ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Dorička moja pekná, bež ty do koscelíčka; já němóžem, budzem varovac a varic obed. Po hrubé omši ich čakaj pred koscelíčkom. Pojdú-li do hospody, bež s něma. A keď už budú mac dosc, len ich ponúkaj domóv. Něch sa shovárajú s kým chcú, ništ nědbaj a povedz, tatko, máce už dosc, chojce domóv! Kebys ich odbehla, dostala bys. Šla bych sama, ale němóžem. Vieš, že máme s tatkom jedny boty a jeden kožuch, a keď idze do koscelíčka jeden, nemóže ist druhý.“

„Něbojce sa mamko, něodbehněm ich. Keď budzem vidzec, že už mrkajú, a jazyk sa im plantá, chytněm ich za rukáv a musijú ist so mnú.“

Po tomto ujištění vzala osmiletá Dorička Perošova modlitby (kancionál), růženec a šla na hrubou.

Tatko byl odešel už před půl hodinou.

Skučel ostrý podzimní vítr, shazoval ještě poslední listy se stromů a uváděl v kadeřivý pohyb kaluže chladné vody, jichž bylo na cestách k nespočtení. Od týdne byla obloha jako olověná; slunce jako by si ani netroufalo prorazit husté mraky, honící se nad horou Fráňovcem. Zima se hlásila neúprosně o své žezlo a pronikala chodcům až na kosti.

Po hrubé čekala Dorička na otce před kostelem.

„Tatko mój, mamka povedaly, něch vás něodbehněm. Pójdzete-li do hospody, mám ist s vama a mám vás dovésc domóv.“

„No, dobre, chój moja, aspoň sa v hospodze trochu ohreješ. Poprchá, a je zima jak na Tri Krály. Dnes je škoda psa vyhnac.“

V hospodě u Vojáčků je rušno. Kdo si přispíšil, sedí za dubovým stolem, aspoň sto let starým. Ti co přišli později, lépe řečeno, kteří vyšli později z kostela, stojí. A těch je tolik, že muži, ženy, mládenci, panny, děti — vše stojí jako v jednom lise. Snad by mezi nimi ani jablko nepropadlo. Všichni chtějí pálené, aby se zahřáli. Obsluhuje je osm rukou, ale to je vše málo. Kopaničáři se shovárají, a to tak důkladně, že neslyšet vlastního slova; neslyší ani soused souseda, sousedka sousedku. V tom jsou svorni, že všichni pijí pálené. Kdo by též pil pivo? „Pivo je len pre pánóv, a z piva sa človek němóže opic.“ Když si poroučejí děvčata pálené, proč by si ji nemohli poručit i mládenci? Ženatí pak a vdané! No, to se už rozumí samo sebou.

Nepopsatelný a nevyslovitelný hluk v hospodě trvá do čtyř hodin. A čím déle trvá, tím nabývá ostřejšího přibarvení. O čtvrté hodině bývá pravidelně krise. Na to začne hluk slábnout, tlačenice se stává snesitelnější. Jeden po druhém se ztrácí, jako když jich z namačkaného osobního vlaku na každé stanici několik vystoupí. Vycházejí z toho hlučícího davu obyčejně dva a dva nebo jeden a jedna, vedou nebo opírají se jeden o druhého a míří ke Kopanicím.

K páté hodině jich sedělo za dubovým stolem už jen asi deset, mezi nimi až u samých dveří kopaničář Peroš. Vedle něho stojí Dorička: „Tatko, chójce už domóv!“

„Čo porád máš? Veď čakaj, šak pójdzem!“

„Mamka nás čakajú s obedom.“

„Něch čakajú! Oběd nám něuteče a my sa něztracíme.“

„Oni mi budú lác, že som vás něprivedla.“

„Veď mňa privedzeš. Ništ ty sa, moja pekná, něstaraj. Na a pij!“

„Já něchcem. Já bych už rači jiedla. Chójce domóv!“

„Keď máš hlad, bež domóv; já trefím aj bez tebja.“

„Bez vás něpójdzem, dostala bych od mamky.“

„Nědostaneš, len bež!“

„Už sa stmívá; já sa sama bojím.“

„Keď sa bojíš, tož čakaj, až já pójdzem. Vypíjem ešče jednu a už polecíme.“

Dal si ještě jeden půlčík. Dorička chytla otce za rukáv: „Tatko mój, tatuško, už teda chójce!“

„Němóžem; nevidzíš, že mám naláté? Mám to odbehnúc, keď som to už zaplacil?“

„Už teda chójce! Jazyk sa vám plantá a už aj moc mrkáce.“

„Nězlob!“

„Veru, plantá sa vám.“

„Ništ sa něplantá. Šak sa moja pekná ozreš, jako polecím; ani mi nepostačíš.“

„Tož to tedy vypíjce naráz a už len chójce! Očujce, jako to venku búrí a hučí.“

„Ale, něch len búrí a hučí, šak na nás nie.“

„Tatko moj pekný, vypíjce!“

„Pomož mi!“

„Já něchcem.“

„Jak něchceš, vypíjem sám.“

Rázem vypil, vstal a bral se vrávoravým krokem z hospody. Dorička se držela jeho pravice. Když se dostali před hospodu na silnici, zanotil:

Jen jednou si zanotil tento oblíbený kopaničářský popěvek. Celá dědina Hrozének se s ním na ráz zatočila a studená matička země ho přivinula na svá prsa. Vstal s velikou námahou, a pak napínal všechny své síly, aby jakž takž udržel rovnováhu. Šel sice od příkopu k příkopu, ale šel přece. Tak s ním přišla Dorička až k vápenické škole. Tam Peroš naposled zavrávoral, padl do příkopu u školní zahrady jak byl široký a dlouhý a zůstal ležet. Jen zvuk, který ze sebe vydával, nasvědčoval, že přišel na silný suk, jejž nemůže přeřezat. Marně ho Dorka tahala, marně budila: „Tatko mój, stance, hybajce sa vyspac domóv, mamko nás čakajú.“

Všechno úsilí děvčete bylo marné. Peroš spal tvrdě. Když seznala, že je vše marné, usedla si celá zmrzlá vedle něho, a čekala, až se otec prospí. Pláč ji dusil a její malé srdéčko svíral bezměrný žal. Tak seděla u otce asi hodinu.

Správce školy právě dočetl knihu, vstane a jde k oknu, by vypustil tabákový kouř. Otevře okno a slyší nějaký dětský vzlykot. Co to? Kde se zde v této době bere děcko? Snad nemůže trefit domů. Není divu! Je tma, bezedná tma. Zavolá:

„Kdo to tam pláče?“

„Já!“

„Kdo já?“

„Perošova Dorka.“

„Co tam děláš?“

„Sedzím u tatka.“

„Co se jim stalo?“

„Ožrali sa v dzedzině, včiléj ležijú v kaluži, spijú, a nechcú mi stac.“

Správce školy vyšel se světlem. Budí Peroše, třese ním, chce mu pomoci na nohy. Vynakládá vše úsilí, ale Peroš padá vždy na zemi jako měch brambor a mumle: „Nězlob!“

Učitel vidí, že Peroš tak honem nevstane, a praví děvčeti: „Víš, Dorko, co? Otce zde nechej a pojď do školy na noc!“

„Já nesmím. My musíme projist domóv spolu.“

„Bože, vždyť bys zde zmrzla!“

„Nězmrznern. Až sa predrímú, povedem ich domóv.“

„Co ti nenapadá! Jak je povedeš, když se nemohou postavit ani na nohy?“

„Šak oni kedysi predse len stanú.“

„To máš též pravdu. Než vstanou, pojď se k nám na chvíli ohřát. Necháš se ho zatím trochu prospat, a až se ohřeješ, půjdeme otce zbudit, a pak ho pěkně zavedeš domů.“

„Na chvílečku teda pójdzem. Je mi už moc zima.“

Když přišli do kuchyně, táže se jí učitel: „Obědvala jsi?“

„Nie.“

„Co jsi snídala?“

„Kapustnicu.“

Učitel mrkl na ženu. Ta donesla děvčeti hrnek svařeného mléka, ukrojila kus chleba a vybídla ji k jídlu. Dorka se nedala dvakráte pobízet. Chléb s teplým mlékem v ní ve chvílečce zmizel. Paní jí přinesla ještě tři koláče. Když dojídala druhý, už se jí oči v teplé kuchyni počaly klížit. Učitel to postřehl. Věděl, že by nepřiměl děvče k spánku, proto užil malé lsti. V kuchyni stála stará pohovka.

„Poslouchej, Dorko! Na židli se ti to sedí nějak špatně. Pojď semhle, a sedni si zde na pohovku, a opři se loktem o ten vyšší konec!“

Dorka se probrala z dřímot, sedla na pohovku a opřela se. Za malou chvilku jí ujel loket, a Dorka na pohovce spala. Učitel zvedl spící Dorce opatrně nohy, vsunul je též na pohovku a pod umazané boty jí podložil měch. Na to ji zakryl pokrývkou a praví ženě: „Půjdeme též už spát.“

„A co tam ten v té příkopě?“ táže se žena.

„Co ten? No nic! Zima mu vytáhne opici. Až ním začne třepat, probudí se, napije se z kaluže a půjde domů zdráv jako fík. Toto je praobyčejný kopaničářský případ.“

„Ale až přijde domů bez děvčete, bude matka umírat hrůzou, kam se poděla Dorka,“ namítala paní.

„I co tě nemá! Ani zdání! Matce ani nenapadne, aby měla o děvče strach, nebo je šla dokonce hledat. Kopaničářské děti se, milá brachu, vyznají v tlačenici. Naši kluci by si nevěděli rady, kdyby je někde přepadla noc. Ale kopaničářské děcko je z jiného těsta. Neřekne doma ani černé ani bílé, a cestuje po Kopanicích od chalupy k chalupě. Rodičům ani nenapadne, aby svého nadějného potomka hledali, nebo se po něm večer sháněli. Tak to dělávali staří a tak to dělají i mladí. Buď tedy bez starosti, že by snad Dorčina matka, hrůzou, kam se děvče podělo, do rána zešílela.“

Když se ve škole ráno probudili, otevřel učitel okno a rozhlížel se, kde je Peroš. Jen rozjeté a rozdrápané ležisko svědčilo, že tam měl kdosi se vstáváním pernou práci. Po Perošovi ale nebylo ani památky. Dorka ještě spala. Až měla paní učitelová uvařenou snídani, zbudila ji. Dorka se zmateně ohlíží, vzpomíná si, kde byla, co potom následovalo, uvědomuje si kde je, hned se sbírá a praví:

„Já mosím honem za tatkom.“

„Tatko už jsou dávno doma,“ praví učitel.

„A kedy išli?“

„Po půlnoci.“

„A něpítali sa po mně?“

„Ne, šli bez tebe. Teď posnídáš a půjdeš též domů. Do školy odpoledne přijdi.“

„Prindzem.“

Posnídala, poděkovala a šla. Sotvaže otevřela dveře, táže se jí matka: „V které kopanici sis vypítala noclahy?“

„Já som si nikdze něpítala. Keď ležali tatko v príkope a něchceli stac, přišli učitel a trepali něma. A když sa něchceli ani na nohy postavic, tož mňa učitel vzali do školy, a učitelka mi daly mlieka, chleba aj také bielúčké koláče. Len som pojedla, zaspala som na takém jakémsi mekém lóžku. Ani noh to němalo. Ráno mňa obudzili a dali mi kafé a chleba.“

Peroš seděl za stolem a poslouchal. Před sebou měl talíř syrového zelí s cibulí. Bral z talíře rukou a jedl plnými ústy — léčil opici. Když uslyšel, že Dorka přenocovala ve škole a že ji tam dali i najísti, pocítil k učiteli ve svém srdci jakousi vděčnost. Obrátil se k ženě a povídá:

„Až pojdzeš do dziedziny, vem tam té učitelce za ten noclah a jiedlo dve vajca, aby si o nás potom němyslela, že to pítáme zadarmo.“

Dojedl, utřel si ústa rukávem, rozhlédl se ve světnici po dětech, zahrozil jim ukazováčkem pravé ruky a praví výstražně:

„Dzetiska, včiléj si lahněm. Něch sce cichúčko jak v koscele. Jak budzece kričac a mňa zbudzíce, odepněm remeň a takých vám narúbem, čo sa do vás len vleze.“

Lehl na pohrádku a spal až do poledne.