ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Země nedotčená, panenská!

Když přišla doba, vydala jsi květ, skryté símě vzešlo, aby vykvetlo neočekávaně, zázračně —

Neboť naplnila se doba prorokovaná.

*

Jsou vzácné květiny ze vzácného rodu Orchisů. Zakvetou a odumrou, jen oku neviditelné símě zanese vítr do dálek. Tam za čas vzklíčí, ale nevykvete hned. Roste léta a léta pod zemí neviditelně a nepatrně, vlákna ničím od jiných se nelišící sbírají šťávy, až pojednou, jakoby zázrakem, objeví se a vykvete na povrchu země přes noc rostlina plna kouzla a nádhery, když byla přišla její chvíle. — A nikdo neměl přec tušení, že i v té krajině může být domovem; — Vykvetla, aby vydala dokument o existenci svého vzácného, podivuhodného rodu, udiví kde koho a rázem pak opět uvadne, zmizí na léta, zdánlivě na vždy.

Milane Štefániku! Vzácný kvete, rozvivší svůj kalich, když se naplnila doba, když bylo třeba dokázati, že pravý, nejlepší duch národa nevyhynul, onen duch, který byl před věky vyhnán do exilu!

Odkuds přišlo, símě, jež’s vykvetlo v půdě Slovenska? Kam sahala vlákna tvých kořenů?

Kde jsi bylo skryto, símě vzácné; v tichém očekávání příhodné chvíle, po tři století, abys vydalo květ na div všemu světu, nedovedoucímu ani pochopit, že i tam na Košariskách, v Nitranské stolici, můze vypučeti cosi tak vzácného a nezvyklého?

Z nizoučkých tichých chat vyletěl’s a duše tvá vzlétala až k nejzazším dálkám Kosmu, k propastným dálkám mléčné dráhy. —

Široký obzor kosmický ustoupil však rázem před vědomím, že nevymřel nadobro rod semene Husova. — Semene rozvátého do končin světa, ukrytého, nikomu jíž patrného. —

Zavolala vlast!

Co byly kosmické dálavy proti tomuto hlasu po třech stoletích opět se ozvavšímu?!

A šel jsi. Ale nestačily ti prostředky lidské, křídel bylo i tvému tělu třeba; nešťastných křídel Ikarových. —

Proletěv duchem dálavy kosmické, prošed tělem všecku zemi a přiblíživ se na křídlech slunci — sřítil jsi se, přiletěv ze středu světa, Paříže, na své rodné hory.

Květ rázem uvadlý, vracíš se mrtev do rodných Košarisk pod Tatrami, ulehnouti do země, kterou jsi jako hošík bos šlapal a jako muž osvobodili A drobné květy rodné země vykvetou nad tebou, rozrazivším její okovy! — Ony všedni květy, každoročně ze země pučící — nad ubohými zbytky květu, jaký vyrůstá jakoby zázrakem ze staletí jednou…

(„Národní Listy“)