ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rád bych zachytil obraz generála Štefánika, jak se mi nesmazatelně vtiskl do duše, ale nevím, podaří-li se mi to. Těžko malíři i básníku zachytiti zjev meteoru. Těžko psáti, když duše jest uděšena a rozteskněna ohnivým pádem.

Zjevil se mi neočekávaně, oslnil mne — a než jsem se nadál, padl. Takový byl i jeho život, pokud se objevil před širým světem a před historií. Za války náhle zasvitl, rozzářil se, vydal světlo, jímž ukázal cestu mnohým a okouzliv je — spadl v plameni k zemi i shasl.

Člověk neobyčejný došel i neobyčejného konce, důstojného hrdiny a genia, jímž byl. Hrdina České epopeje osvobozenské skončil tragicky nejen způsobem, ale také okamžikem smrti. Geniální spolutvůrce československé svobody zahynul jako bleskem zasažen na prahu své osvobozené vlasti, jíž neviděl od časů otroctví — shlédl ji s orlí výše, ale v téže chvíli klesl na její hruď mrtvolou, svržen důmyslným strojem, který jej nosíval výšinami k zápasům za svobodu…

Spatřil jsem Štefánika poprvé 15. března, když přibyl do Paříže. Vracel jsem se popolední do Lutetie, hotelu české delegace, a tu dole v síni před schodištěm stál v kroužku Čechů muž malé postavy v šedém plášti do deště a v čapce francouzského generála. Štefánik, blesklo mi hlavou, když jsem již skupinu minul. Když mně přítomný tajemník delegace mou domněnku potvrdil, vrátil jsem se, abych uvítal muže, o němž jsem již slyšel celé legendy. Stiskli jsme si ruce, jen několik slov vyměnivše, neboť generál byl na odchodu. Ale krátká chvíle stačila, aby mně utkvěl v duši pronikavý pohled modrých, bádavých očí, které mne od toho okamžiku provázely a vábily, abych do nich nahlédl hlouběji.

Stalo se tak za týden, v neděli 23. března. Dlouho jsem čekal; u generála byli nejdříve nějací Francouzi a potom Italové, také min. předseda dr. Kramář, načež generál vyřizoval neodkladné telegramy. Zvěděl jsem to od jeho českého pobočníka, po němž mi vzkázal omluvu: měl by prý vlastně on přijíti ke mně za to, co jsem pro Slovanstvo vykonal, a když jsem již přišel přijal by mne okamžitě, ale práce, která nesnese odkladu nutí jej, aby mne ještě požádal o strpení. Poselství, jaké ministři zpravidla nevzkazují, uvedlo mne v rozpaky. Vyčítal jsem si také, že přetíženému pracovníku ještě já přicházím v cestu — ale upokojily mne modré oči, které se na mne v mé mysli dívaly a do nichž jsem nyní již viděl hlouběji. Mladý Štefánikův pobočník podal mi dva velké svazky znamenitého francouzského slovníku, jímž jinak jest rozkoš se probírati, ale z něhož jsem za ty chvíle mnoho nezískal. I z něho pohlížely na mne oči, do nichž jsem toužil nahlédnouti hodně hluboko.

Konečně byl jsem uveden k Štefánikovi. V malém salonku v prvním patře našeho hotelu stál přede mnou generál v tmavomodré bluze se světlejšími výložkami, z nichž zářil zlatem vyšitý lev — muž postavy nevysoké, širokých čelistních kostí, tenkých rtů, tváří vyholených, maličko zrytých od neštovic, patrně chorobný, chůze proto pozvolné, ale živé gestikulace a zejména živého, bystrého oka.

První český ministr války!

Pozdravil jsem jej tak, ale odmítl tento titul, ujav mne za obě ruce. Pro mne že není ministrem. Že jest mým žákem a já jeho učitelem. Užasl jsem a dal jsem tomu citu také výraz otázkou, čemu já jsem ho mohl naučiti? Učil jsem jej prý ideálům, ukazovat mu cesty. Kterak?

„Učil jste mne lásce k Slovanstvu, lásce k pravdě,“ řekl živě. (Těžko mi jdou z péra tato i další slova Štefánikova, ale musím je také napsati, mám-li podati náčrtek jeho povahy, jak mně bylo dáno v ní nahlédnouti.) „Jste jeden z apoštolů, kteří ukazují hlavní cesty, mají na mysli velké cíle, velké ideály a svým životem i svou prací učí se jich držeti. Jim jako letcům v aeropláně ztrácejí se drobné cestičky a příkopy a zůstávají jen hlavní cesty, sbíhající se k velkým cílům.“

To byla základní myšlenka jeho hovoru, k níž se zas a zas vracel, aby ji zdůrazňoval a rozváděl. Při vyjadřováni svých myšlenek, které se hrnuly jedna za druhou, užíval rád obrazů a podobenství, jako zde o letcově pohledu na svět. Tím nabývala řeč jeho neobyčejné plastičnosti i živosti.

Shrnoval své myšlenky rád v lapidární obrazy, jako je rád shrnoval v lapidární hesla. Několikrát za rozhovoru opakoval základní své heslo: „Věřit, milovat, pracovat!“ Je to prý heslo, kterému učí život všech apoštolů a idealistů. To jsou tři velké, základní cesty, které vedou k velikému, konečnému cíli: k pravdě. Ty nás musí vésti také v nynější době, která přináší mnoho úzkostí, rozechvění, pochybností, a zklamání.

Štefánik pevně věřil, že nynější doba vyvede lidstvo o hezký kus vpřed. Vyslovil to jasně za rozhovoru o současné naší slovanské situaci při mírovém jednání. Nesmíme malomyslněti a příliš se rozčilovati malými neb i velkými současnými nezdary, dostaneme-li o něco výhodnější neb nevýhodnější hranice, nepochodí-li dobře všecko Slovanstvo, vytvoří-li se mnoho zárodků nových sporů, skončí-li mír vůbec hůře, než jsme si představovali. To vše jest jen přechodné. To jsou jen mnohé, klikaté a spletité cesty a cestičky, po nichž se lidstvo ubírá vpřed. Nesmíme spouštěti s mysli velké hlavní cesty k pravdě, po níž byl přec jen učiněn znamenitý krok vpřed. Nesmíme býti zklamáni, nesmíme se oddávati zoufalství, že jsme tohoto cíle už nyní nedostihli. Snad lidstvo, jako ve známé slovanské pohádce našlo teprve klíč k první světnici. Snad se nynější pokolení dál ani nedostane, než do druhé — avšak jednou se lidstvo přece dostane do pokoje posledního, dvanáctého, kde jest uzavřena hledaná princezna: Pravda. Snad se mnohým z nás nyní zdají marnými všecky oběti, jež lidstvo ve válce přineslo, snad se mnohým zdá vše ztraceno — ale je to omyl, způsobený tím, že přítomné nezdary zamezují pohled v budoucnost. Není prostě možno, aby všecko vynaložené úsilí, všecko prožité utrpení bylo marné, aby měl býti konec všem nadějím ve vítězství ideálů. Podobně se zdálo Kristovým apoštolům, když viděli svého Pána a učitele umírati na kříži. A přece jeho smrt neznamenala konec jeho ideálů, ale počátek jeho vítězství.

„Proto, až se vrátíte domů, ukazujte dále velké cesty a velké cíle, učte lidi dále nezoufat, ale věřit. I když se zdá bitva ztracena, když se již vojsko dává na ústup, jest možno přece zvítěziti, zvolá-li vůdce: ku předu, vítězství musí být a bude naše! Tak jsme my, kteří jsme zde za hranicemi, zápasili za českou věc, mohokrát jsme mohli zoufati, jak se zdálo postavení naše beznadějným — ale že jsme pevně věřili ve vítězství, že jsme velkou láskou milovali své ideály a že jsme vytrvale pracovali, došli jsme k vytčenému cílí, k československé samostatnosti.“

„Je nutno učit lidi věřiti, je nutno je milovati přes všecky jejich chyby, je nutno učit je milovati, ale nutno je také pracovati a učiti jiné pracovati.“

Projevil jsem s těmito myšlenkami naprostý souhlas a radost, že on, spolutvůrce naší státní samostatnosti, je podle tohoto stejně přesvědčen jako já, že je nutno náš národ mravně povznésti, že jest nutno uvésti v souhlas naši nynější mravní hodnotu s mravní cenou našich předků v dobách od Husa až po Komenského.

„Ano,“ odpověděl přesvědčivě Štefánik, „našemu národu a státu jest nutno dáti pevný mravní základ. Jsou dva velké základní typy české, nebo lépe řečeno, dva velké symboly dvou základních českých typů. Jeden šel zpříma, vztyčen a přece zahleděn do sebe za velkým ideálem, za pravdou; šel za ním bez úchylky, třeba věděl, že na této cestě ho čeká hranice, v níž nutně shoří. Druhý hleděl kolem sebe (třeba i bez tělesného zraku) a porážel palcátem vše, co stálo v cestě za pravdou. Oba tyty typy za staletí útisku degenerovaly. První vztýčený se shrbil v pokoře — druhý se z hrdiny stal hrubcem. Nutno usilovati o to, aby v nás ožily zase oba původní typy, ale spojené v jeden: aby český člověk zase byl zahleděn dovnitř za velkým ideálem pravdy, ale při tom aby měl dosti odhodlanosti a síly, aby si cestu k ní uhájil.“

Takovým novým českým typem byl Štefánik. Měl velký ideál, byl za ním zahleděn dovnitř, ale byl zároveň jeho sebevědomým obhájcem a bojovníkem. Za doby války mnoho na různých místech v zájmu česko-slovenské věci vyjednával, ale podle svědectví jiných i podle vlastního vyjádření nikdy neprosil a nežebral, nýbrž rozhodně vždy žádal, čeho jsme potřebovali a co nám náleželo. Mluvil vždy přímo, ať mluvil s kýmkoliv, řekl každému třeba i bezohlednou pravdu, ať stál na společenském žebříku sebe výše. Býval za to zpočátku třeba odmítán, ale nutil přemýšleti o našich požadavcích a konečně pevností a neústupností získával jim sluchu a sympatie.

Otázka mravního základu našeho nového života jej tak zaujala, že jsme o ní dlouho ještě mluvili.

„Nesmíme opouštěti cesty k pravdě,“ horlil. „Není pro náš národ jiné cesty. V pravo od naší dráhy jest moře krve, v levo moře slzí. Mezi oběma jde naše cesta snad křivolace, ale v celku přece přímo za pravdou. Kdybychom se uchýlili na pravo, budeme tonouti v krvi, dáme-li se na levo, budem se topiti v slzách.“

Dívaly se při tom na mne jeho bádavé, modré oči, do nichž jsem již viděl hluboko, hluboko.

„Promiňte,“ řekl mi na konec, „že jsem se s vámi o těchto věcech tak široce rozhovořil, aniž jsem se vás otázal, za jakou záležitostí přicházíte. Musil jsem vám však tyto věci říci, neboť nevíme, zda se kdy ještě uvidíme. Cítil jsem potřebu říci je právě vám. A nyní k práci. Proč přicházíte?“

Přednesl jsem mu věc, pro kterou jsem přišel v zájmu nejmenších a nejopuštěnějších Slovanů. Vyslechl mne pozorně, vyžádal si konkretně, co bych mu měl dodati, a slíbil, že to jest ochoten učiniti, seč jest.

„Vidím teď, že to ještě není naše poslední setkání,“ řekl mi, když se srdečně se mnou loučil.

Vyšed, shledal jsem, že nám v hovoru uplynulo skoro půldruhé hodiny, ač se mi zdálo, že jsem s neobyčejným mužem hovořil nedlouho. Zcela přirozeně. Tváří v tvář velikosti ztrácíme míru pro čas. Tak se zapomíná hodin a času před nekonečným mořem. A v očích i slovech Štefánikových bylo kus nekonečnosti, velikosti a geniálnosti, která podmaňuje. Není divu, že naše statečné hochy v legiích okouzloval a rozplameňoval, že by za ním byli šli do ohně.

Měl pravdu. Neviděli jsme se poprvé a naposled, ač jsem ho chtěl ušetřiti a vypracované doklady jsem jen poslal. Ale přišla nutnost, že jsem k němu zase musil osobně, tentokrát ne sám — se zástupcem utlačovaných, kteří touží z vězení. Bylo to 5. dubna. Není ještě vhodná chvíle, abych věcně zaznamenal, o čem jsme jednali. Také to jednou učiníme. Jen z této návštěvy připomenu zajímavý doklad toho, jak pracovala jeho fantasie, jak se rád vyjadřoval v obrazích. Žádal ode mne zhuštěný náčrt toho, co jsem mu vykládal, aby ho mohl užíti u spojenců. Při tom naznačil rozdíl myšlení našeho a západního: my stoupáme po nakloněné ploše, oni po schodech. Nemají rádi, když se jim podá celý vývoj myšlenkový, nýbrž jen jednotlivé hlavní myšlenky, aby si ostatní mohli doplnit.

Druhého dne navštívil jsem Štefánika hned ráno, na pařížské poměry časně. Byl jaksi umdlen, ale přes to se živě zajímal o mapky, na nichž jsem mu načrtl postup germanisace polabských a vůbec západních Slovanů, jak do nás Němci vráželi klíny, jimiž nás rozštěpovali, jak nás potom trhali v ostrovy a ostrůvky, které na konec v zátopě mizely. Za rozpravy vstoupil do salonku mladistvý důstojník, hoch sličný jako dívka, mandlových, neklamně francouzských očí. Byl to vskutku Francouz. Představil mi jej, svého sekretáře způsobem neobyčejně krásným. „To je můj mladý přítel,“ řekl, objímaje pravou paží mladého důstojníka. „Když jsem byl na smrt, ošetřoval mne věrně, ani se od mého lože nehnul. Jemu mám děkovat za svůj život.“ Pohladil jej po tváři a pocuchal ve vlasech jako děcko, že až mladík učinil pohyb, jako na obranu.

Ještě 8. dubna jsem byl u Štefánika a dlouho jsme rozmlouvali. Vyprávěl mi mezi jiným o návštěvě u kteréhosi diplomata, jemuž přímo a ostře vytkl opuštěni pravdy a spravedlnosti. Říkal mi, jak mu leží na srdci vyvedení našich vojáků ze Sibíře a zabezpečení jejich návratu do vlasti. To že jest nyní jeho největší starostí. Že ministrem nechce zůstati, poněvadž chce pracovat. Úřad ministra války že přijal jen proto, aby se nezdálo — kdyby odmítl — že hned při sestavování prvního českého kabinetu jsou obtíže a neshody. „Pracovat, pracovat je třeba úsilovně a vytrvale na všech stranách,“ opakoval. Obával se, aby u nás nebyl nedostatek vážnosti, aby se u nás nepracovalo málo a špatně, aby velká doba u nás nenašla malé lidi. A opět se vrátil k problému zdokonalení a upevnění české povahy, která není snad zkažena, ale rozpoltěna. Byl bych mohl míti radost ze souhlasu našich myšlenek, jejž sám konstatoval, vzpomínaje některých mých veršů — kdybych byl neměl tísnivý pocit loučení. Říkal mně sice, že odjede nyní toliko na krátko, ale přece jsem se nemohl zbaviti stesku, když jsme si tiskli ruce na rozloučenou.

Potkali jsme se již jen jednou letmo před hotelem. Nenadál jsem se, že to bylo setkání poslední. Snad druhého neb třetího dne na to náhle odjel. Český legionář, který mne z návštěv u Štefánika znal, poněvadž u něho míval službu, pověděl mi, že generál odcestoval do Italie.

Vojenský kurýr ze Sibíře, který náhodou těch dní projížděl Paříží a mnoho i nadšeně nám vyprávěl o Štefánikovi, tvrdil, že Italie není generálovým cílem; že jen chce zastříti svůj příjezd do vlasti. Dojista se chce vyhnouti okázalému vítání, aby množství lidí proto zbytečně nezahálelo. Přiletí do vlasti nejspíš aeroplánem, když se toho u nás nikdo nenaděje.

Znal dobře svého generála. Opravdu se Štefánik svěřil před odjezdem důvěrně slovenskému příteli F. Houdkovi, že se domů vydá aeroplanem. Ten ho z toho zrazoval, aby se nestalo neštěstí. Italská létadla mají barvy podobné jako maďarská, která nad naše hraniční území přiletují — což aby naši omylem stříleli na létadlo italské, které ponese Štefánika!… A jiný přítel, Čech, ještě na nádraží prý jej varoval žertem i doopravdy: „Nevydávejte se létadlem, ještě se zabijete.“ — „Já vím, že se jednou zabiju,“ odpověděl prý Štefánik.

Co by tomu byl řekl onen legionář ze Sibíře, který měl takovou víru v moc ducha Štefánika, že na vyslovenou obavu a slabé zdraví generálovo s plným přesvědčením a rozhodně odpověděl: „Štefánik neumře, dokud nebude sám chtít!“ —

Neumřel, pravda, ale zabil se, jak sám řekl. Slétl k zemi obklopen plameny jako Hus, jeden z obou velkých symbolů dvou základních českých typů, o nichž mluvil. Toužil po obnovení a splynutí obou v nový český typ — a sám byl již takovým ideálním českým typem.

Vidím jej a slyším, jak s duševním ohněm v modrém oku, s pohledem bystrým a přece obráceným dovnitř bytosti, se zaťatou pěstí, jejímž rozhodným pohybem dodával důrazu každému slovu, pronášel své heslo:

„Věřit — milovat — pracovat!“

Ať se stane heslem nového českého člověka!

Posílám je do Čech a na Slovensko jako velký odkaz velkého národního hrdiny.

V Paříži, 8. května 1919.

(„Česká Stráž“)