ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na druhý den pohli sme se dobře za rána, nešťastného sluhu ještě jednou na jeho bolestném loži navštívivše, a lítostivě obdarovavše. To pohnulo ho velmi. Na tisíckrát prosil nás za odpuštění strany neštěstí, které nám svou opilostí způsobil. Zaříkal se, že počím živ bude, nezapomene na to bolestné naučení, a že vína i pálenky, které ho nyní bídníkem učinily, vystříhati se bude. Jak slíbil, nevím či i zjistil.

Mého společníka doprovodil sem až do najbližšího města. Tu nastalo loučení, nebo tu se naše cesty rozchodily. Slíbili sme si, že navždy dobrými přátelmi zostaneme, a kdyby já do jeho, aneb on do mého kraje přišel, že se navštíviti neopomineme, byťby nám i od cesty padlo. Tak objali a rozloučili sme se úpřimně.

Od té chvíle nejednou zpomenul sem na toho milého Kalinského, a na ten hořký jeho smutek, který mu smrť otcova a ztráta milé jeho svěřenice způsobila. Doma vypravoval sem o něm mé ženě a ceře, a často sem se přiberal jemu psáti, aby zvěděl, jak se mu vodí. Ale zas sem se obával, aby rany jeho neobnovil, aneb aby snad nemyslel o mně, že jsem bezočivý vyzvědač, kterímu jen o to jde, dověděti se něčeho o tom, či se mu tajné zmiznutí jeho nevěsty poněkud vysvětlilo. Minul rok. Po tak dlouhém mlčení zdálo se mi téměř už neslušné, jemu psáti, tím víc, že ani on o sobě věděti nedával. Ani sem neznal, či na živě jest a či se na Slovensku osadil.

Na jednu cestu, kterou sem v kupeckých záležitostěch do Moravy konal, vzal sem i mou ženu se sebou. Jen před některým týdněm byla povstála z nemoci, a dle rady lekárův potřebné ji bylo, aby na čas povětří proměnila. V jednom moravském městečku, kde sme v hostinci obědovali, vstoupila ona náhodou do bočnéj chyže, kde ševkyně pracovaly. Zabavivši se při nich za hodnou chvíli, navrátila se ku mně a pravila: „Mělbys jít pohlednouť na ty ševkyně. Jedna z nich je tak krásná, že jí neznám rovné mezi všemi mně známými ženštinami.“

Bylo mi i divno i do smíchu, s jakým ohněm a s jak neobyčejnou živostí mi to má žena povídala. „Cože,“ řeknul sem: „snad jen nechceš sama srdce tvého věrného manžela při té kráse do nebezpečenstva uvésti?“

V tom vstoupila k nám štěbetná hostinská, a má žena neměla nic pilnějšího, jako dověděti se něčeho o té pěkné ševkyni.

„Ach, to úbožátko,“ vypravovala hostinská: „nemá nic krom to, co na ní vidíte; a musí sobě chlebíka hořkotěžko hledati. Bláznice! kdyby tak vysoko nosík nenosila, byla by se mohla od toho asi poldruha roka, co u nás je, i vdati. Masář Kudlín, můj súsed a mladý kupec Beřič, co tamto naproti svůj krám má, sou oba stateční a majetní mužové. Hrdá panenka ale oboum košík dala. Takého štěstí se jí věru tak skoro nedostane. Masář Kudlín je od polroka už ženatý, a má, smím povědíť, hodnou a pořádnou ženu. Ale nechtělaby i této děvčici ublížiti. Pravdu vyznať, je to osoba pracovitá a pilná, a při tom do šití a zvláště do vyšívání velmi způsobná; ba že i německy dobře mluví.“

„Odkud je to děvče?“ zeptala se má žena.

— Ze Slovenska, či odkud; odpověděla hostinská. Ku mně jen tak někdy do roboty přichodí, a bývá u jedné staré práčky v dolnéj ulici, tam niže výhni. My ji jen panna Borůvka voláme, ale ona se drží jako nějaká panička ze stavu. Nedá se z ní mnoho vyzvěděti, ale nemusí to s ní dobře býti. Rozprávělo se, že — ale já nechci opakovati, co zlé jazyky o ní klevetaly. Co mne do toho, či je pravda či nepravda, že od nějakého velkého pána svedena a potom zachanbena byla. —

„Jeli ta děvčina Slovenka,“ řeknul sem hostinské: „chtělby ji předce viděť.“

I vkročili sme do bočnéj chýže, kde nás hostinská opustila. My pak přistoupili sme ku ševkyněm, a má žena dala se s ními do řeči. Nejmladší z nich, děvče asi ve dvacíti letech, v pravdě zasluhovala pro svou krásu tu pochvalu, kterou jí má žena dala. Neznal sem se dosť nadívati na tú spanilou tvář, na níž tichý smutek bylo znamenati, který líce její trochu nabledil. Dlouhé, světlé její vlasy ovíjely se v hustých vrkočech okolo okrouhlé hlavičky, která se nechtěla od roboty pozdvihnouti. Ačkoli polosedlácký oděv, který na sobě měla, jí velmi dobře nestál, předce nedala se herská její postava a svižný vzrost ukrýti a zohaviti. Litoval sem, že to děvče jako němé bylo, a jiným za sebe odpovídati dávalo. Tak když se má žena otázala: či všecky z toho městečka sou? odpověděla najstarší z nich: My dvě ano, táto ale — ukázala na tu pěknou hlavičku se světlými vrkočmi — je slovenka.

„Ozajisté?“ přihovořil sem se k pokázané mi děvčině: „Na ten spůsob by sme byli krajané. Smímli se pýtať, z které stolice?“

Děvče ještě nižej hlávku ku práci přiklonilo, asnad aby červenost, která mu přes tvář přeletěla, ukrylo, a odpovědělo měkkým tichým hlasem: „Moji rodičové byli z rozdílných stolic.“

Chtěl sem mou pěknou krajanku ještě dalej vyzpytovati, ano ji oná starší ševkyně oslovila: „Kristíno! podaj mi trochu tvých nožnic.“

Jmeno Kristína, s přezviskem Borůvka, které jí hostinská dala, vzbudilo ve mně podivné myšlénky. Případla mi na um Kristína Borovská, svěřenice doktora Kalinského. Vyvalenýma očima pozřel sem na mou ženu a ona na mne. Hned sme si porozuměli, a nahleděvše se ještě chvílku na to pěkné děvče, opustili sme ševkyně, aby sme sobě vyjevili, co se nám zazdálo.

Když sme byli samodvoji v pokázané nám osobitné světlici, zvolala má žena: „Či tato Kristína Borůvka není Kristína Borovská, oddanice Kalinského?“ To byla nyní otázka, kterou sme nějakým způsobem rozhodnouti měli. Uradili sme se společně, tu věc se vší opaterností vyzpytovati, a pakliby ona nevěsta Kalinského byla, tu nešťastnou děvčinu k tomu přehovořiti , aby s námi šla, a za pomocnici a společnici mé manželky a cery se dala. Hned nyní prozradiť jí naši známosti s Kalinským za nebezpečné sme pokládali.

Vybral sem se tedy do městečka k oné staré práčce, u které to děvče hospodou bylo. Ale nenaleznuv ji doma, a načekav se dlouho na darmo; bez pořídění k manželce mé navrátiti sem se musel. Ale jako sem se zadivil, když sem do naší světlice vstoupil, a mou ženu v rozmluvě s oným děvčetem našel.

„Kristína přivolila k naší žádosti, a dala se nakloniti k tomu, aby s námi šla,“ pravila mi má žena: „Jí k vůli ale musíme se ještě jeden den v městečku zabaviti, aby své věci do pořádku přivésti mohla.“

Já osvědčil sem jí mou radosť nad tím, že se odvolila byti, spolu s mou dcerou, za pomocnici mé trochu ještě neduživé ženy. Pokud sem mluvil, stála přede mnou s hlávkou ku zemi sklopenou. Potom pozdvihla ku mně své jasné nevazové oči, a řekla s vděčným úsměchem: „Neznám, čím sem vaši a paní manželky lásku zasloužila. Chcem ale podla vší možnosti se usilovati, aby ste se mnou nespokojni nebyli. Už za to sem vám vděčností zavázaná, že mě z tohoto městečka vysvobodíte, kdeby mi další bydlení téměř už nesnesitelné bylo bývalo.“

Zostali sme tedy ještě jeden den tam, jak umluveno bylo, a na druhý den seděla Kristína s námi ve vozíku s tváří ku slovenským horám obrátěnou.