ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V jedné z přednášek prof. Grusse na univesitě v říjnu 1903 poznal jsem zesnulého. Přišel do přednášky nahodile na cestě z universitní knihovny se svazkem z theoretické astronomie v ruce, aby se informoval o tom, co se pravě přednáší. Pracoval v té době o své doktorské dissertaci „O nové hvězdě v souhvězdí Kassiopeje z r. 1572“. Vypůjčil si ode mne zápisky o tom, co bylo dosud předneseno a po krátkem hovoru v místnosti odešli jsme — přednáška toho dne nebyla, poněvadž vypukla obvyklá tehdy stávka následkem nedostatečných místností — společnou cestou na Král. Vinohrady, kde oba jsme bydleli. Mám dosud jasně před svým zrakem Štefánikovu tvář: jemná, úzká, trochu bledá tvář s mírnými stopami po neštovicích, v rámci měkkého, hnědého vousu, jasně modré, dobré oči, okrajů víček poněkud začervenalých.

Když mne poznal a seznal můj zájem o vědu, v níž pracoval, pozval mne do svého bytu. Bydlil, pokud se pamatuji, v Korunní třídě. Nemaje času nazbyt, míval stále na dveřích tabulku s nápisem „Nepřítomen“. Ale upozornil mne, pro mne že to neplatí, abych přišel, kdy chci; bude-li nutno, aby nebyl vyrušován ani mnou, že to řekne,

Z těch důvodů nevyrušoval jsem Štefánika často a nikdy ne na dlouho. Za několika přátelský díl návštěv až do jara 1904 hovořívali jsme téměř výhradně o vědecké práci; jen jednou jsem inu hrál k jeho žádosti několik skladeb na housle.

Byl člověkem plným temperamentu a ohně; býval nadšený, vzpomínaje na své studium ve Švýcarech a v Italii; s uzarděním prohlásil mne, že se styděl, když v přednášce švýcarského profesora (kde byl přítomen neznám) zaslechl citovati přednášejícím svoji práci, vášnivě a houževnatě upozorňoval mne kdysi na jemné podrobnosti světlostní křivky hvězdy ve své dissertaci; vzpomínaje na své počátky badatelské vyprávěl, že se třásl rozčilením, když poprvé pozoroval průchod hvězdy průchodním strojem; rychlými výkřiky volal mne jednou od stolu, kde jsem něco počítal k malému dalekohledu na okně, v němž právě zjistil sluneční skvrnu.

Byl obvykle vážné tváře, ale býval usměvavý, někdy i veselý a v práci houževnatý, velmi vytrvalý. Měl v úmyslu pro jistý vědecký účel hladověti po den a noc. Pamatuji si, kdysi mně řekl: „Aspoň 22 nových hvězd bych chtěl pracovati do konce svého života.“

„Proč právě 22?“ tázal jsem se. „Nu tedy asi 20; na víc, myslím, nestačí můj život,“ odpověděl.^[2]

Vyprávěl mně o svém studiu na maďarských gymnasiích, o tom, jak byl dvakrát vyloučen, poněvadž pracoval pro Slováky, o slovech, kterými počal politický úředník svůj vylučovací list („Chvěji se rozčilením, když píši tento list…“) a o tom, jak na třetím ústavě, kde maturoval, museli sami Maďaři jemu, nenáviděnému Slovákovi, uděliti odměnu za nejlepší prospěch při maturitě, neboť zakladatel stypendia nevyloučil žáka národností nemaďarské.

S hrdostí ukázal mně slovensky výtisk Bible a svoje jméno na konci knihy v seznamu těch, kteří přispěli k vydávání.

Byl už tehdy, kdy jsem jej poznal, jmenován členem nějaké vědecké společnosti maďarské.

Nebylo snad dosud v tisku uvedeno, nežli počal studovati astronomii, že Štefánik studoval po čtyři semestry stavební inženýrství na české technice v Praze. Znal se dobře s profesorem K. V. Zengerem a dalekohled, který míval doma, náležel tomuto učenci.

Jedna z posledních mých schůzek se zesnulým byla asi v březnu 1904. Přišel jsem k němu na sklonku dne. Měl po promoci a byl zaměstnán přípravami na cestu do Paříže, kam hodlal odjeti v nejbližších dnech. Očekával netrpělivě ze Slovenska pas, který úřady maďarské mu dlouho nezasílaly. Obdržel jej poštou v mé přítomnosti. Zasílal mu jej otec. A Štefánik s láskou četl otcův dopis, i mně dal přečísti část, v níž mu otec vyprávěl o překážkách, které Maďaři stavěli v cestu, nežli pas končeně vydali. Asi za dva dny Štefánik mne navštívil v mém bytě na dolním konci Král. Vinohradů brzy z rána, aby se rozloučil. Toho dne odejel do Francie.

Psal mně asi dvakrát, i já jsem několikráte psal jemu, později psáti přestal. Posledně setkal jsem se s ním v Praze za únorového nebo březnového dne na Václavském náměstí roku 1905 nebo 1906. Vracel se přes Slovensko a Prahu do Paříže z centrální Asie, kde byl na pozorování totálního zatmění slunce. Vyprávěl mně o svých pracích, zejména o výpravě na Mont Blanc, kde byl po 20 dní blokován sněhem, pro který nemohl dospěti k observatoři, a kde by byl zhynul hladem, a o výpravě, ze které se právě vracel. Od té doby dovídal jsem se o jeho činnosti pouze z novin a vědeckých publikací.

To jsou mé vzpomínky na astronoma Štefánika.

Pokoj popelu jeho!

(Národní Listy)