ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

S tím dokončil Kalinský svou rozprávku, kterou sem se vší pozorností poslouchal. Věděl sem z novin, že i v našej vlasti pokusili se někteří šlechetní mužové podobné spolky střízlivosti tu i tam založiti, ale nebyl mi znám ani jeden, kterýby byl obstál. Bez pochyby se to nepodařilo; nebo ti, kteří se na to zavzali, aneb vytrvalosti neměli, a najmenšími překážkami hned odstrašiti se dali, anebo jako já, nevěděli způsob, jak se to započíti má.

Výbornému Kalinskému děkoval sem úpřimně za to poučení, a tím vícej sem si ho vážil. Nyní znal sem si už vysvětliti ty rozličné soudy o něm, které sem slyšel, vyptávaje se na něho. Kdo zajisté tak pevně proti zlému se postaví, a tak horlivě o dobré stojí, má vždy zlých proti sobě, ale dobrých po své straně.

„Dobré, věru, a veliké veci ste učinili!“ řekel sem: „Budeli mi jen možné, chcem vašim následovníkem býti. Povědomosť tak dobrého skutku musí srdce vaše Božím pokojem a nebeskou radostí naplňovati. Ano, milý, šlechetný, dobrý Jane, neměj mi to za zlé, musíme si potykati a důvěrní přátelé býti. Však i o moje zdraví, a skrze to o mou celou rodinku máš zásluhy. Jen tvá rada zajisté mne zachránila, že sem se i já oným záhubným nápojem neotrávil. Nazývaj i ty mne bratrem.“

On objal mne a řeknul: Milý příteli! Trochu vysoko ceníš moje zásluhy. Ale kdože by nechtěl bratrem býti takej duši, která tolkou radosť cítí nad dosti chaterným skutkem, jaký sem já učinil.

„Považuj ho ty za chatrný aneb za veliký,“ zvolal sem: „ale nyní jen pochopujem dokonale, co jsi podtím rozuměl, když jsi řekel: žes chtěl ten najkrasnější památník otci svému na hrob postaviti. Cnosti dítek sou najkrásnější památník pro rodiče. O s radostí i žalostí bude tě požehnávati a obdivovati Kristína, když ji to doma vyrozprávím.“

Při tom slově, které mi v mém pohnutí neprozřetelně z úst vypadlo, zblednul můj dobrý Jan jako stěna. Vyvaliv na mne oči, zajíkavě se tázal: „Co? — Doma? — Kdo? — Kristína? — Jaká Kristína?“

Já vzav ho za ruku, odpověděl sem: „Odpusť, milý Jane! V unáhlení vyklouzlo mi slovíčko, na které sem tě lepše měl připraviti. A předce, po pravdě, jen z ohledu Kristíny sem k tobě přišel, ačkoli o tom ani sama neví. Upokoj se, zpozoroval sem už, že ani tobě, ani tvé matce milé není, když se jméno toho děvčete zpomene. — Mluvme raději o něčem jiném.“

— Ne, ne! zvolal Ján: Kristína - v tvém domě? — Mluv, žije ještě? — a u tebe? — Pro Boha! neklam mě. — Kdo ti to pověděl, že mi to děvče, že mi jeho jméno milé není? Či mi srdce už celé roky za tou nešťastnou nemře? Všakby má dobrá mati svůj život na to dala, jen aby mne s Kristínou, pakli ještě svobodná je, šťastnou učinila. — Mluvže, mluv, jestli mne skutečně rád máš! — Znáš ji? — Je u tebe? A je tvé vážnosti hodna? —

Ján, ačkoli mne ustavičně ponoukal, abych mluvil, bylby mi jistě pár sto otázek ještě předložil, kdyby mu já nebyl řeč protrhnul. „Upokoj se!“ řekel sem mu: „všeho se dovíš! — Ano Kristína je anjel, hodná mé i tvé vážnosti, a je u mne.“

Tu Ján, kterému se nenadalou radostí všecka krev do tváří valila, vyskočil ze stolce a zkřiknul, běhaje po světlici: „U tebe? tu v hostinci? — A tys mne to hned nepověděl! — Kterák si mne mohel tak trápiti, a mně to nepovědíti! Musím to hned mé mateři oznámiť.“

I musel sem doktora celou silou držeti, aby mi neušel. „Slyš pak, a zpamatuj se!“ zvolal sem: „Nerozumíme se! Není ona u mne zde, ale doma u mé ženy a cery; tři dny cesty daleko. Ona ani neví, že já u tebe jsem.“

Tento výklad ho trochu uspokojil. Klesnul opet na stolec, a pravil smutně dalej: „Jako se jí asi vodilo za tolký čas? — Jako že se úbožká dostála do tvého domu?“

Nyní mi jen bylo možné, všecko mu povypravovati, kde a jak sme s mou ženou Kristínu našli, a se sebou domův vzali. Ale ačkoli sem dost obšírně rozprávěl, předce doktorovi všecko to málo bylo. S tisícerými novými otázkami padal mi do řeči, až sem mu konečně odseknul, že víc nevím, a jestli se chce víc dověděti, aby se vybral se mnou, a aby se sám od své bývalé svěřenice povypytoval.

„Bývalé?“ vzdychnul Jan: „Ano, z přílišné citlivosti učinila mne i sebe nešťastnou, a prsten mé matce zpátky poslala. Já ale chci věděti, či i sebe i mne na celý život v žalosti nechati míní. Pojdem s tebou; chci ji viděť a slyšeť. Musí se to mezi námi rozhodnouť.

S tím pojal mne Kalinský za ruku, a vedl ku své dobré mateři. Tu sem všecko znovu a nakolko možné bylo ještě obšírněji rozprávěti musel. Tá výborná paní poslouchala mne zprvu s podivením, potom s blyštícími se od radosti očima, a naposledy objala se slzami syna svého, v jejím náručí hlasitě plačícího.

Třeba bylo několik hodin, až se ti milí lidé zpamatati a se mnou rozvažovati mohli, coby se dalej činiť mělo. Bez připravení nesměla Kristína svého bývalého a ještě vždy milovaného svěřence spatřiť; toby zajisté snadno jejímu útlému zdraví bylo škoditi mohlo, Psal sem tedy po předku mé ženě, jako sem doktora našel, a že to na její moudrost zanechávám, Kristínu na náš příchod připraviti. — Několko dní po tomto psání vydali sme se na cestu.