ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po převratu r. 1918 nastalo na moravsko-slovenských hranicích pravé boží dopuštění. Žádný žid nebyl jist svým jměním. Zaostalý horský venkovský lid se domníval, že v republice smí každý dělat, co mu libo, že smí beztrestně nejen krásti, nýbrž i loupiti. Jako po větru letělo od jedné Kopanice k druhé heslo: „Máme slobodu, každý móže robic, čo chce.“ A když doslechli Kopaničáři, jak slovenský lid své židy drancuje, jak vybíjí jejich obchody, byli republikánskou svobodou hned — toť se rozumí — nadšeni.

Novou „jejich“ republikánskou svobodu odpykal též starý žid Berger, vulgo Kocúr, hostinský, obchodník a rolník v Bošácké Dolině na Slovensku. Bylo už jeho neštěstím, že bydlel právě uprostřed Kopaničářů moravských a slovenských.

Byl pochmurný měsíc listopad. Ve dne mlhy, že bylo sotva na třicet kroků vidět, noci pak tak tmavé, že se mohla tma hned z večera, jak se říká, nožem krájet. V té době tedy, někdy tak k osmé hodině večer zaklepal někdo prudce na hrozénské faře, a nevyčkav ani, až uslyší „dále!“ vstoupil do světnice. Byl to starý a poloshrbený žid Kocúr. Za ním šly jeho dvě dcery a žena. Kocúr přistoupil hned k faráři — s nímž se znal přes osm let —, podává mu pravici a dí: „Poníženě ich prosím, nehněvajú sa na nás, že k nim dem. Sú tak dobrý a skryjú mňa tój u nich s mú rodinú aspoň pres noc. Je zle, Kopaničárja nás chcú znivočic (zničit). Prosím ich dajú faru zatknút (zastrčit) a nechajú si nás vydechnút, odpočinút, všeci štyrja už stojíme sotva na nohách.“

Farář hned vytušil, co se stalo. Aby se rodina utišila, šel zastrčit domovní dveře. Když se vrátil, seděl Kocúr s Kocúrkú a jednou dcerou na pohovce, mladší dcera seděla těsně vedle nich na židli. Žid pozvedl hlavu, již měl skloněnu k zemi, jako by tam něco hledal, a tázal se ustrašeně: „Zatkli, zatkli dobre?“

„Dobře.“

„Prosím ich, nechajú sa nás tu prospat? Anebo nechajú sa nás tu aspoň trochu odpočinút? Dnes už veru dále němóžem. Nězústanem jim tu na krku, něbojijú sa. Bežíme pryč a ani jim nepoviem, kam bežíme. Něbával som sa, ale verja mi, že sa už dnes bójim? Je sa veru už dnes aj čeho bát. Není prý žádného zákona, je prý sloboda a smí prý sa dnes už aj zabíjat.“

Kocúr se trpce usmál a v jeho očích bylo zříti zoufalství.

„Co se vlastně stalo? Povídejte,“ vybízel ho farář.

„Čo sa stalo? Ach, mój Bože, moc. Od rána sme všeci hrůzú vjac mrtví než živí, duše sú v nás studené. Bolo ale deset hodin, tu sa prihrne ke mně hromada Kopaničářú aj s robama. A nebyli to len naši, ale i vaši.“

„Čuls už žide, že máme republiku, slobodu? Čo je tvoje, to je naše a cicho! Jak len otevřeš hubu, povieme ci. Šetko pozotváraj, něch si móžem brac. Jak nie, uvidzíš! Rum, pálené, slivovicu, borovicu, víno, pivo, múku, cukr, kafé, plátno a šetko sem.“ — Tak na mě šetci kričali.

„Čo zrobím sam proti tolka chlapom a robám? Vedel som, že je zle a pravil som im:

„Ludzja, všetko vám dám, všetko pozotvárám, len chvilku čakajte.“ — Vbehl som chytro do malé izby, otvorím almaru, chmatnem tašku s peňázmi a fúk s ňú za ňadra. Len som ju mal za ňadrama, už tam boli za mnú, už jich bola plná izba. Rázem boly obě almary obsypané jak úl včelám-zlodějkami. Almary zapraskotaly, vyvrácené dveri vyletěly a už němohla ruka pre ruku. O každý kabát sa jich trhalo pet, šest, o kalhoty též tolko. Štyry, pet rob sa rvalo o jednu sukňu, pet, šest o jeden zhlavec. Telko jich bolo, že sem něma bol přimáčknutý až ke zdi a nemohol som nijak ven. Predsa som sa pretlačil jakosi do šenkovny, ale tam bolo též božie dopuščenie. Po zemi byl rozlátý petrol, pálené, víno, slivovica, mlieko, rum, ocet a v tom byly rozšlapány múka, cukr, tvaroh, trnky (povidla), kvasnice, sčiepky (křížalky) a čo já viem, čo všetko? Jako sa rvaly roby o naše periny, na všetkých rozdrápaly cíchy. Perie byla plná hospoda, jak na zemi, tak v luftě, každá roba a každý chlap chtěli něčo urvat. O každý kúsek zboží sa trhali; chlapi i roby, šetci byli na zemi jedna rvúcá sa hromada. Boli oválaní v múce, v trnkách, v mlieku, v petrólu, olepeni periem, no hotová lichva (dobytek). A toho kriku a klenie, něch Pán Bóh chrání, až v ušách drnčalo. Po velké roboce sa mi podarilo aj z hospody vyběhnút pred dóm. Tam stála žena a tyto dve céry, strachem o mňa vjec mrtvé než živé a lomily rukama. Myslely, že mňa ti zbojníci juž zabili.

Povedám: „Pryč, chytro pryč!“ Jak viete, máme les zrovna podla, vbehli sme teda do něho a čakali, esli ti zbojníci zmúdrija. Ale ani pomyšlenie! Čím dál bolo húr. Z lesa sme sa len pozierali, jako nám rozbierajú strechu, odnášajú šindel, jak odvlačujú desky z podlahy, jak nám odnášajú mísy, hrnce, tanierky (talíře), brány, pluhy, motyky, jak vyváďajú dobytek, no zkrátka čo bolo. A čo na to rekněte, keď nám rozebrali aj žentúr a odvliekli! Tu zaslechněme: „Kdze je ten žid? Prečo sce ho puscili? Něch nám něuteče. Chytro za ním. Zabit ho a peňázy mu vzjac. Chlapi, honem sa sbierajce, němóže byc daleko.“

Viděli sme, že je ozaj zle, že by nás i zamordovali. Honem sme sa dali hore horú, celý den sme chodili hladni lesom a báli sme sa za svetla vylézt ven. Až včil po tme sme sa pustili k dedině. Šli bysme tu na noc k Friedom, lebo k Tausom, ale hádám, že to není jisté. Jsou též židi a móže je potkat dnes v noci, co nás potkalo ve dne. Došli sme, prosím ich, teda k nim, nehněvajú sa na nás.“

Kocúr se odmlčel. Opřel lokty o kolena, hlavu dal do dlaní a hleděl bezradně. Jeho žena a dcery tiše štkaly a utíraly si oči.

Farář šel nenadálým hostům přinést vína a koláče. Ženy se daly do koláčů, Kocúr nechtěl a prosil o kousek chleba. Když se občerstvili, pravil žid:

„O něco bych ich pan farár prosil. Neviem veru, jako to s námi bude. Nechytnú-li mňa někde naši nebo vaši Kopaničári. Dnes je pre žida nebezpečné, mat u sebe peňázy. Mám tu pár set, tož mi jich, prosím ich schovajú. Budú-li moct, prindem si pre ně sám: nebudu-li moct, prinde některá z cér.“

Vytáhl ze záňadří velikou tobolku a vyčítal na stůl 2800 K. Dvě stovky si ponechal.

Ježto byli uprchlíci velmi unaveni, dal jim farář za chvíli ustlat. Než se s nimi rozloučil, pravil žid: „Keby sme odtel odešli spjaš, než oni ráno stanú, nemajú nám to za zlé, — už po predku ďakujem za milé prijmutí, pohostení a noclah. Snad dá Pán Bóh, abych sa jim mohl ráz též odvďačit.“

S tím se rozešli.

Farář vstal o 6. hodině ráno a nocležníci byli už pryč. Ani z domácích nikdo nevěděl, kdy šli a kam šli. K 9. hodině ráno přijde na faru místní žid, řezník Taus:

„Je to pravda, že byl u vás dnes na noc náš strýc Kocúr s tetičkou a dcerami?“

„Proč se ptáte?“

„Slyšel jsem dnes už od více Kopáničářů, že byl včera vyrabován. Zdejší Jano Frňa mi pravil, že dnes ráno o 4. hodině viděl vycházet ze zdejší fary všechny čtyři. Nic bych za to nedal, že i Jano byl při tom rabování. Potom dle všeho s kamarády tu práci po celou noc v některé kopanici zapíjeli a teprv k ránu táhl domů. Tož byl u vás strýc, nebo ne?“

„Byl.“

„Kam šel?“

„Nevím. Zmínil se jen večer, že odejde možná ještě v noci, ale neřekl kam.“

„Buď šel na Žítkovou k mé matce anebo rovnou k Trenčínu. Hned se jdu na Žítkovou přesvědčit.“

Odpoledne přišel Taus opět:

„Jsou chudáci na Žítkové u mé matky; v noci půjdou do Trenčína. Strýc vás nechá pěkně prosit, abyste mu ty peníze poslal ještě dnes poštou do Trenčína, do č. 210. — Jak to s námi, židy, skončí? Snad nás všechny ten hloupý, kopaničářský národ zmarní. Což už není čerta, aby všecku tu zlodějskou bandu pobral? Vždyť přece katolická víra učí, že je čert a takové lidi bere. Věru nevíme, kam bychom utekli. Utéct do Brodu? — Kopaničáři tam chodí denně a čekají na náměstí celé hodiny s měchy a plachtami, kdy se začne rabovat. Utéct do Drietomé? — Tam byli židé rádi, že před třemi dny s holým životem utekli. Vždyť nemáme kam utéci! Zůstaneme zde, ať to s námi dopadne tak nebo tak. Kdyby s námi bylo nejhůře, smíme k vám doběhnout, abychom se u vás mohli schovat aspoň před zabitím?“

„No, no, tak zle nebude. Ale kdyby bylo zle, přijďte kdykoliv. Kam ale já půjdu, až mě přijdou Kopaničáři rabovat?“ dodal se smíchem farář.

Taus se naň dlouze podíval a praví:

„Prosím vás, nerouhejte se! Kopaničáři jsou křesťané a nebudou přece rabovat křesťanského faráře.“

Zpráva, že na faře přenocoval žid Kocúr s rodinou, letěla ještě téhož dne po Kopanicích od úst k ústům jako vítr. Kopaničáři počali nad jednáním svého faráře kroutiti povážlivě hlavami. Co tam ten žid Kocúr dělal? Co na faru nesl? Proč chodí teď tak často na faru žid Taus? Jistě, že si tam židé nosí schovávat své peníze a své poklady. — I stará židovka Friedka prý tam už byla. Pro ohlášky tam sotva šla. Už je to takové; farář je s židy jedna ruka, drží s židy proti nim křesťanům. Máme my to pekného kňaza. To je kňaz? To je židovský farář. Haňba ho móže byc.

Tak a podobně se na Kopanicích mluvilo o faráři. A čím déle se o něm mluvilo, tím více rostlo v kopaničářských hlavách ohromné množství peněz a zlata, jež prý si nosi v noci židé na faru uschovat. — Na Kopanicích byl konečně kde kdo přesvědčen, že na hrozénskou faru odnosili v noci své poklady nejen židé z Hrozénka a Žítkové, nýbrž i židé z pohraničního Slovenska — z Drietomy, z Horní Suče, Dolní Suče a z Chocholné.

Taus přišel občas na faru upozornit: „Buďte přichystán, Kopaničáři vás chtějí v noci přepadnout a vyrabovat. Už se mluví veřejně, že prý jste nám a všem židům z okolí u sebe schoval veliké množství peněz, a že si tedy Kopaničáři pro ty židovské peníze k vám v noci přijdou. Každodenně táhnou Kopaničáři a Kopaničářky houfně do Brodu, tam se posadí na náměstí a čekají, až začne někdo rabovat, v domnění, že se též přiživí. Už asi pátý den jdou časně ráno tam a až pozdě večer se vracejí. K veliké jejich zlosti nikdo v Brodě nezačíná. Není vyloučeno, že začnou tedy sami a to v noci u vás. Nevím, kdo je duší celého podniku, jen to vím — a to už od několika lidí, — že na vás přijdou. Na mě pokřikovali: „Ništ si, ty žide, tak něfúkaj, ida hoře dzedzinú, veď my ty tvé peňázy na fare nandzem“.

K večeru přišel na faru kopaničárský šuhaj, Jano Masar. Býval farářovým žákem a jeho miláčkem:

„Idzem im pan farár réct, že s něma budze zle. Už sa chlapi rychtujú, že jich v noci prepadnú, vyklučú a vyrabujú. Je toho plné Kopanice, že tój majú moc peňázy, aj prý z Uher. Zvali mňa do kumpanie, že prý mi potom dajú též podíl. Nepovedzel som im tak ani tak, aby něbolo zle tam ani tam. Idzem im to ale schválně povedzec, aby vedzeli, čo a jako. Prosím ich, neprozradzujú mňa, ono by sa mňe to něvyplacilo.“

„Pověz mi, kdo tě lákal?“

„Toho prosím ich, po mně něžádajce. Poviem, že som chorý a tak jak tak s něma něpójdzem.“

„Neříkali, kdy mě chtějí vykrást?“

„Má to byc po této nedzeli.“

„Tak zle nebude, oni si to rozmyslí.“

„To něviem. Včiléj je sloboda a každý móže robic, co chce.“

„Kdo pak ti to pravil, že smí každý dělat, co chce?“

„Kdo? Šetci to prece povedajú. A něvyrabovali už Kocúra, Herminu, Veitla, Dubovca, potom židy v Novém Městě a všaje v Uhrách? Kdo jim pre to čo zrobil? Žádný! Šetci na Kopanicách povedajú, že je v republice sloboda.“

„Mýlíš se synku! I v republice musí býti pořádek. Kdo loupil, bude tak důkladně potrestán, že mu přejde po druhé na rabování chuť.“

Šuhaj byl tímto výkladem jaksi překvapen. Patrně ho mátlo, že jsou všichni odvážlivci dosud na svobodě. Pokyvoval nedůvěřivě jen hlavou. Pak požádal faráře ještě jednou, by ho neprozrazoval, dal „s Bohem“ a šel.

Od té doby viděl farář, že mu může býti z Kopaničářů, co nevidět, horko, a řekl domácím, oč běží. Na ty tato zpráva působila hrozně. Zprvu chtěli všichni hned utéci, později si ale dali přece jen říci a zůstali. Sotva se ale počínalo stmívat, zamykali faru ze všech stran na všechny západy, a uléhali k spánku nejen oblečeni, nýbrž i obuti, až uslyší okna řinčet, aby mohli honem utéci. Tak to trvalo celé tři dny, až do neděle. V neděli měl farář kázání a Kopaničářů byl jako vždy plný kostel. Po kázání přečetl farář týdenní pořádek, pak se odmlčel, a maje opřeny obě ruce o zábradlí kazatelny, hleděl upřeně na své farníky beze slova aspoň dvě minuty. Až tímto způsobem na se upoutal pozornost kde koho, začal:

„Drazí mojí farníci! Od několika teprv dní žijeme v republice. Mnozí z vás si ale myslí, že v republice může každý dělat, co chce, že smí krásti, loupiti a snad i vražditi. Vy říkáte takovému jednání ,sloboda‘, rozumní lidé to ale nazývají prasprostým darebáctvím. Denně slyšet, jak pod heslem svobody v bezprostřední naší blízkosti jsou vybíjeny a drancovány obchody a domy židů. Nevím, jak bych měl pokárati ty své farníky, kteří chodí denně čtyry hodiny cesty do Uh. Brodu s měchy a plachtami, tam prosedí na chladné dlažbě náměstí celé dny v čekání, že se bude rabovat, a že se i oni toho lupu zúčastní. Nevím jak pokárat ty, kteří vyloupili na Dolině žida Kocúra. Od které doby už pro Kopaničáře neplatí sedmé přikázání boží: nepokradeš? Oznámil jsem vám já nebo pan kaplan, že je v republice to sedmé přikázání boží zrušeno? Vy se domníváte, když okradete nebo vyloupíte židy, že to není hřích? Tak jsem vás učil? Učil vás tak snad náš páter Karel? Pravda ne! Ať okradete žida nebo křesťana, Turka nebo protestanta, vždy je to hříchem. Žida stvořil Bůh právě tak jako vás. Žid je právě tak člověkem jako vy, a nesmíte tudíž ani židovi ubližovat, mu zle činit. Než někteří z vás chtějí dokonce na mně ukázat, jak rozumí svobodě. Někdo vám namluvil, že mám na faře v uschování peníze židů zdejších, židů z blízkého okolí, ba i židů z Uher. Vím, že tomu věříte a že si to ani ode mne vymluviti nedáte. Přes to vás ujišťuji, že nemám ve faře ani haléře cizího, tím méně židovského. Vím, že si pomyslíte: ,Má z nás strach a povídá nám to jen proto, abychom si pro ty židovské peníze k němu nepřišli.‘ Drazí farníci, ne tak! O sebe strachu nemám, ale mám strach o vás, neboť dnes už jistojistě vím, že mě chcete po této neděli v noci přepadnout a vyloupit. Neprosím vás, abyste toho nečinili. Komu libo, ať si jen ke mně pro ty židovské peníze přijde. Přijďte, kteroukoli noc chcete. Ujišťuji vás, že každou noc budu doma, že vás budu čekat, a že až do vašeho příchodu budu úplně klidně spáti. Až mě probudíte ranou do okna buď od ulice nebo ode dvora budu míti dosti času, abych vstal, vás uvítal a dle zásluhy vám vyplatil. Snad si nemyslíte, až se na mě začnete do chalupy dobývat sekyrami, že před vámi buď uteku neb padnu do mdlob. Oh, ne, moji drazí. S takovou můžete snad na židy, kteří mají z vás strach, ale ne na mě. Já se budu, drahé moje ovce, bránit. Že střílím víte, a že se nerad chybím, to vám už leckdo jak v dzedzině tak i na Kopanicích poví. Aby tedy mezi námi bylo jasno, tož vám sděluji, že mám na faře tři zbraně. Každá dá po sobě osm ran. To by tedy bylo 24 ran. Potom mám dvě pušky dvojky. Že dá každá dvojka dvě rány, to víte. To by tedy byly zase čtyry rány. Než půjdu spát, postavím si k posteli všechny ty zbraně, v nichž bude osmadvacet ran. Dále nesmíte také zapomínat, že jen přes silnici je četnická stanice. Dali-li se maďarští četníci v Melčicích Kopaničáři vyrabovat, vzít si i řetízky, a utekli-li, — naši četníci v Hrozénku jistě neutekou. Jsou zde tři, každý má v pušce pět ran, dohromady tedy patnáct. Četníkům jsem už řekl, nač se chystáte, a požádal jsem je, aby mi v čas potřeby z oken několika ostrými ranami též vypomohli. O jedno bych vás ale farníci z dědiny prosil. Vy, kteří bydlíte poblíž fary, až uslyšíte v noci z fary a z četnické stanice střelbu, nevycházejte ven, aniž se nahýbejte z oken, aby nebyl někdo buď zastřelen nebo postřelen, poněvadž nebudeme střílet cicvárem, nýbrž koulemi. Cesta mezi farou a četnickou stanicí musí býti na pár set kroků úplně volná, abychom měli na obě strany jistý výstřel. Ještě jednou vám pravím, že nikoho neprosím, aby mě šetřil. Jen přijďte! Kdo mě má chuť přijít rabovat, ať toho dne ráno jde někam k svaté zpovědi. Ke mně ale ať nechodí, protože já a četníci, ty lačné židovských peněz, až v noci faru přepadnou, budeme zpovídat z pušek. Před odchodem k rabování ať se každý s domácími rozloučí, a kteří jsou ženatí, ať se rozloučí s ženami a dětmi a napíší si zavčas testamenty, ježto sám Pán Bůh ví, vrátí-li se z rabování na Kopanice živí. Neplatí-li pro vás „nepokradeš“, neplatí pro mě „nezabiješ“. Platí-li svoboda pro vás, platí i pro mě, a každý si budeme ode dneška dělat, co budeme chtíti. Tož na shledanou některou noc po neděli! — Amen“.

Asi polovice kostela odpověděla: „Pán Bóh zaplac za slovo božie!“, druhá polovice se kabonila.

K rabování faráře nedošlo; Kopaničáři si to — rozmyslili.