ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hrozenkovský Maňas vezl párou strakatých volků z „Mlýnisk“ seno. Pravicí je vedl na řetízku, rukávem levice si stíral stékající pot s tváře. Slunéčko stálo zrovna nad Hrozénkem; jeho paprsky dopadaly kolmo na dědinu vroubenou se všech stran lesy. Maňas pohlédl v pravo k hoře „Fráňovci“, kdež bylo vidět kmitající se horký vzduch a nad lesem ve velké výšce kroužící káni. Když pohlédl v levo k vyhaslé sopce „Skalce“, spatřil nad ní šedý mrak. Pln obavy praví svému osmnáctiletému synu Ondryšovi:

„Keby sa to aspoň zdržalo do večera. Dovjezli bysme ešče dva rázy a mali bysme šetko chvála Bohu doma. Něbudzem sa doma dlúho bavic; len čo něco schlpnem a šúry napojíme, zaráz pojedzem. Šúróv krmic něbudzem, něch žeru pri skládánie a nakládánie. Veru, som už smjadný (mám žízeň), že bych nastavil hubu na Váh. Budze-li mac mamka trochu kyšky, moc sa mi zavďačí. Hajs peroš, hajs, čo ostáváš pozadu. Něvidzíš, že sa nad skalku vyvalujú hrady? Chceš mac na zimu vymoklé seno?“

Sotva dojeli na dvůr, vypráhli volky a postavili k plnému vozu, aby si zakousli, — šel Maňas za ženou a praví:

„Čuješ, moja pekná Dorka, som ustatý, je mi hrozně horko a mám takový smjad, že němóžem ani povedzec. Něchce sa mi jesc, len pic. Němáš hrnec kyšky? To by bol obed!“

„Ach, mój pekný Janko.“ povídá žena, „kebych ju mala, jak ráda bych ci ju doněsla. Něbyc bosorek (čarodějnic), mohli bysme mac od našich dvoch krav mlieka, kyšky, cmeru (podmáslí), tvarohu, smetany, másla a šetkého jak v majere (ve dvoře). Čo sa len tých krav naopatrujem, trávy nasháňám, ale užitku nikde. Po ocelenie sa krav, vystrebú mlieko telence. A keď jich odstavíme, zas odbierajú mlieko kravám bosorky. Je to až k zúfání. A tój ta Kača podla nás, je naše neščestie. Okrádá nás o kravský užitok a nivočí celú naši rodzinu. Až sa my dve skrz to ráz spolu stretněm, to ci povedám, že také vojny na Hrozénku ešče něbolo. Furt čakám, že prestaně bosorovac, že dá našim kravám pokoj, veď sme boly predza od maličkosci najlepšie kamarádky, ale ništ a ništ. Má mlieka, má kyšky a šetkého do Boha, my veru ništ. Prečo len nám ten užitok odbierá, prečo našim kravám robí?“

„Čo já viem?“ praví muž — „veď sme ji posel ništ neurobili. Vieš ty moja pěkná, čo? Zabubnujme jej na svedomie. Seber sa a bež k něj. Povedz jej, že chcem po tobě kyšky a že jej němáš, protože nám kdosi po celý bohovitý rok, odbierá kravský užitok. Popros ju, aby nám aspoň dnes predala hrněc kyšky, povedz, že mám na ňu strašnú chuc a to pre tu príčinu, že som prijol se senom a mám ukrutný smjad. Němá-li naša súseda srdco načisto z kameňa, tož keď učuje, že ani v taký čas kyšky nemáme, sa v něj pohně, něbudze nám aspoň tak moc čarovac a popuscí nám aspoň trochu našeho užitku. Má-li srdco ceple, zrobí to; má-li ho studené, ostaně dál potvorú. Něrád bych začal peklo, tož to teda vyprav po dobroce, veď sme za první súsedja a za druhé z rodziny, veď mamka jej krstné mamky, bola druhú sestrenicú mojho něbohého dědáčka z mamčiné strany. Tož teda, moja, bež.“

Žena vzala hrnec a šla pro kyšku. Vejde do světnice, tam nikoho. Vyjde na dvůr, rozhlíží se a volá:

„Čo tój nění žádný doma?“

Kača vystrčí hlavu z chléva a odpovídá:

„Tój som, v chlieve. Akorát sa chystám k dojenie. A čo bys chcela, moja pekná?“

Dorka jde za ní až do chléva, prosí ji o hrnec kyšky a při tom jezdí očima po chlévě, nespatří-li tam něco podezřelého, co by svědčilo, že je Kača vybíjená bosorka. V tom zahléďne nad žlabem na žebři trávnici, vidí, že trháčky plachty visí dolů, dosahujíce skoro žlabu, a že ve žlabe stojí hrotek. Div nepadla do mdlob. Podezřívala-li dříve Kaču z bosorství, byla teď o jejím kravském pychu nadobro přesvědčena. Proč by také trávnice visela dolů trháčky a proč zrovna nad hrotkem? Ano, Kača tahá za trháky, dojí mléko krav Dořiných, až teče z trháků čicúrem. Potom mají míti doma kyšku.

Kača neměla tušení, co zaviní plachta, již tam, donesši k dojení kravám trávy, jen tak maně pohodila, a co zaviní hrotek, jejž postavila holou náhodou do žlabu.

„Jak ráda bych ci, moja pekná Dorka, kyšky nie predzala, ale darovala!, ale ver mi, němám. Máme tój pjac ceckáčóv (selat) a ci něnechajú mlieko skyščic.“

„Ani kyslého mlieka němáš?“

„Veru němám moja, u nás idze mlieko z kože do kože. Jako ho len nadojím, už ho jieme, tak, tak, že pre ceckáčóv něco uchráním.“

„Já myslím,“ povídá Dora, „že by pre tvoju rodzinu mohl stačic užitok od vašich dvóch krav. Pre ty ceckáče nadojíš dosc trhákmi své plachty od naší jedné krávy. Mohla bys nám teda aspoň tu našu jednu krávu nechat zapokojom.“

„Čo to povedáš, ty jakási jedna! Ty potvoro ledajaká; tož já ci tvojom statkom bosorujem, já ci kravský užitok odbierám? — A honem kolem sebe hledala, čím by Doru ze chléva vyprovodila. Zahlédne stoličku, na níž při dojení sedává a hodí jí ke dveřím po Doře.

Dora vběhne na svůj dvůr jako uštvaná a křičí:

„Ty ledajaká bosorka, ty mňa chceš ešče vybic? Len čakaj, čakaj aj na tebja čo najspěš prindze. Pobosorujem ci veru, až sa ci odněchce. Do najdelšie smrci budzeš na mňa spomínac, veru že ja.“

V tom vyběhne ze světnice Maňas a volá:

„Dora cicho, do ňutra!“

Ta se nehýbe, jako by neslyšela. Zaťatýma rukama hrozí a skáče proti plotu, za nímž z druhé strany stojí Kača, a křičí až chraptí. Maňas přiskočí k ženě, chytne ji ze zadu a cpe jí před sebou. Spíše ji do dveří nese než tlačí. Ta se příčí, třepe, vysmekuje, řve: „Puse mňa, puse mňa!“ Maňas práskne dveřmi, až se slaměná střecha zachvěje. S druhé strany plotu řádí opět Kača, nadává, zatíná pěstě, hrozí jimi směrem k Maňasovým a vyskakuje. Sousedky vybíhají, kupí se před Lukšovým, kdež se Kača otáčí na všechny strany s hrotkem v ruce, až ji letnice odletuje. Z očí jí srší oheň, v tváři je zrudlá jako krocan a z úst jí to rachotí, jako když jede prázdný žebřiňák s Řepového (kopec mezi Hrozenkovem a Bzovou) k Hrozénku bez zabrzdění.

Než vše má svůj konec. Nebylo, kdo by odpovídal. Doru držel Jan u stolu a nedovolil jí ani k oknu přistoupit. Křikem vysílená Kača ustala asi po půl hodině sama.

Pokud četla Kača Doře levity, již bylo slyšeti velmi zřetelně i při zavřených oknech a dveřích, neměla Dora času vysvětlovati mužovi, co se stalo a oč běží. Jak jse rozumí samo sebou, musela dávat bedlivý pozor na každé slovo z bohatého slovníku Kačina, aby si s ní mohla, jak se sluší a patří, vyrovnati příležitostně svůj účet. Vřelo to v ní a překypovalo hněvem. Více snad než stokrát chtěla ke dveřím, neb aspoň pootevřít a z něho Kači odpovědět. Těžko oddychajíc a sotva dech lapajíc vyrážela ze sebe: „Pusc mňa, já jí poviem.“ Než všechno její úsilí bylo marné. Muž ji držel pevně a tišil ji: „Ništ, ani muk! Povedám, ništ a dosc!“

Až se bouře přehnala, teprve vyložila Dora mužovi, co na vlastní oči ve chlévě viděla. Dále už nemusela vysvětlovat, proč má Kača ve chlévě viset trávnici trháky dolů a to zrovna nad hrotkem. Maňas se nad tímto kravským pychem tak dohněval, že zrovna zbledl, žily mu naběhly na čele a zlostí se jen třásl.

„My sa máme dríc na naše bosorske súsedy, na takú bandu zlodzejskú? Oh, nie! Juro, něpovedej žádnému ništ, ale ta plachta něch je do večera u nás. Pre seno pojedu s mamku, máš teda na to čas. Jako ju schvácíš, za ráz s ňú na oheň! To by bolo, abysme sa nědosúdzili ani svojho mlieka! Ráz v tom už musí byc porjádok, keď nie po dobrém, tož po zlém. A ty, Dora, tój máš zlatku a hybaj za ráz zanesc na omšu svjatú. Něch ju dobre odslúží, aby ta mrcha bosorská zdochla. Čo už ani kyšky něbudzeni jiedac?“

Žena vzala stříbrňák a spěchala na faru.

„Prosím ich, odslužijú zajtra čiernú omšu na dobrý úmysel!“

„Tomu nerozumím. Černá může býti sloužena jen za mrtvého. Máte snad takový úmysl?“

„To mám. Chcem dac za dušu, kerá není akorát mrtvá, lebo v očiscu; ale najlepšie by jéj svečalo v pekle na samom spodku. Chcem dac slúžic za našu súsedu, Kaču. Horšie duše už němóže byc na celém svece. Od obúch krav nám odbierá užitok, že ani svéj kyšky němáme. Ve chléve má visec plachtu dolů trhákami, zrovna pod něma hrotek, a dojí nám obe krávy.“

„Osobo, že vám může jen napadnout něco podobného! To je naprosto nemožno. Vykládáte mi zde pohádku.“

„Veru nie! Za ráz na to móžem zvihnúc tri prsty a prisahac. Povedám len čistú pravdu. Sama som tu plachtu i s hrotkom v jéj chlieve vidzela. Kaču som chytla, keď sa ty trháky chystala dojic.“

„Divím se vám, že věříte takovým nesmyslům. Vašim kravám nemůže nikdo učarovat, poněvadž žádných čarů není.“

„Tož oni čarům něverijú? Vyložím jim to teda z gruntu. Jak odstavíme cele, dojí nám kráva týdzeň. Potom už začne prisušovac a za štrnásc dní mi to urobí do hrotka cvrnk, cvrnk, cvrnk a už mám podojené. Je to po dobrém? Prečo Kača dojí?“

„Snad lépe krmí a možná že má i lepší plemeno.“

„Krom jejich posvecenie im musím povedzec, že týmto vecom něrozumijú. Každá roba im to u nás veru povie, že sa móže kravám urobic a odbierac im užitok. Aj chlapi im to povijú.“

„No dobře, dobře, vy jste zde skoro všichni jednak moudří. Zkrátka a dobře na tu mši svatou od vás nevezmu, poněvadž je to za první špatný úmysl a za druhé bych tím podporoval vaši pověru.“

„Keď němožú, čo je robic? Pójdzem oprubovac ke kaplánkovi.“

U mladého pořídila též tak.

„Keď mí to teda ani oni něchcú zrobic“ — praví při odchodu kaplanovi — „pomóžem si od bosorky sama, ale lúbic sa jéj to veru něbudze.“

Večer po práci hovořila Maňasova rodina dlouho do noci o bosorství Kači Lukšeny. Jura se vykázal svou prací, že odpoledne vklouzl do chléva Lukšových, strhl plachtu se žebře a hned svědomitě i s trháky spálil. Maňas byl rád, že zmizelo se světa, čím se jejich kravám tak škodilo. Vší obavy ale přece nebyl prost, neboť prohodil:

„Čo to šetko pomóže? Dnes si jéj spálil jednu plachtu, zajtra začne užitok odbierac druhu. Kdze sa ráz pes naučí chodzic na miaso, tam chodzí furt.“

„Nie tak, mój pěkný,“ — opravuje ho v mínění Maňáska. — „Každú plachtu sa němóže dojic. Kerú plachtú chce bosorka dojic, tu musí na prvního mája o pól noci táhac po rose, a to musí urobic na té mezi lebo na tom polu, komu chce kravský užitok odbierac. Aspoň do prvního mája budzeme mac pokoj. Veď sotva tahala rosu dvúma plachtama.“

Peklo, jež způsobila plachta se neomezilo jen na staré. Hned druhého dne se pro nešťastnou plachtu podřely na dědině dosud veliké kamarádky, školačky, Maňasova Marina a Lukešova Filuša. Marina totiž vykřikovala na Filušu:

„Pravda, dojili bysce naše krávy, kebysce len mali čím! Kolo sa vám zlámalo, čo sa na ně hrávalo. Tak vám način! Každá vaša plachta aj s trhákmi polecí na oheň. Včiléj vám budze bez našeho mlieka zle a do prvního mája je ešče daleko.“

Filuša s tím arciť doběhla domů. Teď teprve se rozbřesklo Lukešce, kam se poděla její plachta. Při nejbližší příležitosti nadala Maňasce do zlodějek. Ta si to nedala líbit a zažalovala Lukešku pro urážku na cti. Nedalo se očekávat nic jiného, poněvadž cit cti je nejen v Hrozénku, nýbrž i na všech přilehlých k němu kopanicích nesmírně vyvinut. Lukeška byla arciť odsouzena. Sotva přišla od soudu domů, vzala stříbrňák a honem na faru.

„Prosím ich pekunko, něsem na čiernú omšu svjatú.“

„Za koho?“

„Na dobrý úmysl.“

„To nemůže býti černá.“

„Ale já chcu čiernú.“

„S kým jste se pohádala?“

„Ale ta vedlajšia bestia mňa dala dnes v Bojkovicoch odsúdzic, tak bych sa jej ráda odslúžila.“

„Jste sousedky, smiřte se!“

„Čo ich němá! Len to odslúžijú, aby jéj Pan Bóh tak zrobil, jako ona mi.“

„Nemohu, nesmím, zapáchá to mstou.“

„Keď teda nie, veď si jaksi preca pomóžem. Nápoky (schválně) pójdzem zajtra do Brodu a dám na modlenie za bestiju židovským žebrákom. To má akorát takovú silu jak dyž sa za potvoru odslúží čierná omša.“

Od té doby, poněvadž se pořád spolu soudí, nosí Dora i Kača každý rok několikráte jedna za druhou židovským žebrákům na modlení. Obě čekají už aspoň deset let, kdy konečně modlitba židovských brodských žebráků bude vyslyšena, a kdy jedné z nich pomůže do hrobu. Přes všechno židovské modlení se nechce žádné z nich chytit ani — rýma.