ví, povídá rodákům svojim o slavnějších časech národu našeho; obnovuje památku pověstných mužův slovanských, zasloužilých o vlasť, o národ i o celé člověčenstvo, a vypravuje činy jejich, hodné věčné památky potomstva. Nehaňbí se Slovák už za svůj národ; ale haňbí se za to, že vypadnul ze slávy praotcův svých. A tu povstává v něm žádosť, za jinými národy a s ními na cestě osvěty a vzdělanosti dalej postupovati. Po městech i po dědinách povstávají čtenářské spolky, do kterých se každý skrovným penízem vkoupiti může. Za ty peníze nadobývá si spolek dobré knihy, příhodné pro lid obecný k poučení i ku zábavě. Knihy skládají se do obecnéj knihovny, odkuď si je každý k čítání vypožičiť může; společníci darmo, a kdo není ve spolku, za levný plat. Tu i tam povstali k tomu i tak řečené nedělní besedy. Po večerny jde, komu vůle je, starý i mladý, do školy. Tam jeden čítá ostatním z nějaké užitečné knihy, a co kdo nerozumí, to jim kněz, učitel, aneb i jiní vzdělaní a vzdělanosti svého národu žádostiví rodáci vykládají a vysvětlují. Tam si čítávají i noviny, aby poznali i co se po jiných krajinách a národech děje; a aby co jinde dobrého jest, to ku svému poučení, a co zlého, to k výstraze sobě brali. Tam přednášejí si jedni druhým, co viděli, slyšeli, čítali aneb i sami zkusili, jakoby své hospodařstvo, své řemeslo aneb obchod s větším užitkem vésti mohli a jiné podobné věci. — Učitelové vedou a připravují mládež už ve škole k tomu, aby potom, když ze školy vyjde, s rozumem a s úžitkem knihy čítati, co čítá, k poučení svému obracovati, a tak sama sobe vzdělávati znala, tak učí se náš lid na místo jiných dařemných a hříšných zábavek se knihami prospěšně se zabávati. — Slovem, všade vidno že se Slovák horlivě o to usiluje, aby s poctivostí mohel státi na tom místě, na které ho Bůh mezi ostatními národy na tomto světě postaviti ráčil.

„Všeckoby to, páni moji vděční, pěkné bylo.“ Ozval se po chvíli náš hostinský: — „A věru by neškodilo, kdyby se ten náš lid trochu ohladil. — Ale já se obávám, aby celé toto chvalitebné vynasnažování v krátkém čase na nic nevyšlo. Veliké zajisté nebezpečenstvo hrozí všemu dobrému, co se v našem národě nalezá a děje. Pokuď se to neoddálí, není žádné náděje, žeby naše vlasť a v ní náš národ vykvětnul.“

— A jaké je to nebezpečenstvo? zeptali se někteří.

„Smutná je to věc, páni moji vděční!“ odpověděl hostinský: „jako se krčmy z roka na rok rozmnožují, a skrze to bezbožnosť a všecko zlé v krajině očividně roste. Naše městečko málo výše tisíc duší počituje a má sedem krčmí; a nahlednite se jen do nich, v každé plno pijákův naleznete.“

Sou časy a dny v životě lidském, kde podivným během okolností jedna a táže věc po vícekrat se nám opakuje; anebo, kde rozličné věci a případnosti to samé, ale na rozdílný způsob, do paměti nám uvozují. Zdá se, že to jen slepou náhodou se stává. Ale ve světě žádné náhody není. Všecko zajisté, co se v něm děje, řízením Božím se děje. Člověče! moudře učiníš, jestli k podobnému běhu věcí srdce své přiložíš, či to tam sám Bůh tobě výstrahu anebo potěšení dáti nechce?

Tak považoval sem i já všecko to, co sem toho času viděl, slyšel a zkusil. Nebo jistě řízením Božím stálo se i to, že mi předně doktor Kalinský vysvětlil, jak nebezpečné mému zdraví bylo mé zalíbení v tuhých nápojech; potom, že sem se dověděl o smrti starého Kalinského a o neštěstí jeho rodiny, kterého příčina byla užívání tuhých napojův;a že sme hned na to opilosti slúhovou sami do nebezpečenství života upadli. Z toho všeho vzal sem si výstrahu a učinil sem to pevné předsevzetí, že od toho okamnutí všech tuhých nápojův varovati se budu. — Ale to mělo ještě i jiné znamenité následky pro můj život.