ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pan František Lakomý byl ministrovým tajemníkem za jeho pobytu u naší armády na Sibíři, a z toho důvodu byl mu nablízku při všech jeho projevech. Zaznamenával je pokud možno stenograficky, jakož vůbec vedl soustavně deník o všech událostech tohoto důležitého období ministrova života. Generál Štefánik sám některé části zápisků revidoval.

Čtoucímu vyvstává obraz Štefánika generála, diplomata a krásného člověka. Diplomata, avšak nikoli staré, právem odsuzované školy pletich, kliček a mentálních restrikcí. Vojáka, který žádá kázeň, obětování se, ale jen pro ideu. Toť voják demokracie: Člověka po němž povrchnost a zlomyslnost hodila slovem aristokrat, které dnes je kamene těžší a jedu horší. Nuže, Štefánik byl aristokrat, ale aristokrat ducha. Jeho aristokratism byla štítivost před zištností a nečestností, nepoctivostí nebo i polovičatostí, kterých nebylo ovšem v jeho povaze, ale kterých nesnesl ani ve svém okolí ani v armádě. Ale aristokrat, jaký byl Štefánik, měl úctu před míněním cizím, vážil si svobody každé.

Štefánik o našem poměru k Rusku

V Čitě pravil 21. listopadu 1918 k náčelníku Semenova generálního štábu, na adresu ovšem atamana Semenova, jenž se osobnímu setkání uhnul: „Náš program, stručně vyjádřen, je tento: Chceme viděti co nejdříve normálnější poměry v Rusku a umožniti brzký příchod doby, aby v Rusku byl Rus pánem, respektující zásady civilisovaného světa. My, Čechové, si z Ruska neodneseme nejmenší kořisti, ba naopak, zanecháme tam jen rovy. Vrátíme se, jakmile to vojenská čest dovolí, do vlasti naší, která jest již osvobozená a nás toužebně očekává. Byl by to nejen hrubý nevděk, nýbrž i nešťastná politika, kdyby mezi vámi a námi, mezi ruským a československým národem měly vzniknouti tradice nepřátelské přes všechnu nezištnou, obětavou a chrabrou činnost našich vojsk v Rusku a Sibíři. Kdo umožňuje a podporuje tyto tradice, pracuje v duchu našich germano-maďarských nepřátel.“

V Irkutsku 28. listopadu, odpovídaje na dotaz mladého důstojníka z deputace čs. vojska, praví přímo: „Obrozené Rusko jest naším životním zájmem.“ „Žádali jsme o pomoc pro sebe, byla nám poskytnuta, žádali jsme aby nám spojenci po svém boku vykázali důstojné místo a bylo nám dáno. Rusko samo nám mezi prvními umožnilo organisovat se. Vypadl na nás úkol vypomáhat v Rusku. Nemůžeme pomoci odepříti. Bylo by to nevděčné i neslovanské i konečně neprozřetelné, neboť silné, obrozené Rusko je naším životním zájmem. Budeme jistě i v budoucnu potřebovati jeho pomoci.“

2. prosince přijímá v Novomikalajevsku vojenskou deputaci našich, polské divise a ruského velitele posádky, prohlašuje: „Netoliko vděčnost vůči spojencům, nýbrž vlastni zájem, nemluvě ani o cti, nám ukazuje jasně naši cestu. Ta je po boku spojenců. Co od nás žádají? Zůstati zatím v Rusku. Cholera u souseda je nebezpečná. Rusko je postiženo cholerou. Vy jste šíření cholery značně omezili, ale cholera ještě řádí.“ A dále praví: „Náš poměr k Rusku je jednoduchý. Po stránce citové je diktován srdcem. Ruský člověk — nemám na mysli ovšem nějakého byrokrata, nebo Trockého — velmi trpěl. Je to rozbolená duše. Musíme se na něho dívati jako na nemocného bratra, který potřebuje naší pomoci. — My chceme silné Rusko, pak budeme silni i my. Neodneseme si odtud nic. My nechceme se plésti do vašich vnitřních bojů, ale musíme si býti jisti, že zde nebude jiného ducha nežli ten, za který po celou válku bojujeme. My bojujeme proti násilí v každé formě. Jde o ducha, o úctu k právu člověka.“

Na stanici Sumicha, 5. prosince, v rozmluvě s Tretjakovem, předsedou „Zemgoroda“, shrnul náš poměr k Rusku v toto: „Nechceme se míchat do vnitřních poměrů Ruska, avšak pojem míchání je velmi neurčitý. Náš voják je na uralské frontě, bojuje proti bolševictví jako hnutí násilnickému ve jménu principu svobody. Nelze od něho očekávati a tím měně žádati aby za heslo svobody proléval svou krev, zatím co v týle právě proto, že náš voják jej svou hrudí hájí, prováděly se násilné převraty. My bojujeme proti násilí v každé formě. My chceme působiti na kruhy pravé, ale aby vliv náš setkal se s úspěchem, je třeba, aby kruhy levé nestavěly se na stanovisko nejkrajnější. Je třeba v zájmu obrození Ruska, aby obě křídla našla k sobě cestu na základě společných zájmů. Znázorniti se to dá mathematicky. Program levých je jeden kruh a program pravých kruh druhý, ale v obou kruzích je mnoho otázek identických. Jde o to, vyjmouti z těchto kruhů společné programové body, a na základě jich přistoupiti k součinnosti. To není kompromis, to je dohoda.“

Štefánikovo kredo

V Čeljabinsku pravil 5. prosince našim vojínům a generálům Diterichovi, Čečkovi, Gajdovi v přítomnosti missí francouzské, anglické, japonské, čínské, italské, Srbů, Poláků a Rusů: „Přicházím jako bratr, abych projevil solidaritu vlády a národa s vámi. Nepřicházím jako voják, nepřicházím dělat kariéru. Tu jsem mohl dělat doma, kde jsem se mohl dát oslavovat. Jsem si vědom, že práce v této atmosféře podryje mé beztak chatrné zdraví, obávám se, že mně ještě více znechutí politickou činnost. Konám to jen proto, poněvadž mně tak velí mé národní cítění, mé svědomí. Jakmile bude tento boj dobojován, uchýlím se do ústraní, ke své tiché práci vědecké. Chci působiti k uklidnění, ale to neznamená kompromis. Povím vždy své důvody. Porozumíme-li si, jsem jist, že najdeme řešení bolestných otázek. Neporozumíme-li si, bude zle. Naše republika je prohlášena, ale není zabezpečena. Jaké úkoly nás čekají? Sdružili jsme se kol praporu svobody. My jsme nebojovali jenom za osvobození svého národa, nýbrž za ideu svobody. Hlásili jsme se k spojencům, žádajíce pro sebe čestné místo. Spojenci nám je dali. Nyní jde o to, vytrvat. President Wilson prohlásil naši akci v Rusku za jednu z nejpěknějších událostí války. Jde o to, aby tento náš krásný prapor nebyl poskvrněn, neboť bychom ztratili úctu a vážnost spojenců zvláště Francie. Konkrétně řečeno, kdybychom my zde slábli, ať už únavou nebo vlivem okolí — to by mohlo býti omluvou, ale nikoli ospravedlněním — znamenalo by to požár. Tímto dílem jsme se zapsali do světových dějin, ale dílo není dokončeno. Naše republika by mohla dostati smrtelnou ránu. Potřebujeme strategickou úpravu hranic, volnou cestu k moři, potřebuje výhodné obchodní smlouvy, potřebujeme peníze a jiné. To nám může dáti jen mírová konference. Ztratíme-li úctu a důvěru spojenců, ztratíme i jejich podporu na mírové konferenci. Ztratili bychom vědomí, že jsme byli čestní vojáci.“

Naše povinnosti

Zachovávati dobrovolnou, ale přísnou disciplinu. Takovéto discipliny jsou schopni pouze lidé, směřující k mravnímu a rozumovému zdokonalení. Jen tito lidé podřizují se bez nebezpečného plýtvání časem a energií pokynům organisace.

Platiti soustavně a s radostnou hrdostí národní daň: Jenom lidé neuvědomělí a vyschlých duší vidí v národu žebráka, jehož odbývají občas almužnou.

Organisovati se vojensky: Každý národ musí si dobýti své svobody sám, za cenu krve. Čechům a Slovákům bylo dosud buď znemožňováno, buď stíženo vojensky se organisovati. Avšak třeba jsme neměli armády, měli jsme nesmrtelné bojovníky. Nyní — poprvé po staletích — může část československého národa stanouti opět se zbraní v ruce pod svým praporem.

Nutnost národní armády

Nehledě k samozřejmosti fakta, že národ, který se považuje za revoltující a chce býti považován za zvláštní státotvornou jednotku, má právo a povinnost vytvořiti armádu, v našem případě připuštění této národní armády po bok spojenců, znamená i formální uznání oprávněnosti našich politických požadavků a záruku, že tyto požadavky budou splněny. Proto také od samého počátku války Československá Národní Rada usilovala u spojenců o povolení a umožnění zvláštní národní armády. I bez organisovaného vojska po případě mohlo by dojíti k naší samostatnosti, ale bylo by zločinem, hazardně vystavovati osud národa hře náhody. Nyní, když nám konečně dovoleno bojovati nejen anonymně v řadách spojenců, nýbrž pod vlastním praporem, vpálil by si národ do čela špatné znamení, nevyužíti toho.

(České Slovo)