Zlatý fond > Diela > Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Karel J. Zákoucký:
Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Ľubica Gonová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Ze života generála Štefánika

Setkali jsme se včera s mužem, který měl štěstí poznati intimně generála Štefánika a jeho intimní život ve významném období jeho pobytu v Sibíři. Je to p. Stanislav Fučík, který pracoval v Rusku jako důvěrník Svazu československých spolků a Československé Národní Rady. Generála poznal po jeho příjezdu do Vladivostoku v listopadu 1918 a vstoupil do jeho služeb jako ordonanční poddůstojník. Miluje upřímně generála, váže si možnosti býti mu ustavičně na blízku a uvědomuje si jako pracovník v našem zahraničním hnutí plně význam Štefánikův, vedl si pečlivě denník, kterého sice nemá právě po ruce, ale který mu umožnil udržeti mnohé zajímavé podrobnosti v paměti.

Pokusíme se shrnouti v těchto řádcích stručně obsah zajímavého vypravování páně Fučíkova.

Štefánik byl vojskem zbožňován

Vojsko mělo ke generálovi neobmezenou nadšenou důvěru. O dvou mužích bylo skalopevně přesvědčeno, že ho nezradí: o tatíčkovi Masarykovi a generálu Štefánikovi. Generál ovšem jim lásku oplácal a všude to osvědčoval. Rozuměl podivuhodně duši svých hochů. Ukazuje to tato příhoda: Před jeho bytem ve Vladivostoku stáli dva vojíni jako čestná stráž. Generál nikdy neopominul s nimi pohovořiti. Jednou stál na stráži Nousek, rodák z Náchodu u Tábora, hezký hoch a přesný voják. Vida vycházeti generála, vzdal puškou čest. Generál jde k němu a podává mu ruku. Voják stojí jako svíčka a ruky nepodává. Generál domlouvá: nu, postav to (pušku) a podej mi přece ruku. Tu teprve mu ji podal a on jej chválí: Sluší ti to, jsi hezký voják.

Generál přijímal deputace všech pluků, do nichž každá rota vysílala 2 muže. Žádal je vždy, aby s ním mluvili jako s bratrem a řekli mu vše, co mají na srdci. Vojáci nejen mluvili, nýbrž se i tázali. A to i na věci, na něž se snad z vojenského stanoviska ani tázati neměli. Ale ministr jim toho nezazlíval. Naopak říkal, že je to dobře, že to svědčí o tom, že naši lidé myslí. Viděl v této živé inteligenci záruku, že naše hochy nikdo nemůže strhnouti a že jest takto diktatura vyloučena. „Jsou to zlatí hoši, mám z nich radost,“ tak o nich mluvíval.

Generál demokrat

„Právo Lidu“ Štefánikovi vyčtlo, že byl aristokrat. Takový byl aristokrat! Při uvítání ve Vladivostoku ho oslovil zástupce občanského spolku „Palacký“ pane generále. Ministr mu přímo řekl, aby ho oslovoval „bratře generále“ a také v denním rozkaze si to vyžádal od vojska. Sám také každého oslovoval bratře, tykal a žádal, aby mu bylo tykáno. Sám byl člověk velmi skromný. Říkal „nepotřebuji, aby přede mnou sráželi podpatky a břinkali ostruhami; žádám u člověka a vojáka dobré srdce.“ Krásná duše, muž velkého světa, měl ovšem západoevropské pojmy o vzhledu člověka. Měl rád, že naši vojáci dbali na svůj zevnějšek, stejně jako ho těšilo, že nerozlučným prvkem života jejich byla osvětová činnost, že vojáci čtli, hráli divadlo, kreslili.

U generála se vystřídala denně záplava návštěv. Důstojníci naši i cizí hodnostáři museli býti ohlášeni. Voják však musil podle rozkazu býti uveden hned. Říkával: „Nechci kolem sebe míti otroky, protože bych se sám také stal otrokem“ — byl jeden z výroků muže, jemuž se vyčítá aristokratism! Pocty vojenské přijímal, protože musil.

Tykal si, ale neviděl v pouhém tykání demokratismu. Říkal, že je správno tykati si s člověkem, jestliže jest chud nebo nešťasten; ale že přestává tykání s člověkem, jenž zůstává otrhancem, ač by prací jím mohl přestat být. Na vojsko měl ohromný vliv. V prosinci před vánocemi dlel na kurganské frontě. Mezi deputacemi byly i deputace úderových praporů, elity z elitního našeho vojska, které přišly vyslechnout generálovy rozkazy. Nadšeně ujistili generála: bude-li třeba bojovati, budeme bojovati. A bojovali podle slibu, neboť ještě po jeho návštěvě byly boje, v nichž se naši bili tak, že ruské noviny psaly o bezpříkladném hrdinství českých částí. Dovíme se o tom ostatně bohdá brzy, až bude do vlasti dopraven archiv naší armády ruské, jenž čítá 60 beden.

Pan Fučík odjel z Vladivostoku později než generál, kterého dostihl až v Paříži. Tam mu generál pln radosti řekl, že je všechno hotovo pro návrat našich hochů. „Jsou to hodní hoši, jsem na ně hrd.“

Jak zapláčou ti jeho hoši až zvědí, že jejich Štefánik jest mrtev…

Štefánikova energie

Štefánik byl vždy vetchého zdraví. Už za pobytu v Praze na studiích byl operován na slepé střevo. Trpěl i žaludečními vředy. Jeho zdraví se po jeho leteckém úrazu ještě zhoršilo. Ale nadlidská energie vítězila nad churavým tělem. V Sibiři pečoval oddaně o jeho zdraví dr. Mandaus, který byl pln obav o život generálův a ukládal lidem mu blízkým, aby generála napomínali, aby se šetřil. Ale nešetřil se! Pracoval pravidelně od 7. hod. ranní do noci. V Omsku za osm dnů vyšel ze svého vagonu, v němž úřadoval, na celých 35 minut, ač lékař naléhal, aby si každodenně popřál procházky. Kolikrát jídlo nechal nepovšímnuto, aby se nevyrušoval v práci! Na nový rok dvakrát omdlel — z hladu. Když mu náš besedník připomínal, že je čas k jídlu, odbýval ho „vždyť vidíš, že nemám čas“. Poslední den před odjezdem z Omska pracoval s Bohdanem Pavlů a pluk. Medkem od 6. hod. ráno do 2. hod. v noci, on neduživý člověk! A druhý den žertovně připomínal, že tito zdraví, svěží hoši v noci byli unaveni k smrti.

Sám bezohledný k sobě, napomínal jiné, aby dbali zdraví: zdraví nenáleží jenom nám, nýbrž národu. Svou ordonanci káral, když ve snaze rychle splniti rozkaz, odešla bez čepice nebo bez pláště.

Když před odjezdem z Vladivostoku mu nabízeli, aby si vzal dra. Mandause s sebou jako osobního lékaře, odbyl je, že na lodi bude lékař, že bude o něho postaráno, kdežto tady hoši lékaře více potřebují.

Poměr ke generálu Janinovi

Generál Janin miloval Štefánika otcovskou láskou. Když v jeho přítomnosti ministr omdlel, byl Janin zdrcen a líbal generála, když ho uložili na lože, jako malé dítě, a hned druhého dne se mezi prvními poptával po jeho zdraví a seděl u něho. Při každé návštěvě i rozchodu ho poceloval. Generál Janin — mimochodem řečeno — mluví rusky a dokonale ruským přízvukem a naučil se i dosti dobře češtině, v níž všemu rozumí. Generál Štefánik rád vzpomínal začátků své vojenské dráhy, kterou začal jako dobrovolník-prostý vojín. Vyprávěl, jakou radost měl, stav se sergentem — poněvadž už nemusil škrabat brambory. Pak se stal poručíkem a po — 24 hodinách majorem.

Štefánik proti separatismu

Tázán slovenským vlastencem, kolik bude míti Slovensko ministrů ve vládě čs. republiky, odpověděl: „Žádné a všechny,“ a vysvětlil: „bude-li míti Slovensko dostatek nejschopnějších lidí, bude míti ministry všechny.“ Chtěl, aby se Slovák cítil v Plzni tak doma, jako se má cítit Čech doma v Nitře. „Jen ne separatism,“ — říkával.

Štefánik a president Masaryk

Jako všem našim zahraničním vojínům a krajanům vůbec, byl i Štefánikovi president otcem. V známém pozdravném telegramu mu zaslal synovský pozdrav. Podobizna presidenta v rámci hedvábných vlajek visela v jeho pracovně, „abychom měli tatíčka stále na očích.“ Když byla řeč o presidentovi, pravil: „Masaryk jest slunce.“ Nejvyšší úcta a láska, kterou mohou vyslovit ústa astronomova!

Hz. (Národní Listy)

Poslední denní rozkaz generála Štefánika

Z Říma, 4. května. (ČTK. — Kurýrem.) Po přehlídce československého zahraničního vojska v Galarate u Milána vydal ministr války gener. Milan R. Štefánik dne 30. dubna 1919 poslední svůj rozkaz, jenž zůstane povždy národnímu vojsku našemu skvělou závětí. Zní:

Domobraneckým praporům skupiny Galarate, Foligno a Avezzano! Přijíždím ze Sibiře a jedu do Prahy, abych se tam ujal úřadu, svěřeného mi národem. Ač netrpěliv, vstoupit do osvobozené vlasti, zajel jsem do Italie, abych se s Vámi pozdravil. Avšak čas spěchá a práce mnoho. Žel, nebylo my dopřáno, něž viděti několik praporů skupiny Gallarate. Tam v Sibiři slyšeli jsme, že v Italii nalézají se desetitisíce zajatců československé národnosti. Byl to pro mně vzrušující a překvapující dojem, když místo tlupy zajatců uviděl jsem řady řádného, organisovaného vojska. Postavy v řadách byly jak ty naše štíhlé jedle, a pohled jich, zrak sokolí. Z otroka rakousko-uherského stali jste se občany svobodného státu. Tento zázračný přerod způsobilo vedle neúnavné činnosti organisátorů našeho vojenského zastupitelství přátelství italského národa a jeho vlády, již Vás přivinuli k hrudi, když ochablí octli jste se v této krásné zemi. Buďte toho vždy pamětlivi! Tento přerod byl možný a urychlený hlavně proto, že v duši československého člověka vzdor staré té porobě nebyl utlumen pramen lásky k zemi, národu, svobodě a pravdě. Brzy navrátíte se domů do svobodné Československé republiky. Národ na Vás čeká, neboť věří, že ve Vás, synech svých, dostane posilu k vykonávání těchto těžkých úkolů, které mu připadávají v novém uspořádání vnitřních i světových poměrů. Abyste byli hodni lásky, s kterou na Vás doma čekají, abyste byli s to přinést národu skutečnou pomoc, dbejte, bratři moji, aby tělo i duch Váš byly zachovány. Na shledanou! Zdar Československé republice! Zdar našemu milovanému vůdci, presidentu Masarykovi! Zdar našim věrným přátelům! Ministr války, generál Milan Štefánik.

Z řeči Dr. M. R. Štefánika dne 14. října 1917 v Chicagu

„Prišiel som sem, aby som vyhovel vôli národa. Robili mi výčitky, že odkedy som tu, v Amerike, ešte som sa verejne neukázal. Ale výčitka táto je neoprávnená. No teraz som tak urobil, aby som mal skutočné dókazy, že vetev česko-slovenská neni vetev suchá. Mojím hlavným úkolom bolo, aby som pracoval vo Washingtone, vo vládnych kruhoch, za našu vec, a toto dostatočne vysvetlí, prečo som chodil tak málo medzi obecenstvo a tak pozde som prišiel do Chicago.

Do Ameriky som prišiel, aby som pohýbal základnou podmienkou našej samostatnosti u washingtonskej vlády, menovite, aby každý Čech a Slovák sa zúčastnil boja za našu slobodu. Aby som jako zástupca Česko-Slovenskej Rady získal svolenie americkej vlády na utvorenie samostatnej česko-slovenskej armády, v ktorej každému z vás by bolo umožnené konať našu povinnosť.

Chcem Vám povedať — čo snáď bude aj moja posledná príležitosť — lebo doba je vážna nie pre komplimenty, alebo nejaké lacné frázy, ale ku srdečným slovám, — že si musíme povedať v tvári v tvár, čo chceme a čo sa od nás očakáva. Musíme si povedať v čom je dielo.

Odpusťte, že hovorím slovensky, však mi nezazlievate (Ne! Výborně; rozumíme!). Nerobím to naschvál, ale proto, že mi to moje srdce tak našeptalo. Ani nechcem tým našu srdcovú i ideovú jednotu zdůrazňovať, lebo by sa to mohlo vysvětlovať, že tomu sami neveríme.

Musíme analyzovať stanovisko našich ľudí doma aj za hranicami. Čo je teda našim cieľom? 1. Prebúdzanie ľudu; 2. organizovanie ľudu; 3. odstraňovanie všetkých prekážok, z ktorých by hrozilo nebezpečenstvo. Tie prekážky sú a) vonkajší nepriateľ, b) vňútorný nepriateľ. Vňútorný nepriateľ je každý, ktorý má v duši skryté tajné sobecké ambície. Nech si každý upovedomí, že pokým sa neosvobodí od sobectva, neni schopný bojovať za našu vec. Lebo niet to dvojej morálky; kto je lumpom v živote súkromnom, ten pácha darebáctvo i v živote verejnom a národnom. Nemóže byť čisté telo v špinavej košeli. Jestli sa chceme osamostatniť, musíme sa napred vyznačiť mravným pokrokom.

Najsamprv je potrebné zjednotiť všetky politické strany bez rozdielu. O stanovisku nášho ľudu doma nemóže byť žiadnej pochybnosti. Ten jednomyslne prijal Masarykov program za svoj, a program, tento sa zakládá na žiadosti úplnej slobody. Prežili sme dosť otroctva; dnes nie sú možné žiadne ďalšie kompromissy s Nemcami, alebo s Maďarmi.

No najlepší argument, že si zasluhujeme tej samostatnosti, boli naši chlapci vo Francii a v Dobrudži. Ti niesli našu zástavu na fronty, a tí za nás najlepšie hovorili.

Keď sme na počiatku vojny sa hlásili o samostatnosť, a dokazovali, že my nie sme nepriateľmi Spojencov, nikto o nás nevedel. Dívali se na nás, jako nezvedení. Kto ste? Čo ste? pýtali sa nás. Prečo chcete rozdrtiť Rakúsko-Uhorsko? Dnes už nás znajú, a to treba pripísať našej usilovnosti.

Francie bola prvá, ktorá uznala jestvovanie nášho národa. Jej stanovisko v tejto veci pozdejšie prijali aj druhé národy. Italia sa vyslovila energicky za česko-slovenskej štát. I president Wilson to dokumentoval, a som presvedčený, že Amerika nás nezradí. Naša samostatnosť ešte neni formálne vyhlásená, ako na príklad belgická a srbská, ale je naskrze zabezpečená jestli my vykonáme našu povinnosť. Tedy na vás padá veľká zodpovednosť, jestli ju vykonáme.

Čo sú tie naše povinnosti?

1. Disciplina, mravnosť, vernosť. V znemravnelom tele sa neuchová čistá duša, ako v špinavej košeli nemóže byť čisté telo.

2. Obeta. Choďme pešo, aby sme mohli obetovať peniaze národu. Pime menej piva, fajčime menej cigár, kupujme lacnejšie šaty. Prinášejme obety, nie almužny. Národ nechce almužnu. Dobre je spievať pri sude, alebo poháre: Hej Slované! Ale priniesť obeť, to je ťažšie. Takto by sa peňazí našporilo. Napoleon riekol, keď sa ho pýtali, že kto sú hrdinovia: Sú to tí ľudia, čo sa dávajú zabiť. A vy? Vy ste ľudia, čo porád platíte. Národu sa nedává, len žobrákovi, národu treba obetovať. Treba zaviesť systematické platenie národnej dane.

3. Vojenská organizácia. My chceme samostatnosť. Dobre. Spojenci nám ju dávajú. Ale my si ju musíme vybojovať. Povieme človekovi: Tu máš, hľa kus zeme, tak si ju obrábaj. Tak nám povedali spojenci: Tato zem je vaša, ale vy si ju musíte vydobyť. Nesmiete sedeť. Národ si tú slobodu musí sám zaplatiť svojou krvou. V tom je tiež treba systematického postupu. Kto si myslí, že mu slobodu druhí vydobyjú, ten jej neni hoden. Náš hlavný účel dnes je osvobozovací. O inom sa nedá hovoriť. Až bude sloboda, potom si detaily vypracujeme. Dosiaľ sme bojovali anonýmne. Avšak nie na darmo. Teraz nám úradne dávajú příležitosť zorganizovať armádu. Svolenie k utvoreniu česko-slovenskej armády nám washingtonská vláda dala a táto sa musí uplatniť na europských bojištiach To je záruka. Mocnosti na nás nezabúdnú. Taká česko-slovenská jednotka s vlastnou zástavou národných bariev bude najbezpečnejšou zárukou, že víťazstvo Spojencov bude víťazstvom aj našej veci.

Už sme našej veci prinesli veľa obetí, ale keby sme v tomto rozhodnom okamžiku prejavili nevšímavosť, keby sme si nevážili tejto veľkej výhody, ktorú nám po vytrvalej práci Masarykovej a jeho spolupracovníkov, spojenecké vlády poskytli, vpálili by sme si na čelo znamenie zbabelosti.

Náš národ prehovoril, že chce byť slobodný. Kto hovorí, o tom sa jedná. Za cogáňov nikto nebude žiadať slobodu bo oni ju sami nepýtajú. Pre nich sú isté pravidlá, sú trpení, ako zvieratá, ale nie ako ľudia.

Ja už prestanem a o krátku dobu odcestujem do Francie. Pójdem na bojište a keď tam budem sám, budem tam sám, ale ja viem, že Vy tam prídete za mnou. A ešte appellujem na česko-slovenské ženy, aby nekládly prekážky v obeti svojich životov za národ svojim mužom. Tým, kterí by sa skrývali za pec, povedzte: My, české a slovenské ženy, nebudeme viac robiť deti pre otroctvo, ale pre slobodný národ.“

Poselství, prosinec 1917




Karel J. Zákoucký

— autor poviedok, rozprávok, cestopisov a pedagogicko-náučných prác, učiteľ Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.