ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Den 4. května 1919 zůstane v dějinách naší republiky černým písmem zapsán. Ztratili jsme muže jenž vedle prof. T. G. Masaryka a dr. V. Beneše jest o naši samostatnost velice zasloužilý.

Dr. Milan Rostislav Štefánik chystal se podívati se do osvobozené vlasti. Bratislava chystala se uvítati jej důstojně, jak se na osvoboditele národa z dlouhého jařma sluší a patří. Příjezd jeho byl očekáván již několik dní. Nepřijížděl pro nepříznivou pohodu. Konečně dne 4. května o 8. hodině ranní hlášen byl z Campo Formido u Vidimu příjezd dvojplošníku systému Caproni a již o 12. hodině rozlétla se po celé republice smutná zvěst:

Dnes o půl 12. hod. polední objevil se nad Bratislavou hlášený italský dvojplošník s ministrem Československé republiky, generálem Štefánikem. Vládní referenti a vojenští zástupci ihned odjeli z Bratislavi uvítati ministra. Krátce před 12. přijeli k Vajnorům. Tou dobou kroužil aeroplan ve vzduchu a 5 minut před 12. hodinou sřítil se přímo k zemi s výše asi 400 m. Z místa, na které dopadl, vystoupil černý sloup dýmu…

Tak zněl počátek telegramu…

V „Kalendáři Československé republiky“ jsou o životě Štefánikově tyto údaje:

Ph. Dr. Milan Rost. Štefánik, rodem uherský Slovák z městečka Brezové (vlastně z jejich kopanic Košarisk) v Nitranské stolici, syn evangel. faráře. Gymnasium studoval v Prešpurku, v Šoproni, Šarvaci, universitu v Praze, v Curychu a v Miláně. Věnoval se hospodářství, v Praze byl promován na doktora filosofie. Na maďarských dvou gymnasiích dožil se vyloučení pro svoji panslávskou činnost, na třetím dobyl však si zvláštní odměny pro svůj nejlepší prospěch při maturitě. V Paříži vzbudil pozornost prof. Jansena a jmenován asistentem hvězdárny meudonské. R. 1907 stal se ředitelem hvězdárny na Mont Blancu, jež byla k vůli němu zřízena. Za studiemi astronomickými meškal ve Španělích, na Tahiti, podnikl cesty do Alžíru a do Turkestanu. Své vědecké práce tiskl francouzsky a italsky. Doma náležel k literární a politické družině Šrobárova „Hlasu“, byl činným i literárně (některé písně jeho zhudebnil známý slovenský skladatel M. Schneidr-Trnavský a spolu s malířem Kalvodou a Šrobárem vydával při „Hlasu“ i prvý umělecký časopis slovenský „Umělecký hlas“ (1903). V Paříži uplatňoval se vedle své vědecké činnosti zejména četnými společenskými styky ve světe literárním a zejména politickém, jež za války postavil do služeb československé myšlenky. V jeho osobě dochází výrazu a uplatnění slovenská složka nového státu. Napsal řadu pojednání hvězdářských a pod., vydaných pařížskou akademií. —

Na počátku války v dohodovém vojsku se přihlásil jako dobrovolník-letec, r. 1917 jmenován majorem, r. 1918 v únoru plukovníkem a v červenci brigádním generálem. Vyznamenal se v bojích u Arrasu a v době Mackensenova tažení r. 1915 na srbské frontě. Působil i na italském bojišti. Členem národní rady je od konce roku 1915. Ta pověřila jej v létě 1916 posláním do Ruska, aby s redaktorem Bohd. Pavlů organisoval zde československé zajatce pro legie. V zimě r. 1916 — 17 působil v Rumunsku a v létě 1917 vyslán do Ameriky, kdež konsolidoval akci k mobilisování československého vojska a zahájil politické jednání, aby představitelé Spojených států byli získáni pro československou věc. V prvé polovici roku 1918 věnoval se výhradně vybudování československé armády v Italii a postavil do pole dvě divise. Když bylo potřebí zakročiti v Rusku, vypravil se tam přes Tichý Oceán a přes Sibíř, a s generálem Janinem vzal do svých rukou vedení našich věcí na ruské a sibiřské půdě.

Nastala světová válka. Bouře, která rozvrátila tolik tisíců rodin, která změnila životní směry tolika lidí, vyzvedla jednotlivce do závratné výše, aby miliony jiných udupala pod svými těžkými železnými kroky. Tento hrozný vír světodějných událostí nezůstal bez vlivu na Štefánikův život. Změnil jeho život, idylický dosud, v drama a konečně v tragedii. Druhá struna ozvala se v jeho nitru, stejně silná, ba snad ještě mocnější, než láska k přírodě — láska k utlačovanému národu.

Štefánik od prvního dne viděl hvězdu své rodné země stoupat a stoupat, viděl, jak její záře sílí, jak mračna nad bojišti ji časem zakrývají a pohlcují, ale jen proto, aby ji po chvíli propustila se světlem silnějším a bezpečnějším. Opustil vědu, které příkladnou láskou zasvětil svůj život a pustil se v nerovný zápas s odvěkými nepřáteli svého národa s tou plnou opravdovostí, s jakou byl zvykl podnikati vše, cokoliv podnikl. On poskytl i novým stránkám jeho talentu schopnost bojovníka, hlasatele a organisátora. Vytrvalost a nezdolnost Štefánikova i tu dopracovala se spravedlivého úspěchu…

Když za hranicemi začala propaganda boje proti Rakousku a Německu, když podnikány byly první pokusy o organisaci československé armády, kdy každý ruka a každý mozek byl nezbytný k organisaci a agitaci, odložil i Štefánik svoje dosavadní zaměstnání a stal se nadšeným hlasatelem osvobození svého národa. Vykonal práci, jejíž hodnotu odhadnou teprve dějiny. Jméno učence zjednávalo mu přístup do společnosti, kam jiní těžko by byli pronikli. A zde jistě bylo těžiště zahraniční akce našich krajanů. Šlo o překonání starých předsudků, o nás v cizině rozšířených, šlo o udušení německých informací, z nichž Francie a zejména Anglie a Spojené Státy severoamerické o národě českém měly své názory. Tuto práci konal Štefánik jako vynikající diplomat. A když konečně bylo všude docíleno dovolení k formování československé armády, stává se Štefánik neúnavným jejím organisátorem a konečně vůdcem.

Před válkou to byl vousatý, energický muž — tak jak jej zachytili naši umělci kresbou nebo dlátem — ale za války omládl tělesně i duševně. Shodil vous, přihlásil se jako prostý voják do francouzské fronty, létal nad bitevní vřavou a za bouřlivého vichru — když všichni kolem soudili, že let je nemožný, přihlásil se Fochovi a vzlétl — letěl — a již již oželen, vrátil se jako triumfátor: Foch velel přítomným důstojníkům: Saluez Messieurs! (Vzdejte čest, pánové!)

Na balkánských výšinách, tam původcové války snesli hořlaviny a nejhrubšími nástroji tloukli do slovanských skal, až rozkřesali jiskru a rozdmychali požár a znesvářili bratry tak, že pomáhali vražditi se navzájem. I tu byl Štefánik a první přeletěl do Italie s Jobovou zprávou, že srbská fronta je prolomena.

Sám trpící, těžce nemocný člověk, přenášel oheň svatého nadšení a zjevoval se bratřím v Rusku, v Sibiři, v Americe, v Rumunsku, v Italii a ve Francii, nacházeje všude brány otevřené. On uvedl Masaryka k Briandovi, seznámil Beneše s francouzskými diplomaty, vymohl na Joffrovi a Fochovi rozhodnutí, že budou uznány a podporovány naše ruské legie, získal Orlanda a Sonnina a způsobil, že byly zřízeny naše italské legie jednal s Wilsonem o legiích amerických. On opakoval neústupně Katonovo tvrdé „ceterum autem censeo“ a přesvědčil veřejné mínění francouzské i anglické, že je třeba především sbořiti Rakousko, tuto nespravedlivou a přepychovou Kartháginu Evropy.

Jezdil po celém světě. Všude přispíval svojí radou, svými zkušenostmi a hlubokým intelektem. V této těžké práci klidil hojné ovoce a konečně i vítězství. Rakousko se shroutilo, Německo kapitulovalo, Štefánik byl jmenován ministrem války. Ale ani teď neoddával se klidu. Ačkoliv zdraví jeho bylo otřeseno pádem s aeroplánu na soluňské frontě, podnikal dalekou cestu do Sibiře přes Vladivostok k českým legiím v Rusku. Zde začala pak jeho tragedie. Pod vlivem francouzských a angl. generálů chce provésti výpravu proti sovět. republice a docíliti spojení československých legií s admirálem Kolčakem. Tyto plány rozbíjejí se však o bolševické přesvědčení části sibířského vojska a Štefánik se vrací do Evropy.

Potřeba doby odvedla zde potom jeho kroky do diplomacie a organisační činnosti a zase kolem něho byl rozset jenom úspěch a sláva. Zásluhy, vavříny a obdiv kupily se na jeho hlavě a současně přicházela i odměna nesladší — hvězda Československa svítila ohněm plným naděje v novou budoucnost a jednoho dne zazářila plným leskem, který dává svoboda.

Nadešel den 28. října l918! Štefánik byl šťasten. Byl hrdinou, k němuž hleděly miliony a stál v první řade osvoboditelů, kteří svými obětmi se dočkali vykoupení vlasti. Z rozkoše poznání, z půvabů života, z mrazivého chvění bitev, z horečky velké politiky a ze závrati naplnění národního osudu dosáhl vše, co mohl chtít.

A když se konečně dílo osvobození podařilo, když národ československý na začátku svého máje zajásal a sluneční světlo se rozsvítilo i nad starou Bratislavou — rozhodl se vrátit se do své vlasti.

Ale umřel jako hrdina ve chvíli triumfu, roztříštil se jako zářící meteor, náhle zhasínající v okamžiku, kdy ještě oslňoval svým leskem. Osud byl k němu skutečně krutý. Nedovolil mu již políbiti ani matku, ani osvobozenou národní půdu…

A my, kdož v bolestném úžasu stáli jsme nad mrtvým tělem hvězdáře-generála, necítili jsme pouze trpkosti ztráty a lítosti, že jsme kohosi z nejdražších nesměli uvítati: cítili jsme i dojetí z krásné, hrdé tragiky, z lidské síly a odvahy, z jasné, tiché záře věčna, jež jakoby spočívala na čele mrtvého. „Zemřel generál Štefánik,“ hovořily k nám žurnály velikými černými nápisy. Ale my, naslouchajíce eposu dějin, slyšeli jsme i hlas: „Zemřel veliký člověk, zemřel hrdina!“

„Slovenský Deník“ se s ním loučí následovně: „Slovenská země, která především jeho úžasné úsilovné práci, jeho rozmyslu a odvaze může děkovati za to, že jest zbavena cizí poroby, může přijmouti jen chladné a mrtvé tělo svého osvoboditele. S jakou radostí, s jakým nadšením bila mu v ústrety slovenská srdce, s jakým nadšením čekala ho každá československá duše, neboť ministr vojenství Štefánik byl nám po dobu války symbolem hrdinství a obětavosti ve prospěch národa. Všechny nesmírné jeho zkušenosti za dobu pěti let, všechen nenahraditelný fond jeho vědomostí, který by byl býval mohl nyní uplatniti a postaviti do služeb národa, všechno to jest nezvratně ztraceno. Nebylo mu dopřáno, aby se potěšil pohledem na svůj osvobozený národ, nebylo mu dopřáno, aby vyslechl, byť i jen jediné slovo vroucích díků národa za obdivuhodnou a v pravém slova smyslu hrdinskou činnost. Krutou hrou živlů byl svržen k zemi jako orel v nejpyšnějším rozletu a nejlepším rozvinutí svých sil. Také slovenská země, kterou náš milovaný státník tolik vřele miloval, nemůže se mu již odvděčiti jinak, než že věrně přijme jeho mrtvolu, jeho tělo k věčnému odpočinku. Nechť je mu lehká tato slovenská země! Památka jeho stále bude žíti ve vděčném národě.