ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kratičká, ale jak významná byla schůze 8. května. Předseda Národního shromáždění věnoval hluboce procítěnou posmrtnou vzpomínku prvnímu našemu ministru vojenství. Vzdal jménem celého československého národa vřelý nejvděčnější dík tomuto našemu národnímu heroovi, jehož vlastenecké práci postaviti se směl v cestu neúprosný Osud.

Předseda Národního shromáždění Fr. Tomášek ujal se slova k tomuto proslovu:

„Vážené Národní shromáždění! Dámy a pánové!

Ke dnešní schůzi sešli jsme se za okolností neobyčejně smutných; přišli jsme sem s hlubokým žalem, s hrudí sevřenou těžkou bolestí: Oplakáváme náhlý a tragický skon jednoho z nejlepších synů našeho národa. Ani věřit se nám nechtělo přesmutné zvěsti, jež přišla z Bratislavy a jež hlásala smrt Štefánikovu. Vždy my všichni právě naopak jsme se tolik těšili, že ho po mnohaletém odloučení od vlasti ve středu svém pozdravíme, že ho z hloubi srdce uvítáme, že mu vděčně stiskneme pravici, jež tolik vykonala ve službách národa a jeho svobody. A teď vrátil se nám konečně, ale vrátil se ne živý, nýbrž na půdu tak draze milované vlasti dopadlo tělo bezduché a my na místě jásotem, vítáme ho při tragickém skonu se slzou v oku.

Ba, je to tragický skon v plném slova smyslu: Tragický pro něj a neméně tragický pro nás. Spěchá, letí vstříc rodné matce-zemi, doletí štastně, spatří ji a právě v tom okamžiku vskočí mu do cesty smrt. A skon tragický pro nás: Čekali jsme od něho, který tam v dáli za hranicemi dovedl vyvinouti tolik činorodé energie, a který stál v nejkrásnějším rozkvětu života, jenž tolik vykonal pro osvobození národa, že vykoná stejně a snad ještě více pro osvobozený národ.

Než osud určil jinak a s mrtvým tělem pohřbíváme i všechny naděje, jež jsme k návratu Štefánikovu připínali. A nám nezbývá v žalostné hodince než pohled obrátit nazpět a rétrospektivou uvědomit si krátce význam ukončeného již životního díla pro náš národ. Na štěstí jedno můžeme říci hned předem: Dílo to je tak veliké a tak obrovité, tak bohaté a tak rozmanité, že by stačilo vyplnit desítky, ba sta životů jiných.

Mám-li to krátce označit, tedy byl to boj za osvobození národa, za dobytí jeho státní samostatnosti, který cele vyplnil jeho život. Ve velké době osud dobrotivý dal národu velké muže. Když nadešly světovou konflagrací pro národ náš chvíle nejvážnější, když šlo o sám osud národa, pro celou další budoucnost, když národ doma semknut byl okovy cizácké soldatesky, vládnoucí kriminály a šibenicemi, když pomalu nemohl národ dýchat, tehdy v té první fási války světové zazářilo pojednou národu našemu trojhvězdí velikánů za hranicemi: Masaryk, Beneš, Štefánik. Navzájem se doplňovali, spolu vykonali dílo, jež my oceniti ani nedovedeme, jež plně ocení teprve budoucnost. Masaryk našel dva nevyrovnatelné pomocníky, o něž se mohl opírat: Na jedné straně pomocníka státnického a diplomatického v Benešovi, na druhé straně pomáhače na poli organisace vojenské a tím byl Štefánik. Jedno bez druhého nedalo se myslit: Úspěchy diplomatické nebyly možny bez úspěchů vojenských. To, čeho dobyli stateční naši legionáři po obou stranách Urálu, nebo na bojištích francouzských a italských, to potom mohla diplomacie plně využít v kancelářích státníků, mohla z toho těžiti úspěchy diplomatické. Ostatně na druhé straně bylo zase potřebí neúmornou činností diplomatickou zajišťovat také postavení naší armády zahraniční, aby byla uznána za rovnocennou součást armád spojeneckých.

Ale nevystihovalo by to plně význam Štefáníkův, kdybych řekl pouze: Byl voják, byl vojevůdce a organisátor té naší zahraniční armády, dobývající národu svobodu. Tak snadné to za hranicemi nebylo. Tam se nemohla provádět dělba práce. Pracovníků bylo tak málo a celá tíha spočívala na jich bedrech. A tak jako Masaryk musil věnovat stejnou péči a pozornost organisační práci vojenské i práci v kancelářích diplomatů, jako Beneš musil vedle politické práce v kabinetech státníků po celý čas obstarávat nesmírně důležitý úkol novinářské práce a informace zahraničního světa, tak také Štefánik byl současně vojákem a diplomatem v jedné osobě. A jakým diplomatem! On, voják, dovedl styky svými otevírati i salony diplomatů, jež se zdály pro národ náš nejnepřístupnější.

Řekl jsem už: Velká doba vyžadovala velkých mužů. Ve Štefánikovi dala nám opravdu universálního ducha, jakého jsme měli nezbytně zapotřebí. Jako vědec zavřený v observatoři hvězdáře začal. Duch jeho honil se po nekonečných prostorách vesmíru. Hned z Montblancu, hned na Sahaře, hned na ostrovech Tichého oceánu sledoval běh těles nebeských. Ale přišla válka, sextant zaměnil za meč a jako dříve ve službách vědy, tak teď od jednoho dílu světa ke druhému spěchal, aby ve službách svatého boje za osvobození národa vydal všecko bohatství své duše, do slova všecko, i poslední své zdraví, celý svůj život. Byl nejen hbitý a svěží — světové vzdálenosti proň neznamenaly nic — nýbrž byl také neohrožený a neústupný. Neustoupil ničemu, ba ani vlastnímu osudu. Ten se mu postavil v cestu. Jako letec byl Štefánik už před časem na balkánském bojišti postižen vážnou pohromou. Jen stěží životem vyvázl. Ale neustoupil, výstrahy osudu nedbal, čelil a vzdoroval mu. To by nebyl býval celý Štefánik. Ač tělesně značně oslaben, s organismem podlomeným, bil se dál, znovu dal se v let a zlý osud ho zachytil k naší nezměrné žalosti právě v okamžiku nejtragičtějším.

Prostě: Štefánik byl jedním z těch, jež dějiny označují jako hrdiny a jako bohatýry. Byl jedním z těch, jež, kdyby byli živi za dob antických, opěvovalo by Hepos homérské, nebo, kdyby žili snad u našich bratří balkánských, opěvoval by ho slepý guslar jako bílého sokola.

Mohl bych přestati na této všeobecné charakteristice a projev svůj tím skončit. Ale úkolu svého bych nesplnil, kdybych nevytkl také mimořádný, výjimečně důležitý význam, jejž má dílo jeho životní, nejen pro osvobození, nýbrž i pro sjednocení našeho národa, právě proto, že byl Slovák. Dnes tvoříme Češi a Slováci v jednom státě dohromady jeden společný osvobozený národ. A připadá nám to docela samozřejmé. Jak tomu bylo však za války? My Češi, zejména ve druhé fási světové války vedli jsme boj proti nestvůře habsburgské monarchie nejen ze zahraničí, nýbrž současně i uvnitř, z parlamentu. V Uhrách sveřepost maďarská násilím, jemuž nebylo rovno v celém světě, dovedla udusit každičké hnutí slovenské naší větve. Ani slovíčko nesmělo odtud proniknout do světa. A tu celé břímě obrovitého úkolu spočívalo na Slovácích, kteří žili za hranicemi. Ti museli světu ukázat, že Češi a Slováci patří k sobě jako jeden národ, že Čech a Slovák jsou jedno tělo, jedna duše. A to, co bylo tak výrazně symbolicky vyjádřeno trojhvězdím, v němž vedle Masaryka, vyšedšího z moravské Slovače, po jednom boku byl Čech Beneš a po druhém podkarpatský Slovák Štefánik, stalo se opravdu skutkem: ideál Štefánikův se vyplnil, národ dříve roztržený na dvě části současně s osvobozením se sjednotil ve společném státě. K tomu nejpodstatnější měrou přispěla činnost Štefánikova, obracející se nejdůraznějším způsobem proti všem proudům, jež by jednotu národa chtěly podlamovat a tříštit. A já jsem přesvědčen, že veliká osobnost Štefánikova bude vykonávati v tomto směru dějinné svoje poslání i za hrob, že vznešená idea sjednocení národa, do jejíž služeb on položil celý svůj život a veškerou svoji práci, právě tou prací Štefánikovou, vyzařováním jeho životního díla, zůstane základním pilířem, zůstane stěžejní osou, pro vývoj našeho sjednoceného národa i pro veškerou jeho budoucnost.

Dnes se loučíme s hercem, jehož jméno po věčné věky spiato bude s velikým dílem sjednocení a osvobození našeho národa. Všude, kde bude se mluvit a psát o hrdinném zápase za hranicemi, zlatým písmem bude uváděno jméno Štefánikovo. Světodějné činy našich legionářů, jež uváděly v údiv celý svět, hlásati budou věčně i slávu Štefánikovu, a skláníme-li se my tady v tomto okamžiku při předčasném jeho skonu před jeho obrovitým životním dílem, jednoho si musíme býti vědomi: Že dílo toto musí zůstat zářivým příkladem pro všecky následující generace a že máme prostě povinnost, pokračovati v díle jím započatém se stejnou láskou, stejnou neústupností a stejnou obětavostí. Buďtež mu horoucí díky za veliké jeho dílo! Budiž čest slavné jeho památce!

Národní shromáždění povstáním i souhlasem dalo na jevo, že je srozuměno, aby smuteční projev ten byl protokolován. A myslím také, že budete souhlasit, když po dohodě s pány předsedy klubovními na znamení hlubokého smutku projevem tím zakončím dnešní schůzi. Předem ještě oznamuji, že Národní shromáždění na rakev jeho prostřednictvím presidia položí věnec, že k pohřbu jeho do Bratislavy odjede hromadná deputace skládající se z presidia, jakož i ze zástupců jednotlivých klubů a to po dvou za každé sdružení.“ (Všeobecný souhlas.)

S hlubokým pohnutím vyslechlo Národní shromáždění ocenění činnosti tragicky zesnulého našeho ministra vojenství stojíc a v hlubokém patrném žalu rozešlo se po této posmrtné vzpomínce.

Na znamení smutku byla schůze po té ukončena.