ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na žítkovských Kopanicích se objevil koncem února gazda Štefan z Horní Suče (v Uhrách), sousedící se Žítkovou, chodil dům od domu a najímal lidi do Topolčan na majer (panský dvůr). Tím, že nabízel vysoký závdavek — zrovna 10 zlatých — způsobil na Kopanicích veliký rozruch. Kopaničáři, kteří chtěli jíti na majery, popřijímali závdavky před dvěma měsíci a měli je už dávno utracené. Místní gazdové „Ferdóv, Zbehóv, Cibleňákóv a Belohlavých“ nedávali větší závdavek 1 zl. (Tento závdavek se dělníkům v panském dvoře ze mzdy neodpočítával, nýbrž byl považován za jakýsi dar.) Každý z gazdů měl naverbováno aspoň 30 lidí. Dva oddíly měly jíti na práci do Uher, jeden do Teimhofu a jeden do Pouzdřan. S každým oddílem udělal ten který gazda smlouvu, ovšem jen ústní, již Kopaničáři považovali za závaznou; ale za závaznou více se strany gazdy než své. Kdekterý dělník věděl od gazdy do nejmenších podrobností, kolik dostane týdně na majeře „vydané“ (t. j. mouky chlebové, vařivé, sádla, soli, cukru, hrachu, fazole, krup, zemáků, mléka) a kolik denní mzdy. Každý gazda nabízel, lépe řečeno sliboval, co nejvíce, aby jen sehnal patřičný počet dělníků, nad nimiž by pak byl v panském dvoře drábem. Žádný neopoměl říci, jak bude na „své“ lidi spravedlivým a hodným.

Když sháněl lidi gazda Ferdóv, dodával: „Loni sa pode mnú mali šetci dobre; nikdo němal hladu. Každý si doněsol v jeseni peňázy aj zboží.“

Gazda Zbehóv lákal lidi jinak: „Nemyslece, že s vámi budzem robic tak, jak loňského roku Ferdóv. On bol gazdú, jeho roba gazděnú a oba pre sebja, veru, dobre gazdovali. Svet (lidé) dostal pár grajcaróv a Ferdóv si doněsol z majeru plnú knížku papierových desiátek. Ten sa vyznal! On stál nad svetom s čaganom, jeho roba zas s varajú (s vařechou). Tak dobre pre svet varila, aby dycky niečo ostalo aj pre jej prasce. Čo svetu na jiedle utrhla, tým krmila tri svoje prasce. Potom je dobre predali a sami dvoja peňázy shrábli. Něviem, veru, kdo ešče s takým gazdú pójdze.“

Cibleňákóv mluvil opět jinak: „Čo pre svet dostaněm, šetko mu dám. Něbudzem tak robic jako Ferdóv a Zbehóv. Ci len zatáhnúc ludzia do cuzího sveta a potom jich okrásc! Keď robieval svet někedy pres čas, dycky to písali a slubovali, že dostanú ludzia na jeseň vjac peňázy. A keď išol svet na jeseň domóv, nědali mu žiádný ništ. Zasmážali svetu lojom, fasovanú slaninu predávali a peňázy tkali do váčkóv. Utrhali lidu aj na kantoflách (zemácích), jejich gazděny něma krmily svoje prasce, prasce potom predali a peňázy sami shrábli. Aj do mlieka láli vodu, aby jim ho zbyto pre prasce. Se mnú chojce, žiadného něošudzím, som spravodlivý človek.“

Belohlavý, jenž se teprv ponejprv nabízel lidem za gazdu, zpíval opět jinou písničku: „Šetci vám slubujú, čo vám dajú a šetci sú jednací cigáni. Jak vás ráz dostanú na majer, sú na vás psí (zlí) a robija, jako by boli niečo vjac. Keď má gazda o pár grajcaróv vjac (za to, že je naverboval do práce), něvie pýchú, čo robic. Stojí nad vámi s čaganom a aby sa pánovi zavďačil, porád kričí: ,něstojce a robce!‘ — Ve dne se něsmíce pri roboce ani narovnac, šetko vás v chrbce bolí, a v noci sa zas němóžece vyspac. Šak dobre viece, kdze ti tria mali své ludzi! Bola tam bleha (blecha) na blše a ešče aj čosi horšieho. Telko neřádu nění na Žítkové v šetkých chalupách, čo bolo tam. Kdo pójdze se mnú, budze spávac v maštali. Blchy a takový nerád němóže čuc kvoňského (koňského) smradu a svet budze mac teda v noci svjatý pokoj. Vyfasované pálené dám svetu bez vody; nie jako to robili ci tria. Z dobrého páleného si uláli pre sebja a svetu potom dolievali vodú. Harmoniky budzem mac dve, — pójde Jura Tomšóv a Jano Kvokalóv. Keď nám budze na robotu pršec a něbudze sa robic, budzem dycky pri obúch tancovac. Ci tria gazdovja majú každý len po jedné.“

Tito čtyři místní gazdové, velicí lidumilové, měli již své lidi dávno zazávdančeny a čekali jen, kdy páni majitelé nebo nájemcové panských dvorů pošlou dopis — „zítra vyjeďte!“ Najatí dělníci se nevydávali na delší cesty, aby byli hned pohotově, jakmile gazda zavolá. Chodili jen po posedách (besedách) od kopanice ke kopanici a hovořili o majerech: — kterého mají gazdu, jakou budou míti vydanou, kolik šestáků denně, kdo v jejich oddílu umí hráti na harmoniku, kdo půjde z mládenců, kdo z děvčat, kdo z ženatých, kdy asi pro ně přijedou vozy na Hrozének, kolik pentlí mají již přichystáno, aby zapletli koňům ocasy a hřivy, kolik mají papíru na praporky a jakého, atd., atd. — Ostatně majery bývají předmětem kopaničářského hovoru po celou zimu. Když přijedou na podzim z práce, vypravují, jak dlouho jeli na první nádraží povozem, kolik se jich na jeden vůz vešlo, kdo s kým seděl, na kterém voze seděl gazda, kdo jim hrál na harmoniku, kolik hodin jeli vlakem, kolikati nádražími projeli, jaké měli na majeře jídlo, kolik dostávali páleného, jak je gazda šidil, jak je okrádala gazděna, která z přidělených jim týdně potravin, jim vařila, atd. Až přijmou od gazdy závdavek na novou práci, vyprávějí opět o podmínkách, za jakých závdavek přijali (jak již výše podotknuto).

Tedy v této době, kdy byl už každý připraven na cestu, se objevil na žítkovských Kopanicích gazda Štefán Bulejko z hornosúčanských Kopanic v Uhrách. Oči mu jen hrály a řeč mu plynula jako horská bystřina. Chodil od chalupy k chalupě a hledal aspoň 45 lidí na majer, prý do Topolčan v Uhrách, ale výhradně lidí mladých, statných a zdravých. Kamkoliv vkročil, všude byl odbýván: „Už mám dávno závdavek a len čakám, kedy nás gazda svolá, že sedněm v Hrozénku na vozy a pojedem.“

Než Štefan byl všemi mastmi mazán, nedal se tak snadno odbyt a dorážel: „Vrac mu jeho zlatku a chój se mnú do Topolčan. On ci dal závdanku len rýnský, já ci dám celú pjatku. Keď ho něbudze chcec gazda vzjac, ztupluj mu ho, hodz mu teda dva rýnské a ešče ci ostanú tri rýnské. Vieš ty mój, jako sa budzeš v Topolčanoch mac? Len očúvaj! Dostaneš tam rýnský na dzeň, něch je pekně lebo prší, něch robíš lebo choruješ (jinde dostávali Kopaničáři 60 hal. denně). A teprú jakú budzeš mac vydanú! Ráno liter sladkého mlieka a pól kila chleba. O devjáté hodzině kus slaniny jak dlaň, veliký krajíc chleba a čtvrť litra páleného; v polodně štyry rázy do týdňa miaso, veliký tanier polievky a plný tanier hrachu, čučky lebo fazule a zas krajíc chleba. Keď něbudze k obědu miaso, budú buchty, lebo koláče z bielé múky, kelko kdo zjí. Na svačinu sa na pole doněse pre každého pjac tvarúžkóv, veliký krajíc chleba a štvrc litra páleného. Večer sa pre šetkých uvarí na mliece krupica, omascí sa máslom, posype pernikom a cukrom a k něj si móže každý ukrojic chleba, kelko budze chcec. Chceš ešče vjac? Bež len, mój pěkný, s inšim gazdú! Jeho roba budze varic pre vás, pre šetkých; vám budze utrhac a čo na vás utrhně, tým budze své prasce krmic. Tusté prasce pekně predá, peňázy vetká do váčku a vy šetci utrece huby. Šak to, mój pekný, dobre znáš, jako to ci gazdovja robijú. Každý naslubuje a až má ludzia na majere, odrel by ich aj z kóže. Prečo ich dobrá polovica skoro každému gazdovi z majera uceká?, prečo kelko rázy ucekajú aj v noci, prečo někedy utečú aj šetci a gazda aj s gazděnú prindú za něma s haňbú poslední? Povedám ci, vrac mu zlatku, lebo mu ju, kedz budze chcec, ztupluj, a chój se mnú. Na majere vám budze varic pánova kucharka a nie moja roba; ta ostaně doma. Jiedla budzeš mac, že ani nězješ, páleného budzeš mac tiež dosc, prikupovac si němusíš a peňázy ci ostanú čisté. Pán mi povedal, že dá svetu zadarmo aj háby spravic a oprac. Dve roby tam něbudú ništ robic, len prac a látac. Vieš, mój pekný, čo je to? Indze na majere robíš celý týdzeň a ani v nědzelu si němóžeš odpočinúc. Prindze nědzela, abys celý dzeň pral a látal. Pójdzeš teda se mnú lebo nie?“

Každý zůstal jako omráčen. Kde kdo je šidil; šidil je gazda, šidila je gazděna, natrpěli se hladu co dost. Teď se jim otvíral hotový ráj, jenž měl trvati od počátku dubna až do konce září. Téměř všichni dělníci a dělnice, jež Štefan verboval, si dali říci, a k veliké zlosti oněch čtyř gazdů, vrátili zlatku přijatého závdavku, po případě vrátili závdavek zdvojnásobený a přijali od Štefana pět zlatých. Za jeden den zlákal Štefan 45 nejpevnějších dělníků a dělnic a nařídil jim, ať se všichni příštího dne o 10. hodině dostaví do Hrozénka, kamž pro ně přijedou tři povozy z Kostelné.

Bylo to překvapení pro ostatní dělníky a dělnice, kteří byli vypraveni na majery. „To je šikovný gazda,“ — pravili přemnozí — „včera teprú do práce verboval a dněs už veze robotníky do sveta. Naši štyri gazdovja len mlácijú hlúpýma hubama a čučijú doma.“

Najatí dělníci a dělnice Štefanem se ubírali s uzly a kufry k Hrozénku, kdež se scházeli v hospodě. Každého šla už do dědiny odprovodit celá jeho rodina, kdež s ním vypila „lúčené“ a čekala, až dělník nebo dělnice sedne na vůz a odjede.

Než posedali najatí na veliké tři vozy, zapletli koňům do ocasů a hřiv pestrobarevné papírové stuhy. Chlapci si opletli stuhami klobouky, roby si nadělaly praporků. Na vozy naložili své uzly a kufříky, posedali, gazda Štefan usedl do prvního vozu, rozkázal dělníku-harmonikáři spustit hodně veselou a zamával nad hlavou čaganem na znamení odjezdu. Kopaničáři zamávali klobouky, Kopaničářky praporky, všichni zavýskli, koně se daly do klusu, harmonikář začal hrát a Kopaničáři zpívali:

Všech 45 Kopáničářů odjelo do Trenčína na nádraží a od té doby jako by se byla nad nimi zavřela voda. Žádný o sobě nedával vědět, nikdo domů nepsal. Rodičové a známí to omlouvali množstvím práce. Po pěti týdnech psali někteří rodičové svým dětem do Topolčan, ale všechny dopisy přišly zpět nedoručeny. Šli se otázat na Horní Suč Štefanovy ženy, psal-li jí už muž z Topolčan. Tam zvěděli, že Štefan se svou ženou a celou rodinou jsou na majeře někde u Prešpurku. Konečně asi za šest týdnů došlo aspoň něco. Jura Čírov psal totiž rodičům:

„Milí rodiče!

Zkazujem Vás šetkých pozdravovac a cešilo by mňa, keby Vás toto moje písemko pri dobrém zdravie našlo. Já som, chvála Pánu Bohu, zdravý. Něchcem Vás zarmúcic, preto že Vy něviece, že nás ten korhel (opilec) Štefan Bulejko predal až k samému Temešváru. Kebysme mohli odtel utéct, boli bysme už za dva dzni utekli, ale němóžem. Je to velice daleko, pešky bysme to nědobehli a na mašinu němáme peňázy. Šetci, kelko je nás tój, němáme dohromady ani dvoch grajcaróv. Čo sme tój, ešče sme páleného nědostali, ani si ho němóžeme kúpic a to pre tu příčinu, že němáme zača. Jesc máme dosc, ale páleného ani čo by sa fták napil. Na dlaň sme nědostali ešče ani grajcaru. Pán nám ništ něchce dac, abysme němohli zdrhnúc. Kdo by utékol spieš, nědostaně ani grajcaru. Budzeme mac výplatu až na jeseň. Ništ bysme něpovedali, keby nám ubral trochu jiedla a dal nám miesto toho páleného. Ale on nědá ani olíznúc. Až len prindzeme domóv, vyporjádáme sa, veru, se Štefanom, prečo nás predával tak daleko, že němóžeme ani ujisc. Na toto písmo a na marku sa nás skládalo sedm; každý sme dávali po grajcaru, čo sme si, jak žebráci, vypítali. Len čo sa vrácím na Kopanice, žiadný mňa už veru něpredá.

Pozdravujem Vás aj šetkých známých ode mňa a od šetkých 45 čo sme tój predaní na majere v Szakalháza u Temešváru.“

Rodiče poslali synovi hned psaní, v něm známku na odpověď s vybídnutím, aby jim napsal, jak se až tak daleko dostali; ale syn dostal od gazdy psaní otevřené a beze známky. Od té doby došla na Žítkovou jen dvě krátká psaní, z nichž nikdo nemohl nabýti pravého obrazu, jak se mohli dostat Kopaničáři až k Temešváru. Až přijeli koncem září domů, teprve vykládali, co se s nimi událo. Celá historie „s predáním“ Kopaničářů se měla takto:

Štefan dojel s najatými Kopaničári do Trenčína, kdež je na chvíli opustil a chodil s nějakým pánem, jenž měl u hodinek těžký zlatý řetěz a na ruce plno prstenů, sem a tam po náměstí a hovořil s ním maďarsky. Až se s pánem rozešel, šel za robotníky a zavedl je na nádraží. Když přijel vlak, byl na nádraží onen pán opět, mluvil něco maďarsky s průvodčím vlaku, načež hodili dva neznámí lidé do posledního vozu větší bečici. Štefan potom vybídl dělníky, aby si všichni posedali do posledního vozu. Až vsedl onen pán někam do předu, vstoupil Štefan za dělníky. Ve voze hned natočil bečici, jež byla plná rumu, vytáhl z kapsy plechovou nádobu a dal ji dělníkům s vybídnutím: „Pijce podla chuci; to vám dává pán, čo u něho budzece robic, na privítanú.“

To bylo něco na ně! Píti — zadarmo — k tomu ještě kolik kdo chce, — tomu snad neodolá ten nejstřídmější Kopaničář. Všichni začali píti, jako by za to měli placeno. Pili chlapi, pily roby, pil kdo měl díru do úst. Pili a zpívali, zpívali a pili. Čím více a čím déle pili, tím více také tichl jejich zpěv. Po ne celé hodině neznal jeden druhého a v krátké době celý vůz spal. Štefan se tedy z vozu vytratil a vstoupil do něho člověk úplně cizí, rodem Slovák, jenž mluvil plynně slovensky i maďarsky.

Kopaničáři přejeli Topolčany, přejeli i Nitru a dosud nevěděli o světě. Teprv když přijížděli k Novým Zámkům, začali se probírati ze své ztrnulosti. Zpozorují ve voze neznámého člověka, jenž je přešel asi dvakrát v Trenčíně a teď se jim představil jako spolucestující gazda, Ondrej Belko. Když se ho dotazovali, kde je jejich gazda Štefan, odpověděl, že již patrně z vlaku vystoupil. Ale aby se nebáli, že on jede právě na týž majer, kam oni. Kopaničáři byli touto zprávou velmi znepokojeni. Gazda Belko je stále chlácholil a ujišťoval, že je dovede až do majerů. Když přijeli do Nových Zámků, řekl jim, že musejí přesedat. Dostali strach a sháněli se po Štefanovi. Než Belko je uklidnil:

„Něsháňajce sa po ňom, veď vám predca povedám, že aj já na ten majer jedzem. Znám tu cestu lepšie než pjac takých Štefanóv, veď som u našeho pána už dvanást rokóv. Němajce strachu, dobre jeděm.“

Kopaničáři se uklidnili, zvláště když jim dal Belko na nádraží do vozu pět velkých bochníků chleba, dva čtvrťhektolitry piva, 45 řádných kousků slaniny a 25 slanečků pro chlapy. Když to bylo už všechno ve voze, řekl jim: „To vám posílá náš pán, čo u něho budzece robic. Až prijedzeme do Peštu, dá vám každému víno, kus buřtu a chlieb.“

Kopaničáři vypoulili oči a tázali se udiveně:

„Kam to teda jedzeme? Veď nám predca povedal Štefan, že jedzeme do Topolčan. Čo bysme robili v Peštu?“

„Kde pak sú Topolčany!“ — praví Belko — „ty sme už dávno prejeli; včiléj už jedzeme k Peštu.“

„Jako to móže byc“ — praví Jano Bečáróv — „Štefan nás predca najal do Topolčan.“

„To sa mosel zmýlit“ — vece Belko —. „Já som mu jasno povedal, že vás má najac na náš majer do Szakálhazy u Temešvaru. Tak sme to v Trenčíně spolu umluvili.“

„To je jedno, do Kopčan lebo až do Ameriky“ — povídá Ondryš Jurkesóv. „Mašinu si něplacíme ani sem ani tam, pic máme dosc, jesc tiež a tož čo nám schází? Je vidzec, že náš pán je statočný chlap, že sa o své ludzia stará, a tož čo chceme vjac? Robic mosíme jak v Topolčanoch tak u Temešváru a tož je nám to jedno, jedzeme-li o dve lebo tri štacióny dalej lebo bližej.“

Po této úvaze se Kopaničáři ztišili, zadumali a kterýsi z nich po chvíli praví:

„A čo je se Štefanom? Ani sa huncút něukazuje.“

Belko mávl rukou a povídá:

„Kdze je Štefanovi koněc! Dostal ode mňa za každého z vás desiac rýnských; osem mal dac každému na dlaň, dva si mal něchac za robotu, čo vás hladal. Ve dvúch dňoch zarobil lahko 90 rýnských a včilej už někde popájá.“

Do Kopaničářů vjela zlost: „Tož tak, ten korhél? Ošudzil nás teda každého o tri rýnské. No len počkaj, až prindzeme na jaseň domóv! Šak ty ich rád vrácíš a keď nie, tož si ich na tobě odklučem! — Prečo sce nás teda něpřišli najímac vy, keď budzeme pod vama robic?“

„Jako som vás mohol najímac, veď neznám Kopanic!“

„A budzeme tam mac šetko, čo Štefan sluboval?“

„Něviem, čo vám sluboval, ale povedám vám, že je u nás porjádok a že žiádný něbudze mac hladu. Každý od pána dostaně šetko, čo potrebuje; chlapom dá aj tabák a robám kafé.“

Toto bylo něco pro Kopaničáře. Nikde se jim dosud nestalo, aby jim byl kde dal pán tabák a kávu.

„To by teda něbolo špatné,“ — praví Joža Jurkesóv. „Že dává dobre pic, to je už včiléj vidzec. Bratia, pijce, je nám dobre a budze nám dobré, takového hodného pána sme už dávno hladali.“

Robotníky ovládla opět sváteční nálada; dali se do pití a do zpěvu, jako by jeli někam na hody.

Když v Budapešti přesedali, dostal každý v nádražní restauraci chléb, kus uzeniny a čtvrtku vína. Toho pití se jim zdálo teď nějak málo. Když vstoupili do vozu, ohlíželi se, není-li tam zase někde připravena nějaká bečice — než nic. Byli rozpití, ústa by byli nastavili snad i na Dunaj, na každém nádraží chtěli z vozu vyběhnout a jíti se aspoň napít. Gazda nedovolil, aby prý jim vlak neujel a pobízel je, aby raději žízeň zajedli.

Když vycházeli v Temešváru z vlaku, byli všichni čerství, jako právě utržený fík. Pán sedl do kočáru, v němž byli zapraženi dva bujní vraníci a pro robotníky stály přichystány čtyry povozy. Posedali a jeli na nedaleký majer, plní nejlepších nadějí.

Za chvíli po příjezdu byli voláni k jídlu. Předložili jim zasmaženou polévku a čerstvě upečené, běloučké koláče. Nikdo nebyl oddělován, každý si směl vzíti kolik snědl. Toto zařízení, jež nikdy dosud na majeře neviděli, si velice pochvalovali. Po jídle je zavedl gazda do dvou prostranných místností, muže zvlášť, ženy též, a řekl jim:

„Čo budzece potrebovac, šetko vám kúpím buď já, lebo pán. Sami něbudzece kupovat ništ, aby vás ludzia něošudzili. Kdo budze chcec kupovac, pójde se mú v nedzelu, a kúpíme to spolu, aby vidzel, že nění ošudzen. Pán má tiež nerad, keď si chodzí robotníci sťažovac, že někerému skapali peňázy (se ztratily). Kdo teda máce peňázy, dajce je sem, — keby to bol aj jeden grajcar, — šetko odeberem, zapíšem a pán vám to skryje. Tak jak tak něbudzece sami ništ kupovac, prečo bysce teda peňázy opatrovali.“

Kopaničáři vytahovali ochotně kde jaký peníz, odevzdali vše do posledního haléře, až zůstali jako plisky. Tím byli odzbrojeni.

Příštího dne začali pracovat. Tíhu práce nepociťovali, poněvadž jim dával pán jídla do sytosti. Dostávali všeho tolik, že mnohdy ani nesnědli. Než už prvního dne se začali ohlížet, ze které strany se jim ponese pálené, jež jim Štefan sliboval. První ani druhý den neříkali nic, jen polykali sliny a trpělivě čekali. Když pořád nic, řekli gazdovi:

„A kedy dostaneme to pálené, čo nám sluboval Štefan? Bez páleného němóžeme a něbudzeme robic.“

Gazda na to: „Ani pán ani já sme vám předza páleného něslubovali. Pije-li kdo pri roboce pálené, něstojí jeho robota za ništ. Jiedla dostaněce kolko chcece, páleného ani do huby. Náš pán pije len vodu.“

„Čo je nám po tom, čo pije náš pán! My pijeme šetci pálené a chceme ho.“

„Toho vám pán nedá.“

„Keď nedá, něbudzeme robic.“

„Jako chcece. Kdo něbudze robic, nedostane jesc.“

„To by bol, věru, pěkný porjádok. Zaráz pójdzem domóv.“

„Komu sa nělúbí a má peňázy, něch jede treba ešče dněs.“

Kopaničáři protáhli udiveně tváře; teď teprve seznali, že jsou bezmocní, že jsou vydáni na milost a nemilost a že jsou vlastně zajatci.

„Kedy nám pán budze vyplácac?“

„Kedy? — v jeseni, až budze po robotách.“

„To je pozdě — my chceme výplatu každý týdzeň.“

„Nie, nie, žiadný nědostaně spieš do ruky ani grajcaru. Keby vám pán za týdzeň vyplacil, vzali bysce svoje rance a jeli bysce na Kopanice, abysce mohli pic pálené a my bysme němali robotníkóv. Náš pán nění tak hlúpý. Vy sce sem prijeli na robotu, a nie abysce sa kúpali v páleném.“

„Prečo nám teda dal v Trenčíně celú bečicu rumu a v Nových Zámkoch dve bečice piva, keď nám včiléj něchce dac ani kvapku (kapku) páleného?“

„Prečo? — Preto, že sa na pálené najspieš chytnece. Keby něbolo bývalo rumu, boli bysce v Topolčanoch vyskákali a bežali na Kopanice pešky. Keď sce ale jeli s bečicú, dostali sce sa až sem. U našeho pána sa naučíce dobre robic a odvyknece si trochu picie.“

Kopaničáři sice skřípali zuby, ale viděli, že jsou úplně bezmocní. Pomalu se vpravovali do práce i bez páleného. Chlapi dostávali i tabák, roby kávu; pán jim dával šaty prat i látat. Bylo-li třeba, kupoval pro ně gazda v neděli nutné kusy oděvu. Každou neděli a svátek měli odpočinek. V těchto dnech odpočinku by byli rádi domů psali, ale nešlo to, poněvadž neměli ani na papír ani na známky. Pán dozíral bedlivě na došlou poštu, aby někdo nedostal snad z domu peněz a nemohl ujet. Ostatně po měsíci bylo už těžko ujet, poněvadž měli zadělané peníze, věděli, že by ničeho nedostali a že by u maďarských soudů, jako Moravané, mnoho nepořídili. Chvílemi se jim ten pořádek líbil, chvílemi nadávali a kleli, na konec se ale přece smiřovali s osudem a jeden druhého těšil, že na podzim odtud pojedou s plnými kapsami.

Konečně se dočkali podzimu. Když bylo po práci, zavolal je gazda k pánovi, jenž jim poctivě vyplatil jejich mzdu, takže každý zůstal až překvapen, kolik vydělal. Na to jim řekl, chtějí-li, že k němu mohou z jara opět všichni přijet, a že se s nimi bude nakládat zase tak, jako letos. Odpověděli, že by rádi přijeli, ale pod jednou podmínkou, slíbí-li jim totiž, že jim bude dávat denně pálené.

Pán se zamračil a řekl: „Je mi líto, že musím jet rok co rok vždy do jiného koutu Slovenska a opatřovat si dělníky týmže způsobem, jako jsem si opatřil vás. Páleného jsem svým najatým dělníkům nikdy dosud nedal, poněvadž vím, že práce dělníka, jenž při ní pije pálené, nestojí za mnoho; protož také ani vám páleného neslíbím. Pálené dávám slováckým robotníkům jen ve vlaku, věda, že bych je sem jinak nedostal. Lituji, že sem bez páleného již nechcete jíti, ale myslím, že na mně budete vzpomínat vždy v dobrém. Sami jste se na sobě přesvědčili, že dělník může pracovat úplně dobře i bez páleného.“

Tím skončil. Kopaničáři mu poděkovali za všechno dobré, dali mu „s Bohem“ a gazda Belko je zavedl do místnosti, kdež všichni vždy jídávali. Zasedli si naposled k obědu, při němž tentokráte každý dostal i čtvrtku vína, kteréžto cti se jim tam za celou dobu pobytu nikdy nedostalo. Na cestu byl každému dán veliký pecen chleba a kus slaniny. Na nádraží je odvezli, gazda jim koupil lístky až do Trenčína a „predaní“ jeli domů.

Jeli spokojeni, jen to jim nešlo do hlav, že tak hodný pán nedává a nechce dáti při práci páleného. Každý z nich dojel domů vypasen, takže domácí a známí nechtěli ani pomalu věřit, že by byli bývali na práci, a namítali, že byli snad spíše na hodech.

„Predaní“ si chválili, jak měli hodného pána, jen toho velice litovali, že k němu příštího roku nemohou jet, poněvadž jim nechce dáti pálené. Kdyby prý dával denně aspoň čtvrťák páleného, nešli prý by na práci jinam, jen vždy k němu.