ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Paříž, 5. května 1919

Znal jsem ho jen několik týdnů a úplně jsem podlehl kouzlu jeho vzácné, jedinečné osobnosti. Jako tak mnoho jiných po širém světě, z kterých mám udělat přátele a příznivce. Pohled jeho jasného, upřímného modrého oka naplňoval duši teplým pocitem víry v dobrého, šlechetného člověka. Měl zlaté srdce a v něm tolik neskonalé lásky ke svému národu a jeho svobodě! A národem mu byl veškeren lid československý. Nebylo bezohlednějšího nepřítele každého slovenského separatismu, třeba Štefánik byl tělem duší Slovák a nikdy nepřestal mluviti svou krásnou slovenčinou. Ale při vší dobrotě dovedl býti železně tvrdým, energickým a bezohledným. Za žádnou cenu nebyl ochoten smiřovati se se zlem nebo špatností. Byl ochoten každou chvíli obětovati své postavení všecky osobní výhody, svůj život, jen jedno ne: své přesvědčení a své mravní zásady. Byl stvořen býti hrdinou velikého boje za svobodu, ale bál se denního života politického s jeho někdy tak ošklivými kompromisy. Měl přímo hrůzu přede vším mravně nečistým.

Toužil zas po své vědě po hvězdném nebi, po řešení kosmických záhad. Nešetřil života v boji, nešetřil ho také ve své vědě. Na Mont Blancu skoro zmrzl při svém pozorování. A byl pří tom nepřítelem každého hlučného uznávání svých zásluh, každé popularity. Nechtě] jeti do Čech pravidelným vlakem, aby nebyl vítán…

Byl veliký Slovan. Když jsme se loučili, tak těžce, jako v předtuše něčeho zlého, řekli jsme si: V Slovanstvu je naše budoucnost! A v posledním objetí jako bychom si zpečetili tento slib… Bylo to v pohnutých dnech zápasu o Rjeku. Štefánik miloval upřímně Italii, více než kdokoliv z nás. Ale ani na chvíli nezapomněl, že je Slovanem. A jako upřímný přítel, který nelichotí, aby si udržel přátelství, varoval Italy před nepřátelstvím Jihoslovanů. Poněvadž měl Italii tak rád. V těch dnech mnoho jsme mluvili o budoucností nás všech, a zejména našeho národa ve Slovanstvu, a konec bylo naše vyznání víry v jeho budoucnost, v budoucnost Slovanstva demokratického, svobodného.

Štefánik na smrt nenáviděl bolševiky. V bolševictví viděl nejstrašnějšího nepřítele svobody malých národů, těch, kteří mají teprve stavět, tvořit svůj stát. Bál se nejen rozrušeni všech podmínek hospodářského rozkvětu, nýbrž hlavně mravního jich rozkladu. Z cesty ze Sibíře, z Hongkongu poslal nám do Paříže vášnivý svůj výkřik proti bolševictví, psaný tonem starozákonného proroctví.

Měl tak upřímně rád naše sibiřské hochy. Nezakrýval jich chyby, jich nedostatky, ale ne aby jim co vytýkal, nýbrž aby jim pomohl. S celou svou úžasnou energií jednal v Paříži o tom, aby dostali léků, lékařů, a aby všichni nemocní, ranění, po úžasných útrapách znavení dostali se co nejdříve domů. Byl sám těžce nemocen a pomoci mu mohla jen nová operace. Prosil, jsem ho aby s ní neodkládal, ale marně. „Až se vrátím zase ze Sibíře a postarám se o naše hochy,“ byla jeho odpověď. Ale nechtěl, aby v poslední chvíli velkého boje proti bolševikům, kteří Rus, nás i spojence prodali Němcům, ve chvíli osvobození a znovuzrození nového, svobodného a demokratického Ruska, naši sibiřští hrdinové, kteří spasili Sibíř a tím umožnili znovuzrození Ruska, byli zapomenuti, poněvadž by někde zadem, Japonskem a Čínou, vraceli se domů. Chtěl nejen pro sibířské naše hochy, nýbrž pro celý český národ zasloužený triumf za to největší, co jsme v historii vykonali. Vědel, na jak velké výši by byl český národ v historii Slovanstva i všeho lidstva, kdyby ve chvíli osvobození slovanského Východu od morové rány bolševictví celý svět musil si přiznati, že nebylo by spasení bez bezpříkladného hrdinství našich bratří nového našeho husitského vojska. Nedočkal se slavného konce sibiřské naší epopeje. Nelítostná, ve svém výběru tak nespravedlivá smrt nám Štefánika vyrvala… Je u konce krásná slovenská pohádka… Rytíř, bílý a čistý přišel, aby ubil stohlavou hydru, která po staletí pila nejdražší krev Slovenska. V zázračném, gigantickém boji netvora ubil. Přiletěl, aby políbil tu drahou zem, kterou tak vášnivě miloval, volnou a svobodnou, S oblačné výše viděl poprvé za tolik let nadlidských bojů a zápasů svobodnou, krásnou Slovač… Ale Osud nechtěl, aby čisté, zlaté jeho srdce trpělo dotekem s tvrdou skutečností. Po drahé zemi rozlila se jen jeho horká krev a krásná jeho duše uletěla v hvězdnatou výš, jejíž záhadné tajemství bylo poesií celého jeho života…

Legendárním hrdinou nové, osvobozené Slovače bude Štefánik. A až naši Slováci budou putovati k jeho hrobu, kéž nezapomenou, co bylo ideálem slovenského hrdiny: svobodná jednotná a nedílná vlast všeho československého národa. Tu nám svou bezpříkladnou energií se svými druhy vybojoval a jeho jméno, dokud náš národ vzpomínati bude svého osvobození, s ním bude spojeno. Víc, než jeho skromnost dovolovala tušiti. Věčná buď jemu paměť v srdcích vděčného národa! —

(Národní Listy)