ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Mezi svými krajany stal se generál Štefánik již legendární osobností, s jeho jménem bude navždy spojena jedna z nejzářivějších romancí světové války. Byl mnohostrannou povahou a někteří budou o něm souditi jako o středověkém, potulném rytíři, který jakýmsi rozmarem osudu byl zavát do éry telefonů a aeroplánů; já však pokládám jej spíše za člověka, který nás předešel z 25. nebo 30tého století. Neboť on nebyl jen osobou impulsu a politické vášně: za reservovaným exteriorem byla u něho celá filosofie myšlenek a skutků. Tak otřesené zdraví, jako jeho, by většinu lidí odvrátilo od řízení běhů života. Ba může se o něm říci, že žil ne jako jiní o potravě a nápoji, nýbrž pouhou silou vůle a aplikované matematiky. Moto, které nejlépe ze všech na něj se hodí: ‚Cogito — ergo sum.‘ A jestliže jeho silná vůle byla s to přemoci fysickou neschopnost, tím více platilo to o jeho politickém credu. Jako jeho vůdce, nyní president naší republiky, vytkl si daleký cíl, dosažitelný jen úsilovnou námahou a ke zdaru člověčenstva, cíl, před krátkými pěti lety ještě zahalený v horských mlhách, takže se zdál ne snad fantastickým, ale vůbec nemožným. Bude, a proto je, tak uvažoval. Mlhy se rozprchly a očím věrným cíl se zjevil. Masaryk a jeho žáci dokázali pro všechny časy, že ‚reální politika‘ — realismus v politice — tak vzdálen spoléhání na umělé a nesvědomité využití okolností momentu může míti jedině naději na úspěch — je-li založen na těch základních morálních faktorech, které přežijí dynastie a státy, a které jsou politice čím je plamen slunce mrtvému popelu ohně. Štefánikovi, psanci z národa helotů, slovácká hymna nebyla pouhými slovy, když oznamovala úsvit svobody za hřmění nad Tatrou: on žil, aby uzřel maďarské supy vyhnané z jich hnízd.

Pro něho ‚le jour de gloire est arrivé‘, a pro něj bude dosti, jestliže slovenský lid uchová pro něj památku ve svém srdci. Slováci ukázali již ty dary jemné obrazotvornosti, které jich přátelé od nich očekávali. Na jejich spontanním přání zůstatky jejich posledního hrdiny a tří statných Vlachů, kteří našli smrt s ním, budou odpočívati ve skalním hrobě na nejvyšším bodu malých Karpat jako strážcové slovenské svobody, a tam zůstatky jich zajisté odpočívají v míru. Neboť nám kteří truchlíme nad smrtí statečného muže toho, je jasno, že byl jen typem svého vzkříšeného národa a že ostatní dokonají to, co on učinil zralým k dokonání.“

(Národní Listy.)