ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Před několika roky zemřel v Hroznové Lhotě na španělskou chřipku kaplan Bohumil Vojáček. Byl z Hané. Hned po vysvěcení ho jeho představení poslali kaplanovat na St. Hrozenkov mezi Kopaničáře, kdež pak působil sedm let. Když byl v dobré náladě a setkal se s někým, jenž Kopaničáře neznal, nejraději mu vyprávěl své první dojmy, jaké v něm Kopaničáři vyvolali. Obyčejně začínal:

„U nás na Hané je nejvyšší hora krtičinec. Ale když jsem přijel na Hrozének, to už nebyly krtičince, nýbrž opravdové hory, pět až osm set metrů. Hrozének je v dolině, kopce kol do kola a na těch kopcích chalupy, vzdálená jedna od druhé pět, deset i dvacet minut. Na Hrozénku žije 946 duší, na Žítkové 929, na Vyškovci 779, ve Vápenicích 430, na Lopeníku 270 a na pitínských Kopanicích 88. Těchto 3442 duší žije na prostoru, jenž zaujímá 45 čtver. kilometrů.

Když jsem šel ponejprv do školy na žítkovské Kopanice a stoupal do ostrého vrchu na Skalku, pravil jsem si, že se tak za čtrnáct dní budu hlásit pryč. Aby po těch spárách chodili kamzíci a ne lidé! Přijdu na Žítkovou, všechny chalupy kryty slamou, jedna od druhé na čtvrt hodiny. Jak jsem litoval těch ubohých, chudých Kopaničářů! Když jsem přišel do školy a viděl ty nuzně oděné děti, bylo mi toho ubohého, kopaničářského lidu tím více líto. Vyňal jsem ve svém soucitu peněženku a co jsem měl, vše jsem rozdal. Podivil jsem se, jak jsou kopaničářské děti otřelé. Volaly na mě: „Dajce ešče! Len dajce, veď panáčci majú dosc!“

Pravím: „Děti, už nemám nic.“

„Ej veru němáce! Než bysce nělhali! Len vetkajce ruku do nohavic, do kabáta, do vesty. Tam máce ešče v kapcách dosc!“

Ba našel se i jeden, jenž volal: „Já vás probantujem, eli nelžece.“

Tato krotkost a otřelost mi byla velice nápadná. Jdu po vyučování ze školy, blížím se k jedné chalupě a vidím, že se střechou prodírá tmavožlutý kouř. To mi bylo podezřelé. Pravím si: „Nechytá ta střecha? To by byl ten ubožák úplně na mizině.“ Udělám pár kroků a nespouštím chalupy z očí. V tom se nad chalupou zatmí, kouř se valí jako vědra, v prostřed už vidět ohnivé jazyky. Rostou, mohutní, vedle nich vyskakují nové, olizují dochovou střechu a než by deset napočílal, stojí celá chalupa v plamenech. Kouř mizí a s ohnivými jazyky si pohrává větřík, ohýbá je brzy sem brzy tam.

Dal jsem se do běhu, volám, křičím o pomoc, ač opravdu nevím, koho jsem se v té chvíli chtěl dovolat.

Celý udýchaný se přiženu k hořící chalupě. Opodál stojí Kopaničář, majitel chalupy, se svou ženou a pěti dětmi. Dívají se klidně, jak jim hoří chalupa. Ani mi nenapadlo, abych se podíval, co všechno Kopaničář uchránil před rozzuřeným živlem, co vše mu vyrval z jeho bezedné tlamy. Jen toho jsem si všiml, že má v sadě přivázánu u stromů páru volů, dvě krávy a nějaké tele. Kousek od hovězího byla uvázána řetězem za krky dvě prasata. Celá má mysl byla soustředěna zachránit chudákovi, co se jen dá. Volám na Kopaničáře:

„Nehleďte na to, a noste honem vodu!“

„Keby bola!“ odvětí Kopaničář.

„Co nemáte ani pár puten vody?“

„Putnu mám, ale roztrepanú. Včera z něj slecely obruče. A vody! Téj je ve studánce tak, hádám, dve tri putny. Než tam vljác takovú krapku, raci to něchac horac bez vody.“

„Noste tedy z pole hlínu a házejte ji do ohně!“

„Keď ju vyhážem do ohňa, do čeho budzem potom, krom jejich posvecené hlavy, vozic úpravu (mrvu) a siác? Do toho kamenia?“

„Pro Boha, vždyť přece musíme honem něco počít, aby vám z chalupy aspoň něco zůstalo!“

Kopaničář se rozkřičí, ukáže na chalupu rukou a povídá mi: „Ja, chcece-li; tož tam vlezce, ale já za vama něpolezem. Keď to už ten oný bere, je najlepšie nechac to dohorec.“

Ohlížím se, co bych vzal do ruky, abych mohl rozpoutanému živlu aspoň trochu čelit. V tom sletěla s praskotem celá střecha. Popadnu z jakési hromady, na níž bylo složeno všechno možné náčiní, kopáč a chystám se odtahovat hořící trámy, abych ubohým obyvatelům zachránil z chalupy aspoň něco. Kopaničář ke mně přistoupí celý rozvzteklený:

„Očúvajce, žádný vás do této roboty něnajímal, tož čo sa do něj tak cpece. Už som vám ráz povedal, keď to horí, něchajce to pekně horac a je po ftákách.“

Celý udiven mu odpovídám: „Nerozumný člověče, vždyť to dřevo můžete zužitkovat, když už ne na stavbu, tož jistě jako palivo.“

„No ba, — praví Kopaničář — a baňka mi, pravda, na to drevo srazí polovičku asekuracie. Něchcece-li, abych vám toj dál pár po chrbce (na hřbet), tož mňa nědopalujce a hýbajce domóv. Žádný vás sem něvolal, žádný pre vás nepísal, žádný o vašu robotu nestojí, tož čo ešče chcece?“

„To máte též pravdu,“ povídám a pác kopáčem do ohně, jen se nad ním zajiskřilo a už jsem běžel k Hrozénku.

„Hej, očúvajce!“ — křičí za mnou Kopaničář — „za ten kopáč mi dáce zlatku. Jak nie, dám vás advokátovi.“

Už jsem se ani neobrátil a jen povídám:

„Ale to můžete. Nikdo vám v tom nebude bránit.“

Šel jsem domů celý nakvašen. Přijdu k druhé Kopanici; tam stojí před chalupou celá rodina a dívá se úplně klidně směrem k požáru. Zastavím se u nich a pravím:

„Proč jste nešli hasit? Vždyť to máte nejblíže.“

„Hasic, a prečo? Keď sa vypovídá baňce asekurácia, to sa něchodzí hasic.“

„Tomu nerozumím?“

„Prečo nie? Už to mal celé zgaglané (staré, dešti, větry sešlé). A ta chalupa placila asekuráciu už aspoň tricac rokóv a ešče něvyhorala. Keď mu baňka celú chalupu zaplací, něuškodzí jéj to, a on si za to postavie novú.“

Ach, tak tedy! No teď tomu teprve rozumím, proč mi nedal hasit a proč mi chtěl i nařezat.

Tuto příhodu vyprávěl zemřelý pan kaplan velmi rád a obyčejně k ní připojil ještě jeden případ:

„Přijdu asi za půl roku do kopanické školy ve Vápenicích a děti mi hned oznamovaly, že ve Vápenicích o půlnoci hořelo. Ptám se jestli lidé hasili, a děti se mi daly do smíchu.

Táži se tedy, co těm ubožákům shořelo, a děti povídají, že všechno, i prý maso v komíně. Jen prý neshořely špagáty, na nichž maso viselo.

Právě tu zimu přišel na Hrozének nový farář. I ten se brzy přesvědčil, jaké neštěstí potká Kopaničáře, když naň Pán Bůh dopustí požár.

Z jara šel od zaopatřování a vidí ve vzdálenosti asi dvaceti minut hořet na druhém kopci Kopanici (i chalupě se říká Kopanica). Dal se do kroku. Když přišel na místo neštěstí, byla již celá chalupa srovnána se zemí. Nezbylo z ní jen trochu popela. U požářiště stál Kopaničář, rozmlouvaje s dvěma sousedy, kouře si labužnicky z lulky.

„Jak se vám to přihodilo?“ — táže se farář.

„Pán Bóh něbeský to vie.“ — praví tázaný. — „Na ráz to vylecelo, tak že sme sotva vybehli a v pjaci minutách to zhoralo až do gruntů.“

Farář se začal rozhlížet kol požářište. U jedné trnky v sadě byla přivázána pára červených volů. Kousek od nich u druhé trnky kráva plavá, u třetí strakatá, u čtvrté jalůvka, u páté tele a u šesté prasnice. Blízko nich stála žingla (moučnice) a bečka se zelím. Z jedné strany osm měchů s obilím, z druhé strany patnáct měchů se zemáky. Kousek od toho byly na hromadě tak asi čtyry centy řepy. Potom stála police, stůl a dvě lavice. Hned vedle toho ležely na zemi troje dveře i s podpažením, dvě okna i s rámy, necky, škopek, dva rýče, pět motyk, pila, mlýnek (jejž uvádějí v pohyb Kopáničáři, melouce obilí, nohama), troje hrabě, kopáč, stolička (jíž užívá hospodyně při dojení), dvě kosy, brus, dvoje vidle, dvoje jařma, díže s kopistí, kolovrat, trlice, potěrka, kachle, motovidlo, truhla na šaty, pohrádka ze chléva, žlab a žebř. Zkrátka a dobře na sadě byl nejen všechen dobytek, nýbrž celé zařízení jizby, a celý hospodářský inventář. Snad nescházel ani hřebík.

Až to farář všechno prohlédl, přistoupil k nešťastnému vyhořelému a praví mu:

„Strýče, dokáže-li to kdo jako vy, když mu hoří nad hlavou chalupa, jejíž zdi jsou ze samého dřeva, aby vyvedl všechen dobytek, vytrhal okna i s rámy, dveře s podpažením, žlab i se žebřem a vynese-li toho v pěti minutách, kolik jste toho vy za tu krátkou dobu vynesl, ten si zaslouží při nejmenším pořádný metál.“

Kopaničář na to načisto vážně:

„Ja, pri takém neščescú sa člověk něsmí obzierac sem a tam, to by bol načisto ožebračený. Čo mu prindze pod ruku, to musí drapnúc, chytro (honem) s tým do sadu a zas lecec pre druhé!“

„No, jste šikovný, — s Bohem!“