ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Před osmi lety napadlo na Hrozénku a Kopanicích tolik sněhu, že pošta, jezdící z Hrozénka do Uh. Brodu, po tři dny nedojela. Zkrátka, nešlo to při nejlepší vůli.

Hrozenčan Gorek byl tomu náramně rád. Povídá: „To sa mi ale stanulo ráz po vóli, že počta nějede. Ej, daj mi Bože něbeský, abych bol zvolený aspoň ráz rychtárom. Prvňá má robota by bola, že bych zakázal Vojáčkovi (poštmistrovi) ježďac s počtú pre písma a pre šetky krámy, čo nám sem ci pániska posílajú. Budza rychtárom, bych sa na to věru pozrel, aby nám jakovísi písariska posílali počtú upomínky od židóv, od advokátóv, predvolanie k súdu od jakovýchsi adyjunkóv a okresních. Ani noviny by k nám něsmely priist. Keby sem poslal okresní jakovési papíriska po tom chlapovi s kukardú na čepici, vzal bych chabinu a hnal bych ho sviňským krokom až za dzedzinu. Čo je po nás pániskúm? My si tój zrobíme sami porjádok. Za druhý bych vyhnal šetky rechtory z dzedziny aj z Kopanic. To sú sami cuzáci, prindenci. Na čo jich tój potrebujeme? Naši něbohý tatko něvedzeli čítac ani písac, boli rychtárom tri roky a jak dobre to šetko viedli. Takého rychtára tój ešče něbolo a něbudze. Já též něviem ani čítač, ani písac a ešče som pre to necébil (nebrečel). Dzeciska sa majú pomáhac rodičom živic, a nie lenošic ve škole. Keď taký sopliák udrží v ruce bič, má hnac lichvu na pašu. Najlepšie je s pániskami ništ němac, něch je to šandár, lebo exekutor, lebo advokát, lebo notár, lebo okresní, lebo hétman, lebo rechtor. Šetci sú jednací! Pán dycky len smýšlá, jako by sprostého chlapa ošudzil, okradol, zaviedol. Keby aspoň napadlo za Hrozénkem kolem dokola zvýšá na dve sjáhy sňahu, abysme tój už ráz mali od pánisk pokoj.“

Před rokem 1845 byla na všech Kopanicích úplná duševní tma. Z domorodého obyvatelstva tam nebylo človíčka, jenž by uměl čísti a psáti. Všichni byli na vlas podobni zmíněnému Gorkovi. Byla sice na Hrozénku jednotřídní škola, do níž měly choditi i dítky z Kopanic: Žítkové, Vyškovce a Vápenic, ale nebyla naplněna ani dětmi z Hrozénka, neřku-li teprv z Kopanic. Za první měly do ní kopaničářské děti přes hory a spary i dvě hodiny cesty a za druhé o ni nikdo nestál. Z Hrozénka do ní chodil, kdo chtěl. Ostatně i teď je škola přemnohým Kopaničářům, zvláště z Vyškovce, trnem v oku. Dodnes jsou mnozí a mnozí — co se týká školy — těchže názorů jako Gorek. Na Kopanicích je spousta lidí, kteří při podpisu dělají křížky. Mnohé dítě přijde do školy tak asi desetkráte do roka, a rodičové mají před úřady vždy výmluvu: Nemá šatů, nemá bot, je špatné počasí, daleká neschůdná cesta. A úřady — musí před kopaničářskými výmluvami kapitulovat. Neškodilo by věru mnohým a mnohým, aby měli rychtářem takového metra, jako jím byl kdysi hostinský, starý pan Jos. Vojáček. Ten znal ty kopaničářské strojené výmluvy, uměl, jako vysloužilý četník, učit Kopaničáře pořádku, uměl naplňovat učírny dětmi.

Když si mu učitelé stěžovali, že Kopaničáři neposílají svých dětí z 90 procent do škol, zašel k hejtmanovi, a vyžádal si plnou moc, aby směl, prázdnotou zející, kopanické školy naplnit. Hejtman mu řekl: „Dělejte, co můžete a co za nejlepší uznáte.“ — A rychtář, starý pan Vojáček, věděl, kde mají kopaničářští tátové cit. Každého tátu zavolal pro neposílání dítek do školy jen jednou. Jen jednou s ním jako rychtář a předseda místní školní rady jednal v dobrotě. Volal-li téhož k pořádku pro tentýž hřích po druhé, vyťal mu dvě býkovcem a bylo po audienci. Volal-li ho po třetí, vyťal mu tři a ostřejší. Po kolikáté ho volal, tolik mu jich též vlastnoručně naložil na nevyslovitelnou část těla. Volal-li někoho po desáté, zavřel ho do sýpky a nasázel mu jich nečítaných.

Kdysi k němu přišel ze Žítkové učitel a naříkal: „Pane starosto, snad musím utéci. Není dne, abych se nečistil od hmyzu, jejž pochytám ve škole a jehož jsem plný. Sotva vlezu do třídy, už jsem jako v ohni. Všichni hoši mají dlouhé vlasy jako jejich tátové; sahá jim to až pod uši, a tam se to drží.“

„Rozkažte, pane učiteli,“ praví starosta, „ať přijdou do školy všichni kluci ostřiháni.“

„Už jsem jim to mnohokráte rozkázal, ale ani jeden nepřišel ostřihán. Všichni se vymlouvají, že je otcové nechtějí ostřihat, řkouce, že si děti nebudou škaredit. Jsem proto bezradný.“

Rychtář zaklel a praví: „To bych se na to podíval, kdo zde rozkazuje, zda hloupí Kopaničáři nebo rychtář. Pořádek býti musí a bude, na to jsem zde. Neříkejte nikomu ani slova, a zítra o 9. hodině mne čekejte ve škole. Přijdu i s deseti chlapy, co střihávají ovce, a dám kluky ostříhat ovčími nůžkami. Kterému tátovi se to střihání nebude líbit, až dojde napolo oflákaný kluk domů, ať ho dostřihá a hlavu mu zkulatí. Malovat se s nimi nebudeme. Kdo nebude o osmé ve škole, pro toho hned pošlete, ať je tam máme všechny, a nemusím tam po druhé chodit.“

O 9. hodině byl rychtář Vojáček i s deseti střihači ve škole. Z opatrnosti si stoupl mezi dveře, aby si něco neodnesl a zavelel: „Pane učiteli, odpočítejte mi deset chlapců hned z kraje a pošlete mi je před školu, budeme střihat.“ — Kluci ztichli jako pěny a přikrčili se k lavicím. Někteří odvážnější se odvážili protestovati: „Tatko sa budú zlobic!“ — Starý Vojáček zahrozil do třídy: „Mlčet! Povídám, deset chlapců sem, jak stádo běží, a už! Nemám moc času.“

Až byli všichni ostřiháni, lépe řečeno doohaveni, vstoupil rychtář nanovo mezi dveře a povídá: „Až přijdete domů, poproste otce, ať vám hlavy spraví, pěkně zakulatí, vymyjí teplou vodou a vyčešou kravským kartáčem. Řekněte, že jsem vás dal jen tak nahonem ostřihat ovčími nůžkami k vůli pořádku a čistotě a vyřiďte, že nechávám vaše otce pěkně pozdravovat.“

Po obědě se už objevili Žítkovčáři v Hrozénku. Šli se vypořádat s rychtářem. Aby se nebáli, šlo jich v hloučku asi dvacet, a rovnou na Vojáčka, kdo prý mu dovolil ostřihat jejich chlapce. Starý Vojáček ani nemrkl a šel jako by nic do kuchyně. Vyrazil z ní jako vichor s býkovcem v ruce a kdo mu přišel pod ruku, jen zařval „júj!“ a už utíkal z hospody na čerstvý vzduch. A ti poslední, co utekli nejdříve, byli rádi, že nebyli ve „vlasové“ deputaci vpředu.

Rychtář Vojáček to byl, jenž zřídil školu na Vyškovci a ve Vápenicích. On to byl, jenž svými chvalně známými býkovci měl protektorát nade všemi čtyřmi školami. Nebýti rychtáře Vojáčka, ani pětina Kopaničářů by ještě ani dnes neuměla čísti ani psáti.

Žítkovskou školu nezřídil. Když přisel na Hrozének, už tam byla.

O školu žítkovskou má největší zásluhu učitel Josef Rákosník. Narodil se v Čechách r. 1812 a vystudoval hlavní školu. Na vojně to dotáhl na trubače. Když se vrátil z vojny, stal se někde v Haliči mysliveckým mládencem. Místo ale brzy opustil a cestoval přes Hrozének pěšky do Uher, aby si tam našel nějaké místo. Měl na uherskou hranici už jen půl hodiny a znaven dlouhou cestou a parnem, prosil v jednom domě na Hrozénku o trochu vody. Ani nevěděl, že trefil do fary. Náhodou vyšel na chodbu farář Smyka a tázal se 33tiletého mysliveckého mládence na cíl cesty. Z rozmluvy, kterou s ním zavedl, zvěděl, že má absolvovanou hlavní školu a vyzná se ve čtení, psaní a počítání. Vybídl ho, aby již dále nechodil a zůstal ve farnosti učitelovat na žítkovských Kopanicích. Pocestný se chvíli rozmýšlel a pak nabídku přijal.

Nechme mluvit samého mysliveckého mládence a potom učitele na Žítkové Josefa Rákosníka ze životopisu, kterýž sám dne 2. března 1879 napsal a jejž spisovatel těchto povídek zde do slova i s chybami podává:

„Bylo to v roku 1845, když jsem já na Žítkovou, to jest tak řečené žítkovské Kopanice, náhodou přišel, a pobuda tu krátký čas, seznal jsem, že tu hodný, dobrý a upřímný lidé jsou; ale taky jsem seznal že bohužel žádný žádnou známost v líternim umnění nemá, protože zde nikdy žádný učitel nebyl, a dítky k farní škole Hrozénské do školy chodit poukázané byly; kamž ovšem nikdy žádné nešlo. A proto jsem si umínil že když zdejší obyvatelstvo své povolení k tomu dá, já zde zustanu a jejích dítky v literním umnění vyučovat budu, což jse mně taky skutečně podařilo; a aby dítky pohodlněji a blíže k vyučování chodit mohly byli mně skrze vzdálenost jednoho obydlí od druhého tři místa vykazané, totiž dva dní na jednom konci, dva dní v prostředku a dva dní na druhém konci těchto Kopanic kde se vyučovat mnělo.

Nyní jsem moji předse vzatou práci počal a přida do prvního vyučovacího místa našel jsem tam 20 — 30 dítek shromážděných, mímo těchto telátko, ovečku, jehňátko ba i malé prasátko, a poněvádž domácí hospodář žádnou venkovní práci v zimně neměl, musel tedy celý den na peci sedět, protože dítky všecky místa obsazené měli.

Teď se ptám dítek majíly nějaké slabikáře a neb jinší knížky? ale bohužel všickni na mně udiveně hleděly a žádne o něčem takovem nic nevědělo; a proto nucen jsem byl písmeny jim na papír psát a když s tou práci hotov jsem byl dal jsem každému ten jeden líst a každému nařidil by sobě doma deštíčku zhotovil a ten líst na tu samou přilípl, by se ten samí nepotrhal.

Nyni počalo vyučováni a poněvádž žádné dítě nic nevědělo musel jsem pořád od jednoho k druhému chodít a jích učit; však ale moje práce nezůstala bez oučinků, nebo v krátkém čase dítky všecky písmenky poznaly, a abych dále pokračovati mohl, přimněl jsem zámožnější rodíče k tomu by jejích dítkám potřebné slabikáře zakoupily což oni rádi učínily, kde jsem mímo toho ale ještě od Šumického toho času pana děkana tež několik slabíkářů prvních a druhých dílů obdržel, a tak jsem s pomoci Boži dále slabikovánim a čtenim pokračovat mohl.

A teď nastalo počitáni, tu ovšem dítky buď málo a nebo níc nevěděli; proto poprosil jsem mého hospodáře, aby mně takovou tabuli zhotovil, kterou by jeden odroztlejší chlapec unésti mohl na které jsem dítky cifry znáti psáti a tak dále učil; a poněvadž tato tabule jen jedna pro všecky tři vyučovací místa byla, tak ta samá se od místa k místu nosit musela, kdežto tu samou jeden největší chlapec vždicky na zádech a školní knížky v kobeli nosit musel, a tak jsme každy třeti den od jednoho místa k druhému nedbaje nic na velké sněhy, deště a jinší nepohody — putovaly; a takové to vyučováni trvalo skrze devěd roků.

Co se týká mého obydu, byl jsem skrze čtyry roky u jednoho hospodáře a poněvadž jen jednu jízbu mněl musel jsem s domácími pospolu byvat, kde ještě k nám často bud telátko nebo prasátko a neb i ovečka přidružené byli, kdežto jsme všichni ve svornosti pospolu bydlely; a poněvadž pro mé lůžko místa nebylo, musel jsem bud za stolem na lávce a neb na peci spávat.

Moje strava byla, ráno k snídani zelná polévka k té samé ze žernové mouky pakáč neb osouch, k obědu bud pohankové kroupi a nebo podmásly, k večeři brambory s mlékem a neb knedle se sírem a abych vždycky mezi dobytkem bývat nemusel zřídil mně jeden zdejší obyvatel ze své jedné komory jízbu, kde ale k topeni potřebné dřevo jsem jsi ze své skrovné služby kupovat musel.

Služného jsem mněl 70 zlt. střibra kromně kterého platu jsem ani od obce ani od nějaké jinši stranky žádného přilepšeni nemněl.

Toto nadřečené služné bylo mně povoléno jen na pět roků, a když se těch pět roků ke konci chílilo, žádalo se o další povoleni, ale bohu žel musel jsem skrze sedem čtvrti roku čekat než to samé přišlo.

Může jsi každy pomislit že mně dobře nebylo, tak dlouho bez platu ostat, živil jsem se nuzně poněvadž platit jsem nemněl čim, šatstvo začalo scházet a obuf tak jíž zedraná byla že jsem skrze několik neděl ani do kostela jíti nemohl až konečně to tak toužebně očekavané povoleni přišlo ale jen na další tři roky.

Abych ale já aspoň jedenkrát za tyden pořadnějšího jídla okusil, poprosil jsem, již zemřelého pana rektora Snöbla by mně u sebe každou neděli a svátek trošku polevky a kousek masa k obědu dopřál, co on s radosti a za malou nahradu^[1] učínil; jakož i nynější po něm nastouplý pan František Kuchař to samé učinil.

Přišel rok 1848 jeden rok drahoty nebo toho času koštovala jedna měříce ječmena 16 zl. šajnu, kde líde skrze nedostatek pěněz otruby a kukuřici kupovali, a z toho pekáče a osoušky pekli, a abych já aspoň někdy chutnější snídani mněl, vaříval jsem jsi kavu, a když jsem svého kupovaného chleba nemněl, byl jsem nucen tež toho samého otrubového pakače jsi do té samé nadrobyt, z kterého hned otruby na vrch vzešly tak že jsem pro ty samé ani kavu neviděl a nucen byl tu šlupkovou smetanu z vrchu sebrat a zahodit.

Konečně v roku 1854 přišlo na řizeni aby se škola stavěla, a poněvádž se ze dřeva stavět mněla a tato obec žádnych lesu nemá, daroval této obci velectěný nynější říditel panstvy Světlovského pan Maške na stavbu té samé všecko potřebné dřevo — za darmo, mímo toho každý rok šest sáhu dřeva k školnímu otopu, potom zahradu ke škole, dva kousky pole a louku na dva vozy sena. Obec ale dala na stavbu té samé školy všechnu potřebnou jak ruční, tak i vozní práci krom toho ale eště každé čislo tři zlaté stříbra.

Teď přestalo všechno chození z místa na místo, dítky chodí do jednoho místa do školy, a já bych byl s mim malim hospodářstvim spokojen, kdybych od Boha prazdných lídi znepokojovany nebyl; nebo nejen že za malích pár roků mého bydleni v té samé škole jsem v domě 2krt okradený byl, nýbrž i 1873 mně tu jedínou kravu z chleva vzali.^[2]

Pán Buh všemohoucí ale obrátil tuto moji žalost — v radost, nebo nejen že jsem ode dne 27ho dubna 1874 jako učítel usazený se zvýšenym platem 500 zl, nýbrž i to potěšeni mam, že jsem se dočkal opět jedne nové budovi školní, která lonského roku 1878 vystavená byla a která za okrasu obci Žitkovské slouží; a kde já jíž skrze 34 roků nepřetrženě v této obci jako učítel pracuju.

V Žitkovej dne 2ho března 1879.

Josef Rakosnik učitel.“

Rákosník si té bídě na Kopanicích tak uvykl, že ji snad už ani nepociťoval. I po učitelské zkoušce, jíž se v Olomouci s dobrým prospěchem podrobil, zůstal na Žitkové a oženil se 6. května 1862 se svobodnou Kateřinou Gabrhelčíkovou, 40letou dcerou Jiřího Gabrhelčíka, kopaničáře na Žitkové. Na Žitkové si vysloužil svých 40 učitelských let, pak se odebral do výslužby na Hrozének, kdež ve stáří 74 let dne 26. ledna 1886 zemřel a na místním hřbitově byl pohřben. Než marně by hledal obdivovatel toho hrdiny, prvního průkopníka kultury na Kopanicích, na hrozénském hřbitově jeho pomník neb aspoň kříž. Na hrozenský hřbitov mohou nejen lidé, nýbrž i dobytek. Tam se v létě uvidíte pást krávy, voly, telata, kozy, ovce i husy. Tam uvidíte i psy, rvoucí se o kosti zemřelých, a roznášející je až na silnici, jež vede k Trenčínu. Jsou lidé, kteří odhadují kulturu osad a měst dle hřbitovů. Půjdete-li kdy Hrozénkem, nezapomeňte se podívat i na hřbitov. Je na návrší za dědinou obehnán plotem z divokého hlohu, a v tom plotu, lépe řečeno křoví, jsou tak veliké mezery, že nimi může i vůz pohodlně projet. A kdybyste si neobtěžovali, zajděte si i na Žitkovou. Od doby Rákosníkovy se tam mnoho nezměnilo. Ony tři kopaničářské chalupy dřevěné a slamou pokryté, v nichž po 11 let vyučoval, tam stojí dodnes. Jsou to chalupy „U Janíčkóv, u Kvokalóv a u Belohlavých“, jedna od druhé dobré půl hodiny. I ta stará barabizna, již se Rákosník dočkal, a již si tak pochvaluje, dosud stojí. Jest to t. zv. stará škola čili dolní. Vším právem ale by jí slušel název stanice trestanecká. V ní je učitel od světa jako by odříznut. Má právo, aby si zašel jednou za týden přes veliký kopec pro úřední dopisy a vůbec poštu do dzedziny Hrozénka dobrou hodinu cesty po mezích a různých roklinách. A druhé právo má, že se může v prázdné době dívati oknem na čtyry dochové, roztroušené chalupy, na hrčící před školou potok a na vysokou horu Chabovou. Jinak je od světa odloučen.

Ve válce se tam dostal za zatímního správce školy učitel, Jaroslav Pevný. Byl svobodný. Kdysi na podzim se mu stala malá nehoda. Odpoledne o 2. hodině skončil vyučování a začala učit industriální učitelka. Pan učitel nevěděl do čeho píchnout, nevěděl, kam by šel, jak by ten čas do večera ubil, šel si tedy o 3. hodině odpoledne lehnout. O šesté hodině večer se probudil. Byla už tma. Zdálo se mu, že je vyspaný. Teď ale nevěděl, spal-li jen tři hodiny nebo celých 15 hodin. Zkrátka nevěděl, je-li šest hodin večer nebo ráno. Jak se o tom přesvědčit, kam se jít zeptat? Přemýšlel: „Podívám se, jestli Kopaničaři svítí. Svítí-li, tož by to bylo šest večer.“ Vyjde před školu. Hledí do oken první kopanice — tma, dívá se do druhé — tma, hledí do třetí — tma, upírá oči do čtvrté nejvzdálenější — též tma.

„Co teď?“ — praví si. „Když ti lidé všude spí, nemohu jich přece jít budit. Patrně je šest hodin ráno. Nemají žádné práce a to si rádi poleží. Ale je-li to šest hodin večer, jak se to dozvím? Hodinky ukazují neúprosně šest, ale nepovídají, kterých šest. Je-li to ráno, měl bych pomalu v třídě zatopit.“

Přemýšlel sem tam a konečně na to přece kápl:

„Jsem já ale Matěj! Jsem vyspaný, a mohu tudíž čekat hodinu neb i půl druhé, začne-li se rozednívat. Bude-li do půl osmé tma, lehnu na novo a budu spát až do rána.“

Rozžal lampu, rozevřel knihu, četl a čekal až do půl osmé. Když se nejen nezačalo rozednívat, nýbrž tma ještě více houstla, byl přesvědčen, že to bylo šest hodin večer. Shasl světlo, vběhl do postele a spal až do rána.