ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Otec Kalinského, jako sám syn jeho pravil, býval vždy počestný a hodný člověk. On sice v statečné společnosti rád si vypil svůj pohár vína, ale pod způsobem. To bylo už najvýš, když přišel, jak povídáme, do dobréj vůle. Opilým žáden ho nikdy neviděl. Ale tá dobrá vůle zponenáhla přicházela častěji, zvláště když na hostinách dvojaké i trojaké víno píjel. Najškodnější mu ale bylo to, že se naučil, s jinými měšťany hned do tohoto, hned do jiného domu na večerky choditi, aby si zahral anebo pobesedoval. Tu ovšem často přichodil s dobrou vůlí domův. Slivovici ale a jiné tuhé nápoje velmi zřídka píjel.

Při takém způsobě bylby asnad ještě dlouho, ačkoli ne beze škody na zdraví, na živě zostávati mohel. Mírné užívání vína při stole občerstvuje a posilňuje, jestli se pro zahašení smědu místo vody nepotřebuje. Nebo ono nehasí, ale rozpaluje žížen. Kdyby se jen páleného docela byl varoval. Ale s otcem Janovým šlo to jako s mnohými jinými. Pije se a pije, a nedá se pozor, kdeby se přestáť už mělo; a konečně zabudne se docela na míru. Jeho každodenní téměř podnapití mu naposledy po několka rokách dobře nesloužilo. Cítil často mdlobu: neměl chuti do práce; barva jeho se měnila a tratila, a tvář se mu zpadala a odula. Pozorovalo se při něm často, že je omrzlý, aspoň ne tak veselý jako jinokdy. Ve dně býval ospanlivý, a v noci sen jeho slabý a nepokojný. On to připisoval nastávajícej starobě; a paní Kalinská se nazdávala, že sou to následky jeho prácí a starostí a spojených s ními mrzutostí. Sama tedy mu tu i tu pro občerstvění pohářik nalila, a to bylo mu otravou. On tomu navyknul. Pokuď mu víno krev rozhřívalo, trvala i jeho čerstvota; potom ale navracovala se opět jeho předešlá mdloba a omrzelosť.

„Matka má,“ vypravoval Ján dalej, počala se obávati, že ho nějaká nemoc nadchodí, a zavolala lekáře. Otec smál se, nebo necítil při sobě ničeho, co lidé nemocí jmenují. A předce krom nadání byl už blízký smrti. Nyní ztěžovával si, že má nepořádnou stolici. Vníternosti jeho tedy byly už oslablé a zkažené. Lekář předepsal, co mu najužitečnější bylo, aby se studenou vodou strábil; a matka starostlivý pozor dala, aby od předpisu neodstupoval. Jí k vůli odřeknul se otec i svých večerních společností a zábavek. Předce ale neukazovalo se žádné polepšení. Ano on se stával ještě zamračenějším a ospalejším. Ráno bědovával, že mu je hlava pustá a údy zmeravené a těžké, jak olovo. Předce při tom pilně pracoval, a zdraví svému k vůli často se procházel. — Tu ho náhle porážka zachvátila. Po jeho smrti nalezli mu v škříni prázdné sklenice od tuhých nápojův. Pil tedy tajně; snad aby se mu v noci lepši spalo.“

„Jeho smrť ale, kterou velmi litujem, — nebo byl výborný otec a manžel, — jeho náhlá smrť, kterou si tím vůbec oblíbeným jedem, totiž pálenkou, přitáhnul, způsobila našemu městu a některým súsedním dědinám veliké požehnaní.“

— Co? zvolal sem s podivením, požehnání hovoříte? — Jak to bylo možné? Tobych rád věděl!

Ján odpověděl: „Předešlá samovražda starého Borovského a potomní náhlá smrť mého otce, kteří oba za obeť pijanstvu padli, nemálo pomohly k polepšení lidu zdejšího; a příklad našeho města nasledovaly nezadlouho i některé okolní obce. Založili sme, totiž, mezi sebou tak řečené Braterstvo střízlivosti, o kterém —“

— Odpusťte, že vám do řeči padám! — ozval sem se: Trvá to braterstvo až posavaď? — — To mi je věc velmi pamatná! Trvá dosavaď, či snad — —

„Pravda že trvá!“ odpověděl doktor: „a sice už téměř dva roky. Naše město počituje na dvě tisíc obyvatelův, a z těch přináleží už do petnácte sto do našeho braterstva.“

— Jako? zpýtal sem se s úsměchem: Či se i vaše ženy a děvčata, ba snad i děti daly do vašeho braterstva, že skoro celý počet obyvatelstva do něho přináleží?

Doktor vyvalil na mne oči a řekel: „Jakože by jen možné bylo také braterstvo založiti, a založené jakby mohlo spasitelně účinkovati bez dětí a bez bílých osob? Z ohledu na střízlivosť může žena velmi mnoho vykonať při svojem mužovi a zvláště při mladém lidu. Žena trpí najvícej při pijanstvě mužovém. Ona ovšem není veždy v stavě zaastaralého opilce napraviť, ale může nastávající pokolení od této zkázy zavarovať.“

Uznávám, že se mi to divné zdálo, protož sem řeknul: I jakože se to jen dalo vyvést? Naučte mne. I u nás zajisté chtěli podobné braterstvo střízlivosti založiti: nebo jako tu a po všech téměř krajinách, tak i u nás tá nákaza pálenková hrozně se rozmohla. Někteří šlechetní a o štěstí lidu našeho a vlasti našej pečliví mužové, zvláště náš pán farář, dali si všeckou práci, aby tovaryšstvo střídmosti zřídili. Ale tak mnohé překážky se jim nadhodily, že od předsevzetí svého odstáti museli.

Kalinský chtěl dalej vypavovati; v tom ale vstoupila jeho matka do světlice, a volala nás k večeři, kterou sme, že večer pěkný byl, v zahradě užiti měli. Nebylo jináče, museli sme všecko zanechať a poslouchnouť. „Snad zítra najdeme sobě času,“ — řekel mi doktor jdouci: „potom vám o této věci dalej vypravovati budu. Velmi rád o tom hovořím. Bez pochyby ste při zakládání takého braterstva neučinili počátek tam, kde ste ho učiniť měli; jako se v tom ohledě i jinde pochybilo, proto se předsevzetí nepodařilo.“

V skutku nebylo celý večer ani pomyšlení na předešlé rozmlouvání naše. Stará paní obracovala rozprávku na sta jiných věcí. Mezi jiným žalovala mi v žertu na svého syna, že ji při nastávajícej starobě bez pomoci, totiž bez hodné nevěsty nechává. „Zdá se mi,“ smála se stará paní: „že se mu chce starým mládencem sostati.“ — To nám zavdalo příležitosť ku mnohým veselým řečem. Mně pak viděla se tu příhodná chvíle, oznámiti jim radostnou novinu o nalezení Kristíny. Nestálo mě mnoho, obrátiti řeč na túto milou paničku. Ale tá studenosť, se kterou Jan o svojéj někdejšéj nevěstě mluvil, a že nyní, při prvním připomenutí Kristíny zrazu řeč na jiné věci obrátil: to mne odstrašilo. I stará paní při tom jméně zatichla, a z tváře její bylo poznati; že sem se věci jí nemilé dotknul. Pročež neopovážil sem se o ní se zjeviti. Zamlknul sem tedy, a nemálo mne to zarazilo. Bylo viděti, že se tu proměna stála, a že to zde příjemné není, proč já na cestu sem se vydal. Odložil sem tedy věc na ráno, ažby mohel s Janem v samotnosti slovo promluviti. — Ubohá Kristína!