ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za svého onehdejšího pobytu v Paříži mluvil jsem několikráte s generálem Štefánikem a dvakráte jsme besedovali, jednou dlouho do noci. A právě tehdy bylo, kdy pověděl více o svých plánech než bývalo jeho zvykem, nepochybně pod vlivem našich vzpomínek na společný pobyt na ostrově Tahiti a na svou revoluční spolupráci v Rusku s mým zemřelým bratrem Jiřím Klecandou.

Chtěl v Praze a v republice dokázati, že s čistotou a pravdou možno vyjíti bez kompromisů, že nutno klásti váhu na čistotu a pravdu u těch, kteří národ vedou a spravují; ale až by dostál úkolu, který naň vznesl národ, chtěl se vzdáti „toho všeho“ (a nervosně přejel rukou po své generálské uniformě) a znova se oddati vědě. „Vrátím se na Tahiti ke své hvězdárně,“ řekl a jeho hlas i oči zněžněly.

A tak než jsme se nadáli, už zase jsme byli oba ponořeni ve vzpomínky na toho i onoho, na tu i onu episodu, na to i ono, co on nebo moje žena nebo já jsme kdy řekli v žertu neb opravdovosti. „A či jste už obnovili kontrakt?“ najednou se otázal s šelmovským zásvitem v očích, u něho asi dost vzácným v poslední době. „Jaký kontrakt?“ udiveně jsem opáčil. „Nu povedali jste raz, ty i tvoja žena, že jste urobili kontrakt len na desať rokov!“ zasmál se. A pak jsme si oba povzdechli.

Ba věru, že bezmála deset let uplynulo od doby, kdy jsme oba dva žili přes půl roku, stále sobě blízci, na čarovném ostrově, obklíčeném pohádkovou lagunou, korálovými útesy a tropickým mořem. Byli jsme teď skoro o deset let starší, oba plni lásky k osvobozené vlasti. Ale oba… on i já… přece jen toužili jsme po dalekém Tahiti jako po oddechu od světa…

V červnu 1910 setkali jsme se na Tahiti, oba překvapeni tím náhlým shledáním po dlouhých létech, co jsme se neviděli od studií universitních; a já tím více překvapen obecnou vážností, které se Štefánik těšil u francouzských úřadů koloniálních. Neboť Štefánik byl vyslán francouzskou Akademií a vládou, aby nad Papeetem vybudoval hvězdárnu a pozoroval průchod Halleyovy komety.

S počátku ten či onen z nejvyšších úředníků projevil nedostatek ochoty k té neb oné proposici Štefánikově; konec konců Štefánik byl mlád a drobného tělíčka a nikoli Francouz. Ale kdykoli Štefánik se setkal s nějakou neochotou ke svým vědeckým potřebám, vždy měl po ruce nějaký nečekaný a pro úřednického ducha často strašlivý trumf. Takový guvernér si mohl na chvíli mysliti, že snad dělá nějaké milosti mladému hvězdáři, jestliže mu v něčem vyhoví. Štefánikova skromnost a gentlemanství ho popletly a jak už u byrokratů bývá, stal se po případě i neochotným. Ale opravdu jenom na chvíli. Nebylo člověka, který by nelitoval brzo, že čímkoli, byť jen stéblem, zkřížil kdy Štefánikovu cestu. Ohromující, netušená nějaká listina vynořila se z hvězdářovy kapsy a milý úřada k svému zděšení najednou shledal, že to, co posud prokazoval Štefánikovi jako milosti a laskavosti, byla vlastně jeho povinnost a v jistém smyslu Štefánik je mu jaksi nadřízen.

Úžasné byly konexe Štefánikovy, a nikdo si nikdy nebyl jist, zda to, oč on skromně žádal v zájmu vědy, nebylo vlastně jeho právem, jež mohl si, kdyby byl chtěl, i arogantně vymáhati. Výsledek byl, že Štefánik byl stále obestřen rouškou záhady, a že se stal takřka všemocným. Všechno mu bylo otevřeno, celý aparát koloniální správy byl mu k disposici pro všechno, nač si jen vzpoměl. Nebyl tehdy občanem francouzským, ač byl ve službách Francie; ale to, co bývalo kdy odepřeno i občanu francouzskému, bylo přístupno jemu, když se mu toho zachtělo. Dělová lodice francouzská vozila jej po měsíce jako hosta po širém Pacifiku, na Markézy, mezi atolly, až na daleké ostrovy Rapa a Tubuai. A kdysi mi ukázal listinu, vlastnoručně podepsanou presidentem Fallieresem, dávající mu plná práva občana francouzského a ponechávající mu jeho občanství, původní s tou podmínkou, že do dvou let se rozhodne, zda se chce státi naturalisovaným Francouzem. A Štefánikovi byl těžký tento krok: tehdy ještě bylo jeho snem dostati se do Prahy na universitu a vybudovati v Čechách nejkrásnější hvězdárnu na světě. Měl přislíbenou finanční pomoc Carnegieovu a jiných millionářů. Měl už mnohé vzácné přístroje opatřeny nebo zajištěny. A kdo ví, zda trochu trpkosti nad pozdějším jeho zklamáním těchto nadějí přece jenom nezbylo v jeho srdci, a zda bezděky tyto neuvědoměné pocity poněkud nepůsobily na jeho rozhodnutí vyhnouti se Praze při prvním vstoupení na půdu republiky, kterou pomáhal budovati z trosek Rakousko-Uherska.

Bylo zvláštní, jaký nepochopitelný instinkt měl Štefánik v mnohých věcech. V okrese Punavia nalezl korýtko pro prasata, urobené z dřevorytů Gaugainových. V houštině tubuaiské nalezl vzácné kamenné idóly. V Paumotu i jinde shledal si sbírku vzácných perel, a jeho znalectví v tomto oboru bylo takové, že prodavači perel chodili se k němu radit. V Markézách objevil neobydlený a pustý ostrůvek, jehož kámen byl měděná ruda a místy takřka čistá měď.

Ještě podivnější bylo, jak dovedl si bez jakékoli námahy podmaňovati lidi. Domorodci jej přímo zbožňovali. Usmyslil si, že vyučí tahitské náčelníky meteorologickému a povětrnostnímu pozorování; kolem dokola celého Tahiti dal zbudovati dešťoměry, a bylo na výsost komické, viděti potom při jízdě kolem ostrova zoufalé, polonahé domorodce státi u pluviometrů a odhodlaně zaznamenávati statistické údaje. Nejeden tahitský náčelník mne vzýval a mou ženu o pomoc, když jsme si někam vyjeli. Ta oblaka nad našimi hlavami: pěkně prosím, je to cumulus, stratus nebo cirrus?

„Člověk, jenž kouká na hvězdy“, bylo Štefánikovo jméno u Tahiťanů; a toto jméno zvyšovalo pověrečnou úctu, kterou mnozí domorodci k němu chovali. Štefánik dovedl ovšem, když se mu zachtělo, začarovati do záhad všehomíra i francouzské úředníky. Pamatuji se dobře, na kterýsi večer, kdy sedělo nás několik v Papeete na verandě, všichni Francouzi až na nás tři. Hovor byl nudný a prázdný, my tři jsme mlčeli. A náhle Štefánik mávl rukou ke kterési hvězdě a začal vykládati divné kosmické drama. Nevím už podrobností; ale posud mi tane na mysli ono kouzlo, jemuž jsme všichni podlehli tak, že na konec nikdo ani nedýchal. Na čtvrt hodiny jsme opustili tuto planetu a letěli všehomírem.

Třeba že však Štefánik dovedl ovládnouti a k práci přinutiti jiné, sám se práci nevyhýbal ani nejtěžší a nejhrubší. Věda, že bez jeho spolupráce a příkladu nebyla by hvězdárna dohotovena včas pro kritický den, po týdny robotil s domorodci až do úpadu tak, že po kritickém dnu projití Halleyovy komety těžce se roznemohl. Při své slabé konstrukci ocítl se tentokráte až v nebezpečí života. Ale to u Štefánika nikdy nic neznamenalo. Uřícený, upocený svléknouti se a lehnouti si do horského potoka poměrně studeného a tam zůstati celé odpoledne v jedovatém stínu džungle: to bylo mu zábavou. Ale při tom mně dovedl vyčiniti, že chodím na slunci bez tropické helmy, a mojí ženě, že mi to dovolí…

Opuštěná, tropickým deštěm a větry jistě poškozená Štefánikova hvězdárna trčí dnes osiřele k tropické obloze nad městečkem, zanořeným do rovníkové zeleně a vonných květů. Chtěl se do ní vrátit, až by dokonal veliké své dílo ve vlasti; chtěl se vrátiti k vědě, již pro vyšší povinnost opustil; chtěl na Tahiti posléze dojíti odpočinku a klidu pro ubohé své utrýzněné tělo… Osud rozhodl jinak. Poslední odpočinek nalezl na své rodné půdě, jejíž první dotek byl mu polibkem smrti.

(Národní Politika)