ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Revírník Sojka měl se svou paní veliké soužení. Už déle než rok ho trápila svou žárlivostí. A když ji to drželo, sužovala svého muže tak, že by ji byl některé chvíle — jak říkal — snad zastřelil. Kopulovala ho s kdekterou svobodnou i vdanou ženou. Její žárlivost šla tak daleko, že když sázel revírnik v lese s dělníky a dělnicemi stromky, neobtěžovala si jíti za ním hodinu cesty do lesa, vyhledati si v houští nějaký úkryt a pátrati z dálky, u které dělnice déle stojí, s kterou déle mluví. Když se byla tímto způsobem „přesvědčila“, kterou z nich má nejraději, šla potichoučku domů. Až se, nic netušící revírnik vrátil, spílala mu holkařů a vším tloukla. V takových chvílích to odnášely nejen talíře a mísy, nýbrž hlavně pan manžel. Jako se poznává blízkost a síla bouře dle černého mraku, tak usuzoval pan revírnik na domácí peklo, viděl-li, že jeho žena má obvázanou hlavu.

Přišel-li domů a jeho žena měla na hlavě studený obkladek, bylo jistě před domácí bouří. Nemluvila, jen naň hněvivě zahlížela, občas se chytala oběma rukama za hlavu a zaúpěla; její jinak jemná tvář se znetvořovala a co chvíle se jí vydralo bolestně z úst: „Ach má nebohá hlava, snad mi praskne!“

Tuto nemoc znal pan revírník už dávno a velmi dobře. Uviděl-li tedy svou ženu s obvázanou hlavou, nikdy se jí neodvážil otázati na příčinu bolení hlavy. Kdykoli se jí na to dříve otázal, vždy uslyšel: „Ty bohapustý necito, nevíš proč je ze mne Lazar? Nechoď za druhými, nedělej mi hanby, abych se za tebe i s oběma dětmi nemusela stydět a nebude mě ani hlava bolet.“

Tyto chvíle, kdy jeho žena chodila s obvázanou hlavou, byly pro něho hotovou trýzní, pravým peklem. Tehdy nejraději utíkal do lesů, aby jí nemusel nadat, anebo aby se nestalo ještě něco horšího. Měl ji upřímně rád, byl jí vždy věrným, a proto tím více pociťoval křivdu, již na něm žárlivá žena páchala. Ty stálé rodinné výstupy, jež už trvaly rok, ho tak otrávily, že ztratil humor, jímž vždy sršel a že ho jeho sousedé revírníci nemohli mnohdy ani poznat.

Kdysi v neděli se sešel revírník Sojka v blízkém okresním městě se svým sousedem, revírníkem Strakou. Zašli do hostince na čtvrtku vína a kus řeči. Straka byl sám vtip, stále mluvil, stále se na něco dotazoval, ale Sojka seděl zamyšleně jako kakabus, sem tam odpověděl, jako by měl za řeč placeno a hleděl před sebe docela tupě. Straku to už začínalo mrzet. Byl rád veselý a nerad viděl vedle sebe škaredohlídů. Znal sice Sojkovy trampoty už delší dobu, věděl, proč se z něho stává mrzout. Chvílemi tedy na něj pohlížel po očku, až mu to konečně nedalo a řekl Sojkovi otevřeně: „Dnes se mi docela nic nelíbíš. Stává se z tebe den ze dne větší bručoun. Půjde-li to tak dále, najdu tě jednoho krásného dne s prostřelenou hlavou. Co si už opravdu nevíš rady? Kdyby mi dělala má stará takové komedie, jako tobě tvá, na mou duši, že bych na ni vyzrál.“

„Když jsi tak moudrý, tož mi, prosím tě, pověz jak.“

„To ti mohu povědět. Před týdnem jsem byl, jak víš, v Brně a sešel jsem se ve ,Slavii‘ s revírníkem Jahodou ze Starého Hrozénkova. Dobrý člověk, nabíjená kopa, pravý myslivec. Při obědě jsme vyprávěli o zajímavostech v našich revírech. Já jsem se pochlubil, kolik mám srnců a jelenů. Jahoda mávl rukou, usmál se potměšile a povídá: ,Ty máš ve svém revíre moc srnců, zajíců ba i jeleny. Já sice jelenů nemám, mám ale jinou zvláštnost, kterou se nehonosí žádný, jen můj revír. Mám tam totiž tři bohyně, ke kterým chodí lidé, zvláště pak ženy, z daleka široka jako někam na pouť.‘“ — Povídám mu: „To tam máš vytesané v lese nějaké tři vzácné sochy řeckých nebo římských bohyň?“ — Jahoda se dal do smíchu, až se mu břicho třáslo a praví mi: „Jak, ani nevíš, co jsou kopaničárské bohyně, to bych s tebou už opravdu neměl mluvit. Naše bohyně zná kde kdo, zná je celé Slovensko, zná je Morava i Čechy, ba znají je i ve Vídni. To jsi, brachu, se svými vědomostmi moc pozadu a já ti je tedy, pokud čas stačí, doplním. Tož dobře, poslouchej, abys s toho skutečně něco měl a nemusel se někde ve společnosti opět blamovat.

Máme na Žítkové tři báby, jimž se říká bohyně. Tyto bohyně vodí velmi dovedně za nos zvláště lehkověrné ženy; ovšem že i muže, ale žen jim přijde pod ruku daleko více než mužů. Aniž by tě byla bohyně kdy viděla, řekne ti celou tvou minulost, přítomnost i budoucnost, takže zůstaneš paf! — Vleje do studené vody roztavený vosk, křížem krážem to přežehná, začne se nad voskem modlit, pak ho vytáhne a z úlitku ti poví, jsi-li svobodný nebo ženatý, kolik máš dětí, kolik v chlévě krav, kolik na krmníku prasat, kolik na dvoře slepic, kolik v holubníku holubů, co jsi ztratil, co hledáš, kdo ti co ukradl, co tě trápí, co tě bolí, kdy jsi se narodil, kdy oženil — no zkrátka všecko.“

Pravil jsem mu, aby nelhal, že ve lhaní se i já náležitě vyznám, tak vyznám, že bych mohl býti toho oboru profesorem.

On mi na to: „Nelžu, vše je věrná pravda. Je to totiž takto: — Chalupy na Kopanicích jsou tak rozházené, že kdo tam přijde ponejprv, sám by bohyně nenašel. Každý si musí vzíti průvodčího, — a tím může býti zas jen Kopaničář, — jenž by ho k bohyni zavedl. Průvodčí ví, že mu bohyně za dovedení cizince zaplatí, a proto se již za doprovodu cizince na něco z jeho domácnosti otáže. Až ho bohyni dodá, nechá si tato cizince sednout a jde ven, jako by šla poklízet dobytek. Tam jí průvodce poví, co s cizincem hovořil. Bohyně má potom bohyňování usnadněno, začež průvodci zaplatí. Jindy opět si vyjde bohyně na půdu a nechá někoho z domácích s cizincem ve světnici. Sama si zatím stoupne k otvoru komínu a naslouchá, co cizinec s domácími hovoří. Na Kopanicích jsou totiž komíny v jizbách nad ohništěm otevřené a končí kolenovitě ne nad střechou, nýbrž zrovna nad půdou, takže kdo se postaví na půdě k otvoru komína, slyší načisto zřetelně, co se v jizbě mluví. Až tímto způsobem bohyně zví, za jakou záležitostí cizinec přišel, schází dolů bohovat. Vkročí do jizby, omete s oděvu dvě, tři stébla sena, omluví se, že musela napřed dobytek popravit a pak teprv se dá do bohyňování. Sleje vosk, ukazuje prstem na náhodně vytvořené figury, jež se podobají brzy osobám, brzy zvířatům aneb nějakým předmětům, a které možno nazvati vším možným a ted tě překvapí něčím z tvé domácnosti. Hlavní a nejdůležitější věcí při tom celém kejklu je, překvapit a vyvolat u cizince domněnku, že je bohyně vševědoucí. Jakmile se jí to zdaří, může už svou oběť natříti na černo nebo na modro, má ji úplně v rukou a může ji vyvésti za nos třeba i na kalenici. Nu, povedená babská sugesce! Nevěřil bys, kolik tam chodí denně lidí. A nejdou tam pouze lidé venkovští, nýbrž i dámy z měst, o nichž bys ani nemyslel, že jim také měkne mozek. Slečny se tam chodí dotazovat, kdy se vdají, vdané paní, jsou-li jim jejich mužové věrni, venkovanky, kdo jejich dobytku učaroval, nemocní tam hledají pomoc a lék proti svým nemocem, poškození na majetku se jdou otázat na osobu, jež je okradla atd. atd. Taková bohyně každého uspokojí, každého potěší. Žádný kapucín nedovede lehkověrným lidem vpadnout tak do noty jako bohyně.“

To mi tedy vyprávěl Jahoda a za doklad uváděl různé případy. Kdybych byl na tvém místě, navlékl bych to tak, aby se šla tvá žena otázat bohyně na tvou věrnost, a potom bys měl pokoj.“

„Chceš se mi vysmívat, či co?“

„Ani mi nenapadá! Neříkej své ženě, kam jedeš, zajeď na Hrozenkov a promluv si s Jahodou. Řekni mu beze všeho, jaké máš doma peklo a požádej ho, aby ti sprostředkoval schůzku s bohyní. Může ji zavolat buď do revíru nebo tě k ní zavést. Dej čarodějnici pětku a řekni jí, co za tu pětku žádáš. Rovněž jí řekni některé zajímavosti ze své domácnosti, ze svého hospodářství a nezapomeň udat, po čem by mohla bohyně tvou ženu na první pohled poznat, aby ji potom mohla svou vševědoucností, jak se patří a sluší, důkladně překvapit a ohromit. Uvede-li ji v úžas, bude jí tvá žena na slovo věřit. Potom jí bába poví, že jsi jí věrný, ukáže jí to dokonce i nějak na vosku, a ty budeš míti doma opět pokoj. Za zkoušku to vždy stojí. Takovou žárlivou ženu, kamaráde, jinak než čaroděstvím, nevyléčíš. Trápíš se už rok, je to čím dále horší, rozumná domluva nepomáhá, zkus tedy tento babský lék.“

Sojka se napil, silně z dýmky zabafal a povídá: „Jak ji ale k bohyni dostat? Jak jí říci, aby k ní šla na radu?“

„To je už to nejmenší! Mou starou znáš, že je žena rozumná a žádná treperenda. Já i ona víme, co zkusíš. Až vše na Hrozénkově a na Žítkové zařídíš, přijde k vám má stará jako by na návštěvu, a to víš, že tvá se ji bude, jako obyčejně, na tebe stěžovat. Má jí při té příležitosti poví, co slyšela o vševědoucnosti žítkovské bohyně, a buď jist, že se k ní tvá žena vypraví na pouť, aby se o tvých hříších z úst bohyně přesvědčila a mohla tě teprve důkladně týrat. Jahoda si zatím může promluviti s hostinským na Hrozénkově, kdež bude tvá žena nocovat a hostinský jí dá průvodčího, jenž by ji dovedl právě k té bohyni, s níž budeš míti vše dojednáno. Ostatně, jedná-li se o tak vážnou věc, může má stará jíti s ní; za ten den, dva revírna ještě nespadne.“

Sojka se začal spokojeně usmívat, napil se, utřel si kníry a praví: „Tvůj plán se mi počíná zamlouvat. Mnohá žena uvěří spíše lecjaké bábě než svému muži, nebo padesáti lékařům. Hůře mi už nemůže býti, jak je mi. Při této babské komedii nemohu nic ztratit, učiním tedy co nejdříve, co mi radíš.“

Vyžádal si na dva dny dovolenou a za týden byl již na St. Hrozenkově. Revírník Jahoda se z počátku nemálo podivil, když zvěděl, že má dělati bohyni náhončího. Když mu ale Sojka vylíčil svůj trapný rodinný život, zvážněl a řekl:

„Věru, není v domě zapotřebí horší otravy, než — žárlivost. Rád vám, pokud na mně bude, pomohu. S hostinským Vějáčkem promluvím, je to rozumný člověk; ale s tou bohyní nechci míti nic, zahodil bych se. Půjdu s vámi na Žítkovou, ukáži vám chalupu, v níž bohyně Belohlavá bydlí, vy si s ní sám vše vyjednejte a já vás zatím počkám v hostinci u Bustiny.“

Poobědvali a šli. Když přišli na Kopanice a Sojka se od Bustinového rozhlédl po těch daleko široko roztroušených dřevěných a slamou krytých chalupách, povídá: „No, toto romantické zákoutí je pro čarodějnice a čarování jako stvořené.“

Jahoda mu ukázal chalupu, v níž bohyně Belohlavá bydlela, a šel zatím do hospody. Sojka se zdržel u bohyně dobrou hodinu. Když přišel za Jahodou, bylo na jeho tváři pozorovat, že je se svou zatímní přípravou spokojen. Poručil si pivo a kus uzeniny. Když byl pojedl a dopil, zaplatili a šli. Ježto chtěl jíti Sojka ze Žítkové přímo do Bojkovic na dráhu, doprovázel ho Jahoda až na vrch Řepové. Cestou se ho Jahoda otázal: „Tož jak? Bude z toho co?“

„Jak se ukazuje, ano. Bába je mazaná všemi mastmi, jen žádnou dobrou. Slíbila mi, že ji ze žárlivosti úplně vyléčí, jen abych prý ji k ní brzy poslal. Tázala se, jak vypadá, po čem prý by ji mohla okamžitě poznat, aniž by se jí musela tázat, kdo je, jak se jmenuje a odkud je. Pak mě vybídla, abych jí řekl nějaké rázovitější příhody z hospodářství a z domácnosti. Řekl jsem jí toho dosti, aby si mohla vybrat, dobře jsem jí zaplatil a jí slíbil, vyléčí-li mou ženu, že jí zašlu poštou ještě desítku. Navlíknuto by tedy bylo, jak se mi aspoň zdá, dobře. Zbývá jen, aby do této léčky žena vběhla. Vběhne-li do ní, snad mi bude přece jen spomoženo; vždyť za ten dlouhý rok se mi život tak zhnusil, že bych se mnohdy raději ani neviděl. Kdo nezkusil, neuvěří.“

Jahoda Sojku ujistil, že s hostinským promluví, rozloučil se s ním srdečně a šel s Řepového silnicí k Hrozénku.

Druhého dne se sešli dle dané úmluvy u „spáleného habru“ Sojka se Strakou.

„Jak jsi pořídil?“ tázal se Straka.

„Podaří-li se to, tak bych myslel, že dobře. Jedná se jen o to, aby jela k bohyni.“

„O to se zas postará má stará. Už jsem s ní o tom mluvil. Zajděme si oba v neděli do města a poskytněme ženám trochu času na domluvu. Až půjde má stará v neděli z ranní mše, zastaví se u vás, a není vyloučeno, že se už v neděli o výletu na Žítkovou dohodnou.“

Za tři dny na to praví Sojková mužovi:

„Ráda bych se podívala aspoň na chvíli za sestřenicí Alžbětou do Vídně. Víš, že je už přes čtvrt roku nemocná a dlouho nám už nepsala. Straková má zas práci v Břeclavě, jely bychom tedy spolu a druhého dne bychom zase domů společně dojely. Včera jsme se na to domluvily. Co tomu říkáš?“

„Ale beze všeho jen jeď a pozdravuj Alžbětu i ode mne. Pojedete-li se Strakovou až do Břeclavy, nebude vám aspoň smutno. A kdy vlastně chcete vyjet?“

„Ve čtvrtek.“

„Nu, dobrá.“

Ve čtvrtek ráno nemohla už paní Sojková ani dospat. Snad ani na svou svatbu se nevypravovala s takovou chutí jako teď k bohyni. Z Kroměříže do Bojkovic je konečně drahou poměrně blízko, takže jim cesta brzy uběhla. Hůře bylo z Bojkovic na Hrozének. Tu cestu šlapaly dámy celé tři hodiny.

Když přišly k šesté hodině večer na Hrozének, tázala se Straková, kolik je zde hostinců a ve kterém by mohly přenocovat. Výběr arciť nebyl veliký a tak zamířily obě pocestné do hostince pana Vějáčka. Tam jim nocleh milerádi dali, jelikož revírník Jahoda se na tomto hostinci smluvil se Sojkou a hostinského byl již poučil, kdo k němu na noc přijde a s jakou bolestí jde k Belohlavé.

Když si dámy trochu odpočinuly a povečeřely, daly se do hovoru s paní hostinskou. Sojková se jí dotazovala na Belohlavou, bohyni ze všech tří nejmoudřejší, chtíc vědět, je-li opravdu tak vševědoucí, jak se o ní pověst šíří. Než paní hostinská, jíž zatím její muž řekl, o co běží, se dovedně vytočila: „Znám Belohlavou velice dobře, vlastně znám je všechny tři, ale ještě nikdy jsem u žádné o radu nebyla. Jen to vám mohu říci, že k nim přichází denně mnoho lidí i z měst. Někteří se u nás v hostinci zastaví. Ti, kteří k nim jdou z Uher, jdou všichni z druhé strany, totiž od Trenčína a jdou přímo na Žítkovou. U nás se stavují jen lidé, kteří jdou od Bánova. Já nebo můj muž je obsloužíme, a dále se jich netážeme. Jen to vím, že každému sleje bohyně vosk a z vosku pak hádá. Však to zítra uvidíte.“

Ráno jim dal hostinský spolehlivého průvodce a přikázal mu, ať je nevede k žádné jiné, jen k Belohlavé.

Sotva se objevily obě paní ve dveřích, hned Belohlavá — dle popisu pana Sojky — věděla, kdo k ní přišel, a vybídla obě poutnice, aby se posadily. Chtěly se jí představiti, chtěly jí říci, odkud jsou, ale bohyně, učinivši rukou odmítavý pohyb, řekla: „Nemusíce mi ništ povedac, len to, eli sce sem přišly na sťáznosc (poradu). Ostatek už viem, veru, sama, veď som bohyňa.“

Sojková řekla, že přišla na poradu, vlastně že prý se přišla něco otázat.

„Viem, viem“ — povídá bohyně — „Čo viem, šetko poviem. Prečo bych to též paní myslivcové něpovedzela?“

Sojková sebou trhla, oči jí počaly vylézat z důlků, ale mlčela. Bohyně vzala hrnek s voskem, postavila nad lihový kahan; na to donesla vody a vlila do mísy. Mísu s vodou postavila před obě paní na stůl, sedla též ke stolu proti oběma, pokřižovala se, přežehnala vodu a začala se nad ní modlit obvyklou zaklínací modlitbu. Občas dělala nad vodou kříže a míchala ji na různé strany. Pak vzala roztavený vosk, vlila do vody, úlitek vytáhla, začala ho znalecky prohlížet, sem tam nad ním pokyvovat hlavou, při čemž se chvílemi podívala dlouhým pohledem na paní Sojkovou. Zas zaryla své černé oči do úlitku, podrbávala ukazováčkem pravé ruky vypuklinky a zarytě mlčela, jako by chtěla objeviti kdo ví jakou záhadu. Až byla tímto způsobem napjala zvědavost paní Sojkové jako strunu, spustila: „Tož bych to, paní revírníková Sojková, už myslím, aj mala prečítané!“

Sojková sebou trhla po druhé. — Neřekla jí přece jak se jmenuje, kdo je, a ta žena to ví. Jak to jen může vědět? — Až jí přešel mráz po zádech!

Bohyně jako by byla překvapení a údiv paní Sojkové nadobro přehlédla, pokračovala:

„Máce, paní revírníková, pěkné gazdovstvo. Ve chlieve vám stojí pjac krav, dve z nich sú už na ocelení (otelení). Ta stračena, čo stojí v prostředku, mala v únoru dve celence — býčka a celičku; celička vám za dva dzny vzala zkázu, býčka sce předali masarovi za jedenadvacet rýnských a pól. Ta červená kráva, co stojí u zdzi, je jalová, predajce ju čo najspěš; čo v chlieve s jalovú mrchú! Tu staršie dzievku Francku už od vjánoc němajce. Dobre robí, ale čo to pomóže, keď vám pořád papuluje! — Aj tój vidzím jakovéhosi chlapčoka! No ja, to je chlapčok vašej dcery Růženky, a už aj pól roku běhá. Veru, podarený chlapčok, ten Rudolfek! — Váš syn Jaroslav je už panem adjunktom a má sa velice dobre. Ja, čo by sa němal dobre, keď mu revírníkova dcera Liduša tak dobre chystá! Ona si myslí, že ju váš pan adjunkt pójme za malženku. Ale váš syn ju nělubí, veď je ona o tri roky staršia než on.“

Sojková ani nedýchala, a myslila si, odkud to ta žena asi má? — Konečně se vzmohla na otázku: „Tetičko, byla jste kdy u nás?“

Bohyně protáhla udiveně obličej: „Já? Najdalej som bola v Brodze a v Trenčíne. Němylce mňa, to sa něsmí! — Ale, čo tój vidzím? Paňu s omotanú hlavú a porád kričúcí; potom aj pána se svesenú hlavú, pocichu plačúcího a nariekajúcího. Čo to len pre pána Boha je? Mosím sa isc na to pozrec k oknu, abych to lepšie vidzela.“

Postavila se k oknu, hleděla do úlitku, z úlitku zas na Sojkovou, pak zas do úlitku, odfoukla z úlitku zbytky vody a praví: „Už to mám. Ta paňa, to sce vy; ten pán, to je pan revírník, váš malžen. Keď sa velice jedzíce (zlobíte), bolí vás hlava, a dáváce si na ňu mokré handry. To robíce skoro každý dzeň. Jedzíce sa, křičíce a lajece svojmu malženovi — něch Pambičko chrání — a něvjece veru prečo.“

„Co bych nevěděla!“ — vyhrkla Sojková.

„Len mňa něchajce, něch sa v bohyňování něpomylím. Až vám šetko nabohyňujem, potom móžece zas vy povedac, čo budzece chcec. — Tož vy vašeho pána porád pričitujece k druhým robám, sobášíce ho s každú dzievkú, ba i s vašema dzievkama. Tri vám skrz to ucekly loňského roku a letos už dve. Včilej máce zas Marinu. Jak jéj nědáce pokoj, aj ta vám čo najspěš uceče; má svojho galána, Frantu Otáhala, chce si ho vzac a něpotrebuje vašeho pána. Vy vašeho pána trápíce, a on je nevinný. Je od každé roby a dzievky tak čistý, jak chlapčok, kerý má z lokťa košulu. Váš pán sa nad tým velice trápí a chcel sa zastrelic z té flinty, čo mu pred dvúma rokmi ukradli, a kerú zas u súdu dostal. Budze-li to jeho trapenie ešče dalej trvac, zrobí si smrc, ale nie flintú. Pójdze v noci na hrob, čo je v ňom zahrabaná vaša pěkná Miladka a na jejím hrobe sa na krížu povesí. Chojce sa sem pozrec, tój je ten kříž, ale stojí hodne daleko.“

„Tož on je nevinný?“ vzkřikla Sojková.

„To sa vie, že nevinný. Len sa sem pozrice, jako je to pekně znac. On tój stojí s hlavú hore, preto že má čisté svedomie; vy tój stojíce s hlavú k zemi, pretože němace dobré svedomie. Pozierace do zeme aj preto, že si v něj už hladáce místo. Ten váš jed vám škodzí na zdravie, a keď sa něprestaněce jedovac, preceče vám žluč a vy pójdzece do jamy spjaš než váš pán.“

Sojková začala plakat.

„Neplačce, to ništ něpomóže“ — praví bohyně —. „Šetko sa dá ešče spravic. Preto sce sem prišla. Něpričítajce vašeho muža k druhým robám, on sa něbudze trápíc a vy sa prestaněce jedovac. On je vám věrný a budze vám věrný až do smrci a tož mu dajce s cudzíma robami raz svjatý pokoj.“

Sojková už zrovna vzlykala. Vstala a praví: „Pán Bůh vám, milá tetičko, zaplať, že jste mi pověděla pravdu. Teď je mně až hanba jíti domů, když jsem ho tak trápila, že by se byl chudák málem zastřelil nebo pavěsil, a k tomu ještě na Miladčině hrobě. Ježíš Marja, ta hanba! Ani nevím, jak bych se vám měla odměnit.“

Dala bohyni desítku, rozloučila se s ní a poutnice šly opět k Hrozénku. Cestou dolů Sojková málo mluvila, za to ale nestačila utírati slzy. Přišedše do hostince, poobědvaly. Po obědě pravila Sojková paní hostinské: „Té cesty sem nelituji. Věřte mi, že té ženy bude škoda v hrobě hnít.“

„Uhodla vám?“

„Všecko, až mi šel mráz po zádech. Znala nejen celou naši rodinu, nýbrž i hospodářství. Nesloužila ta osoba někdy v našem okolí?“

„Co vás nemá! Ta je zde od narození.“

„Ale že tak všechno zná, vše ví!“

„Tomu se nedivte. Neříká se jí nadarmo bohyně.“

Po měsíci psal Sojka Jahodovi:

„Děkuji Vám upřímně za pomoc. Žiji po příchodu své ženy od bohyně jako znovu zrozen. Po příchodu se mi sice nepochlubila, u koho byla, za to však se mně odprosila. A od té doby mám pokoj. Jen aby to tak u nás vždy zůstalo. Potom prý báby neumějí čarovat!“

Za rok po této události dostavila se paní Sojková opět na Hrozenkov. Tentokráte vedla k bohyni své dobré známé z Kroměříže, totiž — dvě slečny. Obě trpěly hroznou srdeční nemocí — láskou. Paní Sojková věděla, jak je to zlé, trpí-li člověk touto nemocí. Ujala se tedy obou, až po uši zamilovaných slečen a ujistila je, že jim bohyně jistojistě řekne, jak to s nimi — vlastně s jejích milenci — stojí, vezmou-li si je nebo ne, a vydala se s nimi ze samé soustrasti znovu na Žítkovou. Větší ze slečen měla důvěrnou známost s nadporučíkem, menší měla s profesorem už rok staré dítko a oba páni milenci se pořád vymlouvali, že se ještě nemohou ženit. Slečny putovaly na Kopanice s nadějí, ale též s jakousi posvátnou hrůzou.

Všechny tři dámy nocovaly ze soboty na neděli opět v hostinci u Vějáčků, kdež sdílná paní Sojková vypověděla paní hostinské — jako staré známé — mezi čtyřma očima do podrobná, jak dlouho má ta která slečna se svým milencem známost, jak jsou obě nešťastné, že se ti dva pořád k sňatku nemají, čí která slečna je, co dostane, jak vypadají oba milenci, — no zkrátka vše. Až manželé Vějáčkovi uléhali k nočnímu odpočinku, řekla paní hostinská svému muži, co vše byla od paní revírníkové slyšela. Hostinský se všemu jen usmíval, a až mu žena už vše vyložila, povídá: „Hloupost kvete i v městech. Bylo a je; už toho, prosím tě, nechej, mně se chce spat.“

Ráno jde hostinský na poštu a sotva vyjde ze dveří, jde mimo bohyně Belohlavá na ranní mši svatou. Hostinský měl rád jundu, zastavil bohyni a praví jí: „Tetka, dnes dostanete dobré zákazníky. Jsou u nás tři dámy a přijdou k vám o radu a pomoc. Jednu už znáte od loňska; je to paní revírníková Sojková; ta ty dvě k vám vede.“

Bohyni vše vyložil, co byl večer od ženy slyšel a na konec dodal: „Tož, tetka, ať to tedy těm dvěma dobře nabohyňujete. Jsme zde na těch Kopanicích jako zakletí, ať o nás tedy lidé aspoň vědí, že nejsme tak hloupí, jak se zde zdáme nebo jak nás dělají. Tak už běžte a dobře se na ně obujte!“

Když přišly dámy na Žítkovou a vstoupily k bohyni do světnice, přivítala je: „No sadněce si pekne. Len čo začnem bohovac, šetko vám poviem. A jako sa do teho dám s chucú, budzece otvárac oči, čo šetko něviem.“

Přistoupila k menší slečně, pohlédla jí do očí a praví jí: „Najprv nabohyňujem tój slečně Vlasce; ona má už s panem profesorom malého Franciška, tož aby teda vedzela spjaš čo a jako. A potom teprú budzem bohyňovac slečně Kláre, čo má toho obrlajnonta.“

Po tomto privítání zůstaly obě slečny jako když je setne. Taková vševědoucnost je úplně zmátla.

Bohyně se dala do práce a pověděla první slečně, kde se s panem profesorem sešla, kde se scházeli, jaké měli a mají překážky, kde se jim narodil chlapec a jiné — choulostivé věci.

Když to vše slyšela druhá slečna, tu ze strachu, aby bohyně neodkryla temný závoj, jenž její a pana nadporučíka lásku přikrýval, z chalupy jako štvaná utekla — aniž by si byla dala bohyňovat — a počkala obě dámy až — za Žítkovou.