ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla zima. Kopaničáři neměli co dělat, tož aby přece něco dělali, chodili po chalupách, po dvou, po třech a hledali volky. Jeden den koupili, druhý nebo někdy až desátý den — dle toho jak jim přálo štěstí — s malým výdělkem opět prodali, a zas šli hledat nových. Tak to bylo, tak je to a tak to snad i bude. Neběží při tom ani tak o volky jako spíše o haldamáš. Čím více haldamáši se může někdo za zimu pochlubiti, tím je považován za chytřejšího a praskanějšího. Čachruje jeden s druhým, čachrují všichni dohromady. Kolik je na kopanicích majitelů volů, tolik je též v zimě obchodníků. Jak již řečeno, je hlavní věcí býti účastnu co nejvíce haldamášů a nedoplácet na ně.

V té době tedy se sešlo v hospodě u „Vojáčků“ na Hrozénku takových obchodníků, lépe řečeno haldamášníků, jako náhodou asi dvacet. Jedni z nich už pili haldamáše, druzí se na ně aspoň těšili. Hosty obsluhoval starý Vojáček, člověk vysoké postavy, bývalý četník a poctivec každým coulem.

Nese haldamášníkům pálené, pohlédne maně oknem a povídá:

„Vidíte, už Byčáka vezou na saních.“

Všichni Kopaničáři jako na povel skočili. Někteří se postavili k oknům, jiní vyběhli až před hospodu.

„Chudák, jakú ohavnú smrcú sešol se sveta,“ praví Čučal, doprovázeje Byčáka svým pohledem.

Saně vlekla dědinou po silnici k umrlčí komoře pára strakatých Byčákových volků, které vedl na řetízku Byčákův syn Ozef. Na saních bylo pohozeno trochu slámy a na těch na znak ležel starý Byčák. Přikryt byl jen halenou, takže mu bylo vidět celou hlavu a nohy až po kotníky. Zpod haleny trčela pravá ruka s roztaženými prsty, jako by se chtěl mrtvý se všemi rozloučit. Když zmizely saně při zatáčce ke mlýnu chlapům z dohledu, vrátili se opět do hospody a posedali si znovu za stoly. Přestali rokovat o volcích a začali o mrtvém Byčákovi. Jedni ho chválili, druzí naň nadávali, jiní ho omlouvali.

Starý Vojáček, jenž býval přes dvacet let starostou na Hrozénku a přilehlých kopanicích, a jenž pro svou přísnost, ráznost a pohotovost si zjednal u Kopaničářů důkladný respekt, jen poslouchal. Když se mu zdálo, že by Kopaničáři prohlásili mrtvého Byčáka pomalu kopaničářským svatým, přetekla mu žluč a zakřikl na ně:

„Nefrfocte! Jeden jste hlúpější než druhý a všichni na jedno kopyto.“

Kopaničáři naň zaraženě pohlédli. Vojáček spustil nanovo:

„Co udělal včera Byčák, to by měli co nejdřív udělat všichni zloději na Kopanicích, aby tomu zlodějství byl zde už jedenkrát konec. Pak by se aspoň nemusel zdejší člověk stydět vyjít do světa. Kdybych byl před padesáti roky věděl, kolik je zde a na všech Kopanicích zlodějů, jaktěživ bych se sem nebyl přestěhoval z Luhačovic.

Kopaničáři se cítili uraženi. Nejsmělejší z nich prohodil:

„Prečo tój teda mezi temi zlodějmi už padesát rokóv šenkujece? Až sce z Kopanic zbohatol, tak na ně lajece.“

„Na Kopanice nenadávám, ale žádného zloděje nemohu ani cítit. Přiznávám, že nejsem chudobný. Ty ale zapomínáš, že jsem nikdy nekradl, že jsem se vždy poctivě živil a že jsem se neopíjel. Nekraď, neslop a budeš míti též. A pamatuj si, že když já mluvím, tož mi neskákej do řeči a nefrfoc. Já vám nejlépe povím, v jaké jsme bývali vážnosti.

Když jsem tu byl asi měsíc, šel jsem nakoupit do Brodu různé věci. Vejdu do obchodu k židovi. V krámě byl žid, židovka a tehdejší náš rychtář Gorek tam právě něco kupoval. Žid mi běžel pro něco do skladiště a odcházeje, praví židovce německy: ,Rósa, na toho chlapa v haleně dej pozor, ať zde něco neukrade. Je to sice starosta z Hrozenkova, ale tam jsou všichni zloději.‘

Dopálil jsem se a pravím německy: ,Dovolte, já jsem také z Hrozenkova, jsme-li tam všichni zloději, tož vy jste v Brodě prvním zlodějem. Po druhé si dejte pozor na hubu, abych vám nemusel dáti po ní.‘

Žid zůstal jako opařen. Rychtářovi jsem ale nic neřekl, protože by ho to bylo mrzelo a já jsem nechtěl dělat peklo. Takovou pověst měli tedy Kopaničáři před padesáti lety.“

„Včilej je to už inakší,“ pravil jeden Kopaničář.

„Přiznávám, že je to o hodně lepší. Ale dalo mi to práce, než jsem Kopaničáře tomu zlodějství trochu odučil. Víte, že za mého dvacetiletého rychtářování jsem měl pořád dva, tři chlapy zavřené v sýpce? (Obecní šatlava.) Věříte, že jsem za těch dvacet let sedral o Kopaničáře aspoň třicet býkovců?

Jak jsem zvěděl, že někdo něco ukradl, moc jsem se s ním nepiplal. Zašel jsem si pro něho na Kopanice, zavedl ho do sýpky a tam jsem mu jich býkovcem naložil, až byl černý. Aby měl čas o svém zlodějství přemýšlet, nechal jsem ho tam dva, tři dny jen o chlebě a vodě. Když jsem ho propouštěl na svobodu, pohodil jsem mu pár nanovo a včil si běž stěžovat, kam chceš. Za ta dlouhá léta si byli na mně stěžovat jen jedenkrát na hejtmanství, a to nic nevyřídili. Stalo se toto: Vdově Kačenáčce, která měla pět hladných děcek, ukradli jalovici a snědli. Prochodil jsem s četníky celé Kopanice, až jsem sotva na nohou stál a přece jsme nic nenašli. Za čtrnáct dní zvím, že ji snědlo pět zlodějů. Mezi nimi byl i tento Byčák, co ho teď vezli, pak Junec a Jožula. Dal jsem si je předvolat. Zapíralo všech pět a ne a ne se přiznat. Důkazy jsem ale měl, že to ukradli. Hodil jsem je tedy do sýpky, každému jsem jich býkovcem naložil, až volal pannu Marii dubnickou na pomoc, zamkl jsem je a šel domů. Za čtyry dny si vzpomenu, že mám zavřených v sýpce pět chlapů a že jsem jim po celou tu dobu nedal ani jísti ani píti. Až ve mně píchlo. Honem běžím k sýpce s klíčem v ruce a otevru. Chvála Bohu, byli všichni živi. Ale vymrzlí vám byli! — rozvažte, vždyť to bylo kolem ,tří králů‘. Jak jsem otevřel dveře, vyletěli a rovnou do Brodu na hejtmanství žalovat. Hejtman si mě za týden předvolal. Měl mě velmi rád, věděl, že dělám na Kopanicích pořádek a že mám velmi těžké postavení. Sám byl v Brodě už ale deset let, znal Kopaničáře jako své boty a věděl, jak se u nás úřaduje.

Sotva že jsem vstoupil do jeho kanceláře, podává mi ruku a praví mi, že na mě byli Kopaničáři žalovat.

,Jářku, pane hejtmane, toto rád slyším. Naši lidé a žalovat na mě? Považte, jak je boží rok dlouhý, mám ve svých stájích den ze dne, když ne dva, tož jistě tři páry ukradených volů, dvě neb i tři ukradené krávy, velmi často celé stádo ukradených ovec. Nestačím to Kopaničářům odbírat a dotazovat se po Uhrách, komu ten dobytek vlastně patří. Zde nepomůže nic než řezat a zas řezat. Už mě to vše zmáhá. Jak nebudu míti ještě ani u vás opory, seknu rychtářstvím, ať je rychtářem třeba zas Kopaničář.‘

Hejtman mi poklepal na rameno a povídá: ,Jen ne tak zhurta. Dosud jsem vám ještě ničeho nevytýkal a ani dnes nevytýkám. Jste jediný, který to s Kopaničáři umí. Jen o to bych vás prosil, když už je máte zavřené, abyste je tam nenechal umřít hladem nebo zmrznout. Jsou to přece též rakouští občané.‘“

„To bylo všechno. Však mi ten hejtman nevymohl zadarmo zlatý, záslužný kříž s korunou. To jste asi slyšeli, anebo někteří sami víte, že mi ho sem dojel sám připjat.

Tak to tedy u nás bývalo. Člověk se musel stydět, že je z tohoto kraje. Nebýti těch třiceti býkovců, ještě dosud by to nebylo jinak. Dnes kradou Kopaničáři už jen hlouposti — na jarmaku boty, čepice, kabáty, řetězy, plátno, hrnce, šátky. Ale dříve, ať Pán Bůh chrání. Všecko se před nimi jen třáslo. I roby přestrojené za chlapy chodily na krádež a dělily se o ni s chlapy stejným dílem. Kopaničáři byli tak odvážní, že chodili krást do Uher až za Váh. Přes Váh voly přehánívali a při tom se jich drželi za ocasy, aby se neutopili. A když je hnali po Kopanicích, žádný se nesměl ani na zloděje ani na dobytek ze dveří dívat. Když hnali kradený dobytek ti tři největší zloději Byčák, Junec a Jožula a někdo se na ně déle zadíval, už na něho zařvali: ,Zalez do kuce, aby ci v noci nezazpieval červený kohot (kohout) na streše.‘

Když se schylovalo k svátku Narození panny Marie — t. j. Hrozenkovským a Kopanickým hodům — vědělo se jistě v dalekém širokém okolí, že lidé na Hrozenku a na Kopanicích budou míti na své hody jen maso z kradeného dobytka. Před našimi hody, tedy ve všech okolních dědinách na čtyry až na pět hodin, spávali hospodáři ne ve světnicích, nýbrž ve chlévech se sekyrami u hlavy a čekávali na Kopaničáře-zloděje.

Já bych mohl o Kopanicích napsat celou kroniku. Byli chytřejší než lišky a odvážnější než kuny. Co řeknete třeba tomuto?

Když jsem byl už dvanáctý rok rychtářem, našel jsem s četníky u Jury Byčáka, co ho včil vezli na saních, krásnou krávu. Ukradl ji v noci v Komně jakémusi Mikulkovi. A jak šikovně to provedl! Ani čert by si lepšího plánu nevymyslel.

Ve dne si Mikulkův dům prohlédl a na noc šel do Bojkovic. Tam si vyptal u známých v jedné chalupě nocleh. Ustlali mu na pec. Až již vše v chalupě spalo, slezl potichoučku s pece a šel do Komny k Mikulkovi ukrást krávu. Ještě v noci si ji zavedl na Vyškovec do svého chléva a téže noci běžel honem zpět dospat do Bojkovic. Byla ještě tma, když otvíral u hostitelů v Bojkovicích dveře, chtě opět vylézti na pec. Hospodář se v tom probudil a ptá se: ,Jste to vy, Byčáku?‘ — ,Ano, já, bol som na strane,‘ — a zas vlezl na pec.

U soudu ho nemohli nijak usvědčit z krádeže. Tvrdil a dokazoval, že právě tu noc spal v Bojkovicích a že ji koupil kdysi k polednu od neznámého člověka. Byl sice potrestán, ale nestálo to za mnoho. Potrestali ho jen pro kup dobytčete bez pasu. Byl všemi mastmi mazaný. Kolikrát jsem mu jich naložil býkovcem na záda, že mě až ruka brněla.

Jak se dal jednou po krádeži za svého kamaráda zaopatřit, to snad víte, či ne?“

„Něco sme o tom čuli, ale z gruntu to něvieme. Povedzce nám to teda.“

„Proč bych nepověděl? Je tomu tak asi třicet nebo pětatřicet let.

Jak jsem už dříve řekl, byli na Kopanicích největšími zloději dobytka Byčák, Junec a Jožula. Obyčejně chodívali spolu a největší spád měli do Uher. Jejich ženy byly právě takové jako oni. Bylo-li třeba, oblekly se ty tři roby do chlapských šatů a šly též s nimi.

Kdysi v noci se ti tři kumpáni vypravili na ovce do Žrnového v Uhrách za naší hranicí. Jeden sedlák jich tam měl asi třicet. K chalupě přišli někdy o půlnoci již s hotovým plánem. Jožula měl vlézti přes hať (proutěná ohrada kol chalupy), přes kterou měl ovce přehazovat, Byčák měl od něho ovce chytat, Junec je měl odvádět do sadu a k stromu přivazovat. Tak to také dělali. Už jich měli přivázaných dvacet a ještě jim to bylo málo. Chtěli ukrásti všechny.

Zbývající ovce byly už velmi poplašené, běhaly po dvoře a mečely meé, meé, meé. Jožula se zasmál a povídá: ,Pítáce sa, mě neé, mě neé? Aj vás veru pójmem.‘

Byčák se ho slyšel chechtat a okřikuje ho: ,Cicho, čo blázníš? Veď sa móžem prozradzic.‘

No, nepojal těch ostatních, jak jim sliboval. Ve světnici začal někdo šramotit; Jožula nechá ovec, poslouchá a slyší, jak klapla závora ode dveří. Fúk tedy přes hať a křičí: ,Pryč, honem pryč!‘

Sedlák vyběhl před chalupu, vystřelil za utíkajícími a trefil Jožulu právě do křížů. Ten zařval a svalil se. Sedlák za ním posměšně: ,Máš ju, máš?‘

Byčák a Junec honem přiskočili, uchopili raněného a utíkali s ním k moravským hranicím. Než ho přenesli přes les na vyškovecké Kopanice, dokonal.

,Čo včiléj? Odhodzic ho němóžem, zahrabac též nie.‘

Bylo jim ho přece jen líto. Udělali plán:

,Juncu,‘ povídá Byčák, ,keby sa to pronieslo, že sme s ňom tiež boli, budzeme oba zavreni. To něsmí byc. Složme tój v lese oheň, opalme ho na chrbce a potom ho zaněsme domóv. S jeho malženkú sa dohovoríme. Už k vóli hanbě mosí mlčac. Jožulu skryjeme na húre a ty pójdzeš časně ráno do dzedziny pre panáčka, aby išol Jožulu zaopatric s Pánem Bohom. Pójmi sebú ale len mladého, je tój teprú krátký čas a nězná ešče ludzja. Já si u Jožulóv místo něbohého kamaráda lehněm na pohrádku, oviněm si hlavu, zrobím sa chorým a dám sa zaopatric. Jožulka něsmí do chalupy žádného krom panáčka puscic. Musí tiež rozkričec, že Jožula mával padúcí němoc, že ból v lese, tam že ho němoc chytla, že spadol na oheň a že sa popálil.‘

Právě tak to též udělali. Junec zašel ráno pro kaplana, zavedl ho do Jožulovy kopanice a dal Byčáka zaopatřit. Za dva dny na to zvonili Jožulovi na Vyškovci umíráčkem, prý zemřel před chvílí na popáleninu.

To je vám známo, že zde dosud prohlíží mrtvé ne lékař, nýbrž některý zdejší občan. Když tedy přišli s mrtvým Jožulou do Hrozénka k pohřbu, obrátil ohledač mrtvých Jožulu, viděl, že je popálený a dovolil ho pohřbit.

Až asi za patnáct let se pohádala Jožulka s Byčákovou a vyčtla jí v hádce před lidmi, co ti dva rasi s jejím mužem provedli.

Takové to zde bývávalo.

Jak skončil před týdnem Junec a včera Byčák, to už víte.“

Od zadního stolu volali čtyři chlapi: „Čosi sme pred týdňom čuli. Sme ale ze Žítkové, — až z Rokytové — a než nám to tam doněsú, kdo vie, čo je už pravda. Dopovedzte nám to teda vy.“

„Proč by ne? Byčák měl před kopanicí v kopě zahrabané zemáky a zpozoroval, že mu na ně někdo chodí. Když tedy před týdnem začal jeho pes štěkat, vzal pušku, nabitou sekaným olovem a vyšel s ní potichu ven. Bylo prý nějak k půlnoci. Sotva vyšel ze dveří, uviděl, kterak někdo s plným pytlem utíká od kopy. Zakřikl na něj: ,Kdo jsi? Stůj!‘ A když se zloděj ani neozval ani nezastavil, střelil po něm. Ten se skácel. Byčák k němu přiběhl a div se hrůzou též nesvalil. Zastřelil svého nejlepšího kamaráda — Junce. Začal nad ním naříkat: ,Ach mój dobrý, hodný Jura, odpusc mi to. Prečo sas len něohlásil, keď som kričal, kdo je a vyhrážal, že strelím. Rač bych ležal místo tebja tój zastrelený.‘

Tím arciť již Juncovi málo pomohl. Za šest hodin byl postřelený mrtev. Hned ráno se šel Byčák udat četníkům a při té příležitosti zanesl též za zastřeleného kamaráda na mši svatou.

Od té chvíle chodil Byčák jako mátoha. Kde chodil, tam plakal. Včera ráno si sem zašel k sv. zpovědi a když přišel k poledni domů, vylezl na hůru a pověsil se na hambálku. Dnes je zde zas, ale — v umrlčí komoře.“