ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V třetím válečném roku zemřela na Žítkovských kopanicích bohyně, známá daleko široko svými věštbami a léčením jak lidí tak dobytka.

Vzali jí na vojnu nejstaršího syna i muže. O muži v brzku zvěděla, že je zajat, o synu se šířila zpráva, že padl. Od té doby přestala bohyně přijímat návštěvy, přestala věštit a léčit. Nic ji už na světě netěšilo, jen bědovala a plakala. Kdo se s ní měl příležitost setkat, hned postřehl, jak zžíravá bolest svírá její duši a jak očividně podkopává tělesné síly této statné, krásné, dvaapadesátileté ženy.

„Ništ mňa něbolí,“ říkávala, „len v srcu mám velikánskú ťažobu a bol. Kdze sas mi podzjel, mój pekný synok? Kdze ležíš ty moja pekná čiernovlasá hlavičko? Kdze zhasly ty moje pekné trnkové oči? Jak svjátosc som ťa chovala, a už ťa něuzrem.“

Tak naříkala celé tři měsíce. Počátkem čtvrtého měsíce si dala zavolat pana učitele, aby jí napsal poslední vůli. Chalupu a pole poručila svým pěti chlapcům, hotové peníze a osmnáctery nádherně vyšívané šaty své jediné dceři, tříleté Aničce. Dala si vepsat do poslední vůle, že se z těch šatů nesmí nic odprodat, nic darovat, ty že se musí dochovat a odevzdat její Aničce, až doroste v dívku.

Druhého dne na to, t. j. na hromnice, si zavolala kněze, aby ji zaopatřil. Zvláštní náhodou, právě když kněz seděl u bohyně a zaopatřoval ji, se hnala přes Žítkovské kopanice, v té době neobvyklá, bouře. V mracích to několikráte zaburácelo a se zablýskalo. Celé kopanice byly tímto zjevem druhého února poděšeny, a Kopaničáři připsali bouři s hromobitím a blýskáním na účet bohyně. Prý „si pro ňu ci oni (rozuměj čerti) už idú.“

Druhého dne se zvonilo bohyni umíráčkem. Chlapi právě seděli v hospodě. Vyběhl kdekterý před hospodu, a uslyšev, kdo zemřel, začal se každý hrůzou třást a křižovat.

„Pane Bože, to zas budze vjetor (vítr), keď umřela bohyňa! Len čo by nám to něpobralo s chalup střechy!“

Zašli zpět do hospody a začali uvažovat, co vše se může státi po úmrtí bohyně.

„Já vám, chlapi, povedám,“ — praví Hališ — „že ju zem nepřijme. Keď ju aj zahrabú, vylecí z jamy, a to pre tú příčinu, že kdo sa takovýma krámy zaobierá, má spolky s tým oným. Veď ani jéj mamku zem něchtěla prijac. Vylecela hneď na cintere (hřbitově) z truhly.“

„A prečo by ju zem nepřijala?“ — namítá Švajňák, jenž byl dále než za humny — „Zem prijme každého. Prijme hovjado, prijme teda veru aj človeka.“

„Máš ty mój pravdu, že prijme človeka, ale nie bohyňu. Tu zem vyhodzí na vrch, keby ju veru aj putnú svecené vody postriekali, preto že svú dušu predala za živa tomu onému. A až budze pohreb, prindze si ten oný pro svú hriešnú dušu. Čo mu ráz patrí, je jeho. Schvácí si ten oný, čo je jeho, a polecí s ňú v lufce za svými kamarádmi. A něhlásil sa ten oný o tu jéj hriešnú dušu už včera, keď u něj boli panáčinek s Pártem Bohom? Očúl to už kdo, aby tój druhého února búrilo a hrom bil? Len mój dočkaj, jako to dopadně po zajtraku!“

„Jako by to dopadlo? Dobre! Já sa s tebú založím, o čo chceš, že ani z truhly něvylecí, ani z jamy něuteče. Aj hlavu bych, mój, na to vsadzil.“

„Hlavu, mój pekný, nědávaj, prehrál bys. Keď si tak múdrý, povedz mi teda, prečo jéj mamka, keď ju priniesli na cinter, z truhly vylecela? To preca vieš aj ty, že vylecela.“

„Čo bych ci to něpovedzel? Veru poviem. Naši něbohý tatko to nie jeden ráz vypráviali. A oni to vedzeli z gruntu, veď ju v truhle niesli. Keď mala stará bohyňa pohreb, pršalo. Prindú s ňú na cinter. Tam sa prvnímu nosičovi sešmykla noha, prekocil sa, padajúcí podrazil nohy druhému, a ten druhý trecímu. Šetci tria, čo něsli po levé straně, ležali na zemi. To sa vie, že ci tria, čo něšli na pravé straně, něudržali truhlu v lufce. Slecela na zem, rozlecela sa, a bohyňa vylecela. To bolo to celé.“

„Ja bolo! Ale len nám, mój pekný, včiléj povec, kdo podrazil nohy tomu prvnímu?“

„Veď ci preca povedám, že bolo mokro, a že sa sešmykol.“

„Ale sešmykol! Kebys riekol, že mu podrazil nohy ten oný, to bych veru spjaš uveril.“

„Tak veru, tak!“ přisvědčovali ostatní chlapi. — —

„A prečo teda něulecela, keď ju dali na novo do truhly?“ opáčil Švajňák.

„Vieš ty, že bola ešče ráno v jame? Bol ses tam pozrec?“ doráželi naň chlapi.

„Bol, něbol, to je už šetko jedno. Já viem len telko, keď je kdo ráz mrtvý, tož je mrtvý a nělietá. S mrtvým móžece robic, čo chcece.“

„Len si, mój, němysli, že smíš robic s mrtvým, čo chceš. Prindze na tebja v noci a zapocíš sa jak myš strachom.“

„Já a zapocic sa strachom? Tož to vera nie! Prešol som, — keď som ešče miškoval — celé Uhry, Galíciu, pól Ruska, a nikdá som sa strachom něpocil. Čo som já už proviedol na svece, to by sce si, jak sce tój, žádný nětrúfali.“

„A čos tak proviedol? Vymiškovals dve tri sta prasat, a to bolo šetko. To dovedú aj druzí.“

Svajňák se na ně podíval pohrdlivě, napil se a praví: „Juru Drietoňa znáce, pravda!“

„A tož čo daléj?“

„Čo daléj? Toto: Keď mi bolo triadvacac rokóv, už som bol miškárským majstrom, a Jura bol u mna za pacholka. Já som miškúval, Jura držal. My dvoja sme boli tak vrhcí (obratní), že bysme boli vymiškovali na skoku aj třeba dzivočáka. To nám bolo fuk! My a bác sa! Bolo to kedysi tak v mesáci rínu, čo sme my dvoja přišli do Lasz na Uhroch. Bol veliký vjetor a poprchalo. Vbehli sme do hospody, dali sme si každý dva buřty a páleného. Naprocivá nám sedzela za tabulú hromada chlapóv a vypraviali, že je ten vjetor pre tu príčinu, že u nich v dzedzine v poslední chalupě leží mrtvá bosorka (čarodějnice). Boli akorát tak hlúpí jak vy, povedali, že ju zem něpríjme a že ju rohací uchycíja. My s Jurú sme len popájali a očúvali. Ta jejích hlúpá reč sa nám velice lúbila. Čučali len doma, něznali sveta a pre tu príčinu verili takým bajkám.

Keď bolo k osmé hodzině, povedám Jurovi:

Vieš ty mój čo? Vrazíme každý pod srco ešče jeden pohárčok slivovice a pójdzem zrobic kopaničárský kúsek.

Jura od toho nebol. Bol do každého huncúctva jak oheň. Vyndzem teda ven, a já mu povedám:

Očúvals tých hlúpých chlapóv? Povedali, že ta mrtvá bosorka leží v poslední chalupě. Očúvaj, napadlo mi, abysme ju ukradli a někam skryli. Keby sa nám ten kúsek podaril, to by bolo zajtra řeči. Juj! Ci hlúpí by sa hrúzú trepali, že bosorka už lietá strašúcí. Sú-li tój ale aj ludzja, co sú trochu múdrí, rekli by, čo to boli ale za šikovní fičúri (fičúr = švihák), kterí to proviedli.“

Jako Jura očúl, čo chcem zrobic, flačil mňa dlaňú po plecu a povedá: „Ej, brat mój pekný, jako sa nám to podarí, to sa máme nasmiác!“

Obišli sme teda celú dzedzinu a pozierali, kdze na koncu v chalupe horí svetlo, až sme tu chalupu našli. Jako je to u nás, keď nekdo umre, že sa zaňho chodzí celé Kopanice ve dne v noci modlic, a že si zavdávajú páleného, tak je to teda aj tam. Veď to není odtel tak daleko.

Prindzem ke dverom. Boly otvorené jako pri sobášu. Ostaněm stác pred chalupú a robím si plán, jako to huncúctvo zrobic. Pred nama bol prázdný pitvor (síň). Stojíme a pozieráme. Za pitvorom bola komúrka a tam horelo na legátce svetlo. Stojíme cichúčko a očúváme, eli sa v komúrce čo hýbe. Ništ sa něhýbalo, ani sa tam žádný němodlil. Na pravo v izbe bolo reči jako v hospodze. Bolo akorát po modlenie, a upíjali si pesniček (páleného). Dvere od izby boly jen trochu odchýlnuté. Povedám cichúčko Jurovi: “Včiléj, lebo nikdá! Šetci pijú, něchytnú nás. Zvihneš bosorku, a dáš mi ju na pleco (rameno). Ale jen cicho a chytro! (honem).

A už sme s ňú jeli okolo hací (plotů). Ešče sme něvedzeli, čo s ňú zrobíme, kdze ju skryjem. Za jednú hacú (plotem) boly složené otépky klesu (roští). Povedám: honem rozvaž dve tri otépky a vem provisla (povřísla)! — Jura to zrobil jedna dve, a už sme s ňú leceli do dzedziny k vrbe. Prinďa k něj, reku: Sdělaj mi bosorku, postav ju pekne k té vrbe a já ju provisly, priviážem. — Jako ju postavil, začal som viazac, jedným provislem pod pažama, druhým kolem pásu, trecím u kolen, a už sme zas jeli do hospody. Hodzili sme po té roboce ešče každý dve slivovice pod srdco a šli sme spac do maštale.

To sce mali čuc ráno ten krik po celé dzedzine! Jedni povedali: „Čerti ju priviázali,“ druzí pravili: „Fičúsi to huncúctvo zrobili.“ — Div sa celá dzedzina dohromady něpobila.

Najlepšie to ale bolo v té chalupe, kdze sme ju ukradli. Kdosi sa prišol modlic a pítá sa, kdze sú tetka. No, prý v komore. Ten povedá, že to nění pravda, veď že idze z tam odtel, prý je tam len prázdná truhla a svetlo.

Jako to ci ostatní čuli, zrobili strašný krik, šetko lecelo domóv, ve dveroch sa válal jeden pres druhého. Ani dvere jim nestačily. Šetci mysleli, že ušla, každý sa bál, aby ju len něpotkal. Ale to ešče není šetko.

K desjáté hodzine vyšol mesiáček (měsíc). Ponocný si špacíruje dzedzinú pískajúcí a vidzí stác u vrby pri cesce jakúsi robu. Idze bližej, volá na ňu ráz, volá dva rázy, volá pjac rázóv, a ona len stojí a stojí. Idze teda ešče blížej, aj si na ňu škrkne sírkú. Jako poznal, že je to bosorka, zakričal na ména božie a hybaj domóv. Slova prý z něho žena němohla dostac a dorjádzený prý bol jako koťacko, keď zdychá. Tak sa somár (osel) dolakal. Ráno prý rychtárovi zkázal, keby mu dával aj celé Uhry, že něbudze a něbudze ponocným. Keď sme po poludňu išli z Laszú, vyprávjali ludzja, že ponocný leží a že sotva budze. Umrel-li lebo nie, to vám němóžem povedzec, pretože sme s Jurú do té dzedziny už něsmeli. Aj vám už teda poviem prečo.

Po tom huncúctvu sme přišli na miškovánie do osmé dzedziny. Po miškovánie sme si išli do hospody upic, a upili sme si oba faň. To bolo trecí dzeň, čo sme ju ukradli. V hospodze sedzeli za tabulú chlapi, popájali a akorát vyprávali, jako prý tu bosorku v Laszoch uchytli po smrci z truhly rohací, jako ju odniesli a k vrbe na dzedzině privjázali. Mal som už v baranici. Já somár hlúpý sa im do toho ozvem. Skočím pred ně a povedám:

Tak sce ešče hlúpí? A verili bysce takým bajkám? Veď predsa idzem tój s Jurů z tam odtel a dobre viem, jak to šetko bolo.

Oni za ráz na mňa: Tož jako to teda bolo?

V tom gurášu som, já somár, šetko od prvku až na koniec vyvalil, a somár Jura furt len prikyvoval hlavú, jako že mám pravdu. Kdo vedzel, čo z toho budze?

Tak ale za tri týdny nás potkajú u Žiliny dva šandárja, zastavujú nás, a abysme prý jim ukázali naše veci. Len jim ich ukážeme, už nás hnali pred sebú. Povedám, čo nás pojímáce, keď máme šetky papiery v porjádku? Ten viačie mňa ždúrl pjasťú pod žebra, a na mňa: „Ja, ja, vy sce oba až moc porjádní! S kože vás patrí odrac a potom ešče oba dva posypac solú, lebo takového huncúctva, jak vy dvoja, ani pohan nezrobí.“

Už som veru badal, čo je a čo budze. Oddělili nás od sebja, abysme sa němohli domluvic, a zaviedli nás až do Trenčína. Tam som povedzel na Juru, Jura zas na mňa, a už sme mali bohyňu na chrbce (na zádech). Já som za tu bosorku dostal šesc týdňov, Jura tri. Len sa ho opítajce, jako nás v Trenčíně posudzili. A ani ráz mňa něpřišla ta bohyňa z Laszóv postrašic. Keď člověk ráz umre, je rád, že je tam; nie tak aby ešče po smrci lietal. Verce, že ani naša bohyňa něbudze po zajtraku lietac.“

Chlapi ani nemukali a po chvíli se rozešli.

Třetího dne odpoledne se odbýval pohřeb žítkovské bohyně. Přestalo sice pršet, ale boty se nořily do bláta až po kotníky. Celé Kopanice byly na nohou. Ne snad ze soucitu se zemřelou a s pozůstalými dětmi, nýbrž ze zvědavosti, vyletí-li bohyně nebo ne.

Rakev donesena šťastně až ke hrobu. Hrobaři položili přes hrob smrkové kůly. Kůl, na němž měl spočinout předek rakve — tedy u hlavy — tak tak že stačil, jelikož půda, kam měla přijíti rakev hlavou, se velmi sesula, a hrob u hlavy byl aspoň pětkráte tak široký jako u nohou. Hrobaři sundali s már rakev a vložili na kůly. V tom zarachotilo. Kůl u hlavy se přelomil, rakev popojela zpět, narazila na protější stěnu, víko odletělo a mrtvá bohyně, oblečená ve svém nejkrásnějším kopaničářském kroji, stála v hrobě dolů hlavou. Nastala vřava k nevypsání. Z tisícihlavého zástupu se ozývalo:

„Už lecí,“ „kdze je?“, „čo sa dzeje?“ Jedni utíkali skokem ze hřbitova, druzí se tlačili vší silou k hrobu, takže ti, kteří stáli kol hrobu, se měli co bránit, aby nebyli vrženi do hrobu.

Hrobaři museli hned do hrobu. Vložili bohyni znova do rakve a přikryli ji víkem. Pohřební obřady dokončeny za největšího rozčilení.

Za pár dnů se vědělo i za Uh. Hradištěm a na Slovensku za Myjavou, že žítkovská bohyně chtěla uletět.