ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zamilovaným kopaničářským poutním místem bývala Dubnica, ležící mezi Trenčínem a Ilavou. Tam chodívali Kopaničáři rok co rok. A chodili by tam jistě až dodnes, kdyby se jim tam nebyla přihodila nehoda.

Poněvadž je do Dubnice dobrých osm hodin, vydali se poutníci v měsíci září, v sobotu o osmé hodině ráno na cestu. Za stálého zpěvu jim ubývalo cesty jen což. O polednách byli v Trenčíně, poobědvali, a po jednohodinném odpočinku nastoupili další cestu k matičce dubnické. Z Trenčína už nezněly jejich hlasy tak vesele. Zvláště děti měly té chůze už právě tak dost. Staré přísloví praví, kdo prý se dal na vojnu, že musí bojovat. Tak to bylo i na pouti. Kde kdo se nutil do kroku. Vázl-li někdo, dodávali mu chuti: „Keďs vedzel, že ťa budú bolec nohy, mals ostac doma. Včiléj len hýbaj, lebo druhý ráz, kebys nás aj plačúcí prosil, něsmíš s nama do Dubnice.“

K šesté hodině večer přišli k Dubnici, a posedali si na zem. Bylo třeba si odpočinout a oddechnout, aby, až půjdou Dubnicí mohli pěti z plných hrdel; a pak museli poslat na faru dva mládence, aby jim aspoň jeden kněz s ministranty přišel naproti. Mimo to museli vyslaní mládenci vše zaříditi, až půjde kopaničářské procesí Dubnicí, aby na uvítání Kopaničářů zvonilo se všemi zvony.

Mládenci se dostavili na faru a uctivě zaklepali. Ze vnitř se ozvalo „szabat!“ (volno). S čepicemi v rukou vstoupili do světnice, kdež seděli při kartách čtyři velební páni. Vedle každého stála na stole sklenice s vínem. Mládenci spustili:

„Šetci naši pútníci aj se starším bratom vás něchajú pekně pozdravovac, že jim máce nechac, až pújdú dzedzinú, šetkými zvonami zvonic, a že jim máce ist za dzedzinu naprotivá.“

Všichni čtyři kněží se podívali tázavě jeden na druhého, chvíli mlčeli, až jeden vyhrkl:

„Basama teremtete!“ — „Odkel ste?“ tázal se druhý.

„Z Moravy, z Kopanic!“

„A kolko je vás?“

„Tak ale štyry sta.“

„Chcete ist aj k svaté zpovedi?“

„To sa vie!“

„Kolko vás tak móže byt k zpovedi?“

„Šetci.“

Po této odpovědi si ulevil zas třetí: „Basama teremtete.“ Řekl ještě něco jiného maďarsky, čemuž ale mládenci nerozuměli. Vytušili však, že nepřišli právě vhod. Nejstarší z kněží se rozkročil a ptal se:

„Písali ste sem popredku, kedy prindete a kolko vás bude?“

„To my něvieme. Eli kdo písal, budze vedzec náš starší brat.“

„Ten vie tolko, čo vy. Nič ste nepísali. Myslíte si, že do Uher možete prijit, kedy sa vám zachce, že tu kňazovia němajú inšiej roboty a len čekajú, až jim ju Kopaničári z Moravy přinesú? Je to len tak odzpovedat 400 ludí? Kolko je nás tu? Pravda len štyri. Povedzme, že jeden kňaz odzpovedá za hodinu třicet osob, a to sa už mosí ve zpovednici dobre otáčat, to teda znamená, že máme všetko nechat a ist vás dobré tri hodiny zpovedat. No nie?“

Nejmladší velebný pán měl ruce v kapsách a díval se oknem. Když uslyšel o třech hodinách, prohodil jako by pro sebe: „Basama teremtete!“

Starý pokračoval: „Povedzte pútníkúm tak, že sme len čtyrja, a kolko vás budeme moct odzpovedat, aj odzpovedáme; a čo nebudeme moct, necháme neodzpovedané. O sedmé hodine začneme.“

Mládenci šli a vše věrně vyřídili. Kopaničáře ani dost málo nedojímalo, že přišli nevhod. Jen to je mrzelo, že je chtějí nechat některé „neodzpovedané“. Sotva tedy že vcházeli do kostela, zabodávali se očima do zpovědnic. Jak je zhlédli, skokem se rozběhli a hrrr k nim. V pár vteřinách byly zpovědnice obleženy. Zadní se snažili protlačit, pracovali úsilovně lokty; než přední nepovolili. Ti co stáli u samých zpovědnic, drželi se jich křečovitě rukama, a byli odhodláni táhnouti je i za sebou, kdyby byli strženi tlačící se vlnou. Tak čekali dobrou hodinu. Konečně se v kostele objevili oni čtyři kněží. Když shlédli, jak je každá zpovědnice Kopaničáři zrovna sevřena, zakabonili se. Chtěli zasednout do svých zpovědnic, ale nešlo to jen tak lehce. Kopaničáři ne a ne jen o píď uhnout. Jeden vedle druhého měl strach, aby nezůstal „neodzpovedaný“, nemínil tedy uhnouti ani o centimetr. Po veliké námaze se kněžím podařilo přistoupit k zpovědnicím. Stáli již u samých dvířek, ale ne a ne dostati se dovnitř. Kopaničáři totiž zatarasili dvířka svými těly. Kněží se už začali zlobit, nadávat, křičet. Vyhrožovali, nepustí-li je Kopaničáři do zpovědnic, že ihned odejdou a nechají kajicníky tak. To působilo. Po tomto ponaučení bylo pozorovat, jak se kopaničářská ohrada, utvořená kol zpovědnic počíná hýbat, při čemž byly i slyšet bolestné kopaničářské vzdechy júj, júj, júúúj! Poutníci dělali kněžím průchod.

Jednomu z nich se konečně podařilo otevříti dveře a vstoupiti do zpovědnice. Sotvaže ale do ní vstoupil, zpovědnice na novo zapraštěla, zakymácela se, nahnula se na bok, a stojící ještě zpovědník narazil nosem na protější stěnu, až se mu v očích zajiskřilo. V tom okamžiku se též ze zpovědnice ozvalo hněvivé „basama teremtete“. Zpovědnice se nahýbala dále sem a tam, ale zpovědník už seděl, lépe řečeno byl sražen. Pudově sahá rukou na nos a cítí, že ji má mokrou. Vytáhne honem kapesník, přejede nos, podívá se a spatří krev. Odplivnul si a zakřikl, až se to rozléhalo kostelem: „Basama teremtete!“ Levicí se zachytl dvířek, aby v kymácející se zpovědnici neupadl, narovnal se, jak to jen bylo možno, a pravou rukou začal rozdávat facky. Nevybíral, mazal jednoho vedle druhého. Ze zpovědnice hlaholilo hromové „basama“, před zpovědnicí se ozývalo bolestné „júj, júj, júj“, a v obé se mísilo pleskání po tvářích.

V malé chvilce byla dvířka uvolněna — kajícníci před fackami uhýbali. Zpovědník otevřel volně dveře, vystoupil, a užaslí Kopaničáři viděli, jak mu teče potůčkem z nosu krev.

Ostatní tři velební páni, byvše přilákáni klnoucím spolubratrem pleskáním a množícími se výkřiky júj, přichvátali před jeho zpovědnici. Potřísněný krví ukázal opovrženě na Kopaničáře a povídá hněvivě: „Tak mňa dorjadili! Také lichvy^[3] něbudem zpovídat, basama!“

Sebral se a šel. Ti tři se podívali jeden na druhého, a nepromluvivše ani slova, šli též pryč. Za chvíli přišel kostelník a vyhnal Kopaničáře: „Takoví ludi, čo krvavijú kňazóv, možú spat aj venku.“

Po ranní mši svaté šli Kopaničáři domů bez zvonění, bez vyprovodění knězem a všichni — „neodzpovedaní“. Nadávali, že je ti maďarští kněží nechali tak, a že prý si pro facky nemuseli chodit až osm hodin cesty do Uher, těch prý může dostat v kterékoli hospodě doma. Na Dubnici nadobro zanevřeli a od té doby tam nebyli na pouti.

Nebyli několik roků vůbec nikde a počalo se jim po pouti stýskat. Kdosi jim poradil, aby šli na Provodov; co prý dovede panna Maria dubnická, dokáže prý i panna Maria provodovská. Vydali se tedy jednoho krásného dne na Provodov.

Kdykoli měli cestou přijíti do některé dědiny, posílali předem dva mládence, aby se jim, až půjdou dědinou, zvonilo. Před Přečkovicemi se jim chtělo pít. Nařídili tedy oběma mládencům, aby pro procesí obstarali aspoň dvě puténky vody a potřebné hrnky k nabírání, a vše ať prý stojí při cestě, aby se nemuseli dlouho bavit. — Stalo se dle jejich přání. Když tedy šli Přečkovicemi, zvonilo se jim, a když přicházeli na konec, stály u cesty přichystány dvě puténky vody a u každé na zemi pět porcelánových hrnků, jež venkované mívají na kávu nebo na mléko.

Přišedše k putnám, přestali zpívat a dali se do pití.

Jeden druhému a jedna druhé podávali hrnky s vodou. Byly přineseny ještě dvě putny vody. První dvě putny byly vypity hned, druhé dvě se prázdnily velmi pomalu, ač ještě ani polovice se jich nenapilo. Co to? — Jak to? Někdo zpozoroval, že pijí místo z deseti hrnků pouze už z jednoho. Žízniví volali:

„Dajce hrnky sem, ať sa móžem též napic“. Odcházející poutnice si každá utírala rukou ústa a odpovídaly: „Na, a čo němáce? Veď je tam hrnkóv dosc.“

Když se napil poslední poutník, odevzdal hrnek ženě, která žíznivé napájela. Ta hledí jako vyjevená. Místo deseti hrnků, měla teď jen jeden jediný a to ještě ten nejhorší. Rozběhne se za procesím, mává nad hlavou zbylým hrnkem a volá:

„Toto má byt deset hrnků? Kde mám ještě těch devět? Za moji dobrotu tak?“

Procesí zbožně zpívá a kráčí dále. Žena se jejich zbožností nedává mýlit, předběhne procesí a křičí, seč jí hrdlo stačí:

„To jdete na pouť? Vraťte mi mých devět hrnků, které jsem vám půjčila na vodu. Než takto chodit na pouť, to jste mohli raději zůstat doma.“

Starší bratr přestane předzpěvovat a volá do procesí:

„Pútníci, něrobce teda hlúpoty a kdo ty hrnky máce, tož je té osobe vracce! Čo si o vás svet povie? S takú haňbú predce odtel něpójdzeme. Roby, keré ty hrnky máce, zaráz je vytáhněce a dajce této osobe.“

Roby na to: „Čos to povedal, ty jakýsi somár? Roby hrnky ukradly? Čo sme zlodzejky? Somár jakýsi, chlapy prehledaj a robám daj pokoj.“

Chlapi se dopálili, třepali ve vzduchu rukama a křičeli:

„Ja, ja, hrnky kradú chlapi? Na čo by jim tiež boli? Keby to bola ovca, aby z něj mohl byc guláš, nebo liter páleného, to by už bolo niečo, ale hrnky? Len sa roby něhaňbice, vytáhnice jich z košóv a uzlóv a vracce!“

Nastal křik, div se chlapi s robami nepoprali. Starší bratr přistoupil k rozezlené cizí ženě, chytl ji za rameno, odvedl stranou a praví jí důvěrně:

„Očúvajce, vy osobo, ty hrnky sa nandú, za to vám já gavírujem. Keď to něpójdze po dobrém, pójdze to po zlém. Až pójdzem zpátky, tož sa u vás stavím a sám vám ty hrnky odevzdám. Verce, takú kázeň jim zrobím, jakú ani žádný děkan nědovede. Včiléj nás teda něchajce ist na svjatú púť, šetko budze dobré.“

Žena si dala říci a šla zpět. Starší bratr začal předzpěvovat a procesí se hnulo ku předu. Sotvaže ušli asi sto kroků, skončil a zavolal:

„Šetko halt! Šetci do kupy!“

Postavil se před ně jako generál a začal mluvit:

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! — Chtěl som vám zrobic kázeň až nad Provodovem, abysce vedzeli, čo tam idzete robic a že tam něsmíce po ničom chytnúc. Ani som němyslel, že vám budzem musec robic kázeň už tój; však vjece prečo a čo a jako. Tu ženskú sce šetci čuli. Na mú dušu, že vás odbehněm! Takú haňbu mi ešče na svece žádný nězrobil. Keď ešče boli na svece naši něbohý tatko, — daj im Pán Bóh slávu večnú — dycky nám dzetiskom riekávali: „Dzetiska, len hoře sa! Kebysce aj ništ němali, len hore sa, něch si vás svět váží.“ — A jako sce vy to urobili? Prečo sce sa v této dzedzině nědržali hore? Prečo sce té ženské ty hrnčoky vzali? Něviece, že sme v cudzém svece? Ta vám dala věru peknú česc! Šak sce od něj čuli, čo a jako. Já som ty hrnky něvzal a mám za vás, zlodzeje, trpec? S takú haňbú mám s vama isc na púť? Věru ani za ništ. Jako ty hrnčoky zaráz nevrácíce, na mú dušu uvidzíce, čo umím. Němám sebú moc peňázy, len dva rýnské. Ale prisám Bohu, pójdzem odtel zaráz do Brodu do kláštera k bielým kňazom a celé ty dva rýnské dám na čiernú omšu svjatú za ty, čo ty hrnčoky pokradli. Keď mňa a celú našu procesiju pripravili ve svece o česc, něch do roka a dňa pomrú. Jako je mi Jura, toto ozaj, na mú dušu zrobím.“

Po těchto slovech, z nichž poslední chraplavým hlasem z hrdla vyrazil, udeřil o zem beranicí, vytřeštil oči a se zdviženýma rukama stál pln svatého rozhořčení. Po chvíli pokračoval:

„Na mú dušu, dám a dám na tú čiernú omšu. Napred ale poviem, čo a jako. Vidíce tój v tom húščú tu vysokú brezu? Dobre sa na ňu šetci pozrice, ale dobre! Včiléj sa pohneme a pójdzem odtel dál. Hýbajce!“

Procesí se hnulo. Když postoupilo sto až dvě stě kroků, zavelel: „Halt! šetko stác!“

Šel až na konec procesí a volal:

„Včiléj vás budzeme púščac jednoho po druhém na to místo k tomu húščú. Každý vleze až k té brezi, obrací sa, pójdze zas sem a postaví sa zrovna za kříž. Žádný něbudze vedzec, čo kdo u té breze robí, protože do toho húšča k té brezi není odtel vidzec. Až sa tam šetci odbavijú a urobijú, čo tam majú urobic, potom sa tam pójdzem pozrec já. To vám ale povedám, něch sú pod tú brezú šetky ty hrnky. Jako tam něbudú, na mú dušu vás odbehněm a pójdzem rovnú do Brodu. Šak už vjece prečo.“

Nemilá zpověď začala. Starší bratr pouštěl do houštiny tak asi po půl minutě jednoho po druhém k bříze. Když už poslední poutník stál opět v řadě, šel k bříze sám. Po chvíli vylezl, nesa v rukou devět hrnků. Na aleji se obrátil, poutníkům zahrozil a zavolal:

„Věru máce čas, že sce jich sem v porjádku složili. Čekajce mňa tój, než jich té osobě vrácím.“

Vytáhl odněkud z kapsy motouz, provlékl jím všechna ouška a šel do dědiny. Zaklepal, pozdravil a praví ženě: „Nězlobce sa, něsem vám tój ty hrnčoky. My staří pútníci za to němóžem, co sa stanulo. Jako som vzal dzecka na execírku, jedno po druhém vytahovalo hrnčoky. Ony to už majú vjéce v krvi. — Každý dostal pohlavek, až sa prehodzil. Abysce teda nemysleli, že sme to my velicí. Šetci naši ludzja držíja na česc, ale za dzetiska němóžem. Za poščání hrnčokóv vám ešče ráz ďakujem. Keď pójdzeme domov, žádnému z procesije hrnkóv něpoščávajce, ani starým nie, keby vás aj prosili, abych sa zas němosel dožierac. No, mosím už isc. Tož teda s Bohom.“

Když přišel k průvodu, zahrozil pravicí:

„Ešče ráz! Myslíce, že idzece do Slavičína lebo do Brodu na jarmak? Něch v Provodove žádný na ništ ani něchytne. Už sce si to odbavili tady. Pamatujce si, že sme na svjaté púci.“

Po přestávce asi dvouhodinové hnulo se procesí opět. Vody už nikde nepili, aniž co kupovali, proto se dostali bez překážky až na Provodov.

Sotvaže došli na Provodov, šly dáti dvě pútnice do sakristie na modlení. Při té příležitosti se jedna z nich otázala kostelníka:

„Prosím vás, pantáto, němáce tój volajaký starý paškál?“ (velikonoční svíci).

Kostelník vyvalil oči, proč se zajímá Kopaničářka právě na Provodove o paškál. Táže se:

„Proč se ptáte?“

„No kebysce mali, prosila bych vás o kúščok. Viece, keď je kráva nějak chorá a nakadzí sa paškálom, zaráz je jéj dobre.“

Mastný kostelník pochopil hned situaci a povídá:

„Máme zde paškál, máme, ale je už moc starý a aspoň desetkrát svěcený. Už není ani pohromadě. Jsou z něho jen kousky.“

„Keď je tolko rázy svecený, tak mi tech kúščkóv dajce za dve šestky.“

„A mně za tri,“ praví druhá.

Za chvíli byla plná sakristie Kopaničářek a každá kupovala za šestku nebo za dvě paškálu. Kostelník vyškraboval kdejaké opalky, kdejaké zbytky svíček a nebylo ženy, která by byla šla domů bez paškálu.

Na Provodově se jim vedlo lépe než v Dubnici. Zpovídalo se celou noc, takže nikdo nešel domů „neodzpovedaný“.

Po ranní mši svaté se vydali na zpáteční pochod. Kramáři, kteří prodávali obrázky a růžence, po jejich odchodu sice naříkali, že málo utržili a že jim chybí mnoho obrázků a růženců a vytýkali si, že nedávali při prodeji lepší pozor.

Na zpáteční cestě se jim nepřihodilo nic zvláštního až na to, že když šli Přečkovicemi, vyskočil jim do cesty jakýsi kluk, zapískal na prsty až v uších zaléhalo a pak křičel:

„Chlapci, honem se pojďte podívat, to je to procesí, co ty hrnky krade.“ — Kluci hned běželi, až se jim hlavy třásly. Starší bratr vyletěl rozzuřen ze středu procesí, zahrozil chlapcům čaganem a křikl:

„Čo hledíce jak celence? (telata). Mám isc do školy a požalovac to na vás učitelovi?“

Přišli do Luhačovic; tam byl odpočinek. Posedali kolem stolů, rozvázali uzly, pozotvírali kabely a každý se dal do jídla. Mnozí si poručili i pivo. — Třetího dne dostal farář účet, aby prý zaplatil 18 sklenic, které s odchodem jeho farníků-poutníků zmizely.

Farář se o tom svým farníkům ani nezmínil a čekal, až se namane příhodná chvíle. Na druhý rok chtěli jíti Kopaničáři opět na pouť. Žádali ho, aby s nimi šel buď on nebo kaplan a aby ohlásil pouť s kazatelny. Tož jim ji oznámil. Po odbytém kázání si odkašlal a praví:

„Tento týden mě žádalo více farníkú, abych oznámil, že se půjde příští sobotu na pouť na Provodov. Bylo též vysloveno přání, abych šel s procesím buď já nebo pan kaplan. Pravím vám, že ani já, ani pan kaplan s vámi na pouť nikam nepůjdeme. Chcete-li jíti na pouť, neopovažujte se vzíti sebou z kostela kříž. Na krádež se nikdy nechodívá s křížem, nýbrž v noci a bez kříže. Vy víte, jakou ostudu jste měli loni na pouti s hrnky a já vím, jaké hanby jsem se na vás dožil, když mě hostinský z Luhačovic, tři dni po vaší pouti, upomínal o zaplacení 18 sklenic, které mu při vašem odchodu zmizely. Než taková pouť, raději nic. Když chcete, běžte bez kříže, kříže z kostela vám rozhodně nepůjčím.“

Kopaničáři sklonili hlavy a tiše řekli:

„Pán Bóh zaplac za slovo božie.“