ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V bojkovské palírně sedí 74letý vdovec, Ondryš Káčer, a popíjí pálené. Je v celé hospodě sám, nemá si s kým ani promluvit, sedí tedy zamračen a ani to pálené mu jaksi nechutná. Jak lépe by se mu ta „povládaná“ (aby nabyl vlády = síly k zpáteční cestě na Kopanice) pila, kdyby tu byl aspoň jeden člověk z Kopanic, s nímž by si mohl dle chuti pohovořit. Je mu smutno. Před měsícem pohřbil ženu, svou věrnou družku. Káčer po chvíli pije a přemýšlí o své opuštěnosti.

Po půl hodině vchází do hospody mladá Kopaničářka, zasedá ke stolu a poroučí si čtvrťák páleného. Ulévá si do pohárku a spokojeně pije. Může jí býti asi 25 let. Káčer jí nezná; to však nevadí, aby si k ní nepřisedl a s ní se nepozhováral. Bere svůj čtvrťák i s pohárkem, přisedá k ní a načíná hovor:

„Už som tój pól hodziny sám, žiadný sem něprišol, a preto mi ani to pálené něšmakovalo. Som veru rád, že tój vidzím někoho z Kopanic a tož si prisadněm. Čí si ty, že som ťa ešče nikdá něvidzel?“

„Už sce mňa, veru, spiaš vidzeli, len že sme sa spolu ešče nězhovárali. Som Smržákova Dora ze Žítkové a vy sce stryko Káčeróv z Vyškovca, pravda?“

„To som, veru. Jako sa menuje tvój malžen? Toho už budzem spiaš znac.“ (Každý Kopaničář má aspoň jedno přezvisko; tázal se tedy po přezvisku.)

Dora se usmála a povídá: „Ach, mój malžen! Mala bych ho veru mac, ale němám, — som prespanka.“

„A dzieca máš?“

„Umrelo mi.“

„Tož to si jako já. Já som zas mal ženu a pred mesiacem mi umrela na zápal. Dzetzisk sme němali, tož som tiež sám. — Doma sám, na polu sám, v hospodze sám, všaje sám, ani sa němám s kým poshovárac. Se své strany němám ani brata ani sestry. Tak som ostal, jako vrána na úhore.“

„A kdo vám popravuje lichvu a robí na polu?, veď predsa máce kopanicu.“

„Veru, mám na 40 mír kopanku, peknú, čistú, aj lichvy mám osem kúskóv. Ale čo to šetko pomóže, keď som len sám a němóžem to obrobic. Švagrová Kapustňáčka, sestra po mojej nebohé, má šesc velkých dzecisk, tož mi někedy dva pošle, aby mi pomohli niečo robic a lichvu popravic; Jano má dvacac, Marina triadvacac rokóv a ci mi teda pomáhajú. Ale něch Pánbičko pred takú pomocú každého chrání! Na noc mňa oba odbehnú a keby na mňa v noci prišli zlodzeji, lebo sa mi niečo stanulo, mosel bych tam zahynúc. Ach júj, mám to včiléj ozaj smutný život. Ta robota mňa zmáhá a němám se s kým ani pozhovárac.“

Dora se na stařečka dlouze podívala a povídá: „Buďa vama, bych sa oženil a bylo by zaráz po starosci.“

„Ja, moja, oženic sa, oženic, to sa ci povie. Kebych už ňemal na chrbce 74 rokóv! A potom, čo by rekli Kapustňákovja? Majú tých dzetzisk plnú chalupu a čakajú až zavrem oči, že dostanú celý mój pekný majetok. Veď len preto mi chodzijú pomáhac. Něbyc mojho majetku, ani by sa na mňa něozreli.“

„Čo vám po nich? — Já byc vama, zaráz bych tomu zrobila koněc, něch jédem (zlostí) treba puknú.“

„To nění, moja, len tak. Čo by povedzel svet? — Každý by rekol, že na starosc blázním.“

„Čo vám po luďoch? Kdo vám čo dá? Já bych sa nikdá něpítala, čo povie svet. Pozrice sa treba na mňa. Aj mňa svet po Kopanicách roztriepá, že som taká a taká, že som prespanka a ništ si z teho něrobím. Móžem za to, že som sa prespala? Pred dvúma rokma som sa mala vydávac. Už som mala s Frantú Bučákovým aj ohlášky. Povedala som si, že som už jeho a keď chcel, išla som k nim na výminku. Za devjac dňú mňa vyhnal, že prý sa k sobe něšikujem. Na té výmince mňa ale pekně prespal a potom si vzal druhú. Uláhlo sa mi dzieča, ale brzo mi umrelo. Aj já som teda sama, bývám len u sestry a něnariekám. Něch si o mně ludzia vyprávajú, čo chcú. Móžem za to, že mi bol něverný? Kebych něbola mala teho báběte, bola bych sa aj lahko druhý ráz vydala, veď viem dobre robic. Ale to něščaslivé babia mi pokazilo na svece šetko sčescie. Mám len telko, čo si vyrobím a predsa něbedákám. Vy máce pekný majetok a nariekali bysce?“

Tak si stěžovali jeden druhému celé dvě hodiny a popíjeli. Bylo už k polednu a oba se chystali domů. Strýc vytáhl stovku a chtěl útratu za oba zaplatit. Dora napřáhla ruku a praví: „To je škoda placic rýnský zrovna stovkú. Stovku skovajce, já zaplacím drobnýma aj za vás a tu zlatku mi dáce až prindzem na Vyškovec.“

„A kedy prindzeš?“

„No hádám, zajtra lebo pozajtraku. Cetka Slepičákovi sú má „krstná“, už som ich dávno něvidzela, tož sa na ně mosím ráz pozrec.“

Zaplatila za oba. Pak se zdvihli a šli spolu domů. Když přišli na vrch Řepové, odkudž se měli dáti každý jiným směrem, praví strýc:

„Keď budzeš zajtra u kmotrenky, tož si teda prindzi pre tu zlatku.“

„Prindzem, strýko, prindzem a Pánbíčko vás opatruj než prindzem.“

Když se příštího dne dostavila ke Káčerovi, praví jí tento: „Tu stovku mám ešče celú, ale vydrápal som kdesi predsa zlatku; tu ci ale včilej němóžem dac preto, že bysme tój moseli oba sedzec se suchú hubú. Vieš ty, moja, čo? Vem hen tu sklienku, tój máš tu zlatku a bež za ňu kúpic ke Kocúrovi na Dolinu páleného. Pekně sa pri ňom pozhováráme a pre tu zlatku si možeš priisc druhý ráz.“

Dora se jen usmála, vzala zlatku, láhev a šla. Za hodinu byla zpět. Postavila láhev s páleným na stůl, chopila se metly a vymetla izbu, jež nebyla vymetena snad od smrti nebožky. Když to vykonala, sedla ke stolu, zhovárala se se strýcem a svorně s ním pila.

Po chvíli praví: „Keď som už vymetla izbu, mala bych očesat trochu aj lichvu.“

Otevřela jen dveře od jizby a už byla ve chléve. (Jizba s chlévem mívají někde společné dveře, takže kdo vchází do chalupy, musi napřed do chléva a potom do jizby. Jsou to nejstarší kopanické chalupy.) Vzala kartáč a hřebelec a očistila dobytek. Pak se spolu ještě pozhovárali, dopili pálené a Dora šla na Žítkovou s ujištěním, že si pro zlatku přijde zítra. Příštího dne přišla tedy pro zlatku opět. Strýc byl rád, že se s ní může zas pozhovárat. A poněvadž se to zhovárá nejlépe při páleném, poslal ji opět ke Kocúrovi s láhví. Tentokrát mu spravila halenu, přišivši na rameno notnou záplatu. Pobyla u strýce až do večera, obhlédala v chalupě kdejaký kout a nemohla se ani vynachválit, jak krásný mají strýc majetek. Když ještě byla očesala dobytek, a chystala se domů, ptali se jí strýc, chce-li tu zlatku dnes, nebo až podruhé. Odpověděla:

„Umíráce, že už chcece placic? Len nechajce tak. Prindzem-li sem zajtra, teprú mi ju, budzece-li chcec, móžece dac.“

Když přišla k strýcovi následujícího dne, hnal ji opět ke Kocúrovi pro pálené. Až přišla zpět, pozašívala vdovci košili, namlela na mlýnci mouky, napekla pagáčů a očesala lichvu. Tentokráte se tam střetla s Marinú Kapustňákovú. Marina s ní vyměnila několik hodně zaostřených vět, ale jinak se nic horšího nestalo. Na noc nešla Dora tentokráte domů, nýbrž ke kmotřence Slepičákové. Slepičáčka byla všemi mastmi mazaná vdova; v zimě bývala v sušírně a v létě chodila na majery. Když jí Dora řekla, že se u vdovce střetla s Marinú, která na ni nejen škaredě zahlédala, nýbrž i několik ostrých slov jí řekla, dala jí naučení: „Ništ si, moja pekná, z toho něrob! Káčerova kopanka je dobrá a lichvy je tam plný chliev. Len si strýca hlec. Keby ci aj tu zlatku strkal, něber ju. Choc pre ňu tak dlúho, až si na tebja zvykne. Pekně ho obskakuj; keď sce, bež mu pre pálené, zalátaj ho, na mliencu mu namel múky, upeč mu, uvař mu, poprav mu lichvu a šetko mu urob, aby si ťa oblúbil. Ništ nědbaj, čo povie Marina lebo Kapustňákovja, len vydrž. Jako zbadáš, že bys tam mohla ostac aj na noc, ostaň tam a už si starého hlec, jako sama vieš. Keď si ťa nechá za dzievku, budzeš mac užitok od krav a sliepek. Keď si ho omotáš kolem pjasci a on ťa ráz pójme, budze to ešče lepšie. Komu by potom šetko dal, než len svojej malžence. Za rok lebo čo, ho tak lebo tak už zaněsú na Hrozének a kebys tu peknú jeho kopanku mala, každý by ťa rád pojal. Len ho teda nepúščaj! Včiléj nemáš, moja pekná, ništ, za rok lebo čo možes byc bohatá. Potom bych sa aj já mala pri tobe dobre. Robila bych u tebja, opatrovala bych ci dzeci a němosela bych sa klúct medzi cudzím svetom.“

Než nebylo ani třeba, aby se Dora vdovci moc vtírala. V osiřelém strýcově vdovském srdci začal hárat plamének lásky. Sotva Dora druhého dne došla, přivítal ji: „Už som na ťa, moja, němohol ani dočkac. Je mi tój bez tebja moc smutno.“

Dora postřehnuvši, že už je strýc tam, kde ho míti chtěla, začala dělat na oko drahotu:

„Idzem si teda pre ten rýnský a potom pójdzem zaráz domov.“

„Čo bys, moja, chodzila tak chytro domóv? Zabehni, moja pekná, napred ke Kocúrovi pre pálené a potom mi zalátáš nohavice. Ani něvieš, jako sa mi s tebú dobre zhovárá. S mú něbohú sme sa mali dycky velice rádzi, ale ani s ňú sa mi tak dobre nězhováralo jak s tebú.“

„Veď si móžece pozhovárac s Marinú.“

„Čo s Marinú, — s tú ništ nění, je z rodziny.“

Donesla od Kocúra pálené, vzala strýcovy kalhoty a látala; při tom oba popíjeli a se zhovárali. Když byli oba v růžové náladě, vrazí dovnitř stará Kapustňáčka, rozhlédne se po jizbě jako vyšetřující četník, vrhne na Doru pohled plný opovržení a zaútočí na strýce: „Tož tak, vy už tój mace galanku? Celé Kopanice o tom vykládajú, jak tój s tú prespankú od rána do noci sedzíce a pijece.“

Strýc nehnul ani brvou a praví jí úplně klidně:

„Já pijem, moja pekná, za své. Eli máš na picí chuc, pošli si pre pálené, pij tiež za své, ale v mojej chalupe mi něrob kriku. Moja něbohá mi nikdá v chalupe někričala a nebudeš mi tój ani ty kričac. Dora mi tój robí a po ostatním ci nění ništ.“

„Viem já dobre prečo tój robí a čo tój, na mú hriesnú dušu, chce.“

„Keď to sama vieš, aspoň ci to němusím povedac. Bež len teda, moja, domóv, a daj prascom žhrac, aby ci někvičaly; naše sú už nažhrané.“

Kapustňáčka by byla tak ráda strýci od plic vynadala, ale opanovala se. Pomyšlení, že by strýc ze vzdoru mohl svou kopanici někomu jinému odporučit, zaráželo ji ve výmluvnosti. Utrhla se tedy aspoň na Doru:

„Čo tój robíš, ty jakási žítkovská prespanko?“

Dora na to jedním dechem: „To sa mosíce, vy hlúpá robo, isc opítac našej bohyně (čarodějnice); ta vie šetko, aj to, jak sce hlúpá. Keď jej za to dáce zlatku, tož vám to potom povie.“

Kapustňáčka si jen odlevila: „Jebem ci tvojho ancikrista,“ — práskla dveřmi a šla.

Když odešla, praví strýc: „No ny, ju! Ona mi chce robic porjádok v mé chalupe! Ach nie! Ten som si robieval sám a zrobím si ho zas. Vidzím, že si šikovná roba, že si do roboty vrhká (hbitá), ostaň u mňa pekně slúžic; budze ci u mňa dobre. Chceš lebo nie?“

„Čo já viem, jako bych mala zrobic?“

„No, povedz čo a jako. Keď u mňa zostaněš, nebudzeš lutovac.“

„Tož teda ostaněm. Budzece-li ke mně hodní, budzem i já k vám hodná. Jako mňa budzece vy lúbic, tak aj já vás.“

Toho dne už nešla Dora na noc ani na Žítkovou ani ke kmotře, nýbrž zůstala u strýce. Příštího dne si došla na Žítkovou pro šaty. Celé své jmění si přinesla v jedné nůši. Od toho dne byla v chalupě služkou. Strýci dělala každé pomyšlení, až si ho úplně ovinula kolem prstu, což vlastně nebylo tak těžké, ježto se strýc podíval do Dořiných očí hlouběji než měl.

Po měsíci jako by byla Dora celou svou povahu změnila. Ze služky se pomalu vyklubala gazděna. K strýci byla sice stále vlídná a laskavá, ale uměla mu též poručit. Paní v chalupě byla Dora a strýc musel poslouchat. Kapustňáčka sice přišla po dvakrát strýcovi udělat v chalupě pořádek, ale se zlou se potázala. Dora jí sama tak vyčinila, že se strýc vůbec nedostal ani ke slovu a na konec ji z chalupy vyhodila. Za krátkou dobu věděl kde kdo na Kopanicích, že má Dora v chalupě vedení; žádný si ale nemohl vysvětliti, proč. Než i na to roby přišly. Začaly si totiž tajúplně vyprávět, že prý budou strýc kolébat. Z počátku tomu nechtěli lidé věřit, ale během času o tom ani dost málo nepochybovali. Kapustňáčku tato nemilá novina tak dopálila, že si ještě jednou zašla na strýce. Sotva ale vstoupila do chalupy a začala do Dory zabodávat své pichlavé oči, popadla tato metlu a zakřičela plna hněvu:

„Čo si mňa obzieráš! Tam sa staraj o své dzievky, už jim rostú pod lelcami kurdzeje,“ a hnala Kapustňáčku z chalupy. Strýc mlčel, ani nedutal. Roby konečně ztichly a přestaly se o Doru a o strýce starat. Až když se v kopanici Káčerově narodil Doře chlapec, přišel opět strýc s Dorou do lidských úst.

Radostník byl brzy roznesen a nestál ani mnoho. Strýc vzal láhev páleného, slaměnku sušených švestek a šel k tetce Slepičákové.

„Tož tetka, něsem vám radostníka od Dory a našeho chlapčoka. Veru, pekné babia; sme mu oba rádi. Budzem vás pekně pítac, abysce nám išli za krstnú mamku. Krstného tatka sháňac něbudzem. Prindzice k nám zajtra pro bábie, zaněsece ho k sviatému krstu, dáce mu po mňa méno svjatý Ondrej a něch mu s vama za krstného tatka postojí koscelník. Povedzce mu, až sa s ním v hospodze zendem, že to potom odpíjeme. A máce-li čas, chojce sa k nám na to babia pozrec, — povedám, pekný chlapčok. Som veru rád, že ten mój pekný majetok něprindze do cizích ruk.“

Když zapisoval farář dítě do rodní a křestní knihy, tázal se kmotry, kdo je otcem tohoto nemanželského dítěte. Ta beze všeho řekla, že strýc Ondřej Káčer, a že se též k dítěti přiznává.

„Neřekl strýc,“ — táže se farář — „kdy se dá s Dorou oddat?“

„To něpovedal. Ale keď ešče bola Dora ťažká, pítala som sa jej, kedy sa dá se strýcem sesobášic. Povedala, že jich k tomu už kelko rázy ponúkala, ale oni že nechcú ani čuc. Šetci prý by sa jim smjáli, že ešče na starost bláznijú.“

„Toto se mi líbí,“ — praví farář — „vzíti si do domu mladici, žíti s ní jako se ženou, zplodit s ní dítě, přiznat se k němu veřejně, nechtít se s ní dáti oddat a nechtít býti dítku zákonitým otcem. Řekněte strýci i Doře, ať sem oba co nejdříve přijdou, že s nimi musím mluvit.“

Pátého dne přišla Dora: „Prý sce mňa volali?“

„Ovšem. Volal jsem vás oba; kde je strýc?“

„Když nám to krstná vyrídila, povedali, že skrz toho chlapčoka něbudú nikdze chodzic. Je prý mój tak jak jejich, tož abych prý chodzila len já; oni že už majú ťažké nohy.“

„Je ten chlapec jejich?“

„A čí by bol? Veď už spolu býváme desiac mesácov.“

„Proč se nedáte oddat?“

„Oni něchcú. Povedajú, že sú už na to starí a že stav malženský je len pre mladé, že by sa jejich sobášu šetci smjáli, a že by jich bolo haňba.“

„A to je není haňba, když s tebou žiji na divoko a dávají pohoršení celé farnosti? Řekni mi, mají-li tě opravdu rádi, ať vím, jak mám na ně jíti.“

„No, majú a jak! A toho našeho chlapčoka by samu lásku zedli!“

„Pak mi je sem jistojistě pošli.“

„Oni sem něpójdú.“

„Však já na ně dočkám“.

Když posílal farář za týden na okresní soud v Bojkovicích obvyklý měsíční výkaz o nemanželských porodech, octla se ve výkaze nejen Dora se svým dítětem, ale i strýc. Farář totiž napsal do poznámky: „Dle prohlášení matky, je otcem nemanželského dítka Ondřeje, 74-letý Kopaničář a vdovec na Vyškovci Ondřej Káčer.“

Okresní soud, jakožto ochránce všech nemanželských dětí, poslal do týdne po tomto ohlášení jak strýci tak i Doře předvolání. Strýc míval s okresním soudem za mladých let moc smutné zkušenosti, takže ve stáří říkával: „Nešťastný člověk, který musí chycic u súdu lebo u advokáta za klučku.“ — Jakmile tedy dostal předvolání, udělalo se mu z nenadání měkko a ještě téhož dne večer přiběhl s oběma obsílkami k faráři na poradu.

„Prosím ich pekúnko, dostali jsme obsílky k súdu. Čo máme s něma robic?“

„Běžte, kam jste předvoláni, vyřiďte si, co máte vyřídit a věc je odbyta.“

„Ani za ništ tam něpójdzem. Jako tam já, starý člověk, mám doisc, keď mňa dusí? (záduch). Ani Dora němóže isc, je chorá.“

„Jen si, strýče, nemyslete, že vám to soud odpustí! Nepůjdete-li tam teď, půjdete jindy. A nepůjdete-li ani po druhé, předvede vás k soudu četník. Jen tenkráte byste se nemusil dostavit, kdybyste soudu oznámil, že se dáte s Dorou co nejdříve oddat a hned po sňatku toho chlapce na své jméno připsat.“

Strýc chvíli přemýšlí, pak povídá: „Veru, tak by to bolo ozaj dobré. Prosím ich, napíšu to teda tak a my už teda žádný k tomu súdu něpójdzem.“

„To nestačí, strýče, jen napsat. Jakmile to napíši, a vy podepíšete, pak si arciť musíte Doru co nejdříve vzíti. Kdybyste si ji nevzal, zas vás zavolají.“

„Já něpovedám, že si ju něvezněm, ale němusí to byc zaráz. Keby sa mi svět něsmjál, že som už nad hrobom, bol bych si ju už dávno vzial.“

„Kdy vás s ní mám strýče ohlásit?“

„Prečo zaráz ohlašovac?, veď nehorí. U mňa jéj ništ něchýbá, o chlapčoka sa starám a budzem starac a tož čo?“

„Povězte mi, co by bylo z Dory, co z chlapce, kdybyste tak náhle zemřel?“

„To čo z druhých. Umierám už? Čo mi chybá?“

„Když vám nic nechybí, tož zde nemudrujte a běžte do Bojkovic; tam vám už řekne pan okresní, jaké budete míti povinnosti k chlapci a jaké k Doře.“

„To já šetko viem aj bez okresního. Do Bojkovic něpójdzem za ništ na svece.“

„Když nechcete do Bojkovic, přijďte na Hrozének, máte to blíž. Přijďte i s Dorou, já vás oddám a máte po starosti.“

„A čo porád majú len se sobášom? Už mi to veru, něstojí za to, veď mám 74 rokóv.“

„Člověče, vy opravdu nevíte, co chcete. K okresnímu nechcete, sem též nechcete, vy byste nejraději s Dorou žil jen tak, nechal se od ní pěkně opatrovat a zajištění budoucnosti její a dítěte, byste nejraději ponechal na starost Pánu Bohu. Mám těch vašich rozumů právě dost, vezměte si své obsílky a už běžte.“

„Ale, prosím ich pekúnko, napíšu mi to teda.“

„Napíši, ale pod tou podmínkou, — že se totiž do měsíce dáte oddat.“

„Dám, prosím ich, dám, len jak k tomu budzem mac čas. Napíšu to teda dobre, abych k temu súdu němosel chodic.“

Farář sedl a psal:

„Okr. soudu v Bojkovicích.

Dnešního dne se dostavil na farní úřad Ondřej Káčer, vdovec a Kopaničář na Vyškovci a žádal o prohlášky za účelem uzavřeni manželského sňatku s Dorou Smržákovou, s níž má nemanželské dítě. Jelikož uzavrou snoubenci v krátké době manželský sňatek a hned po sňatku bude dítko otcem legitimováno, prosí, by od jejich předvolání k okres. soudu bylo upuštěno.“

„Je to tak dobře?“, — táže se farář.

„No, já něviem,“ povídá strýc a škrabe se za uchem. „Keď to tak pošlú, už pro mňa šandária něprindú?“

„Ne.“

„Tož je to dobře.“

„Já jsem to už podepsal, teď to podepište, strýče, ještě vy!“

„Prosím ich pekúnko, já sa něumím podpísac a potom im poviem pravdu, že sa, krom jejich posvecené hlavy, něrad pánom podpisujem. Keď sú už oni podpísaní, budze už súd vedzec, co a jako a dá mi pokoj.“

„Ne, ne, strýče, sednout a udělat zde tři křížky! Vy se ženíte a musíte sám své ohlášky podepsat.“

Až udělal strýc tři křížky, oddechl si z hluboka a praví: „Chvála Bohu, že už budzem mac ráz pokoj.“

Farář převzal obě obsílky, přiložil je k dopisu a zaslal.

Vdovec se domníval, že ometl jak okresního tak i faráře. Farář čekal už čtvrtý týden, kdy přijde strýc s Dorou a svědky a požádá o ohlášky. Když se strýc stále neukazoval, vepsal farář v pátém týdni strýce a Doru bez jejich vědomí a svolení do ohláškové knihy a následující neděli je oznámil s kazatelny jako snoubence. Ani strýc ani Dora nebyli té neděle v kostele. V pondělí se přihnal strýc na faru celý rozčílený:

„Pekúnko ich prosím, čo sa to dzeje?“

„No, co by se dělo? Já aspoň nevím, že by se bylo ve farnosti něco přihodilo. Víte snad vy něco?“

„No, a jako něviece! Po celém Vyškovcu sa predca vyprává, že prý sa žením, — a já ništ něviem.“

„Strýče, nedobírejte si mě! Kde kdo ví, že žijete s Dorou už deset měsíců, jako se ženou. A když s ní žijete jako se ženou, tož se ženíte. Či ne? Kdybyste se nebyl s Dorou ženil, nebyl by se vám a Doře narodil chlapec. Je to tak, nebo ne?“

„Ale nie; já to myslím ináč. Ludzia povedajú, že som mal včera s mú pomocnicú, Doru, ohlášky.“

„Ach, tak, to je něco jiného! Včera jste měl ohlášku první, příští neděli budete míti druhou a potom budete míti ještě třetí a po třetí budete míti sobáš.“

„Jako to? Veď som si ništ neporučil.“

„Milý strýče, to máte tak. Když je svatého Josefa přijdou muzikanti a aniž bych si byl poručil, zahrají mi tři kousky. Až mi zahrají, zaplatím a mlčím. U vás to bude též tak.“

„A kdo budze placic včiléj ty moje ohlášky?“

„Ty máte, strýče, zadarmo.“

„Už nás teda, prosím ich, druhý ráz něohlašujú.“

„Kdo se žení, musí být ohlášen. Vy se ženíte, proto budete ohlášen ještě dvakrát.“

„Čo bych sa ženil! Nežením sa. Celý svet sa mi od včerajška smeje.“

„Dříve jste nevěděl, že se vám budou lidé smát? Proč jste nedal Doře pokoj? Když k vám přišla ponejprv pro zlatku, proč jste ji jí nezaplatil a proč jste ji nechal k sobě pro ni chodit, až u vás uvízla nadobro? Už nevíte, co jsme napsali před měsícem panu okresnímu? Myslíte, že si budete dělat blázny z Dory, okresního, ze mne a z celého světa? Ne, není-li vám vhod, že už máte po první ohlášce, jen to zde otevřeně řekněte a já napíši ještě dnes panu okresnímu, že jste si z něho před měsícem udělal blázna. On si vás potom předvolá, abyste mu pověděl, jak je to s tím vaším chlapcem a při té příležitosti zvíte, jak s vámi zatočí. Pan okresní s vámi nebude jednat v rukavičkách. Majetek máte, platit můžete, tož jaké ohledy! O dítě musí býti dle zákona postaráno. Jak o ně bude postaráno, to už vám pan okresní poví. Jen si nemyslete, že jsou všichni hloupější, než vy. Kdy chcete míti svatbu? — mluvte a honem, neboť mě to už začíná dopalovat.“

„Až seženěm nějaké peňázy.“

„Pro koho?“

„No, pre vás.“

„Pro mě neshánějte! Když mi od sobáše zaplatíte až za rok, též dobře. Kdy tedy ten sobáš chcete míti? No, honem!“

„Jako už teda oni chcú, tak zrobijú.“

„Uděláme to tedy takto: Ve středu přijdete oba na cvičení…“

„Ale, prosím ich, to cvičenie mi darujú. Co mňa, starého chlapa, chcú ešče cvičic?“

„Tož tedy nechť. Ať přijde na cvičení Dora sama. Ode dneška za čtrnáct dní máte o osmé hodině sobáš. Jak zde o osmé hodině nebudete, hned to pojede do Bojkovic.“

Strýc se škrabal za ušima a povídá: „Něch už teda je, jak Pánbíčko dá, veď mňa něbudú vešac… A tu Doru mi dobre pocvičijú, aby bola na mňa dobrá.“

Prošly tři ohlášky a v pondělí na to se dostavil strýc s Dorú k sobášu. Dora přišla do dědiny s dítětem na rukou a celá uplakaná. Potkalo je totiž na cestě veliké „neštěstí“. Když šli snoubenci mimo Kapustňákovu chalupu, ležela na cestě pošlá kočka, z čehož ženich i nevěsta usoudili, že jejich manželství bude nešťastné, ježto jeden z nich co nejdříve zemře.

Dora jako nevěsta, přišla s dítětem na rukou až před oltář.

„Dej zatím podržet“ — praví farář — „to dítě některé ženě a ta ať si s ním stoupne za oltář do dveří sakristie. Až půjdete všichni po sňatku na ofěru, vezmeš si za oltářem své dítě, přijdeš s ním před oltář na novo, já zde zatím počkám a hned tě uvedu.“

Tak se též stalo. Oddaná Dora šla na ofěru bez dítěte, z ofěry už s dítětem. Když s ním vycházela ze zaoltáří, propukly všechny roby v kostele v hlasitý smích, a pak si šeptaly:

„No, takého sobášu tój ešče něbolo, aby obcházala nevěsta oltár aj s dzeciskom.“

Farář Dorku uvedl a na faře legitimoval její dítě. Když už bylo po všem, praví strýc:

„Ale, prosím ich, s tema ohláškama mňa dostali! Ani som nevedzel, že sa žením, — a už som ženatý.“