ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne přišel Kalinský později, než sem si žádal. Ja sem už byl i město popřecházel, i s paní Kalinskou za dobrou chvíli si porozprávěl.

„Nemějte mi za zlé, milý příteli!“ zvolal, vstoupiv s plnou rukou písem ku mně do světlice: „Nemocných sem ponavštěvoval, ostaní úřadní práce odbavil: nyní sme svoji. Posaďme se. Chcem můj včerejší slib vyplniť. Dlouho nás to nezabaví a stojí za to, aby ste je přeslyšel.“

Bez dalších okolkův posadili sme se oba. Z toho, co mi vypravoval, poznamenávám zde aspoň najhlavnější věci.

„Hrozný konec starého Borovského,“ počal Ján vypravovati: „jako i náhlá smrť mého otce, kterak sem už včera pověděl, náramně pohly obyvatele našeho města. Příčina obojího toho neštěstí byla známa. Ale jako se to obyčejně stává, mluvilo se o tom, mluvilo, až smutná táto případnosť starou novinou se stála, a téměř do zapomenutí přichodila. Já ale nechtěl sem, aby se na to zabudlo, než aby z mého neštěstí jiným štěstí vykvětlo. Chtěl sem otcovi svému ten najkrásnější památník na hrob postaviti: I vzal sem se na to, odvésti spoluobyvatelův našich od každodenního užívání pálenky, a sice způsobem tím, který sem se v jiných krajinach naučil. K tomu usiloval sem se především některých súsedův nakloniti, o kterých sem byl přesvědčen, že sou lidé šlechetné mysli a o obecné dobré pečliví. Bylo potřebné, aby oni dobrým příkladem jiných předcházeli, moudrým slovem přehovářeli, a o našem dobrém mínění přesvědčiti hleděli. Představil sem především najvzácnějším osobám našeho města to, jaká hrozná sila opojných nápojův u nás se mine, a jak veliká zkáza z toho na jednotních lidí i na celé rodiny přichodí. Všickni to uznávali, všickni předsevzetí mé dle možnosti napomáhati přislibovali, ale vyvedení této věci každému nesnadné se zdálo. I povolal sem jich ku mně na přátelskou besedu. Ustanovili se kněz a učitelové, rychtář a řečník měšťanský, jeden radní pán; potom jeden přísažník od stolice, který tu v městě je domem, skušený sedemdesátroční městský lekář a jeden měšťan, který do vyvolené obce náleží, veliké hospodářstvo a fabriku na železné nářadí má, a mnoho služebné čeledi a robotníkův drží.“

„Po mnohém rozvažování, jako a čím by se uživání pálenky vykořeniti dalo, aby se do města našeho mravnosť, pracovitosť, dobřemajičnosť, zdravosť a pokoj navrátily, a aby se od mnohonásobného neštěstí, které často z opilstva pochodí, město uvarovalo: — po mnohém rozvažování nepřišli sme ani o krok dalej. Každý z přítomných znal nové a nové obtižnosti nadhazovať.“

„Táto věc mělaby se jeho jasnosti královi a slavným stavům, když se do krajinské rady sejdou, předložiti,“ pravil náš přísažník od stolice. „Počím se přísnými zákony počet pálenic, hostincův a krčem neumenší, dovážení pálenky z cudzých zemí nazapoví, a vaření zdravšiho a lacného piva neuvede; — počím, jako v zemi Švédské, i na krčmárův, kteří lidem až do opití nápoje dávají, i na těch, kteří výše míry pijí, pokuty uloženy nebudou: potud není žádné náděje, aby se opilstvo vykořenilo. Za také věci vláda zemská zaujati se musí, jináče se nic nevyřídí.“

„Máte pravdu; pane urozený!“ odpověděl pán rychtář, který povícekrat vyslancem městským na krajinském shromaždění býval. „Kdyby se lepší pivo v našej krajině vařilo, i tím by se počet pálenkářův značně umenšil. I v tom přisvědčuji vám, žeby se proti podobné, celé krajině škodné věci vláda zemská postaviti měla; — a věru dobře by ste učinili, kdyby ste to v stolici přednesli. — Ale mýlíte se velice, jestli myslíte, že vláda sama zákonmi, zápověďmi a pokutami to vykonati může. Člověk věždy si najde boční cestu, kterou zákony obejde a oklamá. Máme příklad na dohánu a tabáku. Za starodávna jak horlilo se proti němu! Panovníci zákazy vydávali, kněžstvo proti němu kázalo, v knihách se o jeho škodlivosti psalo, soudy přestupníkův třestaly, třicátky a daně naň se zvyševaly: všecko nadarmo! Dnes kouří a tabačí si i mladý i starý, ba děti, sotva že jim mléko mateřinské na pysku uschlo. A kolko neštěstí z toho pochodí? — Tak to bylo i s cukrem a kávou. Jak žehralo se proti nim, že nesmírné peníze každoročně z krajiny za ně vycházejí, že káva je otrava; a dnes, jen se nahlédnite do našich dědin, jako si sedláčky túto zapověděnou lakotku kmotřička s kmotřičkou ustřebují. Cisář Napoleon zakázal kávu i cuker ze zámořských krajin do Europy dovážeti, aby Angeličanům škodil. Myslíte, že tím pití kávy přestálo? — Nikoli! — Lidé vařili si kávu z cichorie, z hrachu, ze zemských ořechův a kdo ví z čeho, a naučili se robiti cuker z řepy, z javoru a jiných věcí, a všecko zostalo při starém. — Komora královská nám dosti lacnou sol dává a téměř v celé krajině po rovné ceně, jako že se tedy to stává, že tu i tam ještě lacnější sol zaopatřiti si znají? — Vidíte, vláda a představení to sami vykonati nemohou. Nech vrchnosť zapoví páliti, dovážeti, prodávati a piti pálenku zjevně a veřejně, bude se páliti, dovážeti, prodávati a piti ukradkem a tajně. Zákony mají se dělati podlé mravův a potřeby krajinské; mravy ale a potřeby zákonem ustanoviti se nedají. A nezapomeňme ani na to, že větší částka těch, kteří ve krajinském shromaždění hlas a místo mají, sami najvětší zisk a osoh z pálenky berou. Lakomosť ale a zištnosť, či urozená či neurozená, bývá obyčejně i slepá i hluchá.

Máli se lid polepšiti, to jináče se nestane, jedině skrze náboženstvo. Páni faráři měliby proti té nepravosti víc horliti a žehrati. Jen oni mohou mocí slova Božího, důkladným vyučováním a srdečným napomínáním lid ku rozumu přivesti a polepšiti. Jestli ne oni a náboženstvo, kdože jiný?

Ale dvojíctihodný pán pokroutil smutně svou šedivou hlavou a řeknul: „Já od čtyřiceti rokův bez unavení hlásám slovo Boží; neustávám navštěvovati bídných, nemocných a umírajících. Jak málo prospěla má práce na vinici Páně! Lid ovšem přichodí do chrámu, ten ze zvyku anebo pro slušnosť, onen aby něco nového slyšel, jiní z pravé i nepravé nábožnosti. Ale sotvaže vyjdou z kostela, jest po všem; jakovy nábožnosť jen pro kostel byla, a ne pro život. Tu zapomíná se na spasitelné učení, tu myslí se na jiné věci, tu jde všecko zase starou cestou a krčmy sou zase plné. Kdyby každé dobré naučení kresťanských rodičův prospěch mělo, nebyloby už žádných nepodařených detí; a kdyby ty, od tisíce rokův držané kázně byly působily všecko to dobré, k čemu směřovaly, bylby svět už plný anjelův. Ale nemoci, neduhy a chyby duchovní právě tak nedají se samými slovy vyhojiti, jako nemoci, neduhy a chyby tělesné. Tu potřebí cele jiných prostředkův, aby se střídmé i nestřídmé pití pálenky vykořenilo, pro kterou tolik neštěstí a bídy na lid přichodí. Pobožní a rozumní otcové a matky čelední v této věci najvícby vykonati mohli. Každý rodič mělby býť knězem ve svém domě. Obzvláště pak ti hospodáři, řemeselníci, kupci, fabrikanti, kteří mnoho robotníkův a služebných mají, neměliby žádného opilce robotníka do roboty a služby bráti.“

Tu onen bohatý Měšťan třel si za chvílku čelo, a potom odpověděl: „Dobře mluvila vaše dvojctihodnosť. Každý rodič mělby svojich domácích vyučovati, a k bázni Boží vésti, ješto mnozí svým príkladem čeládku svou ku zlému svozují, a tím těžkou odpověď před Bohem na sebe uvalují, který jednou duše jejich domácích od nich vyhledávati bude. Co se ale našich robotníkův týká, těm my jen za jejich práci platíme a ne za jejich mravnosť a pobožnosť. Kdo si dává boty ušiť, platí jen za koži a práci, a hledí jen na způsobnosť řemeselníkovu; ne ale na jeho domácí život. Pravda, žeby se měla i pobožnosť a mravnosť robotníkova do ohledu bráti. My ale krom roboty a krom domu nemáme co rozkazovati našim robotníkům; a jako oni od nás, tak i my od nich visíme. Jestli nedostanem robotníkův v příhodný čas, může to pro mé hospodářstvo velmi škodné býti. Tím právem by sme i vládě mohli nadhoditi, proč ona takých z úřadův nepropouští, kteří si v pohářech oblibují. Jeden nestřízlivý krajinský aneb vojenský pán může tisíckráte vícej škody nadělati za jedno okamnutí, než jeden nepaterný robotník přes celý svůj život. Já nezapírám, že užívání pálenky i to najmírnější časem zdraví i majetnosť mnohých lidí na zkázu přivedlo. Aniž se může pálenka k nevinnějšej kávě a k dohánu přirovnati. Ale chudobný, kterému víno přídrahé jest, a který předce tak jako bohatý své péče a starosti rozehnati chce, obracuje se k lacnějšej pálence. Na to ovšem nepomyslí, aneb ani nezná to, že tím jen na lacnější způsob do bídy a do hrobu se uvozuje. A však nám hospodářům, fabrikantům, řemeselníkům a kupcům není naloženo, aby sme na zdraví našich robotníkův dozerali. Mněby se zdálo, že to pánům doktorům náleží.“

Tu se dal náš sedemdesatroční doktor do hlasitého smíchu a řekel: „Poznať nás, milí Páni, že sme Slováci, to jest lidé, kteříby všecko samými slovy odbaviti radi; a nech jich někdo ku skutkům povzbuzuje, všickni jeden za druhým volají: Prosím tebe, vymluv mne! — Nu já sem vaše výhovorky přeslyšel, přeslyštež i vy mou. — Povážte, páni, že lekář jen tam do domu jde, kam ho na pomoc volají, a že tam tak snadno zase nepřijde, jak mile nemocný vyzdravěl, aneb umřel. On tedy, nemůže na to pozor dati, či se jeho předpisy a zákazy zachovávají. Chudobní doktora obyčejně ani nevolají, aneb utíkají se k němu jen když je už pozdě. Takoví lidé jdou raději k mastičkářům a starým babám a strigám, a dají se bez osohu, ale za lacný peníz mámiť a šidiť. A přijdemli k dobřemajícím a bohatým: tiby pěkně pozřeli na mne, kdyby jim držel kázně o pokání a o obrácení se od tuhých nápojův ku stvořené od Boha pro každého vodě. Zdažby ste vy, milí páni, byli přestáli hostům svým tuhé napoje předkladati, třebasby vás byl ujišťoval o škodlivosti jejich? o tom pochybuji. Kdo pak rád pálenku pije, ten jí věrným zostane a stojí na tom, že je zdravá, až do nemoci upadne. A když se naposledy při ní neduživým stane, co málokdy chybí, tedy připisuje svou nemoc tisícerým jiným věcem, jen ne pálence, kterou celý svět pije, a předce nezahyne. Konečně, když mu pálenka už žaludek a vníternosti, krev a nervy spálila a spokrčila tu ano posílá po doktora, aby ho z hrdla smrti vychvátil, anebo — umře i bez něho.“

„Často sem si myslel,“ mluvil starý pán dalej: „aby se i u nás jako v Anglické zemi a v Americe založily střízlivé braterstva. Ale když mi při tom naši pálenkáři a krčmáři na um přišli, jakoby ti celým hrdlem na nás křičeli, že jich na mizinu přívodíme; když sem si představil našich žížnivých pijákův, kteří za pálenkou, jako kaně za deštěm, nepřestajně ústa otvírají a pevně to věří, že člověk bez pálenky ani žiti ani veselými byti, ani silu k práci míti nemůže; když sem si všecko to představil, tu mi všecka chuť odpadla. Vidím, že to u nás nejde. A předce i u nás právě tak pomoci třeba, jako v Americe a v Anglicku. V našem městě, s malými výminkami pije se pálenka z domu do domu, tu lepší tam planší, tu sprostá, tam rozoliše, slivovice, borovičky, punče, krampampule a jiné. V chudobnějších domech ji nejen dospělí mužové pijí, ale i ženy a děvčata, a těmto o mnoho skorej otravou se stává, než oněm. Slúzi a slúžky vyjednávají si po předku, kolikrát se jim přes den pálenka dávati má. Deseťroční chlapci nazdávají se, že sou, kdo ví, jakoví vítězi, když sklenku pálenky bez zmraštění tváře do sebe vraziti znají, a při tom viděti je v tvaři bledé a vyzáblé s pípou v ústech hrdě si kráčeti a oblaky dýmu pouštěti. Ba shovadilé matky nejen samy nevystříhají se pálenky, pokud děti při prsech mají, ale nad to ještě i dětem tento jed dávají a smějí se, když těm úbožátkům hlava se převracuje. Nerozuminice ty domnívají se, že tím děti jejich mocnější se stanou, ono na opak ze dne na den vícej slabnou, blednou, rozličné výsypky, ba i zrádník dostávají, a jestli v první roky nezemřely, na celý život neduživé, hloupé a bez zrostu bývají. — Peněz není, ale pálenka býti musí, raději se chodí v hadrách. Nechceli nikdo požičiť, chytí se žebrácké palice. Naše město se předtím dobře mělo, ale jako se rozmnožilo pití pálenky, tak se rozmnožila i chudoba mezi námi. Na padesát takých rodin se nalezá, které nic nemají, a jen z ruky do úst žijí. Každoročně roste počet těch, kteří ani daně odpláceti v stavě nejsou. I ti majetnější stojí na slabých nohách. Sotva pětnácte domův nalezneme, které by se ještě dobře měly. Ve špitálu opatrujeme dvacet osob, z nichžto třech pálenka o rozum, a teměř všeckých ostatních o majetnosť připravila. Děti z nepoctivého lože množí se s každým rokem. Ožralců, kteří téměř nikdy nevytřezvují, máme v městě pětnáct. V temnici sou dva z našich měšťanův. Žádná neděle, žáden trhový den nemine bez rvaček a poranění. — To, milí páni, sou následky pálenky. Ta bledá tvář u většího dílu našich robotníkův a chudobných lidí, nepochodí od bídné živnosti a potravy. Nebo při vodě, mléku, chlebě a zemčatech vidno lidí zdravých, silných a veselých. Zdravá, přirozená potrava a nápoj člověka slabým nečiní, ale ty nepřirozené, jedovaté nápoje uvrhují lidí do tisícerých nemocí a neřestí. A to množstvo bídných dětí jak v chudobných tak i v bohatých rodinách, sou oby

čejně od kořeně zkazené tvory, živí svědkové nestřízlivosti a opilstva rodičův svých.