ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

S velikým pohnutím poslouchali sme vypravování Kristínino. Nyní obstoupili sme všickni to dobré dítě, hledajíce ji potěšiti, upokojiti a o úpřimné naší lásce ujistiti.

Kristína měla pravdu. Kdyby otec její byl předviděl, jaké zlé následky míti může navyknutí ku tuhým nápojům, ktoré naposledy potřebou se u něho staly: jistě by se jich hned na tom místě byl odřeknul. A kolik je takových lidí, kteří sklenku pálenky v ruce, ani nemyslíce na to, žeby škodná býti mohla, veselí se; ana časem jejich zdraví, jejich duši, jejich majetnosť a rodinu do zkázy uvrhuje.

I poradili sme se s mou manželkou, a usnesli na tom, že jakýkoli konec ta věc vezme, o Kristínu starati se budeme. O tom sme byli jistí, že ona, ačkoli všecku náději ztratila, predce tajně celým srdcem svého někdějšího přítele miluje. Ale otázka byla, jako to s Kalinským stojí? Či myslí ještě na úbohou uteklou svěřenici svou, či se snad už oženil? Či posavaď ve své vlasti přebývá, anebo snad do Polska, kde se mu tak dobře vodilo, se navrátil? Ba ani to nám známo nebylo, či ještě žije. Nyní sem už litoval, že sem učiněnou s ním známosť obnoviti zaměškal. Odvolil sem se tedy navštíviti ho, a sedna na vozík, dal sem se na cestu.

Na třetí deň blížil sem se k domovu Jána a Kristíny. Bylo leto a krásné popolední. Lid pracoval na poli, a zpěv slovenský ozýval se po celém okolí. Výsednul sem z vozíka, a poslav příležitosť po předku do města, šel sem pešky, jen aby se čím skorej dověděl, či mé ustávání daremné není. I dal sem se do řeči s najbližším, který se mi nadhodil. Byl to jeden otrhaný sedlák, an na vidly podepřen za mým vozíkem se díval. „Či pán doktor Kalinský ještě tu v městě přebývá?“ zpýtal sem se. A chlap ten hleděl za hodnou chvíli svou bledou, nadutou tváří na mne, opakoval si pomálu mou otázku, a potom doložil: „Odpusťte pane, ale až do dnešního rána toho dráče ještě čert nebyl uchytil.“ Na této odpovědi nemálo sem se zarazil. Zpytoval sem se ho dalej, ale vždy jen pomatěné a málo potěšitelné zprávy o doktorovi sem dostával. To mě velmi bolelo. Jako se jen mohel Kalinský za tak krátký čas tolmě proměniti? A předce sem se sám dosti takých proměn při lidech dožil. Ubohá Kristíno! pomyslel sem v sobě. Smutně dalej kráčeje, dohonil sem jednu starou ženu, která s košíkem na ruce do města se uběrala. I opakoval sem ji mou otázku o Kalinském, a ona odpověděla: „Opytujete se o našeho pana rychtáře? I ano, najdete ho doma.“

— Tedy je na tento čas rychtářem? A či sou s ním spokojni? —

„To věřím!“ odpověděla stařičká: „To je moudrý a spravědlivý pán; našemu městu už na mnoho tisíc užitku nadělal.“

To mi zase srdce oblehčilo. Dověděl sem se nyní od mé štěbetné sprovodnice, že u své matky bydlí; že je neženatý a bohatý; že mnohých chudobných napomáhá, že je opravdovým otcem vdov a sirotkův; proto že si ho v celém okolí každý váží; ba že si ho město i za deputata bylo vyvolilo, když krajinská rada v Prešpurku shromážděna byla; tú česť ale nepřijal, aby se od svých nemocných oddáliti nemusel. Naposledy když sme se mezi rozprávkou až k městu přiblížili, pokázala mi v jedné zahradě na pravo od cesty jeden dom, a řekla: Tuto bydlí náš pán rychtár. A já bez okolkův vstoupil sem do něho.

Obstarná, velmi vážná paní střetla se mi v přítvoře. Měl sem ji za matku doktorovu, a nemýlil sem se. Na mou prosbu uvedla mě do světlice synově. On sedel při stolíku a písal. Vstav, šel mi naproti, poznal mě na prvý pohled, a přijal mne se vší úpřimností. Podhodil sem mu, že sem se v kupeckých záležitostech do toho kraje dostal, a po té příležitosti že sem si žádal i naši starou známosť obnoviť. On i jeho matka stáli na tom, aby se několik dní u nich pobavil, a dali hned moje věci z hostince přinésti.

Kalinský byl vždy ještě ten samý, silný, květoucí muž; ale onen smutek ještě se nebyl do cela ztratil z tváři jeho. „Zabávám se, jako mohu,“ pravil mi: „a mám k tomu příležitosti dost; práce nazbyt.“

„A Kristína?“ otázal sem se.

On stisnuv plecoma, odpověděl pokojně a téměř lehostajně, jakoby o nějaké cizé osobě řeč byla. „Pán Bůh zná, kam se poděla! Ona si ohavnou smrť otce svého až velmi ku srdci připustila. Potom jak už mnohé vdovy a siroty a své najlepší přátely o jejich majetnosť ošidil, a úbohou služku svou svedl, která se v zoufalstvě do vody hodila, naposledy sám se oběsil, aby katovi ustávání uspořil. Co pozostalo, sotva postačovalo na zaplatění polovice jeho dluhův. Dom i dvor se prodal; ale i ten zakletý dom asi před rokem zhořel. Teráz z nova vystavený už do třetích ruk přešel. Všecko mé vyzvědávání o té politování hodné Kristíně zostalo dařemné. Dostal sem ovšem, ale velmi temnou a nejistou zprávu, i tú velmi pozdě, o jedné mladé osobě, kterou o tom čase na cestě do Moravy viděli. Tam ale všecky další znaky po ní zmizly. Byl by tomu úbohému děvčeti aspoň na nějaké pomoci býval. Když sem se z Polské domův navrátil, bylo už několko měsícův přešlo, co se ztratila; a smrť mého otce, zármutek a nemoc mé milé matky a nevyhnutelná potřeba náš dom do pořádku zas uvésti, nedovolily mi, abych se byl sám v zápěť za ní na výzvědy pustil. Možno, žeby se mi bylo poštěstilo.“

— Pán Bůh často dává, co člověk ani neočekává! — odpověděl sem. Snad vám nějaká šťastná náhoda ještě to opuštěné dítě vyjeví. — Mezi tím, milý pane doktore, aspoň to mne těší, že vás zdravého a uspokojenějšího nachodím, než ste byl na ten čas, když sme se obznámili. Sám tedy uznati musíte, že čas je najlepší doktor. I paní matka zdá se nyní býť potěšená, ano veselší, než vy sami. —

„Chvála Bohu za to!“ zvolal Ján: „Ale při mém návratu domův našel sem ji na smrť nemocnou. Náhlé skonání otcovo, — nalezli ho jednoho rána poraženého bez sebe a byl jen asi v padesátích, — a poněvádž se dosvědčilo, že vlastní vinou tak včasně a náhle ze světa sešel: to přivedlo mou matku na kraj hrobu.“

S podivením pohleděl sem na doktora: „Na porážku dokonal, a předce pravíte, že svou vlastní vinou. To nepochopuji.“

Kalinský odpověděl: „On se spravoval dle oné hříšné módy našich časův. Rozpomínáte se ještě, co sme na našej cestě spolu byli mluvili?“

— Dosaváď na umě sou mi řeči naše, — odpověděl sem. Od toho času málokdy přijde víno na můj stůl; pálenka pak, slivovice a podobné chlastaniny nesmějí přes prah do domu mého. Na to místo stal se ze mne hodný Pivoda; a při vodě, — díky vám za naučení, — jsem zdravý jako ryba, a mám náději, že takým i budoucně zostanu.

„Bodajby i můj otec tak byl učinil, jako vy, snadby do dněška byl na živě:“ pověděl Kalinský se žalem. A pak začal mi vypravovať, jak se to dálo.