Národní hrdina generál Dr. M. R. Štefánik

Nevím, má-li některé jiné město české tak vzácnou a milou upomínku na Milána Rostislava Štefánika, jako ji má Heřmanův Městec, útulné městečko, rozložené na úpatí Železných Hor a vroubené sady, háji a lesy…

Tou dobou, kdy náš nezapomenutelný Štefánik studoval v Praze na české universitě, odbíraly se u nás slovenské časopisy jednotlivci, a byly vyloženy v hostincích. Plnil se tím jaksi příkaz heřmanoměsteckého rodáka a prvního apoštola vzájemnosti československé, Rudolfa Pokorného, jenž zemřel dne 19. září 1887 jako okresní tajemník v Libochovicích.

Rudolf Pokorný po celý veřejný život svůj se snažil, aby Češi a Slováci k sobe přilnuli a byli jedinou ratolestí na kmeni slovanském. Sám zajížděl na Slovensko často. Líbil se mu tamní kraj, líbil se mu lid s jeho dobrým srdcem, ušlechtilou myslí a velikým nadáním. Proto přilnul ke Slovákům celou svojí duší a pro utužení a upevnění vzájemných styků a svazků pracoval po celý život svůj s neúnavnou horlivostí. Napsal cenné dílo „Z potulek po Slovensku“, nabádal, aby slovenští mladíci do Čech chodili na studie a s těmi, kteří přišli, navazoval nejdůvěrnější a nejupřímnější přátelství! S nimi zajíždíval i do svého rodiště a vždy prodlel tu s nimi několik dní. Slovenští studenti bývali hostmi v jednotlivých rodinách a bývali viděni rádi.

Byl jsem tehdy studentem a jako student přicházíval jsem s těmito slovenskými studenty také do styku. Bývali jsme jim druhy při výletech do půvabného okolí zdejšího.

Ale zvláště rád vzpomínám na jednu návštěvu Pokorného… Přijel tehdy v průvodu pozdějšího slovenského básníka J. Bóthy, spisovatele Svetozora Hurbana Vajanského, našeho spisovatele Jos. Holečka a illustrátora Jos. Krejčíka.

Tyto zájezdy měly na obyvatelstvo Heřmanova Městce dobrý vliv. U nás již tehdy vědělo se, že drataři nejsou představiteli slovenského lidu, to že jsou obyvatelé nejchudšího kraje slovenského, obyvatelé jiných krajů že jsou lidé zámožní a mnozí mezi nimi národnostně uvědomělí. Proto k nim přilnuto. Zvláště intelligence města přilnula k nim a na jejich časopisy se předplácela.

A že se na tyto styky nezapomnělo, svědčí o tom „slovenský večírek“ pořádaný dne 18. ledna 1903 ženským odborem Sokola. Za řečníka získán posluchač české university, mladý Slovák — M. R. Štefánik. Byl to junák velmi slaboučký, ale světlé, bádavé oči jeho tajily v sobě cosi tajemného, co okouzlovalo a podmaňovalo. Vyprávěl nám „O utrpení Slováků“. A mluvil přesvědčivě a dlouho. Nevynechal ničeho, co by nám neosvětlilo snahy onoho „rytířského národa maďarského“, co by nás neseznámilo s násilnou maďarisací slovenského lidu, jež již tehdy byla v plném proudu. Jeho slova, plná oprávněného rozrušení, plná spravedlivého hněvu, plná hlubokého city a zaslouženého pohrdání zarývala se nám v duši a rozrušovala nás.

Tento večer zůstal nám v paměti trvale a postava Štefánikova před zraky našimi ožila, když jméno Štefánik za světové války objevilo se v novinách a nositel jeho uváděn jako jeden z neúnavných pracovníků za osvobození národa československého. Vzpomněli jsme si, že již tehdy za své přednášky nadhodil, že použije každé příležitosti, která se naskytne, aby osvobodil lid svůj z moci maďarských uchvatitelů.

A příležitost se mu naskytla a Štefánik jednal a svoji dávnou tužbu uskutečnil…

Když bylo po přednášce, nerozešli jsme se. Majíce Štefánika ve svém středu, hovořili jsme o Slovensku dále. Zvláště já jsem měl vděčnou látku k rozhovoru s ním. Strávil jsem minulé prázdniny na Slovensku a vzpomínky na tuto cestu uveřejňoval jsem právě v některých listech^[1] a Štefánik je znal. Proto hovořil se mnou o místech, která jsem navštívil a byl rozradostněn, že slyšel, že se mně tam líbilo.

Když pak přišla učitelka slč. Antonie Jelínková, která přednášela krásnou báseň o Slovensku, požádala Štefánika, aby jí pro upomínku napsal něco do památníku.

Štefánik neodřekl a napsal:

Vravela ste: Až Čech orlem stane se! — Nie. Ja som přesvědčený, že prosvitne ráno pre Slovákov, že zasvitne ono už, jakmile v Čechách viacej takých vrelých úprimných srdc bude tĺcť, jakých som poznal v rodišti apoštola Slovenska, v rodišti Pokorného.“

V upomienku na zdařilý večierok slovenský v Heřm. Městci dňa 18. jan. 1903.

Milan Štefánik

Jak jsou dnes tyto řádky slečně drahými, nelze vypsati…

Po několika letech svedla mne náhoda se Štefánikem podruhé. V Paříži. Přijel jsem do tohoto veleměsta a sotva vystoupil jsem z vlaku a vkročil na perron, utkvěly moje oči na mladém muži vzezření aristokratického. Zdál se mi býti povědom. Vzpomínám, vzpomínam a — již jsem se hlásil a Štefánik mne poznává, tiskneme si ruce — vřele se vítáme.

A byl jsem té náhodě, která mne se Štefánikem svedla, povděčen. Byl mi průvodcem po celou dobu mého pobytu v Paříži, jeho zásluhou dostal jsem se i do meudonské hvězdárny a viděl všecky hvězdářské přístroje, u nichž tak rád dlíval…

A prchlo zase několik let… A pojednou dostávám z Tahiti lístek od známého cestovatele Jana Havlasy a na něm fotografický snímek — Štefánika, jeho hvězdárny a pozdrav s jeho podpisem. Byl-li jsem mu tehdy vděčen za vzpomínku, jsem mu nyní tím vděčnější, neboť mám obrázek jednoho z těch, kteří nám vydobili samostatnost, svobodu.

Kéž by si ji lidé vážili a Štefánika vzpomínajíce následovali jeho příkladu: byli pilni a obětavi!