ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na cestě se lidé za tři dni důvěrnějšími spolu stanou, než jinokdy za tři týdně. Tak bylo i s námi. Krístína naklonila si naše srdce, a zdálo se, že i ona nás sobě oblibuje. Oná tichá zamyšlenosť ji sice nezanechala, ale předce stávala se hovornější a důvěrnější. Ba někdy i trochu veselosti ukazovala. Když sme vkročili na Slovensko a Beskydy byli za námi, rozplakala se tiše, nevím či radostí, či nově probuděnou žalostí.

O několko dní byla Kristína u nás jako doma. Ona stala se tou najupřimnější přítelkyní mé cery, a táto zas celou duší na ní visela. Ale i my sme s ní zachodili, jako s naším vlastním dítětem. Nepřestajnou dobrotivostí podařilo se nám konečně přemoci i to zatvrdilé její mlčení o tom tajemstvě, které ji sužovalo a srdci jejímu rozveseliti se nedalo.

Jednoho dne, když sme ji právě plakať našli, promluvila k nám se srdečnou úpřimností: „Uznávám, žeby to veliká nevděka byla ode mne, kdybych vám srdce mé celé odekrýti nechtěla. Vyjevím, co mne sužuje, aby ste se aspoň domnívati nemuseli, že zlé svědomí mne hryze. Mám naději, že se mne neodvrhnete, když se vám se vším neštěstím mojím sdůvěřím, ačkoli mi to těžko padne.“ — Po těch slovích vypravovala nám co nasleduje.

Má dobrá mati dávno mi umřela. Dobře jí! Óby i já tam byla, kde ona. A však vůle Boží jest lepší a moudřejší, nežli má. Místo matky mi byla jedna ctihodná paní, kterou otec byl vzal do domu, aby mne vychovávala a hospodářstvo vedla. Dny dětinstva mého byly šťastné, ale skoro uletěly. Sotva sem měla pětnácte rokův, když otec vychovavatelkyni mou propustil, a já spravování domu na sebe přejmouti sem musela.

Otec už tehdy stěžovával si na zlé časy, proto že budeme přinutěni, výdavky naše uskrovniti. Ale výdavky naše nebývaly veliké, aniž sem poznala u otce nějakého spoření. A když sem já chtěla nějaký výdavek, který se mi zbytečný zdal uspořiti, tu otec obyčejně mluvíval: „Nezačínaj spořiť na nepravém místě. Posavaď sme žili, jako se na nás svědčilo. Tak to musí zostati i na dalej, siceby mému úvěrku mezi kupci škoditi mohlo.“

Můj otec totiž kupčil s obilím a s vínem. Nedaleko města měl pěkný dom a při něm veliké pole. Ale louky a role po kuse odprodával, aby celé své jmění do kupectva vložiti a lepší zúžitečniti mohel. Byl on dobrého srdce a veselý společník. Každý mu byl dobrý, krom jednoho súseda našeho, jenž se Kalinský jmenoval. Tento také v obilí a víně obchod védel, ale jsa člověk vadivý a závistivý, našemu domu mnoho obidy dělával. Otec si to velice ku srdci připouštěl, a mně to nemalou starosť působilo. Bez toho zdraví otcovo nebylo to najsilnější. Ach, tehdá sem ještě nevěděla — — — ale musím vyznati, že vůbec velmi střízlivě živ byl. Ach, kdyby já nešťastná cera tehdá byla předviděti mohla, jaký konec vezme jeho už toho času se počínajíci nemoc; anebo kdyby byla rady jistého mladého lekáře uposluchla, snadby se ještě všecko bylo zavarovati dalo. Ale já nerozumnice neměla sem chorobu tú za nebezpečnou, a onomu mladému člověku, který se byl právě ze škol domův navrátil, ještě sem se vysmála.

Tu vpadla má manželka Kristíně do řeči, úpřimně jí domlouvajíc: „Proč tedy se sužuješ, milé dítě? Svého otce předce bys nebyla mohla zachovati. Hodinka jeho byla od Pána Boha uložena!“

Kristína ale tajně vzdychnouc odpověděla: Od Pána Boha uložena? Myslíte, že ho Pán Bůh ze světa povolel? — A smutně hlavou pokrutíc, vypravovala dalej: Z počátku se ovšem při něm všecko nepaterné zdálo. Ztěžovával si jen na žaludek ale od drahného už času, že mu netroví. Jedával málo a nemohel každé jedlo snésti. Aby dostal chuť k jedení, pijel před obědem kališek hořké pálenky. Později musel to i ráno činívať, nebo trápíval ho silný kašel, a dávilo ho často tak, že při tom mně samé úzko bývalo. Najlepše ho občerstvil pohár dobrého vína při obědě a večeři. Onen mladý lekář chtěl mne přemluviti, abych chorému otcovi mému nedávala ničeho, co k posilnění žaludku posuď píjel, ačkoli toho už po vícej rokův, a jako se zdálo s dobrým prospěchem užíval. Já ale vysmála sem se jeho trochu nezralé moudrosti, jak sem si pro jeho mladý věk nazývala. Dva roky po tom přišlo mi to ovšem na um, ale bez pochyby tehdá už pozdě bylo. Otec krom toho nic nedal na doktorův, a zvláště onen mladý nebyl mu po vůli. Byl to syn našeho súseda Kalinského.

Poslední slova vyřekla Kristina tišším a nejistým hlasem, odvrátíc při tom tvář svou od nás k obloku. Já ale dobře sem pozoroval, že se při tom i její pěkná šije začervenala.

Minula chvíle, až zas dalej vypravovati počala:„Otec naposledy píjel i krom obědu a večeři mezi časem pohár vina anebo piva, jako to i jiní obyčej mají. On byl přinutěn to činiti, nebo měl mnoho starostí, ale potřebné mu bylo se z času na čas občerstviti. Ale nikdy prímnoho nepil; jen právě aby okřál, a jeho dobrá vůle aby se mu navrátila. Opilého sem ho nikdy neviděla. Avšak pozorovala sem, že ho paměť zanechávati počínala, nebo čím dalej, tím meněj byl v stavě svůj kupecký obchod dokonále prohlednouti. A časem, když tak bez pohnutí zakalenýma očima před sebe hleděl, zdál se mi jako unavený a tupý. Byl ale ještě v najlepším věku, sotva několko vyše padesát. Tento úpadek jeho nemálo starostí mi nadělal. Zdalo se, že čivy jeho seslably, nebo dostával třesení ruk. On ale málo na to dbal, a vykonával obchod a cesty jako předtím. Žalovával se jen na nepokojné spání a ošklivé sny, které podle něčí rady užíváním trochu opije zahnati hledal. Zrazou ale přišlo, že i ve dně a zvláště když se setmilo podivné věci mluvíval. Zdálo se mu někdy, že vidí osoby, které žáden jiný neviděl, anebo živočichy, které sem i tam lezli, anebo zemřelých lidí a mátohy. Naříkal na své hříchy a často se mu snívávalo o dni soudném. Obávala sem se o jeho rozum. Ale ani uprositi ani přehovořiti sem ho nemohla, aby se doktora poradil. Naposledy poradila sem se sama s najskušenějším v městě lekářem, a tu sem se dověděla, že to drahé zdraví otcovo užíváním tuhých nápojův na zkázu přišlo.

Ale míra mé bídy ještě dovršena nebyla: bylo mi souděno mnohem hroznější věci viděti a zakusiti. Ubohý otec při takém živobytí vždy víc ve svém obchodě ochaboval. Asnad v dobré společnosti při víně někdy lehká mysel ho nadešla; asnad při své zábudlivosti tu i tam něco pronedbal, asnad tu i tam neopatrně peníze vypožičil, aby jiné dluhy zaplatiti mohel; slovem přišlo jedno hrozné okamžení, kde všecka bída na nás razem se svalila.

Jednoho dne čekala sem otce z cesty, na které za několik dní se zabavil. Tu vešla ku mně kuchářka celá jako bez sebe. Už od něskorého času zdála se býť neduživá, a často sem ji vyplakanou nachodila. Nyní se mi vyjevila, že musí náš dom opustiti, aby sem se ale slitovala nad ní, že je svedena a v krátkém čase že bude matkou, a že můj otec je toho vina. Já sem se leknutím téměř pominula. Nechtěla sem tomu věřiti, a nadávala sem jí do planých, utrhavých a zlostných osob. Ona nic neodpověděla, ale jajkajíc odešla z domu.

Pod večer navrátil se otec z cesty. Umínila sem si, jemu hned oznámiti, co se přihodilo. On ale byl zamračený, omrzlý, kázal mi mlčeť; potom odšel celý pomatěny do své světlice, nechtěl večeřeť, a zatvořil se, jaknáhle sem mu svíčku zapálila. Obávala sem se neštěstí, ale ještě ne toho najhoršího. Po několika hodinách volal na kuchářku. I běžela sem k němu schodami na horu, a když sme samotni byli, řekla sem, že ušla ze služby, a vyrozprávěla sem mu všecko. On jako bez smyslu hleděl před sebe; neodpověděl ani slova; vstal; prošel se po chýži; ale očima hrozně vetřil, jakoby strašidla viděl. Rozsvítil ještě dvě-tři svíčky, a hodiv mi měšec dukátův na stolík, řekel: Na Kristíno, vezmi si, — vezmi; — to je ostatní. Ani to není naše. Včera sem to vypožičil. Už ničeho nemáme. Přijdeme o všecko. Mám dvakrát víc dlužoby, než majetku. Tu, nazři se do počtův! — — Vezmi si ty peníze, Kristíno a hleď, aby si se do dobrého domu dostala. Naučila si se všelijakým prácem; ta se přeživíš.

Já dobře sem tam nezmeravela při té řeči. Domnívala sem se, že baluší. Nahlédnouc ale do počtův, kolik bylo našeho a kolik dlužoby, zostala sem smutná státi. Ale myslela sem ještě, že se snad pomýlil. On však veždy mi jen ten měšec s dukáty natískal. Ja ale odhodila sem ty paníze. Volme, řeku, poctivými lidmi býti, než aby sme se cizého jmění dotýkali. „Máš pravdu!“ odpověl otec; a zažmouriv oči klesnul na sedadlo. Potom řekel: „Bůh mne přísně tresce. Mám těžké hříchy na srdci. I oči zavírám, a předce čerti vždy přede mnou stojí. Hle, hle! Tuto i tamto! A nacožeby střehli, leč na mou hríšnou duši? Uzkosť smrti a hrůzy pekla obklíčily mne. — Jdi, Kristíno, jdi! Ty nevíš, jak mnohou rodinu jsem do neštěstí přinesel, která nyní mou vinou do bídy padnouti musí: ale se doznáš! Budou na mne žalovať; a ta osoba též nebude čišeť.“

Tak ještě dlouho hořekoval. Já prosila sem ho, aby si lehnul. Tu razem a bez příčiny se rozhněval, vysotil mne ven, a dveře za sebou zamknul.

Sejdouc dolův s plačem, střetnu slouhu našeho, na smrť bledého, an mi třesoucím hlasem vypravuje, že kuchárka z mostu do vody skočila, a pro velkou tmu že sotva možné bude ji naleznouti, a vytáhnouti. Ohromena tou novinou, strachem, že dom náš do haňby upadne, a lítostí, že sem tu úbohou osobu tak nelaskavě odbyla, stála sem dlouho jako skála, nemohouc ani slova promluviti. Konečně poslala sem jednoho slouhu, aby pomáhal tu nešťastnici hledati, a při životu zachovati. — Padla sem na kolena. Chtěla sem se modliti. Ale v úzkostěch duše neznala sem ani mysleť. I hodila sem se na postel, na všech údech jako polámaná. Mohlo býť už okolo polnoci, když se onen věrný slouha navrátil, ale s takou výpovědí, že pro velkou tmu od hledání mrtvého těla odstáti museli. Celá čeládka byla při mně. Ti dobří lidé, sami bez porady a potěšení jako já, prosili mne s plačem, aby šla na odpočinek. Slíbili, že celou noc bdíti budou. Šla sem konečně do mé chýže, ne aby usnula, ale aby o samotě byla.

Ne, nechci ani nemohu vypsati, jako mi v onu hrůzyplnou noc bylo. Tu modlila sem se, tu zas plakala sem slzy té najhořčejší bolesti.

Nad mou světlicí byla světlice otcova. Někdy se mi zdálo, že ho ještě slyším choditi. Na každý dosť malý šuchot sem skočila, třesouci sa na celém těle. Nepochopuji po dnes, jak sem tu noc přežiť mohla.

Už se počínalo rozednívať. Tu slyším nade mnou ve světlici otcově cosi těžko padnouti. S hlasitým vykřiknutím skokla sem ze stolce; ale to nové leknutí tak ochromilo mé údy, že sem zas na zpět klesla. Ty najhroznější myšlénky, jako strašidla, hlavu mi probíhaly. I čeládka dosluchla v tichosti noční to buchnutí i můj křik. Přišli ku mně, či se mně něco zlého nestalo. Dlouho sme se nemohli rozhodnouti, mámeli k otcovi na horu jíti. Išli sme. Ale dveře jeho byly ještě vždy zavřeny, a na naše klopání a volání žádné odpovědi. Konečně slouha na můj rozkaz vylomil dveře sekerou. Vejdeme, a já prosto k posteli. Ta ale nebyla ani dotknuta. Tu celá čeládka razem skřikla. Obrátím se. O strašlivý pohled! Na stěně visel člověk s osinutou, vykřivenou tváří, a pod jeho nohammi ležel převalený stolík. — — — Byl to můj nešťastný otec!

Hrůzou utekla sem. Celá bez sebe, nevědouc ani co činím, sebrala sem do uzlu některé moje šaty a letěla sem jako zmámená přes pole bez umu, kam mne nohy nesly. To jedno vím, že sem se na hrazské s nějakým sedlákem shovářela, který mne na voz vzal. Tu sem ztratila všecku paměť, a bez pochyby sem zamdlela. Bylo už pozdě na deň, když mne onen sedlák v jedné dědině zbudil, kde koně své poobrokovati chtěl.

Za celý svět nebyla by se nyní domův navrátila. Cože sem měla v tom domě, kde všecko naše věřitelům propadlo? v tom městě, kdeby jen hanbu mé rodiny na křížku byla nosila; kdeby mnohým za posměch, jiným na politování, každému ale k ošklivosti byla bývala, pro onu nešťastnou kuchářku a pro hrozné skončení otce mého. Ach, smutný je to ovšem stav, opuštěnou sirotou v širém světě státi; ale byť pozůstalou cerou po takém otcovi, který sám se zmárnil, to je neštěstí, které se ani vypovědíti nedá.

Štěstí a náděje života mého sou navždy zničeny. Měla sem i přítele, onoho mladého lekáře, který na ten čas v Polsku byl, syna našeho súseda. Od dětinstva sme si dobří byli. On ale nesměl víc mysleť na ceru samovraha, pro svou vlastní poctivosť nesměl. Ztratila sem i jeho, mého jediného přítele na světě. Srdce mi pukalo, když sem se listovně s ním loučila. — Nyní stála sem ve světě opuštěná, nevědouc kam se obrátiti. S oným sedlákem přišla sem do Moravy. V jednom hostinci dala sem se za posluhovačku; tú službu ale po polroku zanechati sem musela, nebo se jim chtělo neslušně se mnou nakladati. Na poručení jedné dobré děvky, která tam se mnou sloužila, vzala mne ku sobě oná chudobná práčka v tom městečku, kde ste mne jako ševkyni našli, a za mne dobrotivě zaujati se ráčili.

Nyní znáte celé mé neštěstí. Nezatajila sem ničeho. Trebas by ste mne opěť od sebe propustili, proto by sem vás meněj milovať nemohla. — O můj dobrý, nešťastný otec! On na to ovšem nepomyslel, že jeho náklonnosť ku nápoji, že táto slabosť tak hrozný konec pro něho i pro mne míti bude. — Zdá se mi, jakoby byla jen k neštěstí zroděna; jsem ale nevinna svým neštěstím. Bůh mi ho naložil, on pomůže mi ho i nésti, a úbohou sirotu neopustí, byťby mne i celý svět opustil. Tu proudem ronící se slzy protrhly řeč její.