ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Petr Kykuláčóv byl za svobodna krásný a mrštný mládenec. Při bitkách nebývalo nad něj. Pro všechny tyto veliké přednosti byl u něžného pohlaví velmi oblíben. Mohl za to, že ho chtěly dziévky a vdovy, ba že se za ním ohlížely i mnohé vdané roby? A když ho všechny chtěly, měl je od sebe odhánět pořád palicí? — Tak aspoň vždy omlouval svá dobrodružství, kdykoliv ho matka kárala.

„Petře!“ — praví mu opět jednou matka — „přestaň mi už raz s temi robami! Za chvílu budze na tebja hdze čo!“

„Ná, čo by tak na mňa mohlo byc?“

„No, treba ten chlapčok, čo sa naláhl (narodil) na jar Srunleně. Šetci to povedají len na tebja. Až jéj malžen prindze z Mírova, veru že ťa mój, hdzesi zahluší, že sas mu, než prišol z kriminálu, postaral o syna. A Čančulova Marina též všaje roztriepá, že to dzievča máš s ňú. Pomalu sa skrz tebja budzem haňbic vystrčic hlavu ze dveří.“

Petr přestal skrucovat kůži, z níž si dělal krpce, pohodil furiantsky hlavou a povídá: „Prečo mi to porád strkáce pod nos, že sa tým dvům naláhly dzeciska? Já sa bác Srnuláka? Tož to hoj! Mal byc doma jak druzí chlapovja, a bol by ten chlapčok ból veru jeho. Móžem ja za to, že sa dal chycic a zavríc na Mírov? Prečo není taký palagráf, keď idze malžen do kriminálu, aby s ňom išla aj jeho malženka? Něslubovala pred oltárom, že ho do smrci něopuscí, a že s ňom budze šetko dobré i zlé snášac? Keď idze jeden na šesc rokóv na Mírov a druhý ostaně doma, potom sa ten první něsmí čudovac (divit), keď prindze domóv, že nandze místo jednoho chlapčoka dvúch. Mladá roba ostrý potok, čo rok mině nový prorok! Vidzely sce už zastavený potok na šesc rokóv? Něch mi len Srnulec stúpne do cesty, poviem mu, že němal na Marinu zabudnúc, že k něj mal z Mírová na posedy (besedu) chodzic. A Čunčalova Marina něch je len scichú. Žiadná dziévka sa mi telko něnadbiehala čo ona.“

„Ale chlape, čo to táráš (plácáš)? jak kebys mal z lokťa plátna košulu. Veď sa preca budzeš chcec aj kedysi ženic! Kerá roba ťa budze chcec, keď budzeš s desjaci zaplecený?“

„Len sa o mňa, mamko, telko něstarajce! Stůpněm pred chalupu, rozkročím sa, ruky roztáhněm a zakřičím: „Kerá mňa lúbíce, chytro sem! Chcem sa na ozaj (opravdu) ženic.“ A tu chvílu sa prihrne pred našu chalupu aj padesác dzievek a vdov, a šetky mňa budu chcec. Potom mrskněm nohú, až z něj krpec odlecí a zavolám: „Kerá mi ho spjaš doněse, tu pójmem.“ A veru, že sa o něj šetky poškubú.“

Kdykoliv začala matka Petra kárat pro přílišné milování, vždy od něho slyšela tato chvástavá slova. Jakmile tedy začal, že se rozkročí, roztáhne ruce a hodí krpcem, zabručela jakoby pro sebe: „potvoro jakási něpodarená!“, a šla něco kutit na dvůr.

Do roka byl Petr ženat s Fankú Hučalovú, již si vzal — jak říkal — z lásky. Mladá žena mu odpustila všechny jeho kousky, které provedl za svobodna, a odpustila mu i obě nemanželské dítky Isidorka a Stázičku. Srnul neměl příležitosti se vypořádat s Petrem, ježto v pátém roce na Mírově umřel. A poněvadž Srnul umřel, aniž by byl mohl proti zaznamenání nemanželského dítěte Isidora protestovat, zůstal Isidor — ač byl nemanželský — zapsán v matrice jako manželský, jmenoval se Srnul, a byl nemanželským synem Petra Kykuláče. Kdo znal Petra a pozorněji pohlédl na tváře dospívajícího Isidora a Stázičky, objevil u těchto dvou mnoho společných rysů s rysy Petra. Nebylo na Kopanicích nejmenší pochybnosti, že Isidor a Stázička jsou Petrovými dětmi. Ale ani on se tím moc netajil, toho nezapíral. Se svou ženou dítek neměl a přenášel svou lásku na Isidora a Stázičku. Co žena nevěděla, kupoval jim sem tam i šaty a podstrkoval různé mlsky. Nebylo to nesnadno, poněvadž obě dítky bydlely skoro v sousedství, jak prespanka (která měla za svobodna dítě = prespala sa) Čunčalova, tak i vdova po zemřelém Srnulovi se časem též provdaly. I tehdy, když měly dvě nemanželské dítky Petrovy otčímy, nezapomínal Petr na svou krev. Táhlo ho k nim cosi neodolatelnou mocí. Sešel-li se s kterým z nich, když už byli dospělé, buď v dědině nebo v městě, vždy je počastoval.

Isidor a Stázička byli narozeni v jednom roce. Spolu jako děcka hrávali, spolu jako žáci chodili do školy, spolu pásávali po škole dobytek, spolu chodili do lesa na dříví, spolu jako mládenec a panna chodívali pod jedním gazdou do světa na majery (do panských dvorů na práci). Od maličkosti až do své vyspělosti žili téměř pořád spolu. Kdo by se tedy podivil, že se nevlastní bratr zahleděl hlouběji do očí své nevlastní sestry a nevlastní sestra do očí svého nevlastního bratra?

Tito dva lidé přišli tedy jednoho krásného dne na farní úřad do Hrozénka o ohlášky. Měli s sebou arciť i svědky. Jedním byl jejich vlastní otec Petr, druhým nějaký Ferda Trhanec. Faráři, jenž se dostal na Hrozenkov teprv asi před půl rokem, ani nenapadlo, že by měl před sebou bratra se sestrou. Otázav se na jména obou snoubenců a přibližná data jejich narození, vyňal ze skříně křestní knihu a našel si oba snoubence. Prohlíží rodokmen ženichův a nevěstin, pátrá po nějakém společném jméně, ale nenalézá, že by byli nějak pokrevně spřízněni. Při rodokmenu Isidorově byl v matrice zapsán za otce Jiří Srnúl, u rodokmenu nevěsty bylo okénko, to jest rubrika otce byla prázdná. Farář byl sice z nahlédnutí do matrik přesvědčen, že se táže na pokrevní příbuzenství obou zbytečně, aby však vyhověl paragrafu, kladl snoubencům dle protokolu otázku za otázkou.

„Jste spolu spřízněni?“

„Nie.“

„Jste snad bratranec a sestřenice?“

„Nie.“

„Jsou vaši otcové bratranci?“

„Nie.“

„Jsou vaše matky sestřenice?“

„Nie.“

„Není snad otec ženichův a matka nevěstina bratranec a sestřenice?“

„Nie.“

„Nejsou matka ženichova a otec nevěstin bratranec a sestřenice?“

„Nie.“

„Nejste snad dvojnásobně spřízněni?“

„Nie.“

„Je to tak?“ — obrací se farář ke svědkům. Petr se uščuří a povídá: „Že se na také hlúpoty ptajú! Šetci sme predsa z rodziny, veď máme na nebi jednoho otca Boha a jednu Matku Pannu Mariju.“ — Druhý svědek přikyvoval na dotvrzenou hlavou.

Ani s tím se farář nespokojil a tázal se svědků dále:

„Znáte oba snoubence a jejich obapolné poměry?“

„To sa vie.“

„Můžete dotvrdit, že to, co zde snoubenci vypovídali je pravda a zasluhuje víry?“

„Móžem.“

„Je vám snad známa nějaká překážka, která sice při tomto výslechu nevyšla na jevo, která by však přece bránila tomuto zamyšlenému sňatku?“

„Nie.“

„Můžete své výpovědi — kdyby toho bylo třeba — i přísahou stvrdit?“

„To veru móžem.“

Když tedy nebylo žádné překážky, byli snoubenci třikrát ohlášeni. A poněvadž v té době nikdo farní úřad na žádnou překážku neupozornil, byli snoubenci po vyjití ohlášek církevně oddáni. Petr byl při svatbě dokonce i za svědka. Farář neměl nejmenší potuchy, že oddal bratra se sestrou. — Tak asi za dva měsíce jde z Bojkovic, stoupá do kopce „Řepového“ co noha nohu mine. V kopci ho dohoní kopaničářka Prsklavá. Mluví, jen aby mluvila. Promílá celé Kopanice, kde komu, kdy a jaké se tele nalíhlo, kdo, kde a kdy komu prodal volky, kdo, kam a odkud za kterou chodí, kdo, kde má koho na výmince. Pak zase probírá rodinu vedle rodiny, chalupu vedle chalupy, jak který chlap žije se svojí robou, až přichází na Isidora a Stázku.

„Dobre by sa mali, veď jim jejich tatko Peter pořád podstrká. Aj dobre by sa snášali, len to je chyba, že sú bratr se sestrú. Svet na to rýzní (nadává), ba aj na nich, že sce sesobášili bratra se sestrú.“

Farář se zastavil. Dříve Prskavou neposlouchal, až teď, jako by byl ze sna probuzen.

„Co jste to povídala?“

„No, že sce sesobášili bratra se sestru.“

„Já, kdy?“

„Pred dvúma mesiácmi.“

„To není pravda.“

„Je to pravda. Já jim to vyložím.“ — A začala od Adama, jaký býval Petr fešák, jak ho všechny chtěly, jak k Isidorovi a Stázičce přišel, jak se o ne staral a až do dneška stará, jak jim koupil do začátku i krávu. Končila:

„Len sa na to opítajů sveta a každý jim to povie.“

Farář zůstal jako když ho poleje studenou vodou. Bože, sezdat bratra se sestrou! Co se stane, zví-li to hejtmanství a konsistoř? Sotva přišel domů, rozevřel oddavkovou knihu, v níž měl Isidora a Stázičku zapsány, vytáhl i křestní knihu, prohlížel a srovnával. Konečně si odtušil: „Vinen nejsem. Ani sv. otec by z těchto matrik nezmoudřel a neseznal, že jsou bratr se sestrou. Nevědí-li to snoubenci — ač jest to neuveřitelno — vědí to svědkové, z nichž jeden je dokonce otcem obou snoubenců, a ti by měli býti chyceni důkladně za límec. Sňatek je arciť dle zákonů státních a církevních neplatný, ale co teď?“

Farář se s tím nemohl nijak smířit, že by snoubenci byli tak smělí a dali se oddat bratr se sestrou. Rovněž se do toho nemohl jaksi vžíti, že by se mohl propůjčiti k takové komedii vlastní otec. Chtěl věděti jistotu, ať už to dopadne tak nebo onak. Otázal se aspoň deseti starých a vážných lidí, jak pohlížejí na manželství Isidora a Stázičky a všichni mu řekli, že ti dva jsou bratr se sestrou různo matkama. Asi za čtrnáct dní mu přišel do cesty Petr, domnělý otec obou. Farář hned na něho:

„Člověče, co jste to udělal?“

„No čo?“

„Víte, že budete volán k soudu a že budete přísně potrestán?“

„Prečo?“

„Poněvadž jste jako svědek pod přísahou řekl a též podepsal při sepisování snubního protokolu, že nejsou snoubenci Isidor a Stázička žádná rodina. Jak jsem ale v poslední době zjistil, jsou bratr a sestra a jsou vašimi dětmi.“

„A jako to, prosím ich, tak dobre zjiscili?“

„Jak? Za první mi to řekla Prskavá a za druhé — totéž mi dosvědčilo aspoň deset starých, vážných lidí z vašich Kopanic.“

„Toto je ale pekná robota! Já som až dodnes myslel, že keď som sa kdze s Isidorovou mamu nebo se Stázčinú mamu lúbil, že sme tam boli dycky sami dvaja. A vy mi tój včilej povidáce, že při tom boly celé Kopanice. Až teda odprísahajú celé Kopanice, že tam boly, keď sme sa lúbívali, tož mňa móžece dac súdu — spješej nie. Taky bych rád vedzel, čo je komu do toho, že som sa před štyryadvacaci rokmi dva rázy dorjádzil. No s Bohom.“

Farář zůstal celý jako opařený. „Co teď? Nejlépe by asi bylo, nechat všechno běžet.“ — A tak to také udělal.

Za dva měsíce na to se mluvilo jednoho dne na všech Kopanicích jen o Isidorovi. Při kácení stromů v lese padl na něho buk celou tíhou a v pravém slova smyslu ho rozmačkal. Kopaničáři si ovšem tuto náhodnou smrt dovedli hled vyložit dle svého: „Pán Bóh ho pokarhal (potrestal), že pojal sestru.“

Než odnesli Isidora na hřbitov, ležel v tu noc „vystrený v izbe“ na lávce. A mladá vdova Stázka? — Ta měla už druhý den za Isidora náhradu. Zatím, co ležel Isidor v noci vystrený na lávce, spala Stázka spánkem spravedlivých v téže izbě na pohradce s galánem Jurou Hnáťákovým.

Při pohřbu na hřbitove moc nenaříkala. Zato plakal gazda Petr, až se mu hlava třásla.