Zlatý fond > Diela > Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Karel J. Zákoucký:
Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Ľubica Gonová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Jan Hejret: Na poslední cestě

S vroucí pietou a v hlubokém žalu doprovodily 10. května nepřehledné zástupy českoslov. lidu generála dra Milana Štefánika na poslední pouti k rodné hroudě. Bratislava, chystavší se před týdnem k radostnému uvítání rekovného slovenského bojovníka za svobodu vlasti, připravila mu slavnostně tklivé rozloučení. Ulice zahaleny ve smutek černých praporů. Všecky obchody zavřeny, dnes zmlklo všecko veselí zábav. Ranními a dopoledními vlaky přibyli do Bratislavy přečetní smuteční hosté z Čech, Moravy i slovenských stolic. Smuteční slavnost, ustanovená na druhou hodinu odpolední, shromáždila na prostranství před vojenskou nemocnici, v jejímž nádvoří vystaveny byly v bohaté dekoraci kioskové, uprostřed květinového pole věnců na lafetách rakve generála Štefánika a s ním zahynuvších průvodců, a ve všech ulicích k nádraží vedoucích proudilo na tisíce těch, kdož přišli vzdát poslední poctu muži čistých ideálů, nezdolné energie, ryzího vlastenectví a nadšeného vzletu zlomeného v nadějné další práci tragickým skonem.

Pořadatelská, 35členná družina pražského Sokolstva se Sokolem bratislavským udržovala v důstojném souladu průběh pohřební slavnosti. Čestnou stráž u rakví tvořilo dvojřadí důstojníků a poddůstojníků francouzských, italských a ruských legií. Posádka bratislavská a oddíly italských legií posádek okolních olemovaly dle disposic generála Piccionea vojenským špalírem cestu smutečního průvodu až k nádraží.

Smuteční slavnosti v posádkové nemocnici zúčastnili se kromě příbuzných: v zastoupení presidenta republiky kancléř dr. Přemysl Šámal s plukovníkem Husákem, v zastoupení italského krále generál Piccione, v zastoupení presidenta francouzské republiky generál Pellé, ministři Klofáč, dr. Šrobár, dr. Soukup, Habrman, předseda Národního shromáždění Tomášek, vyslanec Tusar, francouzský vyslanec Clement Simon, britský vyslanec C. Gosling, italský vyslanec Mario di Lago, za vyslanectví Jugoslávie tajemník dr. Brezigar, za ministerské předsednictvo odborový přednosta dr. Greif s tajemníkem drem Staškem; dále zástupci ostatních ministerstev; americký konsul Young, kapitán O. Brian, předseda americké vyživovací misse prof. Hutchinson, kapitán Jarell, kapitán dr. Wheeler, kapitán Dr. Day, kapitán Mac. Even, plukovník Ostrorog, belgický konsul Cario de Liser, švýcarský konsul Gerold Déteindre, plukovník Phillippe, italský vojenský zmocněnec Vecchiarelli, rumunský vojenský zmocněnec, vojenský zástupce ukrajinské republiky dr. Horbenko, předseda ukrajinské misse Švihovský, četné vojenské deputace; za pražskou českou universitu děkan filosofické fakulty prof. dr. V. Novotný; za pražskou českou techniku prof. astronomie Nušl; místopředsedové Národního shromáždění s deputacemi všech poslaneckých klubů a slovenští poslanci; za zemský správní výbor moravský dr. Pluhař; za moravskou polit. správu rada dr. Černý; za hlavní město Prahu náměstkové Rotnágl a Kellner s členem správního sboru redaktorem Koušou; za město Bratislavu starosta R. Kania, náměstek komisaře dr. V. Dušek a člen správního výboru Billet; za Národní radu dr. Baxa, Tůma a Hodža; sestra britského vyslance hr. Löwenhauptová; za Československý Červený kříž Jan Masaryk v zastoupení dr. Alice Masarykové a řed. Groh; za Národní radu ruskou praporník Maxa; zástupcové zahraničního tisku Seton Watson (Scotus Viator), Bestaux, Dagrone, Breede a Schwarz; zástupci československé vojenské misse z Ruska; za spolek českých spisovatelů beletristů „Máj“ Fr. Herites a prof. Sekanina; osobní přítel Štefánikův pobočník poručík Lakomý; župani slovenských stolic, zástupcové státních a samosprávných úřadů, a j.

Pěvecký sbor bratislavský zahájil smuteční slavnost, načež vykonány církevní obřady. Pěvecké sdružení moravských učitelů za řízení prof. Vacha zapělo pak obě národní hymny a chorál „Kdo jste boží bojovníci?“

Když dozněl poslední ton této hymny husitské nezdolnosti, jakou celá bytost Štefánikova byla prodchnuta, poukázal

ministr národní obrany Klofáč

ve vzletném proslovu na zářivý vzor zesnulého. „Jsou tři mužové, bez jejichž vzájemného působení nedovedli bychom si představiti českou revoluci a její velké vítězství: Masaryk, Beneš, Štefánik. Stejně jako Masaryk, ani Štefánik nepotřeboval teprve války, aby si získal světové jméno.

Počátek války zastihuje Štefánika na vrcholu vědecké a společenské slávy. Štefánik stává se prostým vojákem, záhy vyniká jako letec svou odvahou a duchapřítomností. Je zahrnut poctami a vyznamenáním nejen za výkony letecké, nýbrž i za neocenitelné služby, jež armádě prokazuje svou neúnavnou prací vědeckou. Štefánik však cítí, že válčí nejen jako Francouz, ale především jako Slovan a Slovák. Řečník líčí neumdlévající činnost Štefánikovu v Srbsku, jeho odvážný let do Italie, po ozdravění úspěšnou činnost v Paříži, Italii, Rumunsku, Rusku a v Americe, kde všude organisuje bojovníky k osvobození vlasti. Vrací se ve chvíli, kdy druh jeho, Beneš, zápasí s těžkými obtížemi při jednání o ústavu a organisaci našeho budoucího vojska, kterého v tu chvíli je ve Francii sotva 2000 mužů, získává pro velení vojska Janina, jednoho z nejlepších francouzských generálů, slavofila velkého srdce. Aby přivezl pomoc, odjíždí do Italie. Skvělé diplomatické vítězství jeho nad rozpaky italské vlády bude navždy jednou z nejskvělejších kapitol našeho zahraničního boje. Zvítězil láskou, mocným, neodolatelným majestátem svého velikého hrdinného srdce. „Kdyby odmítla nyní Italie dobrovolnou oběť českého národa, nastavila by překážku jeho budoucímu, mravnímu vývoji“. Tato vznešená myšlenka spojila ho v památném polibku se šlechetným ministerským předsedou italským Orlandem dne 21. dubna při podpisu základního zákona našich italských legií. Štefánik cítil ve velkém svém srdci, že národ, který dovede si práva svá uhájiti, nemůže zahynouti, musí zvítěziti. Tato majestátní myšlenka naplňovala zázračnou silou chabé jeho tělo.

Když dokončoval své dílo v Italii, rozhodl se znova k ruským našim hochům. Nutno je posílit, pomoci jim mravně, chrániti je proti úkladům stran a duševní nemoci. Pomoci snad i nešťastnému ruskému národu, ne zlobou a nenávistí, nýbrž láskou a prací. Přátelé našeho hrdiny jsou svědky, jaké šlechetné měl plány, kolik lásky nesl s sebou na Rus, již tolik miloval.

Z trojice Masaryk — Beneš — Štefánik Štefánik odchází. První dva tu zůstávají, mohou se těšiti z ovoce své práce a budou na stráži toho, co národu dobyli. Třetí neuslyší už ani díků našich. Ale pokud republika bude republikou a národ národem — vždy lid náš vyslovovati bude s úctou trojici, neboť není možno vyslovit jméno jednoho a nevyslovit současně druhé a třetí: tak se Masaryk, Beneš, Štefánik doplňují a když to, co na nich je lidského, podlehne zákonům skonu, oni sami jsou nesmrtelni.

V této trojici ruce podaly si Čechy, Morava a Slovensko, které dalo život Štefánikovi. Nehynoucí památka jeho bude novou nerozlučnou páskou, pojící českou a slovenskou větev v jediný národ, v jedinou milující se rodinu.

Památka Milana Štefánika bude nám také připomínati, co pojí nás s Francií, v níž bojoval a v níž stal se generálem, co s Italií, k níž byl spjat tolikerými svazky a v níž naší armádě dostalo se prvého uznání naprosté samostatnosti. S Italií spojila ho ještě doma krev, která nám připomíná společné boje za společnou ideu roku loňského, kdy na povel Štefánikův naši hoši italskou zem, napadenou Rakušany, Maďary a Němci, ve službách italské svobody barvili také svou krví. Ti šlechetní důstojníci italští, kteří zahynuli nyní u nás se Štefánikem, připomínají nám znovu tuto solidaritu, která posvěcena byla smrtí nejlepších, nejstatečnějších mužů obou národů.

Štefánik bude nám připomínati muže, který pochopil, že myšlenka může jen tehdy trvale vítěziti, opírá-li se o dostatečnou sílu. Jednotlivec právě tak jako národ nesmí se rozpakovati všecko obětovat a nelekat se nejrozhodnějšího boje, aby zvítězit nemohlo bezpráví a s ním poroba.

Někdejší chudý student slovenský zanechává nám všem velké slavné dědictví. Je to Československá republika. Jestliže živému nemohli jsme děkovat, památce mrtvého slibujeme, že veliké to dědictví za všech okolností uhájíme neporušené a takové, jak snili o tom se Štefánikem Masaryk a Beneš.

To slibuji Ti, Miláne Štefániku, za vládu, to slibuji Ti za armádu, která mými ústy vzdává Ti dnes svůj hold. Věčná buď Ti paměť v srdcích národa, který stal se svobodným, protože mu v dějinné době šťastný osud dal Štefánika!

Vřelého ocenění vynikajících vlastností Štefánikových dostalo se v následující smuteční řeči

generála Piccionea:

Je marno řečnit nad rakvemi generálů a zvláště nad rakvemi lidí, kteří jako Milan Štefánik byli v největším slova smyslu muži činu a energie. Proto bych se raději uzavřel v zdrceném mlčení, kdybych nebyl povinen tlumočiti bol a žal jiných, kteří chtějí, abych je tu dnes zastupoval před československým národem, oplakávajícím nad touto rakví smrt jednoho ze svých proroků, svých apoštolů, svých největších tvůrců a vyvolených synů.

My, Italové, kteří jsme viděli Milana Štefánika organisovati v Italii první brannou moc Československé republiky, jež tehdy byla ještě pouhým snem, kteří jsme s ním sdíleli naděje a štěstí v dobách nejpochybnějších a nejzářivějších, my k nimž lnul láskou téměř bratrskou pro sladké pouto, vížící ho k vznešené dámě římské, očekávali jsme jeho návrat stejně toužebně jako Vy, Čechoslováci.

Cítíme s Vámi celou Vaší bolest.

Stalo se řízením osudu, že jeho nezapomenutelná láska k Italii a úsilí jeho o sblížení obou zemí došlo posvěcení ve smrti, kterou našel spolu s třemi italskými srdci, s nimiž spojila ho náhoda i odvaha.

Pozdrav mého krále, mé korouhve, italských důstojníků, legionářů z Italie a můj sklání se v úctě a pohnutí před tímto slavným bojovníkem netoliko Vašeho národa, nýbrž i celého lidstva, a doprovází k poslednímu odpočinku Italy, kteří s ním prožili poslední hodinky, s ním sdíleli touhu po návratu, radost ze spatření osvobozené vlasti i tragickou smrt.

Ty, Milane Štefániku a Vy Mancinelli, Merlini a Aggiunti „vale“.

Se stejnou vroucností jako generál Piccione promluvil o významu Štefánikově

generál Pellé:

„Pánové! V Milanu Rostislavu Štefánikovi zemřel francouzský generál. Vláda republiky francouzské mne zmocnila, abych ji u rakve jeho zastoupil a abych tlumočil Vašemu velkému mrtvému projev lítosti, vděčnosti a obdivu Francie, jeho druhé vlasti.

Štefánik pochopil jeden z prvních, že chce-li pracovati pro osvobození českého a slovenského národa, musí především sám bojovati jako voják za právo a svobodu. Vstoupil do naší služby letecké. Přežil těžké zranění, které utrpěl, avšak smrt od této chvíle jej poznamenala a jasná jeho inteligence byla si toho plně vědoma. Velmi často od té doby říkal svým přátelům: ,Dlouho mne již mezi sebou neuvidíte.‘ Byl však z těch, jichž vůle stojí nad nehodami a jemuž žádná překážka nezabrání, aby vyplnil svoje poslání. V přesvědčení, že činnost jeho bude krátká, čerpal nový zápal k sledování svého cíle a sílu práce, které se obdivovali všichni, kdož mu byli na blízku. Politikům, generálům dohody neúnavně a skvěle dokazoval Štefánik, že vítězství jejich bylo by bez výsledku, kdyby nemělo v důsledku rozklad Rakousko-Uherska a kdyby nezajistilo úplné osvobození slovanským národům. Národ český i slovenský, který ví, že legie byly prvním nástrojem, který přispěl k jejich svobodě a samostatnosti, národové dohody, kteří Štefánika a jeho vojáky viděli při práci, všichni jsou mu zavázáni touž vděčností. Neútěšnou bolestí drtí matku, nevěstu, bratry, kterým všem platí naše hluboká soustrast. Ale Milan Štefánik neumírá. V dějinách, jichž kniha pro něho již se otevřela, jest jeho dílo již vykonáno a jeho slávě ničeho již neschází. Slibme dnes před pozůstatky Štefánikovými, že tato armáda, která mu byla tak drahá, nedopustí, aby v ní zanikl duch osobní obětavosti, pevné rozhodnosti a prostoty, hrdinských dob, duch legií.

A my, vojáci Francie, kteří jsme přišli mezi Vás, abychom sloužili československé armádě tak, jako Štefánik sloužil armádě francouzské, splatíme svůj dluh svému slavnému spolubojovníku, před nimž se dnes skláníme, a všem těm z Vás, kteří jako Vy bojovali s námi pro obranu Francie, tím, že budeme pracovati pro velikost Vaší země.

Pane generále! Tři z našich soudruhů italské armády sdílejí slavnou smrt generála Štefánika a budou odpočívati s ním pod pomníkem, který mu pieta českého národa postaví. Vzpomínaje si stále, že v některých nejhroznějších dnech války jsem bojoval po boku a ruku v ruce s Vašimi vojáky, prosím Vás, abyste vyslovil rodinám těchto udatných mužů a našim soudruhům přátelské a spojenecké armády naší hlubokou soustrast.“

Po generálu Pelléovi promluvil

francouzský vyslanec Clement Simon:

„Promluvím těchto několik slov nad rakví jménem rady různých zástupců cizích mocností. Vskutku se mi zdá, že nesmrtelná práce Štefánikova přináleží všem národům. Jest jisto, že byl z plna srdce Slovák i Čech, jako byl pokládán stejně za Francouze. Jako král Jan u Křeščaku, který útočil, ačkoliv byl slepý, — padl, aby zůstal věrným cti jako člen armády v Rusku, na jejímž utvoření se takovou mírou zúčastnil. Heroický život Štefánika zůstane jako jedna z těch legend, kterou všichni lidé znají a o které snili. Universální povaha života Štefánikova jeví se ještě v jeho vojenské kariéře. Brání Arras. Jak by nebyl bránil jedno z našich měst mučedníků. Jak mohl scházeti v popředí nešťastných Srbů v okamžiku, když jejich utrpení bylo nejkrutější. Vskutku byl tam. Vizte ho jak anděla vlastenectví v Italii, létajícího velmi nízko nad Vašimi vojsky ještě uvězněnými v armádě rakousko-uherské. Potkáváme ho v Paříži u zeleného stolu na mezinárodní konferenci Tam měl jsem čest ho poznati a od prvního okamžiku jsem k němu přilnul. Brzy dojal největší skeptiky svou upřímnou citlivostí. Nechť nyní jeho ideální vzor lidské duše vznáší se věčně nad námi, aby nám připomínal všechno, co člověk může míti v sobě ušlechtilého, příjemného a vřelého, nechť vstane básník, aby mohl důstojně opěvovati jeho sláva anebo spíše nechť prostí vojíni, klečící na vesnickém hrobě tohoto generála a ministra, nechť slovenský rolník, pokorně skloněný před křížem, oslavuje ve své jednoduché duši — lépe nežli kdo jiný by učiniti mohl — všechno to, co jest velikého i dobrého v životě mladším 40 let, co bylo vydáno s takovou štědrostí v celém světě a pro celý svět, avšak počalo se a skončilo se v tomto koutku světa, který tolik miloval.“

Po té promluvil

předseda Národního shromáždění Tomášek:

Připadl mi čestný úkol, abych u této rakve jménem Národního shromáždění naší osvobozené Československé republiky tlumočil poslední pozdrav muži, který v ní odpočívá, abych se s ním rozloučil a vzdal mu za práci jeho dík celého národa. Kdo byl ten muž? Byl ministr naší republiky. Ale stačí to k vysvětlení, že nad rakví jeho truchlí celý národ? Ne! Byl více než ministr, byl jeden z vůdců jeho v době největší, byl hrdinou, jehož národu dal osud ve chvíli světodějného rozhodování a stal se miláčkem národa. Není jen náhodou, že pochází od Brezové a končin blízkých Myjavě, z toho kraje rebelů, kteří už r. 1848 povstali proti maďarské despocii, Štefánik, jenž pobytem mezi národy svobodnými ve Švýcařích a na západě poznal demokratickou samosprávu národů, a jemuž krvácelo srdce při vzpomínce, jak je doma, v rozhodné chvíli ujal se rukou statečnou otěží osudu národa svého s Masarykem a Benešem, vytvořil zahraniční trojčlennou vládu a provedl s nimi své obrovské dílo. A stojí-li teď národ náš osvobozen, leží-li pouta cizovlády rozlámána, je-li po staletém roztržení sjednocen, stala se skutkem slova naší hymny: „Už Slovensko vstává, púta si strhává“ — pak podstatný díl zásluhy o to všecko platí právě Štefánikovi. Jemu a jeho dvěma spoludruhům v zahraniční vládě dopřáno bylo štěstí, dovršiti dílo osvobození. A bylo-li probuzení národa československého před sto lety s trojicí velikých buditelů s hrdostí uváděno jméno Kollára, Palackého, Šafaříka, smím jistě právem říci, že v trojici dovršitelů díla jejich, v trojici osvoboditelů národa, v trojici dobyvatelů jeho státní samostatnosti, vedle jména Masarykova a Benešova po věčné věky skvíti se bude i jméno Štefánikovo.

Když rozletěl se Štefánik v touze z dálné ciziny do domova — spěchal domů dřív nežli do Prahy — a když už doletěl do rodných krajů, v tom okamžiku osud tvrdou rukou přestřihl katastrofou niť jeho života, s obrazem osvobozené domoviny vtisknutým hluboko v duši, nás opustil a v objetí rodného kraje vrátilo se jen mrtvé tělo velikého jeho syna.

A není-li on mezi námi, svítí nám do celé budoucnosti zářný příklad jeho života a jeho životního díla. Nasadit vše ve službách svobody národa — to je odkaz, jejž nám zanechal. Nesmí býti pánů ani otroků, národ zůstane, musí zůstat sjednocen a svoboden! To si slibujeme nad rakví velikého zápasníka za tuto ideu a tím také projevíme mu největší dík, ukážeme svoji vděčnost, když tento odkaz ze všech svých sil budeme plnit a uskutečňovat, hájit a zastávat!

S tím odhodláním a tím slibem loučím se s Tebou, veliký hrdino, a tlumočím Ti vroucími díky poslední pozdrav našeho Národního shromáždění. Odpočívej s pokojem v půdě matičky země, kterou jsi životem svým spolu osvobodil.

Trpký žal nad bolestnou ztrátou jednoho z nejlepších synů československého národa tlumočil

ministr dr. Šrobár

tímto doslovem:

„Smutočné shromaždenie! Otračený v celej mysli i srdci svojom stojím pred strašnou udalosťou: nevyzpytatelný osud zničil život muža-hrdinu vo chvíli, po ktorej túžil vo svojom zápase, plnou trudných bolných i vzrušujúcich okamžikov, vo chvíli keď mal vstúpiť na svoju rodnu zem, oslobodenú prácou jeho, na tú zem, kterú miloval nadovšetko, za ktorú prinášal toliké obete a toliko ráz nachádzal sa v nebezpečí života.

Vstúpil si, drahý druhu náš, do života z malej dedinky slovenskej ako syn chudobného evanjelického farára, a na celej tejto ceste nikdy si nezabudnul, že si synom malého zotročeného národa a dosiahnúc moci a slávy, žiaril si nám príkladom nevídanej rodolásky a ideálného ponímania vyššieho smyslu života.

Súc bojovníkem vskutku v službě najvyššej idei luďskosti, vybojoval si svojmu ludu všetky podmienky, aby mohl žiť ako národ slobodný, kultúrný a aby sa mohol postaviť do rady pracovníkov vzdelanych národov, aby mohol prispet svojou skromnou hrivnou k společnému pokladu kultúry a civilizácie človečenstva.

A v tejto velkolepej práci Tvojej krutý osud srazil ťa k zemi a vyhasil Tvoj život.

Tvoj duch a idea Tvoje jako slunce na obloze svitiť budú nám i potomkom našim žiarou nikdy nevyhasujúcou a rozplameňovať budeš bratrov svojích i budúcne pokolonia národa československého k lásce k národu na cestách k najvyššiemu cielu ludstva, k idealu humanity. Nech je každý z nás lepším dnes, ako bol včera — a vlasť naša bude velikou a slávnou — to je odkazem Tvojím pro nás. A keď pojdeme touto cestou, viem, že duch Tvoj s oblubou spočine na národe Tvojom a pracovníkoch jeho a tak vyplníme to, čo by nám Tvoje znamenalé ústa boly hlásaly a pracovité ruky konaly.

Buď s Bohom, drahý druhu náš! Žij večne v pamäti svojho národa a zem slovenská, kterú si tak vrele miloval, nech Ti je lahká.“

Závěrem posmrtné oslavy byl Foerstrův „Hymnus“, zapěný moravskými učiteli.

Po církevních obřadech naloženy rakve na lafety tažené trojspřežími a smuteční průvod za hlaholu zvonů nastoupil osvětlenými ulicemi cestu k nádraží. Rakev generála Štefánika obklopena čestnou stráží 12 legionářských důstojníků, zahalena v prapory barvy červeno-bílé, rakve italských jeho druhů doprovázené ambulantním špalírem poddůstojníků a důstojníků prapory v barvách italských.

Imposantní smuteční průvod, jemuž velel podmaršálek Letowski, zahájila jízda s pěchotou československých vojsk, v níž zastoupeny byly všecky naše legie; za nimi nesla sokolská družina skvělou řadu nádherných věnců a květinových darů.

Před rakvemi ubíral se sbor evangelických a katolických kněží a sbory pěvců, za rakvemi šli příbuzní, oficielní smuteční hosté, zástupci domácích obcí a korporací a ostatní účastníci, za nimiž pěchota a delostřelectvo tvořily zakončení průvodu. Na cestě k nádraží hrála hudba.

U nádraží, jehož perron byl vyzdoben černými draperiemi a květinami, kde rozestavena čestná rota, zapěli moravští učitelé Vycpálkův sbor „Vůkol mír“ a Foerstrův sbor „Z osudu rukou“ a jako poslední zpěvný pozdrav vysněnému ideálu Štefánikova boje za svobodu třetí sloku slovenské hymny „Už Slovensko vstává“. Když rakve byly ukládány do vagonů za zvuků národních hymen, hraných vojenskou hudbou, snesla se prška květů a trikolor v barvách italských a slovenských na rakve. Za písně „Kto za pravdu horí“, zpívané dělnickým zpěváckým spolkem „Zora“, byly rakve naloženy, načež zazněly jako poslední pozdrav rekovnému osvoboditeli Slovenska palby z pušek a děl.

(Pražské Noviny)

*

Brezová, malé městečko v úrodné stolici Nitranské, prožívalo dne 10. května největší den své historie: Za účasti zástupců celého československého národa a všech jeho přátel po železnici převezen sem byl dr. Milan Rostislav Štefánik, jeden z nejslavnějších bojovníků za naši národní samostatnost. Štefánik narodil se v blízkých Kopanicích Košarišských. Jeho otec byl tu evangelickým farářem. Nelze pochybovati, že prostředí, v němž se narodil a prožil prvá léta svého života, mělo veliký vliv na vytvoření jeho ušlechtilé, statečné povahy a životních ideálů. Brezová leží v kraji, který počítán jest k nejuvědomělejším oblastem slovenským. Blahodárně působila tu zajisté blízkost české Moravy. Mocný vliv měly v dřívějších dobách tradice husitské a českobratrské, které sem byly zaneseny pobělohorskými exulanty — a snadno se zde udržely, poněvadž Brezová ležela stranou moderního komunikačního ruchu. (Do Brezové vede místní trať z Kut, důležité stanice na železnici Břeclava — Bratislava). Brezová a celý okolní kraj přijaly mnoho českých exulantů, kteří zanechali ve své vlasti celý svůj majetek a vystěhovali se do ciziny, jen aby mohli zůstati věrni náboženství svých předků. „Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, jen Bibli králickou, Labyrint světa!“, pěje jedna z jejich krásných písní. A sledujeme-li bouřlivý život Štefánikův, jeho touhu po svobodě, lásku k utlačené vlasti, pro jejíž lepší budoucnost pracoval s napětím všech sil a krajním sebeobětováním, zdá se nám, že v něm znovu oživl veliký duch českých emigrantů, Husova povaha státi na poznané pravdě, statečnost Žižkova a bojovníků husitských, pevná víra a bezměrná obětavost českobratrská.

Brezovští Slováci vždy, za každé příležitosti bojovali nadšeně „za tú našu slovenčinu“, zvláště v roce osmačtyřicátém, kdy pomýšleli již na svou národní samostatnost. Brezová byla revolučním střediskem západního Slovenska. V památném revolučním roce 1848, který v mnohém připomíná dnešní pohnutou dobu, pořádána byla v Brezové, jako všude jinde na Slovensku, veliká schůze lidu. V 12 bodech sestaveny tu byly požadavky Slováků ze stolice Nitranské. Když pak slovenská „Národní vláda“, již v čele stáli velicí vlastenci Štúr, Josef Hurban a Hodža, připravovali boj proti revoluční vládě maďarské (Košutově), vypravila Brezová do pole 500 mužů, „štíhlých jako jedlí“. Na 8000 mužů sebrala „Národní rada“. Tento sbor nedostatečně vyzbrojený nemohl přirozeně čeliti výborně vyzbrojeným oddílům maďarským a byl zatlačen na Moravu.

I v pozdějších těžkých zápasech s násilnou vládou maďarskou osvědčovala Brezová veliké národní uvědomění. Měla vždy hodně uvědomělých studentů, držela se znamenitě při každých volbách, žádala, aby se obecní zápisy a účty vedly jen slovenským jazykem. — Z dřívější historie Brezové zaznamenáváme jen, že osada neobyčejně vzrostla v XVI. století, kdy se počali na Slovensku usazovati četní uprchlíci z nížiny uherské, která se tehdy dostala pod vládu krutě řádících hord tureckých. Vývoj malé osady byl klidný. V XIX. století byla Brezová sídlem četných koželuhů. Dnes jest řemeslo to v úpadku následkem veliké tovární soutěže a nedostatku odborných škol. Městečko čítá na tisíc obyvatelů.

Není pochyby, že celý československý národ bude vždy s úctou pohlížeti k hrobu svého velikého bojovníka, pracovníka, učence a hrdiny, který tak tragickým způsobem zahynul při návratu do své vlasti, jejíž svobodu pomáhal dobývati vlastní svou krví. Tam odpočívati bude Štefánik po těžkých bojích a požehnané práci v rodné obci jíž v svobodné půdě tichého nitranského kraje.

J. Hejret

*

Z bratislavského nádraží jel 10. května po šesté hodině večer smuteční vlak do Březové, do rodného kraje Štefánikova. Záhy byli jsme v milé slovenské krajině, úrodné, vinné. Luka, pole se zelenala, stromy rozkvetly. Slunko září. Na stanicích všude lid a děti přišli uctít památku velikého krajana. Květinky přinesly na rakev, zvláště v Modré, kde jest již první učitelský ústav a jež proslula v obrození slovenském, stejně v nedaleké Trnavě. Čím blíže k Brezové, tím hornatější kraj. Železnice prorvala ho a spojila s ostatním světem. Za noci již blížíme se k Březové. Živo bylo zvláště v Jablonici, kde rozdáván životopis Štefánikův z péra Herbenova. Pojednou zříme mohutný oheň na převysoké hoře „nad Štverníkem“. To hořela vatra po starodávném způsobu. Jedeme jako úskalím. Kolkolem posvátný klid.

Vlak vjíždí do nádraží k 10. hodině v noci. Nesčetný lid z města a z dalekých obcí přišel. — Kdo by zde nebyl znal mladého Štefánika již jako studenta pracovníka a jako hvězdáře i činnost jeho za války. „Fakule“ plápolající osvětlují peron. U brány smuteční stojí evangeličtí kněží, též katolický farář, zástupci obecní a spolkoví, domácí a přespolní lid. Hodinu trvá, než vojáci vynesli věnce, z nichž pozornost budí Matiční. Některý věnec byl obrovský, s nádhernými, širokými stuhami. Byl též velký kříž z konvalinek. Když byli koně a lafety z vozů vypraveny, odnášeny rakve na lafety, nejprve tři italské, čtvrtá byla Štefánikova. Mrtvý jest na silnici, po níž tolikráte se ubíral. S obnaženými hlavami muži očekávají smuteční průvod. Komisař dr. Bohumil Čičatka tlumočí matce Štefánikově bol a soustrast; vzpomíná zásluh Štefánikových a přislíbil, že kráčeti budeme v jeho šlépějích. Starosta Húska líčí bol nad tragickou smrtí miláčka našeho, který se nám nevrací živ, jak jsme se těšili ho uvítat. „Vrátil se, aby odpočinul na nejvyšší hoře naší, na Bradle. Bude žíti věčně v národě. Pracujme jako náš Masaryk, Beneš a Štefánik. Odpočívej po těžké práci, náš Milane! I vám italští hrdinové, budiž lehká naše země!“ — Domácí pěvecký sbor zapěl „Kto za pravdu horí“.

K 11. hodině ubíral se průvod do Brezové. Zvony smutně zněly. Přijel z Hodonína dr. Krajíček s brigádníkem. Rakve uloženy do kostelů; Štefánikova do evangelického, kde byla krátká pobožnost. Čestná vojenská stráž dlela tu celou noc.

Nebe bylo poseto hvězdami. Měsíc svítil jasně. Jakoby zamilovaní nebeští přátelé vítali Štefánika. A pojednou na stromu zazpíval slavík! Byl to milý, dojemný okamžik.

V Brezové bylo ráno za návalu lidí i přespolních v katol. kostele rekviem, jež sloužil vládní poradce vdp. Medvecký, načež poslanec dr. Kolísek vřele promluvil italsky a slovensky, oceňuje zvláště zásluhy Štefánikovy. Odtud vezeny rakve s italskými obětmi k evangelickému chrámu, z něhož černý prapor vlál, na stráni byl přečetný lid evangelický, zvláště Slovenky v krojích bělavých.

Chrám byl přeplněn. Vedle rodiny Štefánikovy s matičkou Štefánikovou a příbuzných byl zde též básník Hviezdoslav, četné evang. duchovenstvo, též biskup Janoška z Lipt. Sv. Mikuláše, farář Martin Braxatoris ze Senice, syn básníka Sládkoviče, přednesl hluboce procítěné své církevní písně. Pod lipami venku kázal farář Bodický, a farář Bodnar tlumočil verše církevní. Připomínalo to Husovo kázání.

V kostele po obřadech promluvil evang. farář Janoška z Lipt. Sv. Mikuláše, načež rakev vynesena a před kostelem proslovil kapitán Písecký, druh Štefánikův, dojemnou řeč a poručík Calzini jménem italských důstojníků.

J. Hejret.

*

Ohromný byl průvod z Březové do rodné obce Štefánikovy, do Košarisk. Bylo překrásné počasí, slunce hřálo, vše jest v květu, zvláště podél silnice stromy, na loukách a při potoku splývají žlutá lána blatouchu. Tři páry černých koní táhlo lafetu, na níž odpočívala těžká rakev Štefánikova v běločerveném praporu zabalená; před ní jely lafety určené pro italské oběti. Vedle pestrých přírodních krás v sluneční záři pěkně se vyjímají legionáři v modrých oblecích, ale stejně oddíly všech jiných vojsk našich poutaly. Pohled na ně vyvolával vzpomínky na české boží bojovníky.

Jakmile nekonečný průvod blížil se ke Košariskám, zazněly zvony. Vítaly svého rodáka. Víska leží při potoce. Jsou tu doškové střechy, tiché chaloupky s dobrým lidem. Hojně jest tu ovocných stromů a vrb. Kostel s farou, kde se narodil náš velikán, jest na kopci. Před chrámem pod lipou farář Valášek vylíčil, jak se domácí těšili uvítat Štefánika. Žel dnes máme před sebou jeho pozůstatky!

Vylíčil jeho život, jeho úsilí, ukončil, sám mocně dojat prostými, vroucími slovy: „Vyšel jsi z malé evangelické fary do světa všemi překážkami chudého slovenského studenta,“ svůj poslední obřad, který protestantskou prostotou, hlubokou upřímností v tomto prostředí rozechvívá všechny přítomné.

Slavná památka však nezahyne mezi věrnými syny Slávy. „Vstup ještě jednou do Tvé svatyně a přijmi poslední pozdrav náš. Po těžkém boji odpočívej lehce v Tvé osvobozené slovenské zemi.“ — Rakev vnesena do chrámu, za ní nesly místní dívky krásný věnec s bílými růžemi a nápisem: „Svému velikému rodáku věnuje rodná církev“.

Lidu kázal venku farář Bodický, zatím co v chrámu zapěna církevní píseň: „Marnost v světě, nad vše marností“.

Po skončení obřadů před kostelem promluvil k lidu vroucí řeč býv. pobočník Štefánikův kap. Písecký, který svými slovy rozplakal celý zástup.

Po řeči kapitána Píseckého promluvil poručík Raffaele Calzini jménem italských důstojníků. „Za světové války opětují se v historii národů některé podobné osudy, tak skoro se zdá, jako by v tomto tragickém chaosu, který zmítá národy, byl zákon harmonie.

V kritickém okamžiku anglického císařství mizí záhadně tvůrce jeho vojska lord Kitchener v noci Severního moře. Nejslavnější letec Francie Guynemer vznáší se v mracích flámských bitev a mizí — — a zatím co na Piavě síla italského vojska zastavuje vlny rakouské červnové ofensivy, řítí se smrtelně zraněn, král italských aviatiků Francesco Baracca.

Nyní stejným osudem umírá, jsa obětí nešťastné náhody, Milán Štefánik, věštec a tvůrce Československé republiky, když byl na největší výši slávy a činu, a když vracel se do vlasti ze svého dlouhého vyhnanství. Generál Štefánik pracoval opravdu pro vlast ne jako jediný člověk, ale jako celá generace mužů. Odcházel z naší vlastí, která jej pozdravila jako přítele, vracel se do vlasti Vaší která by jej byla přijala jako triumfátora. My nezapomeneme této poslední shody, která uzavírá dílo, jež mělo za účel sbratření obou našich národů, nezapomeneme, že poslední denní rozkaz jeho je adresován legionářům z Italie, že jeho poslední dopis, který zůstal nedokončen, je psán pro jednu italskou ženu.

Dnes ten, ktery byl synem této země, nalézá se ve svobodné vlasti, jež byla trvalou jeho aspirací, a posledním jeho viděním, tento důstojný hrob.

Toto návrší je ode dneška pro vždy zasvěceno lásce a náboženství lidu československého. A tato událost, která nás zde shromáždila, spojuje též s Vašim neslavnějším synem tři syny Italie. Poručík Mencinelli-Scotti, strážmistr Merlino a vojín Aggiunti, kteří šťastni, že spí spánek s generálem Štefánikem, oslavují nyní po jednom roce svaté spojení mezi svobodnou Italií a tehdejšími zotročenými Čechami s spojení ve přítomnosti i pro budoucnost mezí svobodnou Italií a svobodnými Čechami. Naši tři Italové odpočívají na tomto návrší s Vaším největším hrdinou, o Čechoslováci! Péče, se kterou budete ochraňovati tyto hroby a podoba tohoto zeleného venkova s venkovem italským jistě zpříjemní spánek ve vyhnanství.“

Když ukončil, seřadil se smuteční průvod a polní předem upravenou cestou ubíral se na místo posledního odpočinku mrtvého hrdiny. Po svazích vrchu bylo všude viděti spěchající davy vesničanů, kteří přicházeli se rozloučiti s milovaným svým rodákem. Když průvod blížil se k vrcholu a improvisovaným obeliskům nad hrobem vytesaným ve skále, očekávaly jej již na vrcholu tisíce a tisíce lidí, aby byli přítomní uložení rakví do hrobu. Slavnosti této se zúčastnili: v zastoupení presidenta Masaryka plukovník Husák, v zastoupení italského krále generál Piccione, v zastoupení francouzské republiky Philipe, za vládu československé republiky ministři Klofáč, Šrobár a Soukup, za národní shromáždění předseda Tomášek a místopředsedové Dr. Béla a Udržal. Většina členů slovenského klubu, básník Hviezdoslav, vládní poradcové pro Slovensko, župani, zástupcové srbské vlády Dr. Radanovič, francouzský zástupce Dagrone atd. Na vrcholu Bradla, který se vypíná nad Březovou a Košariskami do výše 560 m a s něhož je veliký rozhled po celém kraji, označují 4 vysoké obelisky místo Štefánikova posledního odpočinku ve vlasti. Vévodí celému kraji.

Jednotlivé oddíly průvodu z nichž tisícihlavá skupina žen v bělavě-černých šatech, stály již v polích na úpatí hory. Přišel slovenský lid vzdát poctu svému miláčku. Měl proto nedělní průvod ráz lidový, srdečný, jak jeho starodávná povaha.

Mistr architekt Dušan Jurkovič, od něhož pochází krásna myšlenka o mohyle, vytvořil rychle stánek důstojný pro věčný odpočinek Štefánikův a jeho druhů Italských. Čtvrtý ženijní prapor bratislavský (2. setnina) ponejprv osvědčil zdatnost svou za krátkou dobu. Bylo třeba ekrasitem trhat skálu, z níž na dva vagony kamene bylo. Tři dni a jednu noc pracovali naši zdatní hoši. Bylo třeba také cestu polní a lesní zřídit, nebylo žádné. Na pahorcích jest ponejvíce jalovec; větší část jest planá nebo keři a stromovím v skalnaté půdě obvyklým porostlá.

Skála po usilovné práci byla ve středu vrcholu vytesána pro všechny čtyři rakve, jež budou hlínou, věncemi a zemí prozatímně pokryty. Později bude vyzděna hrobka a vybudována bude mohyla. Směrem západním k Březové jest pomníček s nápisem: „M. R. Štefánik, 4. 5. 1919.“

Na vrcholku zřízena řečnická tribuna. Kol do kola na svazích byly venkovské ženy a dívky. Vdané mají bílé čepce, svobodné bílý šátek, zvaný šatka. Na prsou jest spodní černý bruclík, rukávce jsou bílé; boty vysoké černé. Vojenské oddíly stanuly na svahu pod tribunou. Věnce položeny na vrchol. Pohled na všechny strany, na Moravu a Slovensko, velkolepý, ďaleko široko, jako snad nikde v československé republice.

Sokolští pořadatelé byli všemožně nápomocni svými zkušenostmi. Na Bradle přišly i stařenky 60 až 70leté. Nelitovaly námahy. Těžko odhadnout počet tisíců a tisíců účastníků, poněvadž tábořili na sousedních menších pahorcích a svazích.

Když sbor zpíval Förstrův sbor „Polní cestou“, snesl se nedaleko vrcholu právě tak jako v oné krásné písni skřivánek, jako by i on se chtěl přidružiti k oné písni. Zapěl ještě brezovský zpěvácký spolek a po krátkém obřadu rakev spuštěna ve skalní hrob.

Před shromážděným lidem, kterého se sešlo na 20.000, promluvil nad rakví jménem československé vlády a české armády ministr Klofáč:

Ještě jednou, milený Štefániku, jménem vlády československé armády přijmi upřímný projev naší lásky a vděčnosti. Chtěl jsi k nám přijíti, nehroze se žádného nebezpečí. Bohužel nebylo ti dopřáno, aby ses přesvědčil o naší lásce a vděčnosti, kterou celý národ československý k tobě chová bez rozdílu stran a tříd. Sám sobě jsi urychlil smrt a smrt tvoje je zvláštní jako byl tvůj život. Jest krásné, že tvůj lid tě pohřbívá zde uprostřed slovenského kraje, který ti dal duši. K této mohyle bude národ vždycky pohlížeti jako k místu, kde sní věčný sen hrdina, kterému vděčí za svou svobodu. Tato mohyla bude svědomím našeho lidu a bude mementem každému, kdo by chtěl zrazovati buď národ nebo myšlenky, pro které bojoval náš drahý Štefánik, kterému není třeba ani pomníku. On si pomník zbudoval sám napřed. Mimo smutek ovládá nás i radost, že Slovensko nám dalo muže, který pro nás vykonal toto veliké dílo našeho osvobození. Budiž věčná paměť našemu hrdinovi, který nám dal tak skvělý příklad.

Druhým řečníkem byl ministr dr. Šrobár, který hluboce pohnut pravil: „Národe československý! Truchlící shromáždění na poslední cestě k věčnému odpočinku! Drahý bratře náš! Loučím se s Tebou jménem Tvých druhů. Tu v tomto chudém kraji slovenském povstala bratrstva Jiskrových bojovníků, v kraji protestantského odboje Hurbanovského povstání i z nedávných let proti maďarské tyranii. V tomto okolí vlivem světodějných událostí na mohutného ducha nastal obrat, o jakém jen legendy a báje vypravují. Bohatství ducha a bohatství činů i odvahy, které v tomto kraji tvrdém čerpala mladistvá Tvá mysl z pramene nejkrásnějších tradic a nejvelkolepějšího podání československého národa: Hloubka víry Husovy, odvaha Žižkova, světoběžnost Bratří a horoucí láska k národu našich velikých slovenských buditelů. Slovenská raca vyzbrojila Tě vnímavostí genia. Tu budeš spočívati ve svém kraji, který jsi tolik miloval a za který jsi život obětoval, tu v kruhu těch, kteří Tě nade všechno milovali, v rodném kraji a v kruhu rodných bratří, kteří sem spěchali, aby aspoň uctili místo, kde spočineš. Tu budeš na Bradle státi na stráži nad celým krajem, nad tolik milovanou slovenskou vlastí. Zůstávej s Bohem a odpočívej sladce ve své drahé slovenské zemi!“

Po ministru Šrobárovi jménem italských legionářů promluvil major Basl:

„Jménem italských legionářů, jichž konečné sestavení a uznání jako části jednotné české armády je Tvým dílem, Tě pozdravuji, drahý generále náš, naposledy.

Jsme si plné vědomi, co jsme v Tobě ztratili v době, kdy Tvého rozhledu, Tvých zkušeností a Tvého diplomatického taktu tolik máme zapotřebí. Česká i italská krev svorně prolévaná na bojišti italském smísila se i zde na území naší drahé Slovače. Budiž Vám lehká zem naše a pokojně v ní sněte o krásné Vaší vlasti.

Ani Tobě, drahý generále náš, nelítostný osud nedopřál, aby ses mohl dožíti těch skvělých plodů své krušné, lopotné práce a odpočinku neznající práce na tvrdé roli národní.

A svatou povinností naší, povinností Tvých sirotků nyní je, abychom zajistili klidné zrání a konečně i klidnou zem Tvé práce, abychom zajistili drahé naši republice klid vně i uvnitř.

To Ti zde nad Tvým hrobem slavně přísaháme, že Tvůj odkaz, to krásné dílo osvobození a konečného sjednoceni celého československého národa pažemi i těly svými ochráníme proti všem nepřátelům, těm vnějším i těm vnitřním.“

Jménem legionářů francouzských učinil projev Slovák major Varsík:

„Ty jsi vnucoval tam za hranicemi světu, že jest jeho mravní povinností, aby vrátil národu československému svobodu. Ty jsi byl první, jenž pozvedl prapor naší svobody. Šli jsme s Tebou společně do boje a dnes vzpomínáme na Tebe s bezmeznou láskou a vděčností tak jako celý národ československý.“

Na druhé straně mluvil zatím předseda Národního shromáždění Tomášek:

„Přinesli jsme svého hrdinu na tuto mohylu tak, jako to činili naši předkové. Laskavá příroda jakoby sama připravila tuto přirozenou mohylu pro našeho hrdinu, k němu se budou obraceti po všechny časy oči celého národa československého. Jestliže se s ním loučíme a přinášíme mu poslední pozdrav a když za ním voláme ‚Odpočívej v klidu a pokoji,‘ ,Buď Tobě Tebou tak vroucně milovaná země lehká,‘ myslím, že mohu připojiti ještě jedno: Nechť žije památka jeho, nechť žije jeho odkaz, který nám všem zachován bude po věčné věky v duších a srdcích toho lidu, který on dnes opouští a pro který on obětoval celý svůj život a celou svou životní práci.“

Potom ujal se slova místopředseda Národního shromáždění Udržal: „Dokud nevyhasne život na naší planetě, budou vyprávěti matky dětem o velikých činech, které vykonal náš rek a sokol pro celou republiku československou. Když v Čechách po Lipanech sláva česká již zhasla, tu duch božích bojovníků utíkal se v místa, kde ještě dlouho vzdoroval, a místa ta stala se památkou pro celý československý národ, kde budeme slaviti tryzny, zde budeme míti své středisko a zde každý svým způsobem budeme pracovati pro blaho československé republiky.“ Poslanec Udržal končil svou řeč modlitbou básníka Heyduka: „Slyš, Věčný, Svrchovaný.“

Za českou techniku a za českou astronomii promluvil prof. Fr. Nušl:

Líče mladého Štefánika — vědce v jeho vědeckém vývoji, pokračuje řečník: „Když vypukla válka, odbila Štefánikova pravá hodina. Šlo o samostatnost národa. Dal se s Benešem do služeb Masarykových a tak jedna svorná vůle a jeden svorný duch stvořily v nejrůznejších koutech světa jedno svorné československé vojsko. Štefánik měl vzácnou sílu víry a tou získal přátelství nejvyšších hlav světa. Byl težce nemocen, omdléval námahou, ale víra jako zázrakem ho uzdravovala a činila neodolatelným a nepřemožitelným.

Byl opravdu jako meteor, jako kus kosmické hmoty, která v rukou Boha dovede letět prostorem jako studený kámen, dle neúprosných zákonů nebeské mechaniky, nebo, vnikne-li k výšinám lidského snažení, dovede se rozehřát a svítit všemi duhovými barvami, a docela při zemi, z lásky k lidem, dovede vykvést v něžných květech jara. Také Štefánik byl studený a přísný k sobě i k jiným, ale dovedl se rozpáliti do bílého žáru, když Orlandovi přísahal, že voják Čechoslovák nezradí a nezradí. A z lásky k lidem vykvetlo mu největší štěstí. Skutkem stal se základ jeho víry, cíl jeho snů. Spatřil z dálky i z blízka své Tatry a svobodnou, kvetoucí, slovenskou zem — a dotrpěl.

Buď zdráva, matko, požehnána Jsi mezi ženami. To neumřel Štefánik, to nezhasla hvězda, to dozrál nad Bratislavou plod života Tvého, to se rozsvítila hvězda, a národ vzdává hrdinovi čest a slávu.

Buď zdráv, bratře! My čeští astronomové zasadíme Tvůj příklad v srdce svá a budeme jej chránit, aby vydal nové květy a aby dozrál v hojný plod. Přijmi několik zelených větviček ze Žalova jako záruku; my Tebou hrdí, a Tobě vděční, přísaháme.“

Com. Fournier, pobočník gen. Štefánika, promluvil nad hrobem tuto řeč:

„Před tím, než se uzavře hrobka národního hrdiny, jehož každý oplakává a odvážných italských aviatiků, kteří s ním našli smrt, chci se naposledy obrátiti na generála Štefánika ve jménu svém a ve jménu lieutenanta Léviho, kteří jsme ho provázeli všude a kteří jsme byli bolestně dojati jeho tragickou smrtí, ve jménu kapitána Píseckého a lieutenanta Lakomého, jeho věrného sekretáře a lieutenanta Benonyho, jeho pařížského pobočníka, a zde mu říci ještě naše poslední s Bohem.

Znal jsem generála Štefánika roku 1915, dokud byl činný jako aviatik francouzské armády. Sloužili jsme společně na frontě. Pro jeho zvláštní způsobilost pro vše, čeho se podjal, obdivovali jsme se jeho vůli, připraviti osvobození své utlačované vlasti, a neochvějné důvěře v budoucnost. Slovensko bylo jeho jediná myšlénka. Vzpomínám si, že opakoval stále, že ten den bude nejkrásnější v jeho životě, kdy generál d’Urbal, velitel armády, užije jako hesla „Slovák“, přání, které bylo vyplněno. Brzy na to, volán jinými povinnostmi, nás opustil.

Když francouzská vláda ho jmenovala generálem, vyžádal si mne jako pobočníka. Odjeli jsme společně do Sibiře a úspěch korunoval jeho námahy. Ale jeho dílo ještě nebylo hotovo. Ačkoli těžce nemocný, nechtěl nikdy přerušiti své práce, aniž si popřál na okamžik oddechu, který mu byl tak velice nutný. Život mu byl nepřetržitým utrpením, ale jeho vznešenost a nezištnost mu přikazovala pouze dosáhnouti cíle. Z toho důvodu zapomínal i na sama sebe.

On nebyl žádným utopistou, ale úplným realistou. Příslušník dvou vlastí: Francie a republiky Československé, dosti velikého srdce, aby každé z nich věnoval své vědecké námahy a aby je spojil nejužšími svazky, ne pouze morálními, ale též materielními. Jeho přesné plány počaly se uskutečňovati. Naši hlubokou bolest není možno vyjádřiti slovy. My všichni Vám posíláme, pane generále, poslední s Bohem, a ujišťujeme Vás, že budeme na Vašem díle dále pracovati, pokud síly naše stačí.“

Za ruské legionáře promluvil poručík Janík: „Až doletí zpráva o smrti našeho milovaného bratra, generála Štefánika, i na širou Rus, zapláče tam žalem 60.000 sirotků a zalkají proto, že měli ho z celého srdce rádi. Poznali jsme ho tehdy, když bylo zapotřebí velikých a silných lidí, kteří nám dovedli dodati víry. Když přišel v r. 1916 do Ruska, panoval tam zmatek, zatemňovala se situace, ale rázem nastalo mezi námi jasno, když nadchnuli jsme se jeho vírou a dali se v urputný zápas. On to byl, který nejlépe rozuměl duším slovenského a českého vojáka za hranicemi. Vždy, když přišel mezi nás, tázal se: Co dělají moji bratři Slováci, kolik jich je u vás? Dnes stojí v Rusku dva pluky Slováků, nejlepších vojínů a ti jsou nejlepším pomníkem Štefánikovým.“

Nad rakví promluvil ještě zástupce ukrajinské misse Švihovský. Počet účastníků byl tak veliký, že na několika místech musilo promluviti ještě více řečníků.

Na konec jménem slovenského národa promluvil místopředseda Národního shromáždění dr. Bela:

„Hospodin poslal národu našemu proroky, muže Boží. Poslal nám velikého muže, Kollára, Šafaříka, vzbudil houfec mladistvých lidí v čele s ministrem Šrobárem, který pod ochrannými křídly miláčka národa otce Masaryka připravoval cestu spásy lidu slovenského. A mezi nimi byl jsi i Ty, milovaný náš Štefániku. — Národ slovenský při Tvém otevřeném hrobě, při hrobě svého miláčka, skládá svatou přísahu, že jej nikdy neopustí; zástupcové našich přátel, šlechetné Francie, velké Anglie, krásné Italie a bohaté Ameriky a synové nešťastné naší sestry Rusi, vyřiďte doma, že našli jste pod Tatrami národ svobodný a šťastný. Vám věčným díkem zavázaný. Legionáři naši, Vy šlechetní bratři velikého Štefánika, přijměte naše díky a následujte jeho šlepějí. Zarmoucená matko, rmouticí se rodino: dala jsi nám, ctná matko, velikého syna svého, který Tě miloval. Bůh Ti ho vzal, nám ho dal, aby věčně žil a byl nám posilou. Lide československý, vrať se domů a vštěp hluboce v srdce svá památku věčnou na miláčka svého, vyřiď rodným horám, že on nezemřel, ale že žije, že spí na Bradle Košarickém, ve Tvé věčné paměti, kde spí sen spravedlivých. Nechť je Ti lehká osvobozená slovenská země, osvobozená Tebou a Tvým dílem!“

Po řeči dra. Bély zapěl sbor moravských učitelů píseň „Již Slovensko vstává“, dále „Kde domov můj?“, a obrácen do širokého kraje, Bendlův „Svoji k svému“. Potom zapěl tisícihlavý zástup hymnu „Hej, Slováci“, čímž smuteční slavnost o 4. hod. odpoledne byla ukončena.

Nádherné stuhy věncové uloženy budou v Košarisském kostele.

Slunce majestátně zářilo při loučení s bohatýrem. — Filmováno a fotografováno hojně, takže veřejnost záhy uzří velkolepé panoráma na Bradle. K večeru přišla bouře a liják prudký. Na Bradle večer vzplála opět vatra, ozařujíci již mohylu Štefáníkovu. Po boji odpočívati tam bude bohatýr v pokoji a žíti věčně v mysli národa.

Pohřeb Štefáníkův na Bradle svým vyminečným rázem vyzněl herojsky. Tak vrací se do země národní rek, žijící vysoko nad chodem všedních dnů, nad běžnou skutečností. Včerejšek — toť již začátek národního mythu, toť úvod do národní legendy, k níž pozdvižena a posvěcena postava Štefánikova bude žíti z pokolení do pokolení a stane se ohnivým ptákem slovenských pověstí. Uskuteční se jistě slova Herbenova, napsaná do smutečního letáku k jeho pohřbu. „Preveznute teraz slovo básníci! Spievajte o mužovi, ktorý bol básnikom i novinárom, učencom i vynálezcom, vojákom i politikom, který obišiel svet, aby pomohl rozbiť púta svojej rodnej zeme!“ Na Bradlov bude každoročně putovati celý československý národ.




Karel J. Zákoucký

— autor poviedok, rozprávok, cestopisov a pedagogicko-náučných prác, učiteľ Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.