ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když se začala Kyselákova Anča dziévčic (vyrůstala v pannu), byla u nich skoro každý den plná jizba mládenců. Anča byla krásná, pěkně urostlá, tož ji „lúbili“ všeci. A ona, aby žádného nepohněvala, „lúbila“ též všechny. Tak ji lúbili, že se o ni často bijávali. Při jedné takové bitce před jejich chalupou zůstal jeden mládenec ležet mrtev s probodnutou hrudí. Soupeři v lásce vyměřil soud za toto hrdinství šest let vězení. Když se po šesti letech viník navrátil na Kopanice, byla Anča ještě pořád dziévkou. Ale tak ji už dziévčence (dívky) neříkaly. Tenkráte ji už nazývaly „starú dziévkú“. Protože Anču lúbilo moc mládenců, a protože i ona je všecky lúbila, nelúbil ji konečně žádný.

Jedna kopaničářská píseň praví:

„Mal som galáneček, až mňa bolo haňba; keď som sa mal ženic, něchcela mňa žádná.“

Tato píseň by se byla velmi dobře hodila na Anču. Marně se na každého svýma modrýma očima usmívala, marně do jejich chalupy každého lákala, aby přišel „na posedy“ (na besedu). Žádný s ní nechtěl vplout do stavu manželského. Čím jí více ubývalo naděje na sobáš, tím byla nevrlejší. Kde kdo si na ni troufal a se jí vysmíval, že jí roste „pod lelcom kurdzej“. (Dokud se děvče nevdá, nosí spletené vlasy v lelík. Vdaná má vlasy ovinuty kol hlavy. Nemůže-li se děvče provdat, smějí se mu, že prý mu už pod lelíkem roste kurděj čili hnisavý bolák. Největší nadávkou na kopanicích je „stará dziévko!“, nebo „rosce ci kurdzej pod lelcom“.) Anča byla někdy až zoufalá. Na staré rodiče se v řeči utrhovala, co jí přišlo do ruky, tím prala, dveřmi bouchala, no zkrátka a dobře, jako každá stará dívka, když se nemůže vdat. Rodičům často vyčítala, že ji už dávno měli vdat; když prý neměla ona rozum, měli prý ho, jako starší, míti oni.

Konečně se její touha vyplnila. Ovdověl kopaničář Polévčák a zůstalo mu na krku pět dětí — od dvanácti let dolů. Anča nedbala, že bývá Polévčák málokdy střízlivý, nedbala, že má pět dětí, které vyžadují veliké práce a sebezapření. Aby nezůstala věčně starou pannou, nasadila všechny páky, aby Polévčáka ulovila. Podařilo se jí to dosti lehce, poněvadž o opilce s tolika dětmi se žádná nebila.

Nepobyla si v manželském stavu dlouho, jen asi jeden a půl roku. Polévčák totiž tak pil, až se mu z toho popletla v hlavě kolečka. Do týdne byl na prkně. Dle poslední vůle nebožtíkovy, zdědila bezdětná vdova Anča chalupu s osmi mírami pole. Dětem měla vyplatiti podíly.

Mladé, jedenatřicetileté vdově Anči se počalo brzy v kopanici stýskat. Našla si tedy za čtrnáct dní po mužově smrti ženicha, Filipa Klanicu. Sešla se s ním kdesi na Lopeníku. Byl svobodný, čtyryadvacetiletý a úplně nemajetný. Hned na Lopeníku se tedy smluvili, že „pójdú za sebja“, čili že se vezmou. A protože si dali slovo, řekla Anča Filipovi:

„Keď sa teda chceme vzac, tož teda chój (pojď) už ke mňa. Do štrnásci dňú uvidzíme, eli sa k sobě šikujeme lebo nie. Keď nám to do toho času pójde šetko do kupy (dohromady), dáme sa sesobášic.“

Patrně jim to šlo po celou onu dobu dohromady, ježto za čtrnáct dní přišli skutečně do Hrozénka na farní úřad o ohlášky. Farář je upozornil na zákon, jenž předpisuje ovdovělé ženě vyčkávací lhůtu šest měsíců, a poslal je na Kopanice s nepořízenou.

Za dva dny na to Filip utekl. Staří jeho rodičové se šli podívat Anči do gruntovní knihy, a když tam spatřili tolik váznoucích pohledávek, radili synovi, aby Anče nechal, poněvadž prý by tak velikého dluhu nezmohl.

Anča nevěděla, proč Filip utekl a zašla si třetího dne pro něho. Ten ji ale zkrátka odbyl:

„Povedám, že k tebe něpójdzem. To bych němal jakživ ništ svojho. Len na dluhy bych robil. Něchcem s tebú mac ani ništ dobrého ani ništ zlého a dosc!“

Od té doby žila Anča celé tři měsíce sama. Vdovský život se jí protivil a žádný nápadník se jí nenaskytal. Až po půl roce vdovství jí zasvitla opět jiskerka naděje, a to v dvaapadesátiletém vdovci Frčalovi s osmi dětmi. Ten si ji chtěl vážně vzíti. Smluvili se, že se vezmou, zažádali na farním úřadě o ohlášky, a když šli od zápisu na Kopanice umlouvali se, kdo ke kterému má zatím jíti na výminku. Frčala chtěl, aby Anča šla na výminku k němu. Za důvod uváděl:

„Móžem já odbehnúc len tak celú chalupu a ist k tobe na výminku? Starší dceciska majú zlosc, že ťa pojímám (že si tě beru), a něž by bolo po sobášu, šetko by mi z chalupy k rodzině odvliekly. Veď za pjac lebo desjac dňú už budzem vedzec, eli nám to spolu pójdze. Chój teda ty ke mňa.“

Anča namítala: „A komu já něchám kopanku a lichvu, keď som sama? Ty si vdovcom ani nie mesiac, já už vdovú šesc. Tobe by teda patrilo, abys išol ke mňa. U tebja má aspoň někdo varovac, u mně nie.“

„Vieš ty moja pekná co? Zrobme to tak: Zavolaj si na těch pár dňú do kopanky k sobe tatka, ci tam už zavarujú.“

Při tom zůstali. Druhého dne k večeru šla tedy Anča do Frčálovy kopanice na výminku, aby poznali, hodí-li se povaha jednoho k povaze druhého, a je-li vyhlídka na šťastné manželství. Ženich i nevěsta se jeden druhému líbili — ale komu se to nelíbilo, byly dospělé Frčalovy dítky. Smluvily se, že otcovi každý sňatek znemožní.

Hned první noc se Anča dožila nemilého překvapení. Když už Frčal a Anča na pohrádce tvrdě spali, otevřel někdo tichounko dveře jizby, přistoupil až k pohrádce (lůžku), vychrstl na oba plnou putnu čerstvé vody, než se vzpamatovali, přetáhl každého asi třikrát pádnou holí a vyletěl ven jako vítr. Frčal skočil, zaklel a běžel hned za dětmi na půdu. (Je totiž na kopanicích zvykem, že dospělé děti spávají celoročně na půdě v seně.) Než tam byly všechny děti a tvrdě spaly. Vrací se rozkacen dolů. Sleze z půdy, jde k chalupě a slyší z dálky: „Reta, reta!“ Hned mu napadlo, že Anča dle všeho z výminky utíká, že na ni na cestě někdo čekal a teď ji vyplácí. Ani mu nenapadlo, aby ji šel bránit. Měl obavu, že by se mu vedlo podobně.

Ráno se šel podívat na svou vyvolenou a otázal se jí, co se jí dnes v noci na cestě přihodilo. Poklízela právě dobytek.

„Prečo si včera ucekla?“

„Myslíš, že u tebja budzem čakac, až na mňa prindze každú noc někdo vylác putnu studené vody? A keby len to! Jako som ucekala domóv, schvácili mňa dvoja chlapi, a až mňa držali, přiskočili odkelsi ešče dvoja. Trja mňa potom držali a ten čtvrtý, — no něch Pán Bóh chrání, jak mňa narezal. Vieš ty mój, že si němóžem ani sadnúc? Po plecoch som jich nědostala telko, ale nižej moc. Ani neviem, kolko mi jich naráňal. Domóv som došla celá krivá.“

„Něvieš, moja, kerí to boli, abys je mohla dac k súdu?“

„Ach něviem mój, ništ neviem. Veď som sa němala kedy obzierac, kdo je to. Šlo to šetko honem a zhurta. A potom, šetci štyrja boli cicho, len já som kričala. Ej, veru to bola výminka! Také som nečakala a na také, hádám, žádná dziévka něbola. Něpójdzem veru za tebja, něpójdzem, mój pekný, kebys mi dal pripísac celú svjatú zem aj s Jeruzálémom aj s Betlémom. Zmárnic sa nědám. Tak sa mňa pozdává, že bol medzi tema štyrma galán vašéj Mariny, ten zlodzej z Lopeníka.“

Za měsíc Anči otrnulo. Zas hleděla vesele do světa, plna růžových nadějí, zase se po hrubé mši ráda nořila do hloučků opíjejících se mládenců a vychloubala se svým bohatstvím. Poroučela pálené a připíjela si kde s kterým mládencem. Po takové jedné pijatyce po hrubé se vracela se Štěpánem Zerzavým na Kopanice a mluvila do něho, seč jí síly stačily.

„Čo máš porád u mamky? Už je ci triadvacac rokóv a furt abys len poslúchal. V tvojoch rokoch sú už chlapi svojma gazdama a gazdujú pre sebja. Dzecek je vás doma jak prachu a ty najstaršie, musíš robic na šetky. Něbuc hlúpý a ožeň sa. Vem si robu, čo má kopanku i s lichvú a rob na svojom.“

Štěpán jen poslouchal, šel dlouho mlčky a přemýšlel. Konečně řekl: „Na, Ančo a němohli bysme sa my dvoja sebrac?“

„Pre mňa, za mňa, eli chceš, — móžem.“

„Tož bych teda k tobě, myslím, mohol priisc aj na výminku.“

„Keď chceš, móžeš.“

„A kedy bych mal priisc?“

„Eli chceš, móžeš priisc třeba už aj dnes na noc.“

„Dobrá; něpovjem mamce ništ a prijdzem. Tak němóžem ostac. Roky ucekajú, kopanka se slobodnú sa mi nikdze něšikuje. Abych si čo kúpil, němám zač, tož to oprubujem třeba s tebú.“

Večer přišel Štěpán k Anči. Ta se líbezností jen rozplývala. Druhého dne zvěděla matka Štěpánova, kde je syn. Šla ihned pro něj. Nadala Štěpánovi i Anči, co se do nich vlezlo, ale šla domů s nepořízenou.

Anča si chtěla Štěpána stůj co stůj udržet, dělala, co mu jen na očích viděla a byla k němu hotová laskavost. Štěpán byl s výminkou celkem spokojen. Za to ve vdově staré Zerzavé to vztekem jen házelo. Celý měsíc vzkazovala po různých poslech Štěpánovi, ať Anču nechá a jde hned domů. Ten jako by neslyšel. Když si už matka nevěděla rady, zašla k faráři, vše si mu postěžovala a žádala:

„Keby sem s tú opiců lopentkú prišol o ohlášky, za ništ na svece jich nesezdávajce. Ništ bych neriekala, keby bol na výmince u slobodné a sporjádané dzievky. Ale u takové? Celé naší rodzině robí haňbu.“

Farář, jenž do té doby o ničem nevěděl, jí slíbil, že se Štěpánem příležitostně promluví. Asi za týden ho potká:

„Štěpáne, byla u mně tvá matka a stěžovala si mi na tě. Proč nejdeš domů? Anebo proč s Ančou nepřijdeš, abych vás sezdal?“

„Chcel som ju pojac, ale hádám, že z toho něbudze ništ. Anča je pre mňa stará a kopanku má moc zadluženú.“

„Než jsi k ní šel, to jsi nevěděl?“

„No vedzel, ale včiléj mám už lepšie rozum. Mně sa šikuje niečo lepšího, než Anča. Namlúvajú mi dzievku, čo má osnást rokóv a čistú kopanku.“

„Proč tedy trčíš u Anče?“

„No preto, že to nemám ešče načisto jisté. Až to budzem mac jisté, nechám Anču Ančú a pójdzem na výminku k té dzievce. A keď nám to pójdze do kupy, tož pójdzem za sebja.“

„Ach, tak jsi ty moudrý? Myslíš, že budeš chodit po Kopanicích od chalupy k chalupě jako — nechci říci — kterési zvíře? Běž jako pořádný člověk napřed domů, a až budeš doma, teprv se ohlížej po nevěstě.“

„Pójmem-li tu dzievku, budzem s ňú potom sadávac doma. Dokel som ale slobodný, mám slobodu a móžem isc, kde chcem.“

„A co tomu řekneš, když tě nebudu chtít potom sezdat se žádnou, jen s Ančú?“

„Jako mňa s ňú móžece sesobášic, když k vám s ňú něprindzem?“

„Dobrá; ale co budeš dělat, když ti Anča zarazí ohlášky?“

„To němóže.“

„Že nemůže? Jen abys se nepřepočetl! Nemíníš tedy jít z té výminky hned domů?“

„Včiléj zaráz němóžem, až jako to dopadne.“

„Také dobře! Možná, že toho budeš brzy litovat.“

Za dva týdny byl Štěpán na výmince u osmnáctileté, svobodné Mariny Pagáčové. Aby nedošel na novou výminku s prázdnýma rukama, udeřil na Anču:

„Bol som u tebja vjac než šesc týdňóv, zaplac mi za robotu.“

Ta zůstala stát celá vyjevená: „Za jakú?“

„Ty něvieš? Myslíš, že ci tój budzem robic zadarmo?“

Ta zas na něho: „A ty myslíš, že ťa budzem darmo chovac?“ (živit).

„Dáš mi po dobroce dve sta korun?“

„Ani šestky nie.“

„Keď nie, dáš mi u advokáta v Brodze vjac — s Bohom.“

Druhého dne šel do Uher. Brodu k advokátovi Večurovi žalovat na Anču, že mu odpírá za celých šest týdnů perně zaslouženou mzdu. Za několik dní je předvolal advokát oba do své kanceláře a porovnal. Anči řekl, aby Štěpánovi v doobrotě vyplatila žádaných dve stě korun, jelikož prý by ji to stálo později více. Za porovnání si účtoval padesát korun. Anču stála poslední výminka dvě stě padesát korun. Štěpán byl v devátém nebi, že se Anče tak lehko zbyl a vyprávěl po Kopanicích plnými ústy, jak na ni vyzrál. Anča měla trochu hanby. Kde kdo se jí smál, jak na výminky doplácí.

Než karta se brzy obrátila. Štěpán se ženil s Marinou. Anča popoháněna ostudou, kterou jí Štěpán připravil a pomstychtivostí za zhrzenou lásku, byla se poradit, co by měla počíti, aby se na Štěpánovi „odvjezla“. Tázaný filuta jí poradil, aby Štěpánovi zarazila ohlášky, poněvadž jí týž slíbil manželství, žil s ní po šest týdnů jako manžel a důkladně ji využitkoval.

Štěpán s Marinou měli pět dní před svatbou. Tu se přižene Anča na farní úřad v Hrozenkově:

„Prosím ich, idzem zarazic Štěpánovi ohlášky.“

„Proč?“

„Slúbil mi, že mňa pojme za malženku, bol u mně šesc týdňóv na výmince a žili sme jako sesobášeni. Potom som sa mu zmrzela, zažaloval mňa v Brodze u advokáta Večury a ten mňa odsúdzil. Štěpánovi som musela dac za robotu dve sta korun, Večurovi padesác. Až mi vrácí Štěpán tých dve sta padesác korun, potom teprú si mu dovolím vzjac Marinu. Keď mi ty peňázy něvrácí, tak som tój já, kerú si mosí vzjac. U mně ból na výmince spieš, u Mariny až potom. Já som prvšá.“

Farář, jemuž byla celá historie už dobře známá, začal přecházet po světnici sem a tam, chvílemi se drbal za uchem, chvílemi se uščuřoval a přemýšlel jak na ně. Za hodnou chvíli se zastaví a povídá:

„Je už svrchovaný čas, abych vás za ty výminky začal důkladně trestat, poněvadž s vámi po dobrotě ničeho nezřídím. Vzkaž Štěpánovi, nebo mu řekni sama, žes mu dnes zastavila třetí ohlášku a tím i sobáš. Pověz mu, proč. Řekni mu, že žádáš buď navrácení oněch 250 korun nebo ho za manžela. Pozítřku o osmé hodině sem přijď ty, Štěpán a Marina. Snad se zde domluvíte. Záleží jen na tobě, jak budeš neústupná. Povolíš-li v řeči jen o vlas, ztratíš jak peníze tak Štěpána a nádavkem budeš míti jen trochu hanby. Tož tedy pozítřku. — S Bohem.“

Ještě téhož večera se přihnal Štěpán na farní úřad:

„Pane farář, čo je?“

„Nic.“

„Jako ništ? Veď prý mi Anča zarazila sobáš?“

„Zarazila.“

„Prečo?“

„Proto, že jsi Anči nejen manželství slíbil, nýbrž s ní i přes šest neděl sdílel společnou domácnost.“

„Čo je komu po tom?“

„Anči.“

„Jako to?“

Farář vytáhl blanket svatebního protokolu, ukázal na jednu otázku prstem a povídá: „Přečti si to.“ Štěpán slabikoval: „Neslíbil jste manželství ještě jiné osobě mimo svou nevěstu?“

„A tož čo je vjac?,“ táže se Štěpán.

„Ty tomu nerozumíš? Civilní zákon praví, slíbil-li někdo nějaké osobě manželství, takže ta osoba tomu věří a v důsledku toho učini slibovateli vše po vůli a ten si ji pak nevezme, že je to trestné. Stát to trestá jako zločin podvodu až tříměsíčním žalářem. Ty jsi šel k Anči na výminku, slíbils jí, že si ji vezmeš za manželku, žil jsi s ní více než šest týdnů jako muž se ženou a teď si bereš jinou. Zkrátka, ty jsi Anču oklamal, podvedl a dle toho zákona tě má právo buď zažalovat a nechat tě na tři měsíce zavřít, anebo žádat náhradu za utrpěnou škodu na cti.“

Štěpán zůstal jako opařený. Chvíli přemýšlí, pak chytne protokol snoubenců znovu do ruky, čte nanovo onu otázku a povídá:

„Veď sme už predza vyporjádaní. Anča bola v Brodze odsúzená a mosela mi za robotu zaplacic dve sta korun.“

„Kdo vás soudil?“

„Advokát Večura.“

„Ach synku, soud soudí, advokát nemá práva soudit.“

„Veď mu mosela zaplacic za rozsúděnie 50 korun.“

„To dala za zprostředkování smíru, ne za rozsouzení. Zažaluje-li tě Anča u soudu, budeš míti po té výmince velmi špatnou památku. Já nevím, nechá-li tě tak; je velmi rozvzteklena. Dle mého mínění by nejlépe bylo, kdybys si přece Anču vzal, abys měl pokoj.“

„Jak je to také, to by mňa zas mohla zažalovac Marina. Té sem slúbil také sobáš a už som u něj pjátý týdzeň. Včiléj je to zlé na obě strany.“

„Dobře ti tak! Nechoď po výminkách od chalupy k chalupě, dej ženským pokoj a nebudeš míti potom ostudy.“

„Anču něchcem za ništ na svece.“

„To je tvá věc, teď si udělej jak chceš.“

„Ale veď sa ešče u nás žádný chlap ani žádná roba skrz výminku nesůdzili.“

„Jak je vidět, začne se Anča soudit s tebou.“

„Potvora, že ju už před dvanásci roky tam ten na Lopeníku nězamordoval. Rač mal zamordovac ju než teho nebohého Juru. Čo mám teda robic?“

„Vypořádej se s ní nějak.“

„Myslím, že to aj tak zrobím. Ale čo řeknú naši? Abych dal té staré opíci šetky peňáze, čo máme nachystané na sobáš?“

„Neměl jsi jich od ní brat. Teď vidíš, že se ti špatně úrokují.“

Třetího dne přišli všichni tři na faru k porovnání. Štěpán a Anča na sebe hleděli jako dva kati, Marina byla obrácena k Anči zády.

„Chcete se porovnat?“ táže se farář.

„Chceme,“ vyhrkl Štěpán.

„Čakaj, až čo já povjem“ — zakřikla ho Anča.

„Něch mi dá 250 korun, čo som musela vyplacic u advokáta, alebo něch si mňa od rázu vezme. Keď nie, dám ho zavrec.“

„Tebja si vzjac? To rač ostaněm slobodným a budzem chodzic po celých Kopanicách až do smrci vybierajúcí mladým psom a kočkám blchy“ (blechy).

„Keď mňa něchceš, zaplac, lebo uvidzíš, čo viem zas já robic.“

Štěpán vytáhl z kapsy už připravených 250 korun a hodil je na stůl: „Tój sú. Něch si za ně za šetky kúpí hodně dlúhú hromičku a něch tak dlúho umírá, dokel celá ta hromička za 250 korun nědohorí. A abych s ňú mal už na veky pokoj, sepíšú to šetko jako to bolo, jak je to a jako to budze. Keď to šetci podpíšem, něch si teprú tých 250 korun na tu hromičku vezně.“

Farář vstal a šel hned do kaplánky pro kaplana: „Pojďte za svědka.“

„Komu?“

„Štěpánovi a Anči. Mám jim napsat protokol o jejich porovnání. Chtějí, abych jim do něho vepsal, jak to bylo, jak je to a jak to bude.“

„To může býti zajímavé; už jdu.“

Když přišli do světnice, vyndal farář arch papíru, posadil se a psal. Než napsal větu, vždy ji napřed pověděl, táže se, je-li to tak dobře a má-li to tak napsat. Protokol měl následující znění:

Porovnání

mezi Štěpánem Zerzavým a Annou Polévčákovou, sepsané ve faře na St. Hrozenkově, dne 23. srpna r. 1911 u přítomnosti podepsaných.

Svobodný Štěpán Zerzavý, narozený na Vyškovci, žil po šest týdnů na výmince u vdovy, Anny Polévčákové, rodem Hajdukové z Lopeníka. Než šel Štěpán Zerzavý k vdově Anně Polévčákové na výminku, slíbil ji v lese na cestě z Hrozénka na Vyškovec až do smrti věrnou lásku a manželství. Po celou dobu šesti týdnů nedal žádný z nich na sobě znáti, že by byl jeden druhému býval odporný. Jako dva manželé se milovali, spolu pracovali, spolu jedli, spolu pili a spolu i spávali. Neměli, nemají a ani nebudou míti spolu dítek. Žili sice životem lidským, ale ne křesťanským. Žili lidsky, ale jako pohané, poněvadž pohané nejsou řádně oddaní. Trestuhodné u obou je, že žili nekřesťansky, poněvadž byl Štěpán Zerzavý u vdovy Anny Polevčákové přes šest týdnů na výmince.

Po šesti týdnech se Štěpánovi Zerzavému Anna Polévčáková zmrzela, a jak Štěpán Zerzavý udává, ze tří důvodů:

1. Byla stará.

2. Měla na kopanici moc dluhů.

3. Štěpán Zerzavý byl pozván na výminku k Marii Pagáčové o deset let věkem mladší než Anna Polévčáková.

Štěpán Zerzavý žádal po Anně Polévčákové prostřednictvím advokáta Večury za práci, již v době výminky u Anny Polévčákové konal, 200 K, jež mu ona hotově vyplatila. Mimo to, vyplatila v téže záležitosti advokátovi Večurovi za zprostředkování 50 K, tedy celkem 250 K.

Vdova Anna Polévčáková se cítí býti velmi poškozena a to:

1. Na majetku.

2. Na cti.

Na majetku tím, poněvadž odměňovala Štěpána Zerzavého za práci lepší stravou, než si připravovala sama, když ještě bydlela bez něho. Na cti se cítí býti poškozena tím způsobem, když ji Štěpán Zerzavý přinutil k zaplacení 250 K za práci, že se jí na Kopanicích kde kdo smál, poněvadž prý je hloupá, jelikož prý by bylo bývalo spíše na místě, aby ona po Štěpánu Zerzavém záplatu požadovala.

Z těchto důvodů zarazila poškozená Anna Polévčáková dne 20. srpna 1911 Štěpánu Zerzavému a Marii Pagáčové na tak dlouho ohlášky a zamýšlený sobáš, dokud jí Štěpán Zerzavý 250 K, jakožto odstupné nezaplatí. Zdráhal-li by se Štěpán Zerzavý výšeuvedený obnos hotově zaplatiti, prohlašuje poškozená vdova, že trvá na závaznosti manželského slibu, kterýž od Štěpána Zerzavého obdržela a nedodrží-li ho, že ho dá beze všeho zavřít. Mezi oběma stranama došlo dnešního dne ke konečnému vyrovnání.

Štěpán Zerzavý vyplácí poškozené hotově 250 K a prohlašuje, že s ní nechce nic míti, že ji nechce ani vidět, ani kdy o ní slyšet. Anna Polévčáková přijímá vyplacený obnos a prohlašuje, že Štěpána Zerzavého propouští ze závazku daného jí manželského slibu, že ho nebude nikdy stíhat soudně pro nedodržení manželského slibu a že o něm též do nejdelší smrti nechce ničeho slyšet.

Oba prohlašují, že žádný žádného nechce, že jsou dnes úplně vyrovnáni a že prožitá výminka v době šesti týdnů nemela, nemá a nebude míti pro žádného z nich vážnějších následků.

Tímto prohlášením jest tento protokol skončen a všemi přítomnými podepsán.

Štěpán Zerzavý, ženich v. r.,

Anna Polévčáková, vdova v. r.,

Marie Pagáčová, nevěsta v. r.

„Kdo z vás si chcete protokol vzíti,“ táže se farář.

„Něchajú ho u sebja“ — praví Štěpán. „Keby sa čo stanulo, veď ho tój nandzem.“

„Já myslím, že se už nestane nic. Jsi Ančo srozuměna, abych si ho ponechal?“

„To sa vie, nech ostane tój.“

„Tož dobře, máte oba památku na výminku a teď už jděte!“