ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Joža Kačák byl nejvyšším pánem na vyškovských kopanicích, ježto jeho chalupa stála až na samém temenu hory Kykuly, 748 m vysoké. Kačák míval z první ruky ranní paprsky sluneční, z první ruky déšť, sníh, vítr, a jednou měl i tu nehodu, že dostal z první ruky toho oného t. j. — blesk.

Kdysi v červnu se rozzuřila veliká bouře; dvě černá mračna stála proti sobě. Jedno stálo nad zmíněnou již vyškoveckou Kykulou, druhé nad žítkovskou horou, Lukovem, 738 metrů vysokou. Mezi oběma mraky se blesky jen mihaly; šlo to dobrou hodinu pořád ráz na ráz. V dědině Hrozénku, jež leží v údolí, právě mezi Kykulou a Lukovem, se jen vše chvělo a hrůzou třáslo. Hrozénčané mysleli, že už začíná soudný den. Zažehovali hromničky, stříkali do komínů svěcenou tříkrálovou vodu, do níž namáčeli bahňatky (svěcené kočičky), pálili je na ohništích, oheň postřikovali svěcenou vodou, modlili se, ale žádná pomoc; bouře zuřila a jen zuřila. Ve mnohých chlévech poodtrhoval se dobytek a pobíhal uděšeně buď po chlévě nebo po dvoře.

Konečně po dobré hodině bouře polevovala, tišila se, oba mraky jako by nad Kykulou byly splynuty. V mracích to dunivě hučelo, děsná válka přírody aspoň na oko skončena. Kde kdo, jak v dědině, tak na kopanicích si oddechl. Než v tom nad Kykulou nová ohlušující rána, po níž se dunění ozývalo už jen ze Slovenska. Bouře se přenesla z Moravy do Uher a postupovala k Melčickému vrchu, k Barině a přes povážské údolí k vrchu Inovci na jih od Trenčína.

Při posledním zarachocení na Moravě se otřásla celá Kykula. V Kačákově kopanici, kdež právě klečeli všichni na prostředku světnice a se modlili, dožili se nemilé návštěvy. Jen se zablýsklo — a Kačák se skácel. V tomže okamžiku ležely též na zemi všechny obrázky, jež visely na stěně. Děti vzřkly a přiskočily k matce. Ta chopí celá ulekaná muže, a třepe ním:

„Ale, Jožo, čo to robíš? Veď sa preca pamatuj!“

V tom uslyší, že na povale (na půdě) vše praští.

„Dzeci, horíme, honem šetci ven!“

Chytne muže za nohy a táhne ho vší silou přes prah před kopanici. Vytáhne ho přede dveře a vidí, že celá dochová střecha stojí v jednom plameni. Žena pustí muže s výkřikem: „Ježíš, Marja, naše krávy!“ — a letí zrovna do chléva. Jedna kráva je odtržená a běhá zmateně po chlévě, druhá stojí přikrčena v koutě a chvěje se jako osykový list. Uvázanou odvázala, a obě vyhnala ven. Na to dvakrát nebo třikrát vběhla do izby. Nevěděla ve zmatku, co by měla honem vynésti a vynesla jen jakési šaty. Na záchranu hořící chalupy nebylo ani pomyšlení. Byla celá ze dřeva. Ježto mohla střecha každou chvíli sletět, musela muže od chalupy trochu odtáhnout. Popadne ho tedy opět za nohy a vleče s kopce dolů, nehledíc na překážky.

Jožova hlava přišla patrně na nějaký kořen, takže procitl z omráčení.

„Čo to robíš? Veď mi hlavu roztrepeš!“

Žena zastaví:

„No chvála Pánu Bohu! Pozri sa, horíme.“

Joža si protírá oči, ohlíží se; žena a plačící děti sto u něho. Gazda se probere a první, nač se táže, je: „Vyhnalas statky?“ (dobytek).

„Ano!“

„Tož je dobre!“

Ohlédne se k dohořívající chalupě a praví:

„Škoda mojéj haleny. Kebych bol vedzel, čo budze, bol bych si ju hodzil na sebja.“

Přišel soused Juřák, postaví se u Kačáka, sepne ruce a lituje ho:

„Chudáku! To je neščescie! A čo sa ci stanulo, že si taký bledý?“

Kačáčka odpovídá za muže:

„Ja, čo sa mu stanulo! Klačíme šetci v prostred izby a modlíme sa. Naráz svrchu bác a fík čosi oknom do ňutra. Eli to bol ten oný (ďábel), lebo čo, to ci němóžem povedzec. Oblecel izbu kolem do kola, pozhadzoval nám šetky obrázky, a fúk dverma ven. Joža leží bez sebja, dzeciska kričijú, a já som nevedzela, koho mám napred retovac (chránit). Nad hlavú nám už šetko praskotalo. Dzeciska som teda vyhnala ven, Jožu vyvliekla pred kopanku za nohy, puscila ho a bežela vyhnac statky. Až boly venku, vlecela som pre háby do ňutra dva lebo tri rázy, a potom už bol koniec.“

„Nění si od toho oného popálený?“ táže se soused.

„To nie, len v hlave mi ešče drnčí. Najspěš boli ci oni dvoja; jeden studený a druhý horký. Ten studený vlecel oknom a ten horký nám flačil do strechy a zapálil ju. Pravda shorelo nám v izbe šetko. Ešče dobre, že sú statky vyhnaté. Keď ty sú, zas si pomóžem.“

Druhého dne se dostavilo ke Kačákové kopanici mnoho Kopaničářů. Jedni přišlí se sekerami a pilami, druzí přijeli s povozy. Hned se dali do práce. Poráželi v lese stromy, otesávali je a vozili ke spáleništi. Neuplynul ani celý týden a Kačák měl pěknou, novou, prostrannou chalupu hotovou. Stála ho poměrně velmi málo. Na penězích nevyplatil nic — jen pálené musel zaplatit. A toho se v době stavby vypilo 125 litrů.

Když už sedel Kačák i s rodinou v nové chalupě, pravil dětem:

„To si, dzeciska, dobre, ale dobre pamatujce; keď horí, něchac šetko horac a první bežec ochránic statky. Keď sú statky ochráněné, už je dobre. Potom teprú sa človek móže obzierac, čo by z izby vyněsol. A keď aj ništ nevyněse, jako treba včiléj my, zas jakosi budze, len keď sú statky v porjádku. Po ohňu sa predá jedna kráva lebo jalovica a kúpí sa páleného. Keď je pálené, prindú šetci z Kopanic a budujú novú chalupu, za pálené by sa až potrhali. Jak ale takový chudák němá na pálené a němóže dac chlapom pri práci vypic, nikdo sa naňho ani něozre. Aby potom robil chalupu rok sám a spával s dzeciskami pod mesiáčkom.“