ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ku konci obědu, když se vesele za zdraví připíjelo, povstal ze svého místa i tamější pan farář. Všecko zatichlo, a on počal k přítomným takto řečovati:

Milí přátelé, spoluhodovníci a ostatní přítomní! Očekáváte snad ode mne, že i já něco promluvím ku pochvale našeho mladého páru, který nám tento veselý den připravil. Ale já vím, žeby nějaké vychvalování pokorné duše našich novomanželův víc obrazilo, než potěšilo. Vůbec známo jest, a vy to dobře cítíte, co všecko náš šlechetný pán rychtář k dobrému našeho města, k prospěchu přemnohých rodin a k potěšení bídnějších mezi námi učinil. Milí přátelé! Pozdvihnite očí svých k nebi s upřimným děkováním, že nám takého zprávce poslalo, a s vroucí prosbou, aby ten, který jest studnice vší milosti, požehnal toho, který požehnal nás, a jej i jeho manželku dlouho při zdraví a životě zachoval!

Pán farář zatichnul na chvílku; oči jeho obrátili se k nebi, a slza spadla po vážné tváři jeho. A všade vůkol stolův viděl sem zdvihnuté k nebi ruce a zaslzené oči přítomných. Potom povstalo všeobecné pohybování mezi svadebníky a diváky; zprvu jen tiché hlasy, které znenáhla v hlasité volání vypukly, takže jen tu i tam bylo rozuměti slovo: Živ ho Pán Bůh! — Dlouho — Dlouho! — Otec nebeský požehnaj Kalinského!

To mne velice pohlo. A ovšem táto uznalosť zásluh a dobročinnosti Kalinského byla krásným svědectvím i pro spoluobyvately jeho. Nebo kde vděčnost a uznalosť u lidu vidno, tam se nalezá zem dobrá ku všelikým jiným cnostěm: neuznalosť ale a nevděka je neomylným znakem zkaženosti a nenapravitelnosti lidu.

Když se hovor trochu utišil, pozdvihnul dvojctihodný pán znovu hlasu svého a mluvil takto:

Milí přátelé! Drahně rokův přežil sem už mezi vámi. Bez ustání a se vší horlivostí hlásal sem vám slovo Boží, a ukazoval cestu spasení. Ale pozoroval sem to s bolestí, že při všem učení, napomínání a trestání mém náboženstvo klesalo, pobožnosť hynula a bohaprázdnosť vždy vícej se rozmáhala. Vynasnažování mé bez ovocí zůstávalo, a to trápilo mne velice. Tu nám poslalo nebe tohoto šlechetného muže, kterého otcem a spomocníkem našeho města s radostí nazýváme. On ukázal nám studnici a počátek všeho toho neštěstí.

Asi od polsta rokův, totiž, vypuknul hrozný mor po celé téměř Europě, který vícej zpustošil zem naši, než černá smrť a cholera, a z Europy rozšířil se i po jiných částkách světa. Ten mor je pálenka. Ona sežírá zdraví, majetnosť, rozum, cnosť a život lidí, a uvrhuje celé rody, dědiny, města a celé krajiny do bídy, hanby a potupy. A co najhoršího jest, i ženy navykly na tento jed, takže děti hned od života a od prsův matek svých tímto jedem se otravovaly. Nic nepomáhaly proti nákaze této školy a chrámy, nic pouta a temnice. Dom nakazoval se od domu, dítě od rodičův, přítel od přítele. Pilo se a pilo. Tu jeden se domníval, že ztratěnou veselosť mysli tím pekelným nápojem sobě navrátí, jiný, že přítomný neduh od sebe oddálí. Jak šel den za dnem, až tělo oslablo, a rozum i srdce zatupěly. Míra nepravostí rostla.

Neníli tedy člověk, který jiných k nápoji svozuju, jeden z těch najvětších zločincův? On zajisté zabíjí lidi na duši i na těle, na jmění i na poctivostí; on manželky do smutku obléká, a siroty na žebrotu uvodí. A naproti tomu, kdo lidi naučením i příkladem od nápoje odvozuje, neníli opravdívý dobrodince člověčenstva?

Ale jakože se měla táto nákaza překaziti? Jaká tu pomoc, kde zemští páni, měšťané, ba na mnohých místech i sedláci mají právo ten jed páliti a prodávati? Jaká tu pomoc, kde nikdo nevěděl, anebo věřiti nechtěl, že pálenka škodná je? Jaká tu pomoc, kde chudobnější, poněvádž pálenka lacnější je, ji pro občerstvění a posilnění užívati, za nevyhnutelně potřebné pokládali, a bohatější rozličné rozoliše, punč, krampampulu za lakotku považovali? Ovšem činí pálenka na několik okamžení člověka čerstvějším a veselším; potom ale zkušoval každý, že nepřirozený ten nápoj hlavu obtěžuje a tím větší slabotu a ochablosť na těle i na mysli zanechává. Proto někteří předsevzali sobě svatě, jen střídmě pálenku užívati; ale na darmo. Jen kdo se jí cele odříká, může zachován býti. Odřeknouti se vždy snadnější věc je, než míru zachovati. Ukaž ďáblovi prst, a on zachvátí tě znenáhla celého s tělem i s duší do propasti zahynouti. Vypleň koukol s kořenem; odtrhnešli jen steblo, tím bujněji se ti vymladí.

Nebylo žádné pomoci, žádné, aby sme aspon v našem městě nákazu tu a za ní v zápětí jdoucí bídu odstrániti byli mohli. Tu navrátil se náš dobrý Kalinský z cuzých zemí, a ukázal nám cestu k vysvobození. On pověděl: Ve všeobecném nebezpečenství musí lid sám si spomáhati, sám všeobecně povstati, jestli ještě nějaká jiskra cnosti a lásky k národu v něm dutná, jestli ještě cit i hanby i cti v něm nevyhasnul. Tu mají všickni, aspon ti lepší, své ruky a mysli spolu spojiti. Bez takého sjednotění ani duchovní ani světští představení sami o sebe nic nevykonají. On založil Braterstvo střízlivosti mezi námi, a Bůh požehnal dobré předsevzetí jeho; nebo každý počestný obyvatel našeho města zapsal se do spolku toho. — A hle! pomalu navrátila se opět pobožnosť, a s ní pokoj a mravnosť do příbytkův našich, přátelstvo mezi měšťany a dobřemajíčnosť do obce naší.

Milí přátelé! Nejsmeli tedy všichni dlužníci šlechetného muže toho? A můžemeli se mu odměniti? Ovšem můžeme, i máme, i chceme. Vyobcován buď zpomezi nás, jako prašivá ovce z čistého stáda každý, kdo se opováží pálenku, ten morový jed, ten pekelný nápoj do našej pokojnej obce uvoditi! — Kalinský! Příjmitež na důkaz našej vděčnosti, co najlepšího máme, naše věrné, upřimné srdce!

Tu starý pán farář s takým ohněm a čerstvostí, jakoby byl o třiceť lét omladnul, přiskočil ku Kalinskému a objal ho srdečně. My, kteří sme blížeji seděli, s pohnutou myslí nasledovali sme příklad jeho. Všecken lid pozdvihli se s radostným díkůčiněním ze svých míst; svatebníci i diváci smíšeli se vjedno, podávajíce sobě vespolek ruky, že v učiněném slibu střízlivosti do skonání svého zostáti chtějí. Viděl sem Kristínu obklopenou od žen a děvčat, jí se slzami dekujících. A náš dobrý Kalinský! Téměř mi ho líto bylo, tak se ten zástup naň valil s radostným pokřikováním. Každý ho chtěl viděti, každý aspon jedno slovíčko vděčnosti k němu promluviti. Jen když se už bylo zvečeřilo, a všecko se rozešlo, vrátil se opěť do domu mezi nás, kde od své mladé ženušky a výborné matky s novou radostí a jako u vítězoslávě přivítán byl.