ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Jano, Janíčko mój pekný, pre Boha ťa prosím, něchaj už té flinty. Každý dzeň trněm hrúzú, že sa nám něvrácíš. Len sa, prosím ťa, ozri na ty tri naše malučké dzeci! Čo bych si len já smutná s něma začala, čo bych len s tema ptáčkami bez tebja robila, jako bych je vychovala? Je ci potreba zpúzac po hore; čakac až prindze zajác lebo srněc? Němáme čo jesc? Máme mlieko, máme kantofle, máme kapustu, máme chlieb, máme múku, a prasa si v zime zabíjeme. Čo teda ešče chceš? Čo porád sháňáš? Keď mi rozkadzuješ ty zastrelené srnce a zajáce varic, dycky si povedám, čo by to len boli ci poslední. Tak mi to miaso v hube rosce, že je němóžem ani vyžváchac. Tak si pri tom dycky myslím, že v té hore složíš kosci. Ver mi, že ci jágri zrobjá akorát tak, jako ty robiš srncom a zajácom.“

Jano, krásně urostlý mladý Kopaničář, černých, až pod uši zastřižených vlasů, modrých veselých očí, se při ženiných slovech jen usmíval. Seděl za stolem a pochutnával si labužnicky na srnčím; jež byl ulovil, a jež mu žena, aby byl pokoj v chalupě, musela uvařit. Nejstarší jeho dítě, tříletá Kačenka seděla za stolem po pravé straně otcově a brala si už z mísy sama; dvouletého Janíčka měl Jano na klíně. Držel už též kus masa v ručce a cpal je do ústiček. Jednoroční Martin se plazil po zemi a hrál si s plecháčkem. Na tváři Janově, z níž zářila naprostá bezstarostnost a spokojenost, bylo vidět, že si ženina slova nebere moc k srdci.

„Len abys mňa, moja, aj s detisky něrozbečala! Prečo dycky bedákáš? Viem já veru dobre, že máme šetkého doma dosc, ale aj viem, čo mám robic. Mám sa len porád doma s robotú chrtúsic? Čo sa už ani trochu němóžem vyrazic? Ty si roba a vyrážíš sa s detiskami; já som chlap a vyrazím sa najlepšie s flintu, a s detisky až potom. Veď ty, moja, ani něvieš, co zrobí z človeka flinta. Keď si ju prehodzím pres pleco, zaráz je ze mňa inakšie chlap. Tu chvílu jako kebych mal šaty ze železa a čelo ze saméj ocele — žádného sa něbojím. Čo ty vieš, čo je to za radosc!

Ešče som ci ani něpovedzel, jako som sa stretnul pred dvúma dňama, keď som toho srnca něsol na chrbce v Chabové (hora 750 m vysoká, rozprostírající se v okruhu aspoň 10 hodin mezi Žítkovou, Horní a Dolní Sučou a Drietomou na pohraničí Slovenska) s Melčickým bochmajstrom, čo má ale šesc detisk. Idzem si pekně chodníkom, srnca na chrbce, flintu na plecu. Vyrazím na aliju, a procivá mně tak na 60 krokóv ten bochmajster. Já som ho spatřil spiaš. Strhněm fryško flintu, nasadzím v líco a špacírujem jako by ta celá hora patrila mi, proci němu. On sa prebere z myšlienek, zdvihně oči a zmerčí mňa. Já jako by ništ, idzem furt s naflancovanú. Zarazí sa, roztáhně obe ruky od sebja a idze též proci mně. Keď sme sa už mali stretnúc, vyhnul mi pekně do leva a povedá triaslavým hlasom: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus!“ — Já zas veselo: „Až na veky vekóv. Amen.“ Zaráz som sa stočil a stál som s naflancovanú až bol ode mňa aspoň 100 krokóv. Ten ale mal ze mňa luft, na svú flintu ani něchytol. Ništ za to nědám, že mal v sobe dušu celú studenú a sa aj dorjádzil. Ból by sa mně, moja, bál, kebych ból bez flinty? Jako mám na plecu flintu, zaráz je ze mňa inšiej chlap.“

„A to sa mój Janku chlubíš, že sa ťa aj šandárja bójá? Povedz mi len, čo bys bol zrobil, keby bol ten šandár chytl po flince?“

„Čo bych bol zrobil?“, — zasmál se Jano — bol bych na něho zakričal: „Střelím, ruky preč!“

„A keby něbol posluchnul, bol bys ho zastrelil?“

„Prečo bych ho strílal? Jako móže on chytac po flince, kedy vidzí, že já držím v lícu? To by už musel byc veliký somár! Pytláci, moja, něstrílajú ludzja, len zver.“

„Nelži Janko, aj ludzja strílajú.“

„Kdo ci to povedal? Ej kolko rázóv sme mohli postrílac jágróv aj šandáróv, a nězrobili sme to. Pred pól rokom sme mohli zastrelic jágra z Dritomé aj s hajníkom, a puscili sme obúch se zdravú kožú.“

„Než bys nětáral! Jáger aj s hajníkom vám vlezú tak chytro pod flinty!“

„A veru vliezli. Honilo nás na Božie narodzenie tenkrát dvanáct. Franta Bečáróv chvílu pred tým zastrelil srnku. Kamarádja povedali, abysme ju zaráz stáhli a upiekli. Chtěli sa na ohňu aj trochu ohriác. Srnu sme povesili na buček, já som vytáhl krivák a začněm stahovac. Franta mi pomáhal, ostatní se hriáli u ohňa. Len Marcin Šedóv chodzil sem a tam, a hladal nejakú šikovnú palicu, čo bysme mohli na ňu srnu napíchnuc a pri pečenie otáčac. Prechádzá akorát aleju a vidzí, jako sa po něj žene jáger s hajníkom. Bežali po raně. Marcin honem skočí a povedá: „Honem šetci preč, beží sem jáger s hajníkom.“ Jóža Fifálóv sa zasmial: „My utěkac a prečo? Čo sme koho zamordovali? A není nás tój dosc? Tój ostaněm. Vy dvoja stahujce dál, ublížic vám nedáme. Ostatní sa chytro postavme tak na 50 krokóv odtel do pól kola za buky. Začerněni sme, nepoznajú nás, tož čo!“ — Já a Franta sme si teda nechali svoje flinty oprené o buky a stahovali sme dál. Ostatních 10 sa postavilo za buky, aby jich něbolo vidzec, a nasadzili flinty v líca. Ti dvoja leceli furt alejú, až uvidzeli oheň. Zaráz k nám. My sme sa robili, jak bysme o ničem něvedzeli. Oboja prišli pekně s nataženýma flintama až k nám. Stúpnú pred nás a jáger sa pítá: „Čo tój robíce?“ — Povedám, že stahujeme srnu. Oboja už vedzeli, že sa k svým flintám němóžeme dostac a začali si z nás teda robic blázny. Hajník sa nás pítal, jako prý sa nám to v také zime stahuje. Povedám mu, že načisto dobre, veď je ta srna ešče ceplá. A zas sme si hledzeli svojéj roboty. Naráz chytně jáger moju flintu, hajník Frantovu, a jáger si na nás zarve: „Včuléj, sakra, pred nama do Drietomy, zlodzeji, a už, lebo vás oba zastrelím. Tam vám povieme, čo umíme se zlodzeji robic.“ — Něchali sme teda roboty, očkom sme sa pozreli po kamarádoch, sú-li na svojich místoch a já povedám jágrovi: „Prosím vás pekunko, pane jáger, zmárnice nás se sveta už jako chcece, len nás pre Boha něstrílajce. Kebysce vedzeli dobre strílac, svolil bych tú smrcú umríc, ale vy neviece strílac, protože máce špatné flinty. Naše flinty, to sú flinty, ty něchybjá.“ — Ukázal som rukú k jednomu buku a povedám: „Kamarád, čo je za hen tým bukom, má lepší flintu jako vy oboja. Tam ten druhý, má ešče lepší. Tam toho nění též špatná. Hen tam ten trefí baranicu na sto krokóv, tam ten strielá pres sto krokóv do dzieravého hrnka a trefí ho kulkú, tam ten ani brokama něstrielá, len samýma kulkama, brokama je mu to moc hlúpé. A já s týmto mojom kamarádom sa též něradzi chybíme. Ale včiléj my dvoja nebudzeme strielac, a to pre tu príčinu, že to za nás odstrielá tých 10 kamarádóv za bukama. Povedali sce nám, že sme zlodzeji. Kebysme boli zlodzejí, vzali bysme vám včiléj nielen vaše flinty, ale sesliekli bysme vás aj z gací. Ale že sme poctiví chlapi, tož vám povedám len tolko: Postavce naše flinty tam, kdze stály, a bežce oboja chytro, odkel sce prišli. Až nás druhý ráz natrefíce, tož bežce, jako bysce nás ani něvidzeli. My vám ništ něrobíme, dajce nám teda pokoj! Aj narezac bysme vám toj mohli, ale nězrobíme to, abysce vedzeli, že sme spravodliví ludzja. Včiléj bežce s Pánem Bohom po své roboce daléj!“ — Jáger i hajník postavili cichúčko obe naše flinty, a jeli jako kebych jim bol naplul do očí. Čo tomu, moja, povedáš? Není to pekné, keď sa takého chudobného člověka aj páni bojá?“

„Jano, hádám, že ťa ci srnci a zajáci priviedli už aj o zdravý rozum. Čo je ta lesní zver tvá?“

„Čí by bola? Na čím sa nažere? Na našom. Stvoril pámbičko tých srncóv a zajácóv len pre pány? Pánbíčko je k šetkým jednak dobrý, pre šetky požehnal. To len ty porád, moja, čosi máš. Len mňa nechaj! Já veru dobre viem, čo robím. Něstrielám ludzia, len zver; a keď na mňa pánovja prindú, viem si rady.“

Marné bylo domlouvání hodné ženy, marné její prosby, marný její pláč. Jano byl za puškou jako slepý. Kdyby mu snad byl někdo nabízel milion ve zlatě s podmínkou, že již nesmí vzíti do ruky pušky, byl by jistě odmítl. Puška byla jeho radost; honit s kamarády v hlubokých lesních údolích a strmých stráních Chabové, jeho život. Byl sice něžný manžel, pečlivý otec, dobrý hospodář, milý společník, snášelivý soused, a byl by býval v rodině šťasten, kdyby ta nešťastná puška nebyla pod jeho střechu přinášela co chvíli výčitky, zapřísahání a pláč jeho ženy.

Kterousi neděli v říjnu zabušil někdo faráři na Hrozénku tak asi k 11. hodině v noci silně na okno. Farář skočí s postele, přistupuje k oknu, než tu už kdosi do okna volá:

„Prosím ich, idú chytro s Pánem Bohem na Žítkovú k Janovi Jahodákovému. Spadol s húry, zlomil si vaz, za hodzinu, za dve je po ňom. Len prosím ich honem! Já idzem popredku, za dzedzinú ich dočkám.“

Farář rozžal svíci, spěšně se oblékl, zašel do kostela pro bursu a vydal se na cestu. Za dědinou se náhle zarazí. Co to? Pod vrbou stojí jakýsi chlap, má obrácený kožich chlupy nahoru, a něčím černým zakrytý celý obličej. Vypadal jako Indián. Podivný člověk se počíná hýbat, jde loudavým krokem k faráři a spustí plačtivě:

„Pre Boha ich prosím, něhněvajú sa; něidzem na Žítkovú, ale do Chabové. Boli sme dnes ráno na pytláčce a Jano tam zůstal postrílaný. Jako sme prehnali húšť, zastavili sme šetci na aleji. On si chtěl natkac z bachoriny do pípky tabáku, postavil si flintu jedným koncom na zem, druhým sa oprel o brucho a tak tkal. Flinta vystrelila a rana mu vlecela do brucha. Už tam leží od obeda. Pod hlavu sme mu dali kabelu a prikryli sme ho halenú, aby mu něbolo zima. Báli sme sa ist pre vás za dňa, abysme sa něprezradzili a něboli šetci zatvoreni. Kamarádzi išli za chvílu po tom neščescie domóv, mně tam kázali u něho ostac, keby čo potreboval. Včiléj sú už ale u něho od večera šetci, a čakajú, až vás privedzem.“

„Kdo jste?“

„To sa, prosím ich, velebný panáčinku, něpítajú. Z toho by bol len kriminál. Preto mám na hube čierné plátno a preto som na vás do okna len zakričal a potom bežel až za dzedzinu, aby mňa nikdo něpoznal. Prosím vás pekunko, bežce sám k mlýnu, od mlýna Léšnú ke spálenému buku. Tam pod tým bukom — šak už vjece, kdze je to — vás budzem čakac. Já k tomu buku polecím rovno pres pola, abych sa s nikým něstretnul.“

Po těchto slovech se rozběhl a běžel po polích napříč. Farář šel označeným směrem. Znal Janovu naruživost, a věřil, co mu tajemný posel sdělil. Za půl druhé hodiny byl u spáleného buku. Odtud ho vedl posel do vysoké stráně k temenu Chabové. Asi o půl druhé hodině v noci byli na místě. Zatím vyšel z mraků měsíc a svítil korunami mohutných buků na smutné divadlo.

Na chladné zemi ležel na znak Jano, halenou přikrytý, těžce oddychující a pracující k poslední hodince. Chvílemi hodil svou tvrdou a upracovanou rukou hned do prava, hned zase do leva. Jeho prsty hledaly něco po zemi, pak se zase do ní zatínaly, jako by se chtěly něčeho zachytit, aby mohl povstat. Za hlavou měl převrácený klobouk, a jeho dlouhými, havraními, až po uši zastřiženými vlasy, pohrával si ostrý studený vítr. Dva kroky před jeho nohama ležela puška. V hrudi mu chrčelo, prsa se mu dmula, z úst vyrážel trhavě: „Ma-ri-no, dzeci!“

Kněz přisedl k Janovi, chtěje ho vyzpovídati. Už to nešlo. Raněný o sobě nevěděl. Jano dostal jen poslední pomazání. Kněz u něho čekal ještě asi půl hodiny, nenabude-li snad vědomí. Janovi se krátil dech, život unikal každým okamžikem, až zhasl.

Kněz zavolal do lesa: „Kamarádi Janovi sem! Je už mrtev, pomodlíme se za něho!“

Z blízkého houští se vyhrnulo 11 chlapů s maskami na tvářích a poklekli u Jana.

Jakmile kněz udělal kříž a vybídl: „Pomodleme se za v Pánu zemřelého Jana Jahodáka!“, dali se všichni chlapi do usedavého pláče. Ruce své měli jako děcka vysoko vyzdviženy, dlaně jednu na druhou pevně přitisknuty. Pro jejich vzlykot bylo slovům Otčenáše těžko rozumět.

Po modlitbě vstal kněz a všech 11 Janových kamarádů též. Jeden z nich padl znovu u Jana na kolena, pohladil ho pravicí po tváři, políbil ho na obě tváře a povídá:

„S Bohom mój hodný, pekný, verný kamarád!“

Po něm přiklekl jeden po druhém a každý řekl a udělal totéž.

Před odchodem se tázal kněz: „Kdo to z vás ráno ohlásí?“

Všichni se sklopenými hlavami mlčeli.

„Mám to tedy ohlásit já?“

„Nie, šak ho tój zajtra ráno ludzja istě nandú. To sa už jakosi spraví.“

„Přičiňte se tedy, aby ho opravdu též našli, abych sem nemusel jíti ještě jednou.“

Časně ráno se strhl na Žítkovských kopanicích poplach, prý Jano Jahodák není od včerejška doma, a že prý ho třeba hledat, nejjistěji v Chabové v Uhrách. Nebylo právě žádné pilné práce na kopanicích, takže se sešlo v hodině, v dolině u školy chlapců, výrostků ba i školáků co dost. Všichni šli v houfu Léšnou až k spálenému buku; tam vzali to strání nahoru k temenu Chabové; odtud prý se musí začíti. Rozestoupli se a šli stále a stále, až asi za hodinu ho našel Jura Polesňák, třicetiletý statný Kopaničář, o němž zlé jazyky vyprávěly, že prý si též rád sem tam zapytlačí.

Pak to šel posel ohlásit do Drietomy, kamž les Chabová katastrálně patří. Tam mu řekli, aby jim Jana přivezli do umrlčí komory, že se k vůli jakémsi kopaničářskému pytlákovi z Moravy nebudou trmácet dvě hodiny cesty do Chabové.

Téhož dne k večeru vezla pára Janových volů na voze svého gazdu k Drietomé. Za vozem šla plačící vdova Marina a jedenáct Žítkovčárů, kteří se Marině nabídli, že s ní půjdou, aby prý se jí v noci na zpáteční cestě něco zlého nepřihodilo.

V Drietomé snesli žítkovští Kopaničáři mrtvolu zastřeleného opatrně s vozu a uložili ji do umrlčí komory. Tam mu dal každý z nich své poslední s Bohem a odcházel se zaslzenýma očima z hřbitova.

Když šli všichni v jednom hloučku dědinou Drietomou zpět, vystrčil starý rychtář drietomský svou šedivou hlavu a volal za nimi:

„Chlapovja, vaši pytláci strílajú dobre, ale náš jáger volakedy tiež trafí. Povedzte těm svojom, aby také roboty raděj nehali; nevyplácá sa.“

Druhého dne přijela na Jana z Trenčína komis, a zjistila, že byl Jan zastřelen. Za jakých okolností se to událo, s tím se velmi nezabývala.

Proč se též obírati pytlákem z Moravy, jenž byl zastřelen v Uhrách?