ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak mluvil skušený stařec. Nyní i já přejal sem slovo, vida, že ostatní se zamýšlejí a zatichují. „Řeč našeho starého přítele nás pozarazila,“ rekl sem. „Bohužel, není tomu jináče u nás, než jako nám vypravováno bylo. I v jiných obcech nevyzerá to potěšitelněji, někde snad ještě smutněji. Proč ale neodstraňuje se to zlé, pokud čas jest a počím horší neprijde? Mluvilo se o braterstvu střízlivosti. Já sám přesvědčen sem, že je to jediný pravý prostředek proti té zkaze. Mnohý sice pochybuje o tom, žeby možné bylo, podobné braterstvo v našem městě založiti. Ale proč? Však sme ještě ani nepočali. Nezapírám, že to s mnohými obtížnostěmi spojeno bude. Ale ještě sme naše sily proti těm obtížnostěm nezprobovali. A nevím, pročby to právě u nás nemožné bylo, co v Americe, v Anlické, Švédské, Pruské, Německé, Švajcárské, Polské a Ruské zemi šťastně se podařilo. Cože, či my meněj milujeme náš národ, nejsme tak cnostní a obecného dobrého žádostiví, jako sou Poláci, Rusové, Němci, Angličané a jiní? Co Slovák až posavaď vykonal, to vykonal svou vlastní usilovností, bez cuzé pomoci; nebo je sám sobě zanechán a stojí opuštěn, jako sirota, ve světě; nikdo se zaň nezaujíma. A pobožnosť a mravnosť našeho lidu slovenského, ačkoli oným pekelným nápojem klesla, předce jest větší, než u mnohých jiných proslávených národův. A jen slovák nedalby se napraviti? probudí se i on k pokání, jen mu oči otevřime, aby poznal hřích svůj a viděl neštěstí, do kterého jej neprávosť jeho vede.

V Americe už 1813. roku zřídili někteří počestní mužové braterstvo mírnosti. Jim ale jen o to šlo, aby nemírné užívání páleného a jiných tuhých nápojův zamezili. Oni tedy sjednotili se jen proti nadužívání, anebo proti pití bez míry. Ale kdo otravu pije, ten připravuje se o zdraví a o život; všecko jedno, či ho ona na skutku zabije či jen počase; a pálenka v sobě je otrova sama. Můželi ten, kdo ji jen mírně piti chce, věděti, kdy mu je dosť? Pálenka raz skorej, jinýkrát později opojuje člověka. Souli ale jednou čivy rozdražděné a krev zbouřená, tu se ustanoví i lehkomyselnosť a samopaš při člověku, tu zapomíná se na všecka dobrá předsevzetí a sliby, a na žádné zlé následky se nedbá!

Dosť na tom, ono braterstvo v Bostoně dopustilo se jedné velké chyby. Místo toho, žeby užívání pálenky celé byli překazili, mysleli jen na to, aby se bez míry neužívala. Tím se stalo, že ti dobří lidé dvanácte neb i víc rokův darmo se ustávali. Konečně poznali svou chybu. I zjednotili se proti každému užívání pálenky, mírnému i nemírnému a předsevzali si lidi k tomu vésti, aby se páleného cele odřekli. To spomohlo! — Užitek, který z toho nasledoval, tak byl vidomý, že příklad Bostonského braterstva všudy nasledovali. Už roku 1835. bylo v Americe víc než osem tísíc podobných braterství, a přináleželo do nich víc než dva milliony lidí. Výše třiceť tisíc známých opilcův přestálo pálenku piti. Na víc než tisíc dvě sto loděch morských nebralo se žádné pálenky se sebu, a plavci bývali ti najohyzdnější opilci. Vojákům pod přísnou pokutou je zákázáno pálenku okusiti, pokud ve službě sou. Pravda, že při tom otravníci pálenkáři zle přešli. Nebo na pět tisíc pálenic a fabrik na rozoliše zahynulo, a do devět tisíc kupcův a krčmářův přestálo pálenku prodávati, nebo neměli žádného odbytu, anebo nechtěli otravníky přezýváni býti.

V Anglické zemi bylo už 1835. roku výše sto a třiceť tisíc podobných spolkův střízlivosti po městech i po dědinách. Ve větších městech jest jich po dvaceť i vícej. Tisíc dvaceť i osem lekárův, a hojičův, mezi nimi ti najslavnější v krajině, podpísali a dali vytlačiť jednu knižku, ve které se lidu anglickému ukazuje škodlivosť pálenky pro zdraví člověka. A cože se za téchto posledních časův děje v Irsku, v této krajině, kde lid pitím pálenky už na mizinu přišel, a hladem hynul? Tam opravdivá vojna povstála proti této otravě. Z města do města a z dědiny do dědiny putují knězové a mnísi, lid k odřeknutí se od pálenky napomínajíce. Jeden z nich, Pater Mathew, pod třemi dny výše třiceť tisícův lidu k tomu přivedl, že slib střízlivosti před ním složili, a celá krajina poděkovala se mu listovně za šlechetné jeho ustávání. Tak to jde i po jiných krajinách; pravda a cnost vítězí. A kde pálenku vypudili, tam mravnost, pobožnosť, pokoj a dobřemajíčnosť opět se navracuje. Ale napravení mravův u lidu z lidí výjíti musí. Tu vrchnosti a představení samotní nic nevykonají.

Cože se ale až posavad u nás pro napravení lidu stálo? Málo, aneb do prosta vyznať: nic. Tu i tam budují se nové temnice, nebo staré už nedostačují; tu i tam slyšeť žaloby, že školy naše zle zříděné sou, to že je příčina toho neznabožstva, že nemáme knih pro poučení obecného lidu, a jiné. Ale já pravím, že temnice lid od nepravosti neodvedou, školy ho šlechetným neučiní, knihy nečítané mole sežerou, počím se pálenka z tisíctisícův domův nevyhostí. Ona zajisté v nich až posavad nepokoje, rozličné neštěstí, lehkomyselnosť, bezbožnosť, lenivosť, marnotratnost, chudobu, chlipnosť, neduživosť a nepravosti bez počtu plodila aneb napomáhala. Kto lid polepšiti a napraviti chce, má předně o to pečovati, aby rozum a srdce lidu ožralstvem a opilstvem nezatupělo a porušeno nebylo.“