ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kalinský a já stávali sme se na našej cestě s každým dněm důvěrnějšími. On byl jeden úpřimný člověk. Zostával ale téměř vždy smutný a zamyšlený. Nic ho nemohlo rozveseliti. Jen když sem někdy na záležitosti našej vlasti a našeho národu řeč obrátil, odletěly, aspoň na čas, ty mrákoty s čela jeho. Zdál se mi příšlechetný, než aby ho zlé svědomí bylo trápiti mohlo. Byl zaopatřen dobře; mladý, zdravosti jen kvétnul: čímže se tedy srdce jeho zhrýzalo? Jistě, myslel sem, měl v Polsku nějakou nešťastnou lásku. Nebo tolik sem vyrozuměl, že neženatý jest; — a pro ohnivé mladé srdce není bezpečno těm sličným Polkám do očí hluboko se nahlédnouti.

Jednoho dne, když sme se přes krásné údolí mezi Tatrami spolu vezli, počal sem mu strany jeho smutku přátelsky domlouvati. „Vy by ste měl a mohel ten najšťastnější člověk na tom božím světě býti. Otevřite mi své srdce, snad budu moci i já vám lekářem býti.“

— To nemůžete, odpověděl on. Jsem nešťastný. Mně nikdo na světě nepomůže. Vám ale mohu příčinu smutku svého vyjeviti. Asnad mi odlehne ze srdce, když si s úpřimným přítelem o mém neštěstí porozprávím. Nate, milý rodáku, čítajte sami, co mě domův žene.

I vytáhnul dva papíry a podal mi je. Jeden z nich byl list od jeho matky, a zněl takto:

„Když toto psání tebe, milý Jane, dojde, sem já už opuštěnou vdovou. Navráť se, synu můj, a buď podporou tvé nešťastné matky. Tvého otce není víc. Porážka nenadále ho zachvátila. Už loňské jeseni byla ho jednou napadla. Nechtěla sem ti o tom psáti, aby tě nezarmoutila. Na darmo mu lekář domlouval, aby mírnosti při víně šetřil. On se oddal na pití, a to bylo jeho i naše neštěstí. Budiž vůle Boží! — ode dvou rokův těžký domácí kříž snašeti sem musela, vidouc, jak naše majetnosť vždy vícej klesá. I co nám zostalo je velmi zadlúženo; a z něho sotva něco zavarujeme nad to, co sem já přinesla. Bojím se, aby sme i o dom nepřišli. Navráť se čím skorej, ty má poslední útěcho! — Připráv se ale ještě i na jinou ranu. V domě našeho súseda Borovského stala se před měsícem případnosť tak hrozná, že se ani vypsati nedá, hroznejší než u nás. Jen tolik ti oznamuji: Borovský nežije. Cera jeho Kristína, někdy tak milá tobě, zmizla; nikdo neví, kam? Všecko vyzvědávání bylo dařemné. Starý Borovský byl jeden haněbný člověk. Poklamal mnoho lidí, i nás. Jeho jmění nepostačí na zaplatění dluhův. Toho úbohého děvčete je mi úpřimně líto. Neměškaj, milý synu; opusť všecko, a ponáhlej se k pomoci

Tvé zarmoutěné matce.“

Druhý list, který mi Kalinský podal, byl též ženskou rukou psaný, ale bez dne a místa. Zněl takto:

„Nelekaj se, můj věčně drahý Jane, když ti oznamuji, že tento list je poslední, který tobě psáti smím a chci. Mé srdce zostává sice upřimně tobě nakloněno. Ale, byťby toto srdce puknouti mělo, tvou svěřenicí, tvou nevěstou býti víc nemohu. Dobře že se tvoji rodičové našemu svazku protivili. Nebo já sem se toho najhoršího dožila, čeho se člověk dožiti může. Psati o tom nechci; krom toho se o všem nezadlouho dozvíš. Zapomeň na mne! osvobozuji tě ode všech tvojich slibův. Prsteň, který sem od tebe měla, tvá matka tobě navrátí. Daj ho štastnějšej ceře, která tebe hodnější bude. Žiji a trápím se daleko ode tvé i mé vlasti. V dostatku a hojnosti vychovaná, sem nyní služkou. Pro mne svět už žádných radostí nemá… Zůstaň s Bohem, milý, drahý Jane! Zapomeň na mne!… Nyní sem to najtěžší vykonala, s tebou na věky sem se rozloučila… Zapomeň na mne!… Nevyzvěduj se, kde bydlím. Byťbys mne i našel, všecko by předce dařemné bylo. Žádám si umříti. Snad se nebe nade mnou smiluje. Zůstaň s Bohem! S Bohem na věky!“

Kristína Borowská.“