ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Teprv za čtrnácte dní po vyhlášení války naznaly Kopaničářky, že to jde do tuhého a že je opravdu zle. Nikdo na Kopanicích nevěděl, proč válka vypukla. Ostatně nevěděli to větší páni, jak to měli vědět Kopaničáři? Jeden povídal to, druhý ono, a žádný nevěděl nic. Konečně nabyla na Kopanicích vrchu pověst, že srbský „císar“ je dlužen rakouskému císaři dvacet rýnských, že mu je nechce po dobrém zaplatit, a že je tudíž rakouský císař vymáhá vojnou.

Když tedy válka trvala už třetí týden, nahrnulo se po hrubé na faru asi patnáct Kopaničářek z Vyškovce:

„Prišly sme jich na sto rázy pekunko poprosic, aby boli tak dobrí a laskaví a ohlásili v nedzelu pre samy roby obětku“ (ofěru).

„Proč pak?“ táže se farář.

„No, aby sa náš císar pán s tým srbským císarom prestal bic.“

„Tomu nerozumím.“

„Jako nie? Šetci na Kopanicách už vieme prečo ta vojna je.“

„To jsem rád, že se toho dovím, neboť dodnes nevím, proč vlastně válka vypukla.“

„Je to teda tak. Srbský císar je dlužen našemu císaru pánovi dvacac rýnských a nie a nie mu jich dac. Už ho o ně náš kelko rázy upomínal písmom, aj keď boli pohromadze, ale ten ani čuc, prý mu nění dlužen ništ. Našeho to teda dožralo a idze na něho s vojskom. Najhoršie ale je, že my roby tým trpíme najvjac. Chlapi odendú z chalupy, a potom němá ani kdo hrebíka zarazic; roba aby bola na šetko sama. My roby teda tých dvacac rýnských naskládáme pri obetce, a oni budú tak dobrí a laskaví, a pošlú jich našemu císaru pánovi na recepis, a napíšú mu ešče aj písemko, něch vie, na čo je to a od koho je to. A připíšú, keď od nás k svým peňázom prišol, něch sa s tým srbským císarom už ráz puscí a pošle nám chlapy domóv.“

Obětky nebylo, Franc Josef dvacet zlatých nedostal, proto trvala válka tak dlouho.

II

Hrdá a vždy statečná Austria mlela z posledního a brala na vojnu slepé, hluché, chromé, no zkrátka, kdo jí přišel pod ruku, každého.

Jano Plpóv na Žitkovských kopanicích — ač mu už bylo 22 let — dosud nevěděl, že je vojna. On jen věděl, že chlapi někam chodí, že domů přicházejí a zas odcházejí, že mají jiné šaty než jak mají lidé na kopanicích, a že se kdesi všichni bijí a zabíjejí. Do Bojkovic k přehlídkám s ním vždy chodívala matka, poněvadž by tam nebyl sám trefil. U sálu ho vždy strčila pod ochranu četníkovi, jenž ho už expedoval dále. Když pak po hodině nebo tak nějak Jana ze sálu vystrčili, vzala svého Janka (který vždy míval vypláznutý jazyk) a zas s ním šla pomalu na žitkovské Kopanice. Nemohla pochopit, proč se musí několikráte za rok se svým blbým synem trmácet přes dvě hodiny cesty k odvodu.

Když už tedy Austria mlela z posledního a vařila z vody, šla opět Plpena s Janem k odvodu, vstrčila ho do sálu a trpělivě čekala, až ho někdo ven vystrčí. Až Jano s vypláznutým jazykem zas vyšel, šli domů a Jano se opět věnoval svému zaměstnání, jež spočívalo v tom, že buď ležel celodenně na peci nebo pásl zrovna u chalupy kozu s kůzletem. A když je pásl, vystrčila matka občas ze dveří hlavu, aby se přesvědčila, nejsou-li koza a Jan od chalupy moc vzdáleni, aby se spolu někam nezaběhli. Pršelo-li, vyšel Janko po dešti, a dělal s chlapci zástavy. Že říkal všem dětem ty a ony mu podobně, samo sebou se rozumí.

Jano byl tedy od odvodu opět šťastně doma. Jelikož byl ušlý, lehl si na pec a spokojeně chrupal. Čert ale nechtěl toho dne nějak dobře dělat, neboť sotva přišli z Bojkovic žitkovští branci, přiběhne k Plpům policajt, je-li prý už Jano doma a proč prý před složením přísahy z Bojkovic utekl.

Nad touto zprávou spráskli u Plpů ruce:

„Čo, náš Jano, že je vojákom? Který trúba ho odviedol? Mal ten dochtor v očoch napluté lebo na…? Čo s ňom chcú na vojně robic?“

„To já neviem,“ — praví policajt. — „Já len viem, že sa mosí zajtra jistojiste dostavic k prísaze. Zajtra sa ešče odvadzá. Buďce rádzi, že němosí ist k prísaze až do Vídňa.“

Plpena zaklela a povídá: „Bóže mój, otče mój, čeho som sa to dočakala! Abych na starosc chodzila s hlúpákom k asendze. No, tož teda, keď to mosí byc, pójdzem. Už ta sakramenská vojna trvá pres štyry roky, s múdrýma to něvyhráli, tož to chcú vyhrác s hlúpakmi. Já už včiléj něviem, eli som já tak hlúpá lebo ten náš císar.“

Druhého dne šla tedy Plpena s Janem znova do Bojkovic. U dveří ho předala četníkovi s poukazem, aby ho zavedl k přísaze. Až Jano odpřísahal, odevzdal ho četník matce, ta schovala Janův odvodní lístek za ňadra a vrátili se na Kopanice.

Když měl Janko rukovat, rukovala s ním též matka do Brna. Zavedla ho ke kasárnám, stráži u vrat odevzdala lístek i s Janem a jela vlakem domů.

Za měsíc se jí po Janovi zastesklo. Ráda by byla věděla, je-li ještě živý a zdravý, či snad už leží raněný někde ve špitálu! Napekla pagáčů a hýbaj za Janem. Jakmile ji Jano ve dveřích jen zočil, skočil jako srnec a už byl u mamky:

„Ny, mamko, ny (hleďte)! Aj peniázy mám. Šetkým nám dávajú peniázy. Ny! Kelko ich mám.“

Janko vyňal ze záňadří hadru, v níž měl zamotáno pár železných dvacetníků — sviněk, a povídá: „Telko peňázy ani vy doma němáce. A ny! mamko, aj flintu mám. Chojce, já vám ju dám, vezmece si ju domóv. Já si též jednu priněsem, dám ju Frantovi Haňulákovému (šestiletému svému kamarádovi) a potom budzeme oba chodzic na zajáce.“

Za šest neděl na to dovedl nějaký pan kaprál Jana služebně z Brna až na Kopanice. Když ho matce ve zdraví odevzdával, pravil:

„Buďte ráda, že se vám vrátil se zdravými údy. Každý takového štěstí nemá.“

III

Byl první válečný rok. Jan Šišlák seděl u kamen, kouřil z dýmky, popíjel pálené a smál se odvedeným. Nestál o čest býti c. a k. vojákem. Za to jeho žena se nemohla dočkat, kdy ho odvedou. Přála si vidět muže vojákem, za první, aby ho vojna vytrestala za to, že ji často bíjával, a za druhé, aby mohla bráti — jak se na Kopanicích říkalo — „pódporu“. Konečně se dočkala, že i její muž narukoval. Když šla z Bojkovic s první podporou, zdálo se jí, že ještě nikdy v životě nepřišla tak lehko k penězům jako tentokráte. Pomyšlení, že teď bude bráti pořád podporu, ji uvedlo do velmi růžové nálady.

Když šla Bzovou, zastavila se v hospodě, a poručila si místo páleného — vína. Už toto přivádělo hostinského v nemalý údiv. Popíjela a neúnavně přemýšlela, co by si poručila dobrého k jídlu. Vzpomíná a vzpomíná, až na to konečně přišla: „Pane hospodský, němohli bysce mi predac tak ale pól pečené husy?“

Hostinský pln údivu vytřeštil oči a div ho mrtvice neranila: „Co že? Dnes, v prosinci chcete pečenou hus?“

„A čo já něsmím jesc pečené husy? Sú husy len pre pánóv jak sce vy?“

„Proč byste nesměla? Vykrmte si na Kopanicích, zabijte si ji třeba v březnu a najezte se husiny.“

„Čo sa chovajú na Kopanicách husy? V čem by sa kúpaly na tých kopcov?, ve studénkách?“

„Jedla jste už někdy pečenou hus?“

„Nějedla, preto ju chcem dnes okoštovac. Dycky len očúvám, jak je to dobré.“

„A co vám tak přišla chuť právě na pečenou husu? Nebudou se u vás bořit kamna?“

Šišláčka se nevrle utrhla a povídá: „Už sme ich mali rozbořené štyry rázy, a pátý ráz sa už něbudú búrac. Nětárajce hlúpot a upečce mi husu. Kebych za ňu mala dac aj padesác korun, tož ju dnes musím mac. Dostala som dnes prvňú pódporu, budzem ju brac včiléj furt, čo bych si teda ráz nězedla hus? Zabce hus, upečce ju, já na ňu počkám.“

„Myslíte to doopravdy, nebo jen žertujete?“

„No, na ozaj!“

„Chcete-li tedy na tu husu čekat šest hodin, dám ji zabíti a upéci.“

„Prečo bych něčakala, šak něhorí.“

„Dobře, řeknu ženě, ať ji hned zařeže. Ovšem, že si pečenou husu vezmete a celou zaplatíte.“

„To sa vie, že celú! Už len běžce a už ju zabíjajce!“

Poručeno, vykonáno. Trpělivě čekala šest hodin a popíjela víno. To jí ale stouplo brzy do hlavy, sedla na zem do kouta a spala. Víno jí dobře vytrávilo. Když vstala, cítila již i notný hlad, zasedla k huse a snědla celou půlku. Druhou polovici zavinula do ubrusu, zaplatila lehce nabytými penězi a šla uspokojena na Kopanice. Za dvě hodiny byla doma. Čtyři drobné dítky ji již netrpělivě čekaly. Přišedši domů jim pravila:

„Dnes vám něbudzem varic kapustnice ani péct kantoflí, dnes vám dám neco lepšího, čo sce ešče nějedly. Donesla som vám pečenú hus, abysce mali aspoň pamjátku jako sme sa mali dobre, keď bola válka.“

IV

Janek Pospíšův, ševcovský tovaryš z Hrozénka, chodil k přehlídkám plné tři roky. Už brali kde koho na vojnu a on se pořád vracel z Bojkovic s hanbou, což ho hrozně mrzelo. Hned jak vyšel ze školy, zavrtal se celou svou duší do indiánek a krváků, pro válečná dobrodružství jen hořel, vojna byla jeho ideálem. Před každou přehlídkou chodil s branci po dědině hore dolů, hlavu držel vzhůru, jeho oči hleděly před se ztrnule — hrdinsky do neznáma, — nepohlédl ani v pravo ani v levo a zavěšen kol krku ostatních kamarádů, zpíval až mu žíly na čele nabíhaly a seč mu hrdlo stačilo:

„Pravá noha uražená, levá ruka uťatá, pojď má milá, pojď a podívej se, jak jest vojna údatná.“ —

Ke každé prohlídce šel do Bojkovic v blahé naději, že ho tentokrát už jistě vezmou — a zas nic. Když přišel s hanbou už ale po desáté a zastavil se s ostatními branci u Vojáčků v hospodě, proklínal plukovního lékaře, poněvadž ho uznal neschopným.

Host, řezník Kokeš, kopa nabíjená, mu praví potměšile: „Buď máš Jane nějakou velikou chybu anebo se vždycky stavíš před lékaře moc křivo. Potom se nediv, že tě nemůže odvést.“

„Co, já chybu? Jakú chybu bych mal? Tak zdravého a tak rovného chlapa, jak som já, nění v dzedzině, a na Kopanicách teprú nie. A já stác krivo? Tak som stál, jak včiléj stojím pred vama, jako struna, aj patama som si pred ním pekně pluskl, keď som išol od míry a prehlídal si mňa. Ale mluvce se somárom, keď je slepý. Žebráky pozbierá a mňa puscí. To je dochtor? To je trúba.“

„A co se tak, Janku, na tu vojnu tlačíš?,“ táže se Kokeš.

„Keď nění vojny, móže byc vojákom každá stará baba. Keď je ale válka, majú brac na vojnu, co sa něbójá — hrdziny. Budzem-li já odvedený, verce, že do pól roka zrobím ,felbébla‘.“

Když šel Jano z hospody domů, popadl ho takový vztek, že — ač to bylo v listopadu — skočil do potoka a chodil po kolena ve vodě vzhůru dolů, až kdosi na tuto výstřednost Janovu matku upozornil. Matka — vdova — přispěchala, Janovi nadala a vyhnala ho z potoka.

Ten den musel býti Jano svým neúspěchem v Bojkovicích přespříliš dojat, poněvadž — jak matka ráno vyprávěla — mluvil té noci ze sna jen o vojně.

Konečně se nad ním pan plukovní lékař v červenci r. 1918 přece jen smiloval a odvedl ho. Bože, to bylo radosti! Od té chvíle až do narukování nechodil Jano jinak, než s velikou vonicí za kloboukem a každého večera ho bylo viděti mašírujícího dědinou hore dolů a slyšeti jeho oblíbenou:

„Když jsme stáli u Milána, tam nás padlo tisíce, pojď má milá, pojď a podívej se, jak tu spíme přesladce. Pravá noha uražená, levá ruka uťatá, pojď má milá, pojď a podívej se, jak jest vojna údatná.“

Janek se dožil ve zdraví i převratu a bojoval pak proti maďarským komunistům na Slovensku jako desátník. Tam byl Maďary někde jat a odvlečen do zajetí. Když byl propuštěn, dostal čtrnáctidenní dovolenou, aby prý se po tom dobrém maďarském bydle trochu zotavil.

Přišed na Hrozenkov, šel se též ukázat do hospody. Tam seděl zas „filuta“ řezník Kokeš. Dívá se zkoumavě na Janka a povídá:

„Ale udělals Janku štěstí. Nestal ses sice za půl roku feldvéblem, ale kaprálem jsi za rok přece. A jak ti to svědčí! Já být na tvém místě, do smrti bych z vojny nešel. Není lepšího života jako tam.“

„Len vás dac Maďarom pod ruky. Ci by vám povedzeli, jaká je dobrota na vojně. Keby mňa republika aj kapitánom zrobila, jakživa sa mi něodslúží, čo som za ňu v Maďarsku vytrpel.“

„Cos tak mohl vytrpět? Leda že jsi tam snědl hodně maďarské slaniny.“

„O ja, slaniny! Oni mně dávali na slaninu. Keď mňa zajali, tak mňa zbili, že by to kvóň něsnesol. Potom mňa ve špitále osm dňú moseli obracac, preto, že som sa němohl ani hýbac.“

„Šak tys dobře věděl, co hledáš na vojně za štěstí. Proto ses na ni tak tlačil. Pamatuješ si, jak jsi před tím doktorem patama pluskal?“

„Pluskal, preto že som bol hlúpý; dněs bych to nězrobil ani za ništ. Už já dobre viem, čo a jako. Len čo by už Bóh něbeský dál a já mohol ty vojanské hadry shodzic a zasadnúc na svój verpánek.“

V

Všichni c. k. okr. hejtmani byli za války politování hodní tvorové. Chtěli-li vyhověti lidu, bylo zle nahoře; chtěli-li vyhověti vyšším c. k. a zvláště c. a k. úřadům, bylo zas zle dole. C. k. okresní hejtmani nevěděli, o čí lásku se tedy ucházet. C. k. političtí úředníci museli býti jako úhořové. Hlavní jejich starostí bylo, dostat stranu bez nejmenšího rozčilení a co nejjemněji za dveře, udržovat v obvodu celého c. k. okr. hejtmanství aspoň zdánlivou spokojenost a moci se nahoře vykázati, že lid nese bez reptání všechny svízele války. Ano, to bylo umění! Takový c. k. okr. hejtman, jenž byl v té době milován vyššími úřady i lidem, byl pravou bílou vránou. Lid, byv tolikrát a tolikrát zklamán, neměl v c. k. okr. hejtmany důvěry. (C. k. hejtmani za to mnohdy ani nemohli; hrozilo se jim svrchu propuštěním.)

Tak bylo též v okrese uh.-brodském, kdež žijí Kopaničáři. Tehdejší starosta Hrozénka a Kopanic baron Tunkl z Brníčka u Zábřeha (takto obchodník smíšeným zbožím, kolomazí, petrolejem, mýdlem, kvasnicemi atd.) připadl na nádhernou myšlenku, jmenovati totiž c. k. okr. hejtmana čestným občanem Hrozénka a Kopanic. Měl-li to ze své baronské hlavy, nebo mu to někdo podal po lopatě, ví sám Bůh. Tah byl ale dobrý. Počítalo se asi takto: Až zvědí z krajinského časopisu všechny obce uh.-brodského hejtmanství, že Hrozének s Kopanicemi jmenoval c. k. okr. hejtmana čestným občanem, nebudou též chtíti zůstat pozadu, učiní totéž, a c. k. okr. hejtman bude moci nahoře poukázat, jak to krásně za jeho správy v celém c. k. okr. hejtmanství hraje. Podotknouti též dlužno, že mel baron už i jakýsi metál, jejž obdržel na návrh hejtmanův.

Zkrátka bylo to dobře narafičeno. Několik dnů před sezením, v němž měl býti c. k. okr. hejtman jmenován čestným občanem, dělal starosta Tunkl u obyvatelstva náladu. Náladu začínával vždy od žen, tož i tentokráte. Kde komu vyprávěl ve svém kramářském sklípku nebo ve svém „zámku“ (barák, jenž se tak hodí pro ponocného s tříčlennou rodinou), jak to bude pana hejtmana těšit, jak mu to udělá nahoře dobře, jak za to bude pan hejtman Kopanicím vděčným, jak jim dá mouky, masa, obilí, jak jim vyreklamuje z vojny syny a muže a jak bude nad Hrozénkem a Kopanicemi držeti od té chvíle svou mocnou ochrannou pravici.

V obecním zastupitelstvu byli ale dva učitelé. Ti zvěděli, jakou náladu pro usnesení obecního zastupitelstva starosta dělá, zaťali zuby a přemýšleli, jak tento plán zkřížit. Mluviti v sezení proti jmenování nebylo diplomatické; tak to chytili za jiný konec. Promluvili s prvním radním ze Žitkové, váženým to člověkem, nejbohatším Kopaničářem, jenž nemohl slavného barona Tunkla pro jeho pletichy nikdy ani cítit. Baron se ani nenadál, že bude zaskočen. Domníval se, že se nikdo proti návrhu neopováží ani krknout.

Sezení započalo. Napřed se odbyly různé maličkosti, a na konec se vytasil starosta se svým návrhem na jmenování c. k. okr. hejtmana čestným občanem. Jak to byl babám už před týdnem ve svém krámě a svém „zámku“ vykládal, tak i teď uváděl výhody, jež ze jmenování c. k. okr. hejtmana čestným občanem dzedzině a kopanicím vzejdou. Kopaničáři jen přikyvovali, návrh se jim hrozně zamlouval, pořád přisvědčovali: „To sa vie, to sa vie, to sa vie!“

Starý Kačin, první radní, vážně vstává a hlásí se, že promluví k návrhu. Sotvaže dostal slovo, praví:

„Čuli sme návrh pana rychtára, abysme menovali pana okr. hejtmana naším čestným občanom. Vec nění akorát tak špatná; aj sa mi veru pozdává, že je dobre, velice dobre premyšlená. Něchcem akorát povedzec, že je domluvená, a povedám teda, že je dobre premyšlená. Bolo by haňba, aby pan rychtár za nás za šetkých myslel, aj my mosíme myslec, a rovno myslec. Keď má byc někdo menován čestným občanom, tak sa už mosí vedzec, čo pro dzedzinu a pre Kopanice dobrého urobil, a na základe toho, čo urobil dobrého, čím sa o nás zaslúžil, móže byc menován naším čestným občanom. Menovat ale nekoho preto čestným občanom, aby nám ve válce dobre robil, to moji pánovja, moc a moc smrdzí. Jak sa pan hejtman dovie, prečo sme ho menovali čestným občanom, tož nám teprv ništ nědá a budze po nás tým vjac chcec. Navrhuje-li pan rychtár za čestného občana pana hejtmana, tož já navrhujem tým samým právom, abysme zrobili našemi čestnými občanmi ešče pana Trockého a pana Lenina. Viece ci dva sú pánama, velikýma pánama dnes v Rusku. Já tam mám v zajecí hneď od začátku svoje jediné dzetisko — Janíčka. A aj druzí tam majú svoje syny a roby tam majú aspoň pres sto chlapóv. Keď teda tój dnes Lenina a Trockého urobíme svými čestnými občánmi, a za ráz to tým pánom po telegrafě pošleme do Ruska, budze ich to velice těšic, a budú robic zajatcom z dzedziny aj z Kopanic dobre. Možná též, že jich aj domóv puscijú. Dyž teda hejtmana, tož aj pana Trockého a pana Lenina. Keď nie pana Lenina a pana Trockého, tož ani hejtmana a to pre tú príčinu, že šetci troja majú stejné zásluhy jak o Hrozénkov, tak o Kopanice.“

Kopaničáři se hned přidali k názorům Kačinovým a všichni volali: „Buď šetky tri lebo žádnýho!“

Rychtář vycítil, odkud vítr zafoukl, sebral honem papíry a ten tam. Druhého dne jel do Brodu podat zprávu, že špatně pochodil. Krátce na to si zavolal hejtman četnického strážmistra Kubíka, aby vyšetřil, který rechtor tuto ostudu zosnoval. Strážmistr pátral, ale nevypátral nic, protože nechtěl. Tak se stalo, že pan hejtman není dodnes kopaničářským čestným občanem.