ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Tatko mój, poručíce mi teda ten kus pola, čo je blízko našeho?“ tázala se nejstarší vdaná dcera Anča starého Macholy, jenž ležel na peci a jen stonal. Bylo mu už pětasedmdesát let. Dobře věděl, že je s ním dost špatně, přes to ale nemínil poslední kus pole před svou smrtí žádnému svému dítku postoupiti. Znal až moc dobře své děti, věděl, že by se potom na něj žádné ani neohlédlo, a proto Anči odpověděl:

„Já ci pole poručím, potom k tobe móžem ist po pítánie, a ty mňa pekně, moja, vyženěš. Ej, viem já, moja pekná, dobre, jako to na Kopanicách chodzívá. Mňa něokmíníš! Jako decko svój slobodný stav premení, nězná tatka, nězná mamky, len sebja. Něchcem já, moja pekná, priist na to miesto, jako něbohá Kmíntka. Vytrepala, vychovala a zaopatřila osm dzetisk. Šetko jim dala a něpamatovala na sebja. A na koniec chodzila ode dverí ke dverom slepá, a ani jedno jéj dzetisko sa jéj něujalo. Keby jéj dobrí ludja něboli oplákali háby, bolo by ju aj čosi zedlo. Šak aj tak sa ju čosi nažhralo čo dosc. Až je to hnusno vyprávac! Nocúvala v dzedzině u Prlúchóv na krmíku. Idzem já kedysi dzedzinú a vidzím před Prlúchovým stác kópu rob. Pítám sa, čo sa dzeje, a ony mi povedajú: „Starý panáček sú s Kmíntkú na krmcu; tam ju zaopatrujú s Pánem Bohom.“ Na taková miesta bych, moja pekná, něrad prišol. Dac ci to pole? Ani sa mi nesníjalo.“

„Ale veď ho, tatko, už něužijece, veď čo chvíla už umrece, a potom budú po vás len hádky. Poručce mi to, a budze méň pekla.“

„Kača je též chce. Já je poručím tobe, a Kača mňa sežere.“

„Kači je, mój pekný, nědávajce. Čo sce už zabudnuli (zapomněli), že na vás vzala jednúc motyku, po druhé putnu, a po trecí sekyru?“

„Ja, moja, šetci sce psí (zlí). To pole pred smrcú něpuscím. Mace šetci dosc a dajce mi teda svjatý pokoj.“

„Chcece si to pole vzjac sebú do jamy?“

Starý Machola se stočil na peci v klubko, stáhl si beranici na uši, zamotal se lépe do haleny, obrátil se na druhý bok a zasténal: „Ja, ja, mám to dzeciska!“

Anča stojí pod pecí, zkouší své štěstí ještě jednou a volá: „Tož, tatko, něrobce hlupoty a dajce mi ten kus pola; vjece, že už něbudzece.“

S pece se ozvalo tlumeně: „Chój mi s očú!“ — (Běž mi s očí.)

Ať Anča dorážela, jak chtěla, starý neodpovídal. Šla tedy s nepořízenou domů. K večeru přišla na novo. Věděla, že sestra Kača bude poklízet a nebude jí na překážku. Postaví se k peci, volá na otce; ten se ale neozývá. Když to již trvalo hodně dlouho, vyleze na pec, pohne tím a honem trhne rukou zpět. Byl již mrtev. Slezla s pece, a první co udělala bylo, že si honem odpásala zástěru a přivázala si ji na znomení smutku na rub. Pak šla hledat na dvůr Kaču. Ta právě nesla dobytku vodu. Pohlédne na Anču, vidí, že má obrácenu zástěru na rub, zvolá na svatá jména, postaví hned putny, přivazuje si též zástěru na rub a táže se udiveně:

„Už sú teda mrtví? Ani ništ něpovedali, že sa už chystajú odchodzic. Bola bych jim aspoň hromníčku podržala. Čo narobíme? Staří musijú mladým robic miesto.“

„Ináč nění,“ přisvědčuje Anča. „Chój, moja, vystreme jich.“

Sundaly otce s pece, seslekly, umyly, oblekly do vypraného konopného plátna, položily v pitvorú (síni) na lávku a přikryly prostěradlem (bílým ubrusem). Za hlavu postavily židli, na niž umístily hořící petrolejovou lampu. Až byl takto otec „vystrený“, šla mu dáti Anča zazvonit.

Od té chvíle začali putovat k něbohému (mrtvému) z Kopanic, muži, ženy, mládenci, panny, školáci i školačky. V době, kdy ležel něbohý vystrený, měl každý povinnost zajit se s ním rozloučit a pomodlit se u něho. V brzku se též dostavil kopaničářský zpěvák mrtvých. Přišel, jak už bylo zvykem, bez pozvání a svátečně oděn. Zpěvák mrtvých zůstal u něbohého až do pohřbu. Po celou tu dobu se u mrtvoly s přicházejícími modlil a zpíval. Když vykonal jistý oddíl pobožnosti, zašel i s návštěvníky do izby, kdež byl on i návštěvníci počastováni páleným, což se opakovalo mnohokrát denně a ještě častěji v noci, poněvadž měli návštěvníci na modlitbu i na zpěv v noci dosti času.

Nadešel okamžik, kdy měl býti něbohý zanesen do Hrozénka na hřbitov. Zpěvákovi mrtvých nastávala nejtěžší úloha. Měl nad mrtvým „zrobic peknú kázeň“ (kázání), v ní měl jménem zemřelého napomenout nejbližší přízeň, všech přítomných se odprosit, s nimi se rozloučit.

Když se tedy domníval, že již nikdo se pohřbu nezúčastní, postavil se k hlavě něbohého a spustil:

„Já něbohý Machola, vás šetkých pekně vítám, najprv rodzinu, potom súsedóv a potom šetkých ostatních z Kopanic. Som moji pekní veru rád, že sce nězabudnuli na mňa něbohého. Viem, kdze som bol, ale něviem, kdze idzem. Viem, čo som tój mal, ale něviem, čo budzem mac, čo mňa čaká až odtel odendzem. Čo som najvjac lúbil, a čo si móžem sebú vzjac, to mi dajce i do jamy a nězávidce mi toho! (dali mu dýmku a míšek s tabákem.) Čo som mohol, to som robil, vjac ode mňa ani Bóh nebeský němóže žádac. Eli som kedy chybil a sa prehrešil, dúfám v dobrého Ježíša, že mi odpuscí. Veď bol Petr svjatým Petrom a chybil, a bolo mu odpuščeno. Keď teda Pán Bóh odpúščá hriešným luďom, tož aj vy hriešní ludzja mi odpusce. Veď šetci dobre viece, kdo sa zohne, že je krivý. Aj já som chyboval, aj vy sce chybovali, šetci sme boli jednací, šetci kriví.

Najprv sa k tobě obracám, mój najstartší syn, mój pekný Jano. Něrob mi v jame haňby a něchaj už ráz teho zlodzejstva. Jakživ něvidzels, že bych bol do chalupy privliekol čo kradzeného a mal som dycky šetkýho dosc. Ty, čo kde cudzého spatříš, schvácíš a furt němáš ništ. A ani veru mac něbudzeš, budzeš-li sa zaobierac takovými vecmi. Tož teda posluchni, čo ci poviedám poslední ráz.

Anča, moja pěkná, něbuc tak lakomá. Něpredávaj každé vajco a každý kúščok másla. Máš dzetiska, daj sa jim toho najesc. Čo z toho máš, keď to dzetiskám od huby utrhněš. Spieš zdrží člověk oškubaný než hladný. Posluchni mú posledňú radu.

Dora moja, něbudz tak psí na svojho malžena. Máš dobrého chlapa, čo ešče chceš? Šetci súsedia to čujú, jako s ňom stváráš (křičíš). A pomóže ci to, čo? Šetci sa ťa bójá a keby ci tvój malžen umrel, něpojal by ťa žádný ani za ništ na svece. Daj si teda ode mňa reknúc.

Mój pekný syn Franta, nazieraj lepšie na svojho synka Jóžu. Je to ešče kluk a ty ho někarháš, že už má galánky. Pekný tatko veru. Prečo si tatko? Odpaš remeň a zrob v chalupe poriádok. Radzím ci dobre poslední ráz.

Aj tobe, má pekná Kača, niečo poviem. Poviem ci to na koniec preto, že si najmladšia. Dokels něbola vydatá, bolas na mňa hodná. Potom už něvjem, čo to do tebja vlezlo, eli ten oný (ďábel) lebo čo. Ani na tebja něchcem žalovac, za první pre tu príčinu, že to o tobe kdze kdo vie, jaks mi robila a že to o tobe už dávno Anča po celých Kopanicách roztrepala, a za druhé, že je to moc škaredé. Šetko ci, moja, odpúščám, abys mala po mně pamiátku, že som bol dycky na tebja dobrý. Eli mňa Bóh něbeský budze trestac, tož len podla tebja, že som ťa mal rezac. Odbierám sa a prosím ťa, abys svým dzetisk dobre karhala, lebo ci budú robic tak, jako ty mně.

Tebja, Juro Telico, prosím, abys mňa odpustil v dobroce, čo sme spolu mali skrz ty šúry (volky). Tys presúdil pjac sto, já osm. Bolo nám to način? (potřeba). Možná, že budzeme aj vedle sebja ležac, a možná, že aj v jedné jame, lebo ty si mladšie. Čo bysme sa teda spolu škriepili a sa na veky kúsali?

Aj tebja sa odprášám, mój súsed Kovačák, že sme sa pre kurence (kuřata), čo nám škodu robily, dva roky nězhovárali. Veď aj ty móžeš ležac podla mňa.

Vidzím tój aj tebja Marína Prcúchova. Aj tebja sa věru mosím odprosic. Keď som bol vdovcom, slúbil sem ci, že ťa pojmem za malženku a potom som ťa něpojal; ulakocil som sa na majetok, čo mala má druhá nebohá. Němaj mi to teda za zlé a odpusc mi.

Poslední ráz sa vás šetkých odprášám, eli som vám kedy čo zlého urobil, s šetkýma sa lúčím, šetko dobré vám vinšujem a prosím vás, abysce sa za mňa pomodlili tri očenáše.“

Kazatel mrtvých skončil svou kázeň, chce počíti s modlitbou za zemřelého a už dělá kříž. V tom zakřičí Anča:

„Kačo, zaráz sa odpítaj tatka, žes na ně vzala motyku, sekyru a putnu.“

Kača zvedne zaťatou pěsť, hrozí Anči a volá:

„Cigánko, drž tlamu. Robíš kázeň ty, lebo strýko Liščák?“

Anča hned ztichla. Uvědomila si, že se kazateli mrtvých nesmí do jeho kázně nikdo plést, a že jen on má právo jménem mrtvého každého pokárat a každému vyčistit svědomí. Zmlkla tedy, ale vřelo to v ní. V její duši se mihla strašná myšlenka, že zahanbí Kaču přede všemi až nad hrobem otcovým, kde již kazatel mrtvých nebude míti žádného práva. Kazatel se tedy s přítomnými pomodlil ohlášené tři otčenáše.

Na to dva Kopaničáři vyzvedli rakev, a zastavivše se s ní u prahu, klepli jí o něj třikrát, aby nebohý po smrti nechodil strašit. Po tomto úkonu vymetla Kača celou světnici, hodila smetí na připravený již oheň, a obrátila zástěru na líc.

Před chalupou stála již pára zapražených volů do saní, na něž rakev položili a přivázali provazy. Pak si tři chlapi na ni sedli, vytáhli ze záňadří dýmky, nacpali si a zapálili. Kluk, jenž vedl volky na řetízku, zavolal „hajs“, a celý pohřební průvod se hnul k Hrozénku. Ostatní chlapi šli za saněmi a zapálili si též. Roby, jež šly za nimi, bavily se svým způsobem. Nebylo ani dost málo pozorovat, že by byl kdo nad mrtvým cítil ve svém srdci jakýsi žal. Kopaničář si odtuší: „Ináč nění“, nebo „na slunku nězhoríme“, nebo „šetci pójdzem, tož jaká pomoc.“ Jest až s podivem, jak brzy zapomínají Kopaničáři na své mrtvé. Nejsou řídké případy, že není ještě mrtvola ženy z domu vynesena a vdovec si už hledá nevěstu; anebo žena jde oznámit na faru úmrtí muže a hned se táže, kolik má roků, aby věděla, má-li ještě naději na vdavky. Tak jak je život na Kopanicích těžký a tvrdý, tak tvrdá jsou i jejich srdce k těm, jež odvolala neúprosná smrt.

Po dvouhodinné jízdě přijeli s Macholou do dědiny. Dva chlapi zašli do kostnice pro máry. Než je přinesli, prohlédl ohlédač mrtvých (hrozénkovský občan) mrtvolu a neshledal na ní nic podezřelého. Až přišli s márami, dostavil se kněz s varhaníkem a zpěváky, načež se hnul průvod do kostela. Po vykonaných tam obřadech, ubíral se celý průvod na hřbitov. Obřady se na hřbitově končily a kněz praví:

„Pomodleme se za zemřelého Martina Macholu!“

Do toho vpadne Anča:

„Zaráz sa Kačo odpítaj tatka, žes na ně vzala motyku, sekyru a putnu.“

„Kdo, já? Ty opíco potvorná,“ zařvala Kača hněvem celá zelená, rozpřáhla pravici a vyťala Anči, své o dvacet let starší sestře, takovou po tváři, až tato zavrávorala.

„Tož ty tak? To je to tvoje odpítanie?“ křičí, seč jí hrdlo stačí, Kača a už drží Anču pod krkem. V okamžiku sjely oběma šátky s hlav, odletěly kontuly (pletenec z plátna na udržení šátku), rozcuchané vlasy vlály oběma kol rozpálených tváří a z úst se jim jen hrnulo:

„Ty opíco, ty pot…, ty sv…“

Přiskočili chlapi a odtrhli je od sebe, ale dalo jim to práce. Obě těžce oddychovaly, jedna na druhou hleděla, jako kat. Obě zatínaly pěstě a jedna druhé slibovala:

„Veď já ci poviem, až budeme len samy dve. Tój sa nedá ništ robic.“

Po pohřbu zašli všichni — i ony dvě sestry do hospody „zalit mrtvému oči.“ Obě sestry seděly dlouhou dobu obrácené k sobě zády. Až každá vypila asi pět pohárků páleného, začaly obě plakat, že jsou už sirotami, že už němajú na svece nikoho len Pána Boha a za chvíli se začaly objímat. K večeru pak, cestou na Kopanice podpírala jedna druhou, aby se jim lépe šlo.