ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Při tragickém skonu československého bohatýra Štefánika vynořuje se v mysli představa o jeho dobré, vzácné matce Albertě, rozené Jurenkové. Otec evangelický farář, muž velice nadaný a vzor evangelického Slováka, zemřel před 7 lety na chudé faře v Košariskách u Březové. Otce a matka, dvanáct dětí! Z nich žijí po úmrtí Milana Štefánika čtyři sestry a čtyři bratři, jeden v Americe. Jak se těšili na příchod Milanův, jak toužila stařenka 65letá po synu, kterého tak vroucně milovala! Zvláštní posel, nadporučík legionářský se svou chotí jel pro ni do Jugoslavie, kde žila u syna, evangelického faráře a poslance v státě SHS., Igora Štefánika, kterému hrozila za války smrt od nepřátel. I jela se svou churavou dcerou Marienkou devět dní a nocí oklikou až přes Štýrsko a České Budějovice do Bratislavy ke své dceři Eleně, provdané Izákové.

A stejně Milan Rostislav toužil po Slovensku a své matičce. Spatřil osvobozenou otčinu, ale nespatřil vlastní matky! Jen ona ho viděla — z dálky! Dívala se s dcerou z bytu na letadlo. Plesalo její srdce. Již za chvilku přivine Milana k srdci. Mateřská láska, láska posvátná. Vnoučata, studující a dvě dívky spěchají do města. Co dělo se v matčíne nitru? Modlila se s dcerou, že Bůh dopřál Milanovi vrátit se.

Pojednou byla znepokojena. Přišla nejstrašnější rána — katastrofa. Neteře a synovec ptají se po Milanovi a zvěděli od vojáků: „generál Štefánik přijel, ale je mrtev!“ — Spěchali do vojenské nemocnice a spatřili mrtvého strýce! Příbuzní přišli a připravovali stařenku na tragickou zvěst. Líčili, že Milan spadl, ale že je jen raněn! Matička chtěla ihned k synovi, by se mu ulehčilo její přítomností. Zlá předtucha jí však svírala srdce. Elena dcera poklekla lkajíc k matce: „Už je Milanu dobře, už je při otci…“ Zdrcena byla matka. Miláček její mrtev! Oddala se do vůle Nejvyššího…

Jsa v rodině bratislavského přítele lékárníka Izáka, Milanova švakra, pozván jsem byl, abych šel s příbuznými k Milanově matičce. Nezapomenu nikdy té návštěvy. Na pohovce seděla v černých šatech a s černým šátkem na hlavě stařenka. Políbil jsem jí ruku jako své matce. A když jsem jí tlumočil soustrast prostě a líčil, jak jsme se v Praze všichni těšili na Milana, jak jsme hrdi na jeho matku, byli všichni k slzám dojati. Neodolal jsem sám. Hluboký žal svíral matčino srdce. Mile zářily její bolestné oči. Jakoby světice stála přede mnou. Plakat však nemůže. Dvojnásobný bol! Vzpomíná Milanova mládí. Byl hodný, nadaný chlapec. Všichni ho měli tak rádi. Jen dobré řeči vedl. Když před válkou byl doma, musila přijít též někdejší jeho pěstounka. Jako hoch dělal si z cukrového papíru dalekohled a večer se díval nejraději na hvězdy. Sestře jednou vypravoval pozdě do noci o Marsu a Saturnovi.

Jsa chud, vyučoval již v první třídě gymnasijní slabší žáky a říkal, že bude hvězdářem. Stařenka vypravuje pomalu, jako by každé slovo vážila. Živě jí plyne řeč, levičkou občas zdůrazňuje slova a očima se upřeně dívá. Ráda by byla sdílela vše, co měla na srdci. Třeba ještě jednou spatřit Milana.

Zatím co se matka s příbuznými chystala do kapličky ve vojenské nemocnici, vypravoval syn, legionářský poručík Pavel, co muk vytrpěla rodina za války, kdy bratr Igor byl žalářován a smrt mu hrozila stále, stejně i jiným členům rodiny. Bylť Milan „vlastizrádce“, usilující o rozbití Rakousko-Uherska. Ukazuje mi bratra v generálské uniformě. Pěkný věru Slovák. Krasavec! Vysoké čelo má jako otec, jehož obraz je nedaleko.

Rodině projevil soustrast také italský poručík Benzoni z Košic. Rychle přijel, sotva že zvěděl o neštěstí. Je to bratr Štefánikovy snoubenky, římské aristokratky. Vroucně se milovali. U zabitého Milana byl dopis, poslední pro ní, který převzal ministr dr. Šrobár od svého tajemníka dra Haly, jenž první byl u mrtvoly oné osudné neděle. Snoubenka zvěděla ještě téhož dne bolestnou, pro ni zdrcující zprávu…

Jest po šesté odpoledne. Matka se již vrátila. Ostatní měli ještě odjeti v automobilu, ale nejeli již — po šesté nikdo již není do kapličky k rakvi puštěn. Stařenka přichází zdrcena. Byla poslední u syna. Převeliké hoře nemohla již potlačit. Šla do druhého pokoje. Plakala. Ulevila si. Co pomohou ta utěšující slova? Kdo dovede vycítit mateřský bol? Kdo ze smrtelníků utěšit? Ještě myslí na syna Igora. Věří, že přijede zavčas. A opravdu v poslední chvilce přijel z daleka.

Loučíme se: Bůh vás síliž v bezměrném bolu! Venku jsme zřeli nevídaný obraz na nebesích, jako nejkrásnější fatu morganu: ohnivě rudou a přitemnělou záplavu přímo bitevní, jakoby ohlas velkých bojů a červánků, v nichž zrodila se naše Svoboda. Zazářila Milanovi jako na rozloučenou…

(„Národní Politika“)