ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhou neděli po sv. Duchu oznamoval při ranní po kázání kopaničářský farář svým ovečkám s kazatelny:

„Církevními předpisy je nařízeno, že ohlášky snoubenců musí býti jedna po druhé. Tomu třeba rozuměti tak: není-li v týdnu nějakého svátku, že musí ohlášky vyjíti právě ve třech nedělích. Nemožno tudíž ohlásiti snoubence na př. po prvé v neděli první, a po druhé snad v neděli třetí. Kdyby byly ohlášky jednu neděli přerušeny, nemůže se v nich snad třetí neděli pokračovati po druhé, nýbrž musí býti snoubenci ohlášeni zas ponejprv. Proč vám to připomínám? Víte všichni, že je v naší farnosti zastaralý zlozvyk. Jakmile totiž snoubenci požádají na farním úřadě o ohlášky, domnívají se, že jsou již svoji. Stává se zde tedy dodnes, že si vede z fary buď ženich nevěstu, nebo nevěsta ženicha do chalupy svých rodičů, jak se zde říká, na výminku, a že už spolu žijí jako oddaní. Když se v době výminky jeden druhému nelíbí, jde každý z nich, odkud byl přišel, a za chvíli přijde on s jinou, a ona též s jiným o nové ohlášky, jako by se ani nechumelilo. Je dokázáno již mnohými případy, kolik nevěst takovou výminku hořce odpykalo. Všechno mé napomínání, výstrahy a hrozby, byly dosud jako kdyby házel hrách na zeď. Ode dneška to tedy udělám jinak. Zvím-li, že má na výmince ženich nevěstu, nebo nevěsta ženicha, zastavím jim prostě ohlášky, kdyby měli snad již před třetí ohláškou, a nesezdám je spíše, až se prokáže, že po celou dobu ohlášek bydleli ve svých otcovských domech. Zároveň prosím všechny farníky, by mi bez prodlení oznámili, zvědí-li, že má on ji nebo ona ho na výmince.“

V kostele mezi Kopaničáři nastal šumot. Baby strkaly hlavy jedna k druhé a něco si šeptaly, chlapi se uščuřovali.

Před hrubou mší šli z Lopeníka družbovja do kostela. (Na Kopanicích jest totiž zvykem, že si jdou snoubenci třetí ohlášku poslechnout. Jdou v plné parádě ženich s nevěstou a starší družba se starší družicí. Nevěsta jest již zapentlena; na hlavě má šatku a partu s korunou, z níž vykukuje kytička rozmarýny. Jak jsou přistrojeni do kostela k třetí ohlášce, tak přijdou i v úterý na svatbu. Rozdíl je jen v tom, že k sobáši jde družbů a družic celý řad, kdežto k třetí ohlášce se dostaví jen ženich s nevěstou a družba s družicí.)

Farář chytá před hrubou již za kliku a chce jíti do kostela. V tom se mu ženou do fary dva Kopaničáři — gazdovja — sousedé nevěstini:

„Prosím ich pekúnko, velebný panáčínku,“ spustí Šulín, „boli sme ráno na omši a čuli sme, že sa majú zarazic ohlášky takým, čo sú u sebja na výmince. Sme súsedzi a zarážáme teda ohlášky tým dvúm, čo išli včiléj podla, a to pre tu príčinu, že ženich Jura je u nevěsty na výmince už skoro celý mesiac a ani sa na Vyškovec k mamce neozre. Ale něprezrazujú nás, on by nás mohl podpálic a naše chalupy sú ešče dosť dobré. Bolo by jich teda škoda.“

Po kázání na hrubé četl farář opět tutéž výstrahu. Ženich s nevěstou sklopili hluboko hlavy. Až když farář začal předčítati „očenášky“, zvedli hlavy, jako by se ho tázali: „A na naši třetí ohlášku jsi zapomněl?“

Hned po hrubé mši čekali faráře u sakristie. „Prosím ich pekúnko,“ praví ženich, „veď nás zapomněli třecí ráz ohlásic a my budzeme mac už v ovterok sobáš. Šetko máme nakúpené, šetky hosce pozvané, aj muzigu už po predku zaplacenú.“

„To je od vás velmi pěkné, že jste se tak důkladně přichystali a kde koho sezvali. Mohli jste míti svatbu v úterý, kdyby zde nebyla překážka! Zvěděl jsem, že jsi u nevěsty téměř měsíc na výmince.“

„Povijú mi, který somár im to na nás povedzel, a já mu potom reknem, čo a jako.“

„Marně to chceš vědět; nikoho neprozradím. Chceš-li býti oddán, nezbývá ti, než jíti na Vyškovec k matce.“

„Prečo bych něišol? Pójdzem za ráz odtel a budzem bývac u mamky až do ovterka.“

„Špatně jsi mi asi na hrubé rozuměl. Dnes máš přece přerušenu třetí ohlášku. Chceš-li tedy býti oddán, musíš býti příští neděli ohlášen po první. Kdybys ale šel tento týden zase na Lopeník na výminku, nebyl bys příští neděli ani po první ohlášen.“

Ženich zbledl, nevěsta začala plakat.

„Prosím ich pre Boha,“ žadoní nevěsta, „nětrapce nás a zrobce nám to, veď máme šetko nachystané.“

„Co máte nachystané, to se vám neztratí. Při protokole, před první ohláškou jsem vám řekl výslovně několikrát, zvím-li, že už spolu bydlíte a žijete, že vám bezohledně zastavím ohlášky. Nemohu za to, že jsem to zvěděl teprve dnes. A pokud budete bydlet pod jednou střechou, nesezdám vás.“

Ženich zaskřípal zuby a z úst mu vyjelo tlumené „hergot!“, což splynulo s nevěstiným plačtivým: „Och júúúj!“ — Odešli.

*

Následující neděli měli první ohlášku. V pátek po ní přijdou na farní úřad dvě Kopaničářky z Lopeníku, ženy oněch dvou Kopaničářů — sousedů — zarazivších Jurkovi ohlášky, a oznamovaly: „Od nědzele mala Marina Juru dve noci na výmince. Jako sa smrklo, prilecel k něj z Vyškovca na Lopeník, a jako sa ráno začalo svítac, už zas běžel od něj na Vyškovec. Zarazijú mu teda ohlášky!“

„Víte to jistě?“

„To sa vie, veď sme súsedami Mariny.“

Následující neděli přijde na faru po hrubé ženichova matka: „Prosím ich, co je to tój u nás za zatracený porjádok? Schválně si sem idzem očuc druhu ohlášku svojho syna, a ono ništ. Kdo to zarazil?“

„Já.“

„A prečo?“

„Protože měla Marina Juru po dvě noci na výmince.“

„Veď to nění pravda! Jura s nama spává v izbe. Něch se mňa padá miaso jako v jeseni v hore list, keď lžem.“

„Takto nemluvte, neboť kdyby se vám mělo vaše přání vyplnit, byl by z vás v této chvíli už jen kostlivec. Nepřijde-li opět někdo ohlášky zastavit, bude váš syn příští neděli ohlášen po první.“

„A kedy budze ohlášen po tretzí?“

„No, až bude ohlášen po druhé.“

V pondělí přiběhli oba snoubenci opět na faru. Ženich byl od zlosti celý rudý.

„Jako nám ty ohlášky ešče ráz zarazijú, tož sa, na mú dušu, necháme ohlásic aj zesobášic u bielých kňazóv v Brodze.“

„Jak libo! Pro mne, za mne třeba v samé Paříži. Jen kdyby to už bylo, abych se s vámi nemusel zlobit.“

„Tož nás teda zesobášijú, a budze po zlosti.“

„Rád bych, ale napřed musíte míti tři ohlášky, pěkně jednu po druhé. Nedělejte si překážek, a do tří týdnů budete svoji.“

„Čo? My robíme prekážky? Veď sa predca chceme.“

„Já vím, že se chcete; vy se chcete až moc, a všeho moc škodí. Nemařme času, neplýtvejme řečí. Dokud budeš u Mariny na výmince, neoddám vás. Ten zlozvyk se jednou musí vymýtit. Jiného vám nemám co říci.“

Následující neděli měli snoubenci opět první ohlášku. Farníci z Vyškovce a z Lopeníku věděli velmi dobře, proč se tak děje, a po ohlášení snoubenců se začali potutelně usmívat.

Po pět dní nepřišel nikdo s překážkou. Až šestého dne, t. j. v sobotu, přijde Kača Gajdova z Vyškovce; z očí jí jen blesky srší:

„Prosím ich, idzem Jurovi a Marině zarazic druhú ohlášku.“

„No, no, snad nejsou z rodiny?“

„Ach nie! Taká rodzina to je už devjátá voda z hrušek. Idzem preto ohlášky zarazic, že bol dnes celú noc u Mariny na výmince.“

„Jak to víš?“

„Dobre! V pjátek bol u nás, slúbil mi, že nechá Marinu, mňa pójme, a že spolu pójdzem ve středu pre ohlášky. V sobotu večer minul našu chalupu a lecel zas k té opíci na Lopeník. Povedám si: „idzeš tam lebo nie?“ Hodzím honem na hlavu šátek a bežím za ňom názorky. Stracil sa mi u jéj kopanky. Povedám si, musíš vedzec istotu. Čakala som u kopanky v húščú celú noc. Až sa začalo šeric, vyběhl od něj. Pravím mu: „Ty slubuješ zaráz dvúm, že ich pójmeš? Ze mňa si něbudzeš robic blázna. Abys vedzel, pójdzem ci v nedzelu zarazic ohlášky.“

Následující neděli zase neměl Jura ohlášky. V pondělí se přihnala na faru zase jeho matka:

„Čo je to zas? Budú zesobášeni lebo nie? Na to bych sa už pozrela! Kdze nande Jura dzievku s tak peknú kopankú jako má Marina?“

„Proč k ní chodí Jura na noc?“

„Aby sa něbála! Včera Marina povedala, jak ju s mojom synom do týdzňa nězesobášijú, že si k sobě vězně vojáka, ale fest.“

„A Juru nechá? To by bylo po kopanici.“

Matka se zarazila. Po chvíli praví: „Pošlem oba do Brodu do kláštera, tam sa dajú ohlásic i zesobášic.“

„Jak libo!“

Skutečně se oba dostavili do dominikánského kláštera, kdež ani fary není a žádali o ohlášky a oddavky. Tam se jim vysmáli a poukázali je, že snoubenci musí býti po třikráte ohlášeni ve svém bydlišti. — V sobotu se tedy dostavili oba na farní úřad do St. Hrozenkova ještě jednou, žádali opět o první ohlášku a svatosvatě slibovali, že po dobu ohlášek upustí od výminky.

Náhodou se trefil v týdnu i svátek, takže jim ohlášky mohly vyjíti v osmi dnech. A jelikož v té době nikdo na farní úřad s překážkou nepřišel, prošly všechny tři ohlášky bez nehody, a snoubenci byli konečně církevně oddáni.

Bylo po oddavkách. Snoubenci byli zaznamenáni ve snubní knize jako manželé, svědci byli podepsáni. Celá svatba vychází z farní kanceláře. Ženich, vlastně už novomanžel se obrátí k faráři a praví mu hezky hlasitě:

„A predca som bol u něj po třecí ohlášce celé dve noci. Včilej mi už možú zarážac ohlášky, jako chcú!“