ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na kopci, zvaném „Vraní noha“, na samém vršku u cesty na mezi, sedí starý Fojtáš. Sedí s hlavou hluboko skloněnou, takže se brada dotýká až prsou. Klobouk má nedbale pohozen po pravé straně. S dlouhými jeho vlasy, jindy pečlivě načesanými, na poutec rozčísnutými a pěkně za ušima splývajícími, si dnes pohrává laškující větřík, takže mu poletují kol celé tváře a jen částečně zakrývají uši. Chvílemi jako by se probíral ze svého ztrnutí, zvedá hlavu, pohlédne k žítkovským Kopanicím, pak ji zas hluboko sklání, upírá ztrnule svůj zrak na jakýsi papír v ruce a zavzdychá:

„Ja, ja, to sme sa dožili pěkného porjádku. Kdo nám čo bral? Bolo nám zle? Kebych tak mohol, jako němóžem, povedzel bych tým pánom, jako viem strielac. Chlieba jem nědávajú, len prý repu a ani té nie do vóle. Je mój Ondryš kráva nebo vól, aby jedol repu? Šetky postrielac, čo tu vojnu vymysleli. Ej, daj mi bóže len ráz tu milosc, čo bych len jedným okom uzrel toho lumpa, čo tu vojnu začal, a kerý tam mojho Ondryša tak trápí. Něch by mňa treba zaráz povesili, to hovjado bych zastrelil.“

Starý Fojtáš zvedl hlavu, zaťal pravici, v očích mu zajiskřilo bezmocným žárem — zahrozil do neznáma.

„Na koho se Fojtáši tak chystáte, snad ne na divočáky?“ (divoké vepře).

„Ach, pěkně ich vítám, pane učitel, očúvali sce mňa? Klnem kaje chodzím a klněm nariekajúcí. Tój si přečtú písmo od mójho jediného děcka. Len si prečítajú, aby vedzeli, ako sa má na vojně. A prečítajú to, prosím ich pekúnko, aj mně. Já něviem čítac. Je to smutné, čo píše, ale predca to rád čujem, veď je to písmo od mójho děcka, kerý som tak opatroval, jako oko v hlave. Keď sa mi to písmo předčítá, dycky plačem a potom sa mi ulahčí. Mám strašnú tiažobu na svojom srdcu. Možná, že ju ani něprežíjem. Tož teda čtú!“

Mój pěkný, drahý tatko!

Mám sa na vojně velice zle. Tak zle, že vám to němóžem ani vypovedzec. Hladu mám, že sotva nohama plancem. O chlebe sa mi len sníjá. Na miaso něsmím ani myslec. Krmijú nás repú, mrkvú, ba aj zacelinú. A ani té repy němáme do vóle. Keď ostaněme stác, podpieráme sa, abysme něpopadali. Oficíri majú šetko, aj troje miaso, a my padáme hladom. Kebych sa mohol len ráz priist domóv najesc kapustnice a pagáčóv. Píšece mi dycky, že mi posíláce jiedlo. Čo mi to pomóže, keď od vás ništ nědostaněm. Kebych vedzel, kerá potvora mi to kradze, veru bych ju zastrelil jak dzivočiáka. Jako ode mňa nědostaněce dlúho písmo, móžece byc isti, že som zastrelený, lebo že som umrel hladom. Pozdravujem vás, mój drahý, pekný tatko aj s mú vernú malženkú a s mojóm chlapečkom.

Váš syn Ondrej.

Učitel dočetl a vrací Fojtášovi synův dopis. Ten má oči zalité úplně slzami. Trvá hodnou chvíli, než dopis nahmatá. Vsune ho do kapsy, stírá tvrdou dlaní slzy a vece:

„Ej, vedzec já, kdo mu tak zle robí! Nabil bych svú flintu sekaným olovom a išol bych ho odstrelic jako dzivočiáka. Žádné svedomie bych si z toho něrobil, veru na mú hriešnú dušu, že nie. Pres štyrycet rokóv strielám po horách dzivočiáky, moc som ich zmárnil, ale na teho dzivočiáka o dvúch nohách bych si dobre namíril.“

A starý Fojtáš se pracně zvedl, poděkoval za přečtení a ubíral se dlouhým lesem na vrch, „Kykulu,“ kdež bydlel. Ještě hodnou chvíli po rozloučení se obou, doléhalo k sluchu učitelově: „Bože mój, otče mój na něbesoch, čos to poslal na mňa za velké trápenie.“

I učitel byl dojat. Vždyť znal starého i mladého Fojtáše plných deset let. Znal je oba jako náruživé a odvážlivé pytláky, kteří si byli více kamarády než rodinou. Žádný z nich neublížil ani kuřeti, jen divočáci ve slovenských horách Machnáči, Mladinovci, Holém vrchu, Ostrém vrchu, u Sokolího kamene a v Chabové, by byli mohli mnoho vyprávět o jejich pohotovosti a neohroženosti. Oba Fojtášové byli vlastně skoro stále v těch hlubokých lesích, rozkládajících se na hranici moravsko-slovenské. Ve dne slídili po stopách divočáků, večer a v noci na ně čekávali. Oba si byli zavázáni velikým díkem, vždyť život obou visel kdysi na niti. Oba se zachránili — jeden druhého obránil.

Starý brával Ondryše na pytláčku již jako školáka. Kdysi ve dne stopovali a jeden od druhého byl vzdálen tak asi osmdesát kroků. Ondryš zahlédne v křoví cosi se hemžit, postoupí pár kroků a spatří šest prasátek. Ležela pěkně vedle sebe jako válečky.

„Tatko, tatuško,“ zakřičí, „tój sú mladé, chojce sa pozrec. A je jich šesc.“

Než ho starý mohl zakřiknout, aby se jich nedotýkal, už měl Ondryš jedno v rukou. Divočáček začal kvičet. Starý Fojtáš křikl: „Pusť ho a hybaj sem!“, ale už bylo pozdě. Nedaleko v houští zachrochtala bachyně, houští zapraštělo.

Otec dlouho neuvažoval a skokem běžel k hnízdu. Než by snad dvacet napočítal, srazili se u hnízda Fojtáš a rozkacená bachyně, spějící na obranu svým mláďatům. Fojtáš jen zařval: „Ondryš za mňa!“, a už stáli proti sobě dva úhlavní nepřátelé. Fojtášovi se sekyra nad jeho střapatou hlavou jen mihla, lesem se rozlehlo bolestné zakvičení a bachyně s podťatou přední nohou klesala k zemi. Na to rychle dvě rány do čela a bylo slyšet jen chrapot zhasínajícího zvířecího života.

Fojtáš se otočí, hledí pln lásky na třesoucího se ještě Ondryše, a stíraje si s čela smrtelné krůpěje potu, vece:

„Vidziš, mój Ondryško, spozdic sa len o dva kroky, už tvá duša lecela k nebu. Toto něrob jakživ. Kebys kedy prišol na mladé, ani sa jich nědrbaj, stará není nikdá daleko. Ta brání svoje dzeci tak, jako já včiléj tebja. Dnes som vyhrál já. Je mi jéj lúto, že musela zhynúc pre svoje dcezi, ale čo bolo robic?“

V noci Ondryš blouznil. S pece doléhalo k uším otcovým uděšené volání:

„Tatko mój, tatko mój, mój!“

„Čo je,“ volá starý z pohrádky.

„Ach júj, júj, sníjalo sa mi, jako mna chce dzivočiák rozdrapic.“

„Ništ se mój něboj, ten je už dobré opatrený. Zajtra z něho dostaneš kus jak tvoja hlava. Včiléj, mój pěkný, len spi a němátaj.“

Od té doby minulo šest let. Oba Fojtášové byli na čekané v hlubokém lesním údolí pod Machnáčem. Stáli jeden od druhého asi na šedesát kroků. V houštině zapraští. Oba vědí, že divočáci už jdou, nasadí tedy pušky v líc. Starý pozoruje, že to praští zrovna za ním. Bojí se hnouti, je ticho jako pěna, by jich nerozplašil. Jak rád by se otočil a pohlédl, kolik jich asi je. Než nesmí, ať se děje co děje. Pustí je před sebe a pak to půjde. Zrovna mezi oběma Fojtáši vychází kanec s bachyní. Jdou skoro vedle sebe. Vylézají z houštiny tak asi tři kroky po pravé straně starého Fojtáše. Mladý nemůže střílet, aby nepostřelil starého. Starý je pouští úmyslně před sebe, aby měl lepší výstřel. Oba divočáci se asi po dvaceti krocích zastaví a rozhlížejí se. Teď nebo nikdy, myslí si starý. Rána, vypálená z jeho pušky, třeskne, hučí údolím, bachyně zařve a klesá. Starý vypaluje druhou ránu na kance, ta však selhává. Kanec zočí starého, rozevře tlamu, zacvaká svými hroznými tesáky, rozvztekleně zachrochtá a letí s rozevřenou tlamou na starého Fojtáše, pomstit své mrtvé družky. Starému nezbývá času, by nabil znovu svou pušku a křikne v smrtelných úzkostech: „Retááá!“ (pomoc).

V tom zahučí údolím opět rána a zrovna před nohama starého Fojtáše klesá kanec k zemi s prostřelenou hlavou. S pravé strany přiletí skokem Ondryš s puškou v ruce.

„A čo sce, mój tatko, nědali druhú ranu? Myslel som, že aj tohoto druhého strelíce. Držel som furt v lícu, ale nechtěl som strielac, abych vás treba něpostriekol. Jako sce ale zakričali na retu, už som zbadal, že je zle a povedal som si: „Je to už jedno, majú-li zhynúc kančími zubámi, nebo mojom sekaným olovom. Něch je už, jak dá Panbíčko, a švacil som ho po hlave.“

Starý, pod nimž se ještě nohy chvěly, oddechl si a povídá synovi:

„Bóh něbeský ci zaplac, mój zlatý, pekný Ondryško, žes mňa tú potvorú tój něnechal roztrhac. Ani som si nikdá němyslel, že sa mi tak pekně vydaríš a mi jednúc zplacíš, čos mi bol z Chabové dlužen. Šak vieš, jako ťa tam mala ta u tých mladých rozškubac.“

Od té chvíle byl starý svému šestnáctiletému Ondryšovi více kamarádem než otcem. Jeden bez druhého nešel ani do lesa, ani do dědiny, ani do města. Když starému Fojtášovi zemřela žena, přilnul k Ondryšovi ještě více. Syn se mu stal nepostrádatelným, nenahraditelným. A když se Ondryš oženil, bylo by bývalo těžko říci, lnul-li více k otci, nebo k své ženě.

Když vypukla válka, byl Ondryš odveden a musel na vojnu. Mnoho snášel, mnoho trpěl. Jak trpěl, to sděloval otci v dopise, s nímž teď starý Fojtáš chodil a nad nímž stále plakal. Veděl-li o kom, že umí čísti, hned ho žádal, aby mu přečetl poslední Ondryšův dopis. Tak s tím dopisem chodil celý měsíc. Nebylo snad už na Kopanicích člověka, jenž by nebyl věděl o Ondryšově dopise. Lidé si na Kopanicích začali vyprávět, že starý Fojtáš začíná mluvic ve spust sveta — to jest, že se mate.

Jednou ráno vstane jeho snacha a diví se, že je tchán už z domu pryč. Kam asi šel? Pohlédne za trám a vidí, že jedna puška schází. Snad nešli na pytláčku, dyť přece Ondryš není doma, a co Ondryš odešel na vojnu, ani se pušky nedotkli.

Vzala puténku a šla pro vodu k studánce, že napojí dobytek. Na sadě, blízko studánky, pod starým dubem ležel starý Fojtáš s prostřelenou hlavou. Vedle ležela jeho dlouholetá věrná družka — stará puška.

Odvezli ho s puškou do umrlčí komory. Po vykonané pitvě vzal obvodní lékař pušku a vložil ji mrtvému do rakve se slovy: „Dáme mu ji, vždyť s ní byl jako srostlý.“ Hrobaři hned rakev zatloukli, odnesli k vykopanému hrobu a pohřbili.

Následujícího rána byl Fojtášův hrob vykopán a sňaté víko s rakve leželo na povrchu. Někdo totiž v noci okradl Fojtáše o pušku, aby měl v životě — štěstí.