ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu! Naše podunajská stráž, naše kráska Bratislava zdobila se, aby přivítala svého miláčka, našeho národního heroa, generála a ministra dra. Štefánika, vůdce a vojevůdce, jednoho z tvůrců naší svobody, naší samostatnosti. S vládních budov vlály bíločervené prapory, jimi občas lomcovaly zlověstné záchvěvy větru, některé budovy měly i portály vyzdobeny čalouny v národních barvách a v srdcích všech hořela touha pozdraviti našeho velikého hrdinu, kterého již město po několik dnů nedočkavě očekávalo, na kterého těšili se po dlouhém odloučení matka, bratří, sestry i jeho příbuzní.

Náhoda zavedla mne tyto dny do Bratislavy. Ministr dr. Šrobár pozval mne ku poradám o zřízení a organizaci Cizineckého úřadu pro Slovensko a v sobotu v pilných poradách s panem ministrem, s vládními referenty i jinými činiteli dospěli jsme k úplné dohodě o organisaci této instituce. Již v sobotu byl očekáván ministr Štefánik, že přilétne z Italie. Leč den ten rozvášnily se živly; od noci do večera dštila nebesa proudy vod, vítr skučel a bičoval studenými krůpějemi chodce; silnice se přeměnila v močály. Toho dne nikdo nevěřil, že bylo by možno se odvážiti na dalekou pouť vzduchem ze severní Italie až do Bratislavy.

V neděli zasvitlo konečně slunko. Již ráno odejel zvláštním vlakem z Bratislavy ministr Šrobár, generál Piccione a řada jiných vzácných hostí ke slavnosti do Skalice, kde sázeli pamětnou lípu. Použili jsme dopoledne k výletu nad jiné vděčnému, podél mohutného veletoku dunajského, vroubeného štafáži topolů, a pod stráněmi zpestřenými ovocnými sady v plném rozkvětu až do Děvína, který zvedá se na ostrohu Dunaje a Moravy; strmý a pyšný, s rozlehlou ruinou, jež spíše připomíná hrazený tábor a na něm týčí se mohutný sloup, jenž má dosvědčovati tisícileté stáří maďarské kultury, ve skutečnosti hlásí však jen faleš hunské lžikultury. Rozkošné a divoce úchvatné skalisko je rozhraním tří republik: bolševické maďarské, polokomunistické rakouské a naší demokratické. Před polednem, kdy vraceli jsme se kol strání, na nichž hořely červeně rozkvetlé stromy meruněk vedle mrtvých ještě vinic a záplavou bělostných květu obsypaných ovocných stromů, vznášel se již nad městem dvojplošník, v němž měl přistáti ministr Štefánik. Dul silný a nepravidelný vítr, který co chvíli zahrál si s námi v prudkém nárazu, tu opět roztančil se v mohutném víru, aby se opět na chvíli ztišil. Filosofovali jsme — dnes že jistě Štefánik nepřijede pro nepříznivé povětří.

Leč zatím měla již presidiální kancelář ministra dra. Šrobára zprávu radiogramem, že generál Štefánik odletěl v 8 hodin ráno z okolí Padovy. Byl očekáván proto kolem 12. hodiny a vykonány všecky přípravy, aby mohl hladce přistáti.

V 11 hodin 15 minut kroužil již mohutný dvojplošník systém Caproni s ohromným rozpětím křídel nad Bratislavou a jeho křídla třpytila se v slunci, které právě proniklo závojem mraků. Leč létadlo zamířilo odtud přes Dunaj a zalétlo dosti hluboko do Maďarie, vracejíc se však znovu obloukem zpět a sice tentokráte správně směrem k Vajnorům. Dalo se čekati, že cestující dvojplošníku správně rozpoznají místo, kde měli přistáti.

Dva francouzští důstojníci přijeli již den před tím, aby vše připravili. Bylo pamatováno na to, aby místo pro přistání bylo snadno k rozeznání. A skutečně aeroplán s ministrem Štefánikem přiblížil se k onomu místu, leč přelétl je dále. Je nemožno, že by osoby v něm sedící neviděli místa toho. Vždyť rozloženo tu bylo veliké plátno, které zdáli se odráželo, zapáleny benzinové ohně, vlály bílé praporce a dávána i jiná znamení. Leč zdá se, že kroužení letadla dosvěčovalo již samo, že jeho piloti věděli, jak nejisté je přistání. Ve vyšších vzdušných vrstvách se cítili bezpečnými, leč obávali se asi nebezpečných proudů a nárazů větrných v dolejších vrstvách. Tak přelétli místo pro přistání, přelétli menší hájek a pak — pak došlo ke katastrofě. Mohutný dvojplošník ocitl se nad poli, na nichž mezi hnědou ornicí zelenalo se mladé osení. Najednou s výše asi 70 m (busola v troskách nalezená a žárem zpečená ukazovala 68 m) klidně letící dvojplošník sřítil se kolmo k zemi. Pokud víme, nebylo svědka v nejbližším okolí, jenž by zachytil detaily nešťastného pádu. Pokud z povzdáli pozorováno, sřítil se aeroplán bez výbuchu, a jeho smrtelný pád trval asi 3-4 vteřiny. Bohužel i místo, kam dopadl bylo nešťastné a snad zvýšilo ještě hrůzu katastrofy. Bylo pozorováno, že v posledním okamžiku jedna osoba vyskočila nebo vypadla z létadla. Jak všechny okolnosti dosvědčují, byl to sám ministr, který odvážil se tohoto smrtelného skoku. Byl-li to skutečně skok dobrovolný, jak se zdá, pak musíme v údivu skloniti šíj před duchapřítomností a šílenou odvahou učence-generála, který v několika vteřinách, či spíše ve zlomcích vteřin uvědomí si zkázu, jíž čeká létadlo, a odvážným skokem pokusil se uniknouti jisté smrti. Žel, že první dotyk s tou drahou slovenskou zemí, pro kterou obětoval dr. Štefánik vše, přinesl mu smrt, že vlastně již umírající ocitl se ve své domovině, po tolika nebezpečích, jímž šťastně unikl, po tolika obětech, jež přinesl pro svobodu naší československé vlasti, která ho uvítala polibkem smrti!

Strašným pádem, jak se zdá, na nohy, zabil se a jeho tělo loučící se s životem, leželo na znaku při příkopu na okraji pole, kde zatím rozbitý dvojplošník se svými třemi stroji se vzňal, vzplanul ohněm, a dýmem a ve svých troskách pochoval další dvě oběti. Jejich mrtvoly byly přímo uškvařeny pekelným žárem, zvláště jeden nešťastník, uprostřed hořících trosek byl změněn k nepoznání; na ohorelém trupu děsně trčela zpečená hlava, zcela k nepoznání. Čtvrtý nešťastník byl asi vymrštěn z létadla přes polní cestu na druhý příkop, kde nalezen leže na znaku a umírající. Přes spodní část obličeje měl ovinut silný šál, prosycený krví. Neštěstí se stalo ve 12 hodin 5 minut, podle zprávy četnického velitele již v 11 hodin 50 minut. Automobily, které byly poblíž letiště, byly všecky dosti vzdáleny. Když pozorován pád létadla a když francouzští důstojníci netajili se vážnými obavami o jeho osud, kvapně spěchaly s různých stran na pomoc osoby, jež chtěly generála zcela jinak přivítati. Jedním z prvých byl poslanec dr. Hála, který byl u místa neštěstí asi půl hodiny po katastrofě. Generál Štefánik byl ještě teplý, a bylo možno zjistit ještě slabý tep, který však brzo ustal. O něco později dorazil na místo vládní referent dr. Ivánka, který blátivým a rozmočeným terainem spěchal téměř plnou hodinu. Něco venkovanů a vojínů shromáždilo se zatím kolem hořících trosek. Co dalo se vykonati, rychle zařídil dr. Hála, dr. Ivánka za asistence vojenské a četnické. Krátce po druhé hodině šla již truchlivá telefonická zpráva do Prahy jakož i do Skalice. V tu dobu přivezena již mrtvá těla generála a dvou jeho průvodců do garnisonní nemocníce v Bratislavě a uložena do umrlčí komory v nádvoří. Jako blesk šířila se hrozná zpráva po Bratislavě. Naše malá výprava, které se zúčastnil min. tajemník Langer, redaktor „Slovenského Deníku“ Hušek, koncipista Jíša a Fotografové propagačního odděleni po 2. hodině automobilem ministra Šrobára odjížděla k místu neštěstí.

Nikdy nezapomenu smutné té cesty! Nebe mračny zatažené, vlažná skoro podzimní nálada, provází nás zelenou plání po silnici hluboce zbrázděné a blátivé. Zatím, co všude jinde na stráních při Dunaji záři rozkvetlé ovocné stromy, vede nás cesta alejí zčernalých vysokých akátů, ještě neprobuzených k životu, tvořících případnou stafáž po celičké cestě, dlouhé asi 8-9 km k místu neštěstí. Potkáváme italskými vojíny hustě obsazené nákladní auto, na němž odvážejí se seškvařené zbytky poslední oběti. Mijíme vesnici Verekin a zabočujeme menší silničkou k vesnici Ivance, před níž stala se katastrofa. Trosky dvojplošníku, vryté do země, místy ještě hoří, občas vyšlehne tu onde i plamen. Podél polní cesty stojí mladé akáty. Po jednom z nich nezbylo ani stopy, sousední má rozbité větve. Italský kapitán Vittorio Sforni koná s vojíny a jízdní městskou stráží hlídku u trosek dvojplošníku a ukazuje místa, kde ležely jednotlivé mrtvoly. V příkopě ještě je vidět kaluž tmavé krve. Zamračená obloha, sychravý vzduch ještě zvyšují chmurnou náladu. Jen na okraji pole mladý habrový hájek s rašícím listím a bujným zeleným podrostem, zpestřený kvetoucími petrklíči, modřenem, orsejem a jinými posly jara, tvoří výjimku v této zamlklé a truchlé končině.

Rychle vracíme se zpět do města a do márnice garnisonní nemocnice, kde zatím uloženy všecky oběti nešťastného pádu. Uprostřed na nosítkách tělo milovaného generála, zakryté bíločervenou vlajkou. Má na sobě kožený oblek přes svou uniformu; červené generálské kalhoty s lampasy vyčnívající na spodu. Jeho hladce oholená tvář, původně málo znetvořená, se zkrvaveným nosem a s pruhy zaschlé krve z uší rozteklé po pravé tváři svědčí o tragické smrti. Bílá jemná ruka je nezměněna; výraz tváře nejeví nic hrozného, naopak zdál se mi klidný přes to, že zduřený a zkrvavený nos, napuchlá šedomodrá víčka a zapadlé zavřené očí vyvolávaly stále vzpomínku hrozného neštěstí. Se zaslzeným zrakem stáli jsme u nosítek s drahým tělem a hořekovali v duchu nad neštěstím, prvým vážným neštěstím, jež zastihlo naši mladou republiku, vyrvavši jí jednu z osob nejschopnějších, kterou čekaly ještě veliké úkoly, úkoly, které náš Štefánik jistě by splnil, neboť měl tu důvěru a váhu, které staví se po bok našim nejlepším zahraničním pracovníkům, již imponují váhou své osoby všem stranám politickým bez rozdílu, tak jako president republiky Masaryk nebo zahraniční náš ministr dr. Beneš.

Neskonalá, je tragika návratu Štefánikova, leč leží na ní jakási osudovost, která přetrhla nit jeho života způsobem, jímž vyvrcholuje zvláštní životní běh tohoto obdivuhodného muže. Jednou bude se čísti jako pohádka jeho životopis, jemuž nenalezne se brzy rovného.

Jeho průvodci byli tři Italové: jeden tenente (nadporučík), jeden sergeant a jeden voják. I jim zůstane zajisté čestná památka.

Mnoho bude se psáti o tragické nehodě, leč sotva kdo zví kdy plnou pravdu. Proč přeletěl dvojplošník místo určené ku přistání, které jistě viděl? Generál Piccione nám vyprávěl, že asi ku přistání nebylo již času a že pilot chtěl podle všeho obloukem se vrátiti k tomu místu, leč při tom zachvácen nějakým vírem nebo nárazem větrným sřítil se jako raněný pták k zemi. K večeru došly zprávy, že létadlo na jiném míste již přistávalo k zemi, ale pak opět — asi pro rozmoklou půdu — se vzneslo.

Snad jednou, až ztiší se vzrušení, jež nás všechny v tento den smutku zachvátilo, sdělí své vzpomínky, hluboce vryté v srdce, aby doplnily ostatní zprávy, které však nikdy neodhalí plně tajenmou a osudnou poslední cestu jednoho z našich největších lidí.