ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co sme viděli a slyšeli, tak mocně nás pohlo, že sme nesměli o tom jeden před druhým ani zmínku učiniti. Každý tedy odebrali sme se po své práci, aby sme se vyrazili a zpamatali. Já aspoň čím úpřimnější lítosť sem měl nad těmi mladými lidmi, tím větší hrůzu sem cítil při pohledu na nich. Jaké to neštěstí pro děti, které svých rodičův samovrahy nazývati a právě proto na nich naříkati si musejí. Bouří se všecko v člověku, když taký nářek slyší: jen bezbožného opilce to nepohýná. Ten ovšem nedbá ani na sebe ani na svojich, ani na časnosť ani na věčnosť. Či ale takový odrazu kulkou anebo provazem sebe zmární, či jen pomálu tuhými nápoji zdraví své otráví; či ho naponáhle poražka zachvátí, či znenáhla na souchoty aneb vodnatelku vyhyne: to je naposledy všecko jedno. On sám si život ukrátil, sám se zavraždil, a tak samovražedníkem jmenován býti musí.

Odpolední v smutných myšlénkách nám minulo. Naši mladí hosté nedali se ani viděti. Má úzkostlivá žena dělala si všelijaké starosti a strachy; předce však nechali sme jich samých se sebou. Jakýkolvek by konec vzalo jejich rozmlouvání, od rozumnosti výborného Kalinského a od lásky obou dalo se všecko dobré očekávati. Ale když večer nadchodil, a stol připraven stál, tu sem se sám nemohel jakési tesknotě ubrániti. Dal sem tedy zacenkať ku večeři, a mou ceru poslal sem do chyže, kde sme Jana a Kristínu byli zanechali. Téměř čtvrt hodiny ušlo, a nikdo se nevrácel. Má úzkosť rostla. Obával sem se, že se něco zlého přihodilo, a byl sem právě na tom, že k nim půjdem: tu otevřeli se dvéře, — a jak sme se potěšili! Ján s tváří pokojnou a uradovanou, a Kristína s očima stydlivě skloponýma vstoupili rukou v ruce k nám.

„Už ani nevidí, ani neslyší,“ žertovala má cera: „Musela sem konečně hroziti, že Kristínu násilně odvedem, ale to sem věděla, že mi ji pán Kalinský nepropustí.“

Ján představil nám nyní svou nevěstu a řeknul: „Ona jest opět má.“

„Požehnej vás Pán Bůh, vy milí mučeníci!“ zvolal sem pohnutý: „Dovolte, abych se vám za otce postavil, a příjmite otcovské požehnání ode mne.“

„A já tobě chcem býť za matku,“ pravila s radostnou tváří má žena, tisknouc Kristínu ku serdci.

Ale nemohu ten slavný a blažený večer vypsati. Každý si to může představiti, jak rozličné city, hned hořké, hned sladké, v srdcích našej malej společnosti se měnili. Ano jáby tu dokončil povídku o tom najznamenitějším a najkrásnějším příběhu, který sem dožil, kdyby ještě nemusel o svadbě našeho šťastného a svého štěstí hodného páru zmínku učiniti. Vyznávám, že sem krásnějšího a slavnějšího veselí nikdy neviděl, a sotva kdy uvidím. Cože jest všecka sláva a nádhera, kterou při sobášech pánův světa tohoto vidno, proti té ozdobě, ve které se Kalinský ukázal? Snadno si to můžete představiti, když povím, že ho táto slávnosť výše pětnácte tisíc zlatých stála. Jako to bylo, vyrozprávím vám nyní po sprostě.

Kalinský zabavil se ještě za některý den u nás. Potom navrátil se ku své mateři, aby jí své štěstí oznámil, a jako pravil, aby ku přijmutí své Kristíny a ku svadbě některé přípravy učinil. Jen po pěti týdněch opět se navrátil po Kristínu. Má cera, jako budoucí družice sprovázela ji tam. Že my, já a má žena na té svadbě chyběti sme nesměli, to se rozumí samo do sebe. Dva týdně později vybrali sme se i my za nimi, a byli sme tam od našich milých a od dobré matky Kalinského tak důvěrně a serdečně, jako ta najbližší rodina, přijati.

Ráno před sobášem sešli sme se všickni; to se rozumí, co najslávněji vystrojeni, zvláště naše ženské. Ale jak sme se zadivili, když i Kristína vstoupila mezi nás. Krom věnce, zapleteného okolo krásné její hlávky a visícího dolův přes kadeře závoje neměla na sobě jen onen slušný sice, ale prostý oděv, ve kterém ji Kalinský po prvníkrát u mne viděl. Pokorná mysel byla její ozdoba. „To sou mi najvděčnejší šaty;“ pošepnul mi Kalinský: „v nich byla, když mi ji Bůh opět navrátil, v nich ji chcem i k oltáři zavésti.“

Radostně besedujíce a žertujíce zasedli sme k stolu, aby sme si trochu zaporánkovali. — Zrazu ale všecko zatichlo. Nebo aj! přinesli jednu zakrytou misu a na ní věnec; a postavili ji před mladou nevěstu. Všecky ženské obrátily tam zvědavě své oči, zvláště když Kalinský řeknul: „Skrovný svadební dar pro mou Kristínu!“ Žáden nepochyboval, že tam budou nějaké drahé ozdoby pro mladou nevěstu. Kristína usmívavě zdvihla věnec a odkryla misu; — ó, ale jak sme se sklamali! Místo drahých ozdob ležely tam nějaké staré papíry, pokrutěné a poskládané. Sama Kristína se trochu nad tím zarazila. I rozkrutila a přečetla některé z těch papírův, užasla a zbledla. Oči jí zašly slzami, a jako bez sebe vykročivši od stola, hodila se Jánovi okolo šije, který nyní darmo se usiloval uspokojiti bourku, jižto byl podivnými svými dary zbudil. Později jen sme se dověděli, jak vzácný a drahý ten dar byl. Byly to písma od dluhův, které Kristínin otec zanechal, a které Kalinský v těch pěti týdněch, když od nás samoten byl odešel, do ostatní babky vyplatil. Všickni někdejší věřitelové starého Borovského byli uspokojeni, a nebylo v ten šťastný den ani jednoho, kdoby byl mohel na nešťastného Borovského ještě si naříkati. Nemeněj pohnutý, jako Kristína, objal sem dobrého Jána, a zvolal sem: „Požehnaj tě Pán Bůh, šlechetný příteli! Slavněji si nemohel do tohoto blaženého svazku vstoupiti, jako vstupuješ.“

Však zdálo se, že ještě něco přijíti má, nebo sem už večer předtím zpozoroval když Ján skoro na hodinu nás byl opustil, že mnoho chudobného lidu do Kalinských přicházelo, a každý hodný uzel se sebou domův nesl. Kristína mi zdůvěřila, že Ján na dvě tisíc zlatých vydal, aby asi 15 do 20 chudobných rodin z města od paty do hlavy nově zašatil.

„Ale to je královský nákladek, milý Jane!“ pravil sem mu, když sme od sobáše přišli, a k obědu se ubírali. Obědovali sme v zahradě pod stromovím. Tu bylo několko dlouhých stolův na čtyry strany postaveno, a uprostřed nich jeden menší asi na 20 osob.

„Což si celé město na svatbu povolal? Tys jako onen boháč v Evangelium. Co je mnoho, to je mnoho, milý příteli!“

On ale dal se mi do smíchu a odpověděl: „Nic se nestaraj! Já nejsem bohatý, ale ani nezchudobním pro tento náklad. Na to všecko, — ale nepověz o tom nikomu, — vynaložil sem jen některé drahé kameně, zlaté tabačnice, prsteně a jiné věci, kteréby krom toho nikdy nebyl na sebe vzal. Já sem je při rozličných příležitostech, za odplatu mé usilovnosti, jako lekář od knížete a jiných darem dostal. Ba i perly, jehlice diamantové a jiné drahotiny, které knížecí rodina mé nevěstě ku svatbě darem poslala, sem prodal, aby dluhy otce jejího vyplatiti mohel. Ona ty věci ani neviděla. Jen na cestě z kostela vyjevil sem ji všecko, aby mne za víc nedržela, nežli sem, a aby i ona měla to povědomí, že dluhy jejího otce velkým dílem z jejího vlastního vyplatěny byly. Co pak se těch dlouhých stolův týká, nepovolal sem ani celé město, ba ani najvzácnější domy tutejší. Nebudeš tu v žádné nádherné společnosti. Je to připraveno pro některé chudobné ale poctivé rodiny našeho města, které se páleného cele odřekly, a do Braterstva střízlivosti vstoupily. Když Bůh mne požehnal, a po tak velkém zármutku mne i mou manželku opět obveselil: myslil sem, že slušné jest, aby sme při své radosti i na bídnějších blížních našich nezapomněli, ale je potěšili. — A ten menší stol je pro nás a pro prvních zakladačův tovaryšstva střízlivosti.“

Já stisknul sem ruku tomu šlechetnému muži, a nemohel sem mu vícej povědíti: „Tys tvé drahé kamení obrátil na oděv nuzných, a perly tvé proměnil jsi na slzy radosti, ale ten najvzácnějsí poklad zostal tobě, ten jestiť odložen tobě v nebi.“

Novomanželů, jako se bez toho rozumí, posadili sme za vrch prostředního stola, a ostatní místa zaujali svatebníci. Mužové i ženy, chudobní z města, zasedli ty dlouhé stoly. Ale dnes nikdoby jim nebyl poznal jejich chudobu; nebo všickni se ukázali v nových šatách, které z lásky Kalinského měli. Všickni spravovali se na podiv tiše a slušně. Jen krásná hudba a hovor mnohého lidu, z města i z okolních dědin k podívání na tu nevídanou svatbu shromažděných, rozléhal se za chvílku v povětří. Ale skoro usadila se mezi tím množstvím svatebníkův a divákův podivná tichosť, jaká ani při podobném počtu lidu, ani při takých příležitostěch nebývá. Nevím či samo toto neobyčejné divadlo, či vážnosť ku tomu pěknému mladému páru, či snad památka na jejich předešlé nešťastné dny, které i novomanželům na mysli býti se zdály, túto hodinu tak truchloradostnou činila, a veselosť mírnila, a na úzdě držela.