Zlatý fond > Diela > Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Karel J. Zákoucký:
Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Ľubica Gonová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Prof. dr. V. Tille: Vzpomínky na Štefánika

V roce 1910 slyšel jsem poprvé vyprávět podrobněji o Štefánikovi u Šimonů v Paříži. Šimon má atelier za Belfortským lesem, s hezounkým domkem, malou zahrádkou a salonkem, kde se tak milo sedělo u čaje. Naše milá a pozorná hostitelka vzpomenula Štefánika, jak se mu daří na Tahiti — a hovor o něm byl opravdu nevyčerpatelný. Znělo to jako pohádky žertovné, dojemné, čisté fantastické, zdánlivě nemožné, ale všichni ho měli rádi, obdivovali ho a znali tolik dobrodružných příhod z doby jeho těžkých počátků v Paříži. —

Poznal jsem ho příštím rokem, když pozval mne, na svačinu do svého útulného bytu nedaleko Šimonových. Bydlil v skromném, čistém domě, kde točité dřevěné schody byly kryty kobercem mosazná zábradlí a zvonítka pečlivě vyčištěna a lóže domovníkova tak způsobné vypravena, jako přijímací salonek. V temném předpokoji kmitl se mladý muž, jenž zmizel v kuchyni, vařil čaj, a Štefánik vyšel mi vstříc ze své malé pracovny. Nebyl velký, velmi křehkého a útlého těla, jemuž černá redingote, ač dobře šitá, byla přece jen příliš volná. Měl řídký, plný vous, vysoké čelo, rty trochu velké, ale rozkošné oči, modré, vážné a tak výmluvné, tak laskavé, že jimi opravdu okouzloval. Vedl mne do svého salonu s pěkným nábytkem, vzácnými koberci a Šimonovými obrazy po stěnách. Nikde ani prášku, vše čistě vyleštěnu, jako v domácností, kde vládne nejpečlivější žena. Pan Králíček, jeho sekretář a faktótum, přinesl čaj a zákusky, pak zmizel a Štefánik se rozhovořil.

Nepoznal jsem člověka, jenž by uměl vyprávět tak klidně a výstižně nejprostším způsobem nejúžasnější věci. Nebyl výmluvný, jeho čeština měla milý slovenský přízvuk, často hledal výraz, mluvil nejjednoduššími větami, ale jeho slova měla vždy váhu, přízvuk hlubokého přesvědčení a rozhodné pravdivosti. Nedal se naprosto uchvacovat ani myšlenkami, ani způsobem podání, ale uchvacoval posluchače tím, co vyprávěl a hlavně, jak on to viděl a chápal: nejobyčejnější věcí nabývaly v jeho podání originálního zabarvení.

Ale těch obyčejných věcí bylo nemnoho. U Šimonových se mi zdávalo, že snad podléhali příliš jeho vlivu a viděli jej, stejně jako sochař Španiel nebo Kavka příliš romanticky — působil však sám na mne ještě úžasněji. Zeměkoule pro něho neměla vůbec žádných vzdáleností a život nijakých překážek. Vyprávěl tak jakoby jeho pouti všemi světa díly neměly žádných obtíží v jeho mysli střední Asie, Australie, severní Afrika, Amerika, Tahiti, Montblanc i Paříž byly družně vedle sebe, stejně hodnotné pro jeho úžasnou pracovitost a stejně milé jeho pružné fantasii; bloudil světem tak snadně, jako hoch ve svém zeměpisu. Jen jeden kout země překonával vše ostatní, byl jeho duši čímsi vzácnějším, drahým, o čem mluvil s pohnutím — jeho rodné Slovensko.

Nejživěji vzpomínal na Tahiti, odkud se právě vrátil. Stavba hvězdárny, život v přístavě, zázračné pralesy, lidé, příroda, vše oživovalo jeho slovy — ne jako vzdálená, exotická země, ztracená v dalekém oceanu, ale jako cosi zcela blízkého, důvěrně známého, kde pro něj nebylo záhad, obtíží nových dojmů. Nevykládal o žádných smělých dobrodružství, a nepouštěl se také do odborných výkladů o svých astronomických pracích, mluvil tak prostě, jako by klidný občan malého městečka vyprávěl o svých denních procházkách.

Četl prý v přírodopisu, že na Tahiti jsou zvláštní housenky, které přepadá plíseň a vyrůstá z nich podlouhlými stébly. Bylo známo dosud málo exemplářů, dal se tedy za nimi na výpravu. Tu se zdvihl, vyňal z krásné, starobylé skříně krabici a v ní ležely řady pečlivě preparovaných housenek s tenkými trsy plísní. Pak vyprávěl o lovu perel a korálů, a v jeho rukách octl se míšek z podivné kůže, plný čistých, vzácných perel, tak jak vycházejí z moře. Ptal jsem se na malíře Gauguina, jenž byl na Tahiti před ním. Sbíral tam o něm zprávy, zajímavé, neznámé, a pak mne vedl do své ložnice — tak úpravné a prosté, jako dívčí pokoj — tam nad ložem visela, rozměrná dřevořezba, neznámé vzácné Gauguinovo dílo, jež na Tahiti našel. Rozhovořil se živěji o svých dalších plánech, těšil se na návrat na ten rozkošný, idylický ostrůvek, prohlížeje množství fotografií svého sídla, lesů, lidí, vesnic, hor, toužil již, až bude moci stavět novou hvězdárnu a jezdit po okolních ostrůvcích, na které sotva kdy zabloudil Evropan a kde jsou stopy neznámé kultury neznámých národů, kamenné sochy bohů v nadživotní velikosti, jež dosud nebyly přivezeny do Evropy. „Až já jsem je přivezl!“ — a v chodbě uzřel jsem několik kamenných kolosů, jejichž doprava musila být vpravdě svízelná. Vrátili jsme se do jeho pracovny a tam počal se hned zabývat novým fonografem, jenž zaznamenává diktando pro opisovače — nezdál se mu ještě dokonalý a pravil, že se mu zdařilo upraviti jej líp: dá jej do obchodu jak bude míti trochu času. Byl bych rád zvěděl ještě, setkal-li se s Maory, jejichž kosmogonické báje mne živě zajímaly. Ovšem, že se s nimi setkal, žil a misionáři, kteří mezi nimi působili, znal podivuhodné jejich báje, popisoval jejich zvláštní umění. A zas se objevil z nitra divanu ohromný svazek podivných tkanin s geometrickými ornamenty, jež vypátral kdesi v misii a získal jako vzácnost, horlivě hledanou evropskými musey.

Odcházel jsem ze své první návštěvy vzrušen silným dojmem, jenž v dalších stycích se jen stupňoval. Jeho úžasná duševní čilost, bezmezná pracovitost, jeho neustálá snaha putovat kříž na kříž světem, vynalézat, podnikat, organisovat steré nové podniky přímo omamovala. Byl světoobčan, jemuž byla domovem celá zeměkoule, Francouz smýšlením i příslušností, — dal se naturalisovat — ale ve svém nitru zůstával věrným Slovákem, tak prostým, jako jeho bratří doma, cítil s hlubokou bolestí ponížení své vlasti. Když hovořil o domově i když se zmiňoval o Praze, byl vždy smuten, ale těch chvil bylo málo, zpravidla zabýval se nějakým novým problémem a vždy s tak rozhodným úsilím, že budil úžas. Měl styky tak rozvětvené a tak mocné, že se mohl vskutku odvažovat podniků, o nichž se nám krotkým hostům Paříže, ani nesnilo. Setkali jsme se jednou v Quartier. Pozval mne, abych s ním jel k Trocadéru a cestou vykládal, že zamýšlí zdokonalit aeroplán, aby se mohl vznésti ze země bez rozjezdu. Zdálo se mi, že to je jen theoretická úvaha, neříkal dříve nic o svém letectví — ale dojeli jsme k Eiffelově věži a tam opravdu už pro něho dělníci budovali cosi, co souviselo se zamýšlenými pokusy.

Avšak, i když neměl právě nic zvláštního na práci, setkání s ním bylo téměř vždy cosi zvláštního, neočekávaného. Setkali jsme se jednou k večeru v café Viennois a Štefánik navrhl, abych tam povečeřeli. Než jsme sedli ke stolu, přišel mladý Francouz s dámou podivuhodné, něžné krásy, nápadně cizího typu: francouzský úředník z Tahiti, jenž se oženil s domorodou Tahiťankou a přivezl ji do Paříže, aby si navykla na evropský šat a evropské způsoby. Byl to zcela pohádkový večer, plný vzpomínek na život z dálného okeánského ostrůvku a hovor s mladou paní, jež doma jistě nosila splývavé roucho a čerstvé květiny v nádherných černých vlasech, vyvolával náladu jak z 1001 noci. —

Jindy našel jsem Štefánika doma zaměstnaného plány a výpočty. Vrátil se tehdy právě z oficielní cesty do jižní Ameriky a chystal se, že se přestěhuje definitivně na Tahiti a oddá se cele hvězdářství. Vykládal mi podrobně plány nové hvězdárny, kterou tam zřídí, soustavu obrovského teleskopu, jejž chystá a zdokonaluje dle vlastních vynálezů, a pak mne pozval, abych s ním jel do továrny k inženrýrovi, s nímž chtěl vyjednávat. Jeho zdrželivý způsob vyprávění nedal tušit, že ty jeho úmysly byly něco víc, než přání, těžko uskutečnitelné, poněvadž vyžadovalo milionový náklad. Dojeli jsme k rozsáhlým strojírnám; dvůr byl zastaven bednami, v nichž dle nápisů byly dopraveny zpět nástroje z jeho jihoamerické výpravy. Způsob, jak jej uvítal chéf závodu, poučil mne okamžitě, že je Štefánik v závode jako doma a velmi vážený klient. Šli spolu na poradu a mladý montér zavedl mne do vysoké a prostranné dílny, jejíž střed zaujímal až po střechu obrovský teleskop a kde podél zdí pracovalo mnoho dělníků na dalších součástkách. Štefánikův teleskop byl již téměř hotov, a montér byl neúnavný ve svém výkladu o jeho konstrukci, o pomocných aparátech, o statisícovém nákladu a nových zařízeních, jimiž se líšily přístroje od starších systémů — Štefánikův plán se již blížil k svému dokončení!

Z hovorů, v nichž býval neúnavný, vzpomínám na jeden jenž mne dojmul. Bylo to po pohřbu staré paní Janssenové, jež mu byla druhou matkou. Přišel večer do café de la Regence, smuten a rozrušen, vzpomínal na léta ztrávená v Paříži, na své krušné počátky — zapsal jsem si tehdy jeho rozhovor, jenž trval dlouho do noci.

Počal tklivými vzpomínkami na svůj rodný kraj: „Jsem jen chudý kopaničár, dráteník z četné rodiny, težce jsem se probíjel životem, v Praze jsem nenašel uznání, ale zde uznali mne vážní lidé, Janssen, H. Poincaré…“ Chválil Poincaréa, jak je obětavý a pozorný — nikdy nezapomněl ptáti se ho, jak se daří jeho nemocné sestře. Pak vyprávěl o svých krušných počátcích v Paříži. Přišel téměř bez peněz, uměl jen málo francouzsky a neznal nikoho. Jednou vešel do restaurantu, kde seděl sochař Kavka, a ten mu pomohl z prvních nesnází, seznámil jej se Šimonovými. Byl by rád pracoval na hvězdárně, ale neměl doporučení. Jel nazdařbůh do Meudonu u Paříže, představil se řediteli hvězdárny, Janssenovi, ale sotva se s ním smluvil. Prosil, aby směl přijít podívat se na hvězdárnu. Když přišel po druhé, přijal jej jen asistent a provedl jej. Vrátil se po třetí poděkovat a požádal asistenta přímo, aby mu dovolil mu pomáhat. Asistent byl rád že má zdarma výpomoc pro pozorování. Janssena spatřil teprv za nějaký čas. Hovořil s ním chvilku u vývěvy; Štefánik podotkl mimochodem, že by se vývěva dala zdokonalit, aby se vyčerpávala samočinně. Janssen s úsměvem mu řekl, aby se tedy o tom pokusil. Byl s tím hotov za 14 dní. Janssen si vývěvu prohlídl a nabídl Štefánikovi hned pracovnu a práci u teleskopu. Uvedl jej pak do své rodiny, a stará pani Janssenová si jej oblíbila jako syna. Štefánik upravil si teleskop nově po svém způsobu a sestrojil zvláštní spektroskop. Janssen měl úsilné přání, postavit na Mont Blancu observatoř. Prosadil svůj návrh proti vůli svých kolegů, ale nikomu se nechtělo konati tam obtížná, i nebezpečná pozorování. Štefánik to podnikl, vytrval a tím si Janssena získal nadobro.

Janssenovou smrtí se však jeho naděje shroutily. Janssen měl výlučné postavení mezi francouzskými astronomy, po jeho smrti nový ředitel v Meudonu stavěl se vůči Štefánikovi skepticky, rozmontoval jeho teleskop, odstranil jeho spektroskop, nabízel mu podřízené postavení. Štefánik odmítl a pomýšlel na zřízení hvězdárny v pohoří u Sahary. Získal již dosti přátel, kteří mu dopomohli k expedicí do Afriky, ale poměry tam se ukázaly nepříznivé. Byl by mohl prosadit zřízení té observatoře, a stát se jejím ředitelem, ale vzdal se raději tohoto postavení, vida, že by věda z toho neměla prospěchu, který původně očekával. Zatoužil tehdy dostati se do Prahy, ale v Praze narážel na mnohé překážky — mluvil však s uznáním o prof. Pastrnkovi za jehož dekanatu byl v Praze promován. Nejvroucněji vzpomínal Masaryka; byl mu oddán celou duší jako otci, věřil pevně každému jeho slovu a každému jeho činu, a byl tehdy, dávno před válkou, přesvědčen, že na něm spočívá naše budoucnost.

Nezdaru s Prahou nelitoval. Byl rád že zůstal v Paříži, stal se francouzským občanem, překonal hmotné a jiné nesnáze a nabyl stykem s vlivnými osobnostmi uznáni, jež mu pomohlo k výpravě na Tahiti. Netajil se, že měl dosti nepřátel, kteří podporovali jeho žádost o cestu na Tahiti jen proto, aby jej odstranili z Paříže. Vědecká výzbroj, která mu tehdy byla povolena, nebyla valná, a první čas nedoufal, že dosáhne svého přání, aby na Tahiti byla zřízena velká stálá hvězdárna, jež vyžadovala na půldruhého milionu franků. Počal se dokonce zabývati plány na zvelebení vývozu plodin z Tahiti a sousedních ostrůvků, získal svými listy kapitalisty pro svůj úmysl, dostal k disposici paroloď, s kterou objížděl ostrůvky, vyhledával příhodná místa na pěstění palem. Podařilo se mu získat si oporu v různých kruzích, a když se vrátil do Paříže, stal se hlavním a věrným jeho ochráncem H. Poincaré. Získal rozhodnutí o zřízení velké stálé hvězdárny, byl jmenován jejím ředitelem a vyzván, aby zastupoval Francii na sjezdu v Jižní Americe, — odkud se právě vrátil.

Rozhovořil se se živým zaujetím o dojmech z této oficielní cesty, a přepychu, s kterým jižní Amerika vítala mezinárodní komisi, o svých pracích, jež u komise vzbudily pozornost, a vykládal jako neprostší věc pod sluncem, o jednání, jež navázal s jihoamerickými vládami. Šlo o meteorologické stanice, jež pro sklizeň Jižní Ameriky mají nesmírný význam, ale jsou dosud ve stavu velmi primitivním. Rozjel se po sjezdu na objíždku, prozkoumal příčiny, proč stanice špatně fungují, vytvořil nové modely přístrojů, úměrně tamním potřebám, a doufal, že příštím rokem bude již moci dle uzavřené smlouvy zřídit novou, dokonalejší síť stanic, až pojede na výstavu Jihoamerickou 1914 — strojírny, jež pracovaly na jeho teleskopu, vyráběly již nové přístroje.

Zatím však mu zemřel H. Poincaré; ti kteří mu nepřáli, říkali mu posměšně, „že už ho nebude mít“, ale on měl již celou skupinu přátel, poslanců, kteří sice té chvíle nebyli u vesla, ale neustali na něj pamatovat a na něj spoléhat. Byl rozhodnut odjet na Tahiti na stálo, jakmile navštíví ještě jihoamerickou výstavu. Pravil však, že nepojede přímo přes Australii, ale přes Čínu.

Teskná nálada z úmrtí pí. Janssenové jej na konci hovoru opět ovládla a zavedla k osobním vzpomínkám. Vyprávěl o kapitánovi, jenž vezl první Janssenovu výpravu na Tahiti. Kapitán žil na Tahiti s domorodou dívkou a tak ji miloval, že se s ní chtěl oženit a vzít ji s sebou do Evropy. Dívka však odepřela jet s ním, pravíc, že je jen doma krásná. Kapitán loučil se s ní těžce, psal po létech, stále vzpomínaje, jejím rodičům, a dověděl se, že dívka as po dvou letech z lásky k němu zemřela. Byla pochována na místě, kde se po prvé s ním setkala, a hrob ji ozdobili kruhem korálů jež spolu lovívali při koupání. Kapitán byl tím hluboce dojat. Vyprávěl ten příběh Štefánikovi cestou do Ameriky na lodním můstku za tiché, tropické noci, a pravil, že chce se vzdát úplně světa, jakmile zemře jeho stařičká matka, vstoupit do kláštera kartuziánů. Spřátelil se se Štefánikem důvěrně a vyzval jej, aby, až pojede na Tahiti, doprovodil jej na jeho poslední plavbě do Hongkongu, po které chce zmizet světu i přátelům.

Chápal jsem živě, jak dovedl Štefánik zaujmout onoho muže, cítil jsem sám, jak bezelstně umí si získávat lásku lidí. Vyšli jsme pozdě v noci z kavárny k tmavému Louvru. Štefánik cestou vzpomínal na rodiče a říkal, že někdy by nejraději seděl tiše doma na vsi, zapomenul na celý svět. Pak jsme se rozešli v parku — víc jsem ho neviděl. Dovedl svojí energií uskutečniti poslední, nejzázračnější svůj sen — osvobodit svoji vlast. Pak již neměl co si přáti a vrátil se slavný, vítězný, jako rek z pohádky — zemřít.

(„Venkov“)




Karel J. Zákoucký

— autor poviedok, rozprávok, cestopisov a pedagogicko-náučných prác, učiteľ Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.