ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Farář jde po prázdninách ponejprv do jednotřídní kopanické školy. Divné myšlenky mu letí hlavou, — myšlenky tak pestrého zabarvení jako to dlouhé údolí, prorývané hrčícím potokem, kdež znáti na obou stranách lesa, že před třemi dny navštívil první mráz zelený list. Jeden je žlutý, druhý do růžova, třetí padá se stromu ještě zelený, — hotová směsice barev. Tak i v hlavě farářově: V jedné třídě na 80 dětí! Jak je ovládnout? Staré žáky zná. Nezná je sice, jak by je měl znáti, ale zná je přece. S velikými mluvil v uplynulém roku se všemi. Chodili do školy, jak se komu uráčilo, takže je lépe a blíže nemohl poznati. Jak to bude letos s těmi malými, jichž se loni neodvážil ani na nic otázat? Budou již vědět, čí kdo je? Nebude muset zas vyslechnout: „mňa sa něpítajce, já něviem mudrovac!“, nebo „pítajce sa našej Kače, já som malučký!“ — No, ať je, jak je! Kdo se nebude sám od sebe hlásit, nechá se prostě sedět; a nechá se tak dlouho sedět, až se bude hlásit. Však až se mu začne rozoumek rozvíjet, začne se sám hlásit. Jinak škoda trápit děcko. Vždyť zde zraje vše později, obilí i děti. Některý Kopaničář seče pšenici i 25. září, a to ještě není přezralá, a některé děti sedí ve škole dva i tři roky, aniž by od nich učitel dostal jediného slova. Jakmile se ale takovému žáčkovi rozváže souček, začne se sám hlásit a už to jde.

Za podobného uvažování přišel farář do školy, jež byla na ponejprv plna dětí. Cestou necítil, že je hodně zima. Poznal to až ve škole. Jde za správcem školy a žádá ho, by dal ve třídě trochu zatopit. Ten ale odpovídá: „Není čím. Místní školní rada nám dosud dříví nedodala, není prý na dovoz dřeva času. Já též nemám svého. Kluci vždy vběhnou do lesa a donesou nám pár sucharů, abychom měli čím vařit. Pošlete si děti, a za pět minut máte větví na půl dne, ba i na den.“

Farář šel zpět do třídy a řekl: „Poslední dvě lavice hochů i děvčat do lesa! Každý přinesete náručí roští, abychom si zde mohli zatopit. Ať jste všichni za pět minut zde!“

Vyhrnuli se ze třídy jako hříbata, a už byli v lese. Neuplynulo ani pět minut, a bylo topiva jen což. Asi za deset minut přišla poslední Kačka Jánišová, jíž mělo býti za dva měsíce už čtrnáct let. Nesla toho málo, jen pár kolíků. Celá třída zabouřila nevázaným smíchem a kterýsi hoch prohodil:

„Júj, ta tomu dala! To unese aj vrana na chvosce!“ (ocase).

„Kde jsi byla tak dlouho?“, táže se katecheta.

„Dlúho som ništ nemohla nahladac.“

„Němóhla“ — povídá zas někdo — „něchcelo se jéj. Ona sa bojí, aby sa nepřetrhla.“

Za chvíli hučelo v kamnech jako v lokomotivě. Katecheta počal vyučovat, — to se rozumí, že bez katechismu a bez biblické dějepravy. Po těch knihách se učitel náboženství nesmí tázat, — škoda prý peněz. V celé třídě je jen jeden katechismus a jedna biblická dějeprava, a majitelkou obou knih je Jánišova Kačka, dcera zámožných rodičů. Knihy má sice všechny, ale umí toho daleko méně než ti, kteří nemají knih. Je útlého těla, mrtvá v jednání, mrtvá v odpovědech, jako by se opravdu bála, aby se nepotrhala. Nač by se též namáhala? Je jedináček a mazílek rodičů, zdědí velikou kopanici, proč by si tedy lámala hlavu? Jako by si toho byla vědoma, že se nemusí učit, vytáhne si vyšívání, nestará se, co řekne katecheta, přistihne-li ji při tom, a dá se klidně do vyšívání. Aby ji sousedky neprozradily, dá každé předem kus bílé buchty. Než šidlo se v měchu neutají. Katecheta zná už od loňska Kaččinu nemoc a volá:

„Kačko s vyšíváním sem!“

Kačka zvedne hlavu, zahledí se prosebně na katechetu a její bleděmodré oči praví: „Už si se mnou dělej, co chceš, jen mi mou práci nepokaz, nepořež.“ — Vstane a loudá se s vyšíváním ke stolu; klidně položí vyšívaný obojek na stůl, zůstane státi se sklopenou hlavou jako hříšnice a čeká rozsudku.

„Co jsi vyšívala?“

„Obojek.“

„Komu?“

„Já něviem.“

„Jak pak nevíš, vždyť je to obojek mužský.“

„Kdo ti kázal vyšívat mužský obojek?“

„Mamka.“

„Vaši tatko přece už dávno kroj zahodili, pro ně to tedy nevyšíváš. Jak trefíš délku obojku, když nevíš, na koho to šiješ?“

„Mamka mi daly míru.“

„Nač ti kázali límec vyšit?“

„Povedaly, abych to vyšila na čo chcem, len aby to bolo pekné.“

„Pěkné by to bylo, jen to není pěkné, že vyšíváš, kdy máš dávat pozor na vyučování. Provinila jsi se, diktuj si nyní trest. Mám ti na límci rozřezat smúžek nebo zuby nebo húsenice nebo zacelinku nebo reciázek anebo štěnience?“

Kačka se podívala bolestně na vyšívání, v očích se jí zaleskly slzy a třesoucími rty — sotva slyšitelně — pravila: „Treba zuby.“

„No hle, jaká moudrá, ona si volí zuby. Proč ne húsenice?“

Kačka má už zástěru na očích a šeptá: „Šak vy viece, že húsenice dajú moc roboty.“

„Kačko, poslouchej! Za chvíli máš vyjít ze školy a nerad bych se s tebou rozešel ve zlém. Nerad bych, abys si odnesla ze školy vzpomínku, že jsem ti pořezal tvou mravenčí práci, k níž tě to neodolatelně vždy táhlo a táhne. Víš, že vidím velmi rád, pracujete-li všechny na národním vyšívání. Víš též, že sám kde jaký odhozený kus vyšívání sbírám a ho opatruji. Dopadnu-li tě ještě jednou, že při vyučování vyšíváš, nadobro se rozkmotříme a opravdu ti vše pořežu. Až půjdeš ze školy, vezmeš si ze stolu límec a nyní jdi, odkud jsi přišla.“

Kačce se ihned vyjasnila tvář, obrací se a jde k poslední lavici. Usmála se radostí, že to tak dobře dopadlo. Některé žačce se zdálo, že se Kačka dokonce i směje a volá:

„Ny, ny, ona sa vám směje; vyšívá aj u pana učitela a keď ju za to nevybijú, aj im sa smeje.“

Kačka uznává za vhodno bránit se. Je již v lavici na svém místě, posud ale nesedí. Stojí. Pohodí hlavičkou, blesky jí srší z očí a ukazujíc prstem na žalobnici, praví:

„Já sa něsmejem. Ona na mňa len podháňá a sama ukradla jejich mamce desjac vajec a kúpila si za ně v dzedzině u Kadlecóv halabúr, satýn a hedbáv a povedala mi, že keď jej jejich sami na to nědajú, že jim zas ukrade a že si zas kúpí, aby mohla vyšívac.“

Ještě ta není se svou žalobou hotova, už jí skáče do řeči nějaký hoch a volá:

„Tetka Kročilovi povedaly, že aj jejich Marina jim ukradla vajca na bavlnu a sátýn.“

Marina se cítí uražena a křičí:

„Chój, ty jakýsi! Jebem ci tvojho otca. Tys fajčil z tatkovy pípky, já som ťa vidzela. A jejích Francka si tiež kupuje bavlnu a halabúr za vajca — tiež krade.“

„Dost, dost!“, volá katecheta. „Jste všechny jedna jako druhá, všechny kradete, abyste měly na vyšívání. Už ani slova, jinak se pro samy žaloby nedostaneme k vyučování.“

Za dva měsíce vyšla Kačka ze školy. Na svůj věk byla útlá, slabá.

*

Za rok na to se otevrou na faře dveře a jimi vchází Martin Chaleňák, svobodný Kopaničář, jenž si právě vysloužil svá tři léta u dragounů. Za ním jde Kačka, vyšívaná od hlavy až k patě, ale — hotové dítě. Pak jdou dva Kopaničáři a nakonec starý Jániš. Farář jen pohlédl na Martinův obojek a hned věděl, pro koho Kačka ve škole vyšívala a oč teď běží.

Ženich: „Poslušně melduju, pochválen buď Ježíš Kristus!“

Farář si suše odkašlal a povídá:

„Já zas poslušně děkuju, na věky amen. Co se stalo, že se vás sem hrne zrovna pět?“

„Poslušně melduju, idzem pre ohlášky.“

Farář na to: „Bez nevěsty zde, synku, mnoho nespravíš.“

Kačka hleděla do země jako hříšnice a poklepávala si špičkou pravého botu. Martin pln údivu ukazuje na Kačku a povídá:

„Čo nevidzijú tój stác něvestu?“

„Ach tak, to je něco jiného,“ praví farář. „Já myslel, že se jde Kačka podívat na mou pannu. Dal jsem totiž před měsícem na žítkovských Kopanicích žačkám půlmetrovou loutku, aby ji přistrojily jak nevěstu a jak nejlépe dovedou, vyšily. Děti se teď chodí na tu nevěstu ke mně dívat, zvláště děvčatům se velmi líbí a každá ji chce pěstovat.“

Kněz otevřel skříň, vyndal loutku a podal ji Kačce: „Podívej se, jak se jim ta práce povedla. Ty nejlépe posoudíš, jakou mravenčí práci žačky vykonaly. Všimni si panny blíže. Nakloňíš-li ji spí, zvedneš-li ji, otvírá oči. Popěstuj ji také trochu.“

Jakmile měla Kačka v rukou kopaničářskou nevěstu, nadobro zapomněla, že je sama nevěstou. Obhlížela pannu se zvláštním zájmem se všech stran, s úsměvem ji nakloňovala a zas vztyčovala, aby panna oči zavírala a otvírala. Svému údivu dávala průchod slovy:

„Ny, ny, už zas spí. Júj, ta je pěkná! Je vyšívaná na hrachové zrnko, aj partu má, — ny! A jaký pekný ljamec!“

Hlavy všech byly skloněny nad pannou, že si ani nevšímali, jak se farář ze světnice vytratil. Ponechav svatebčany samy sobě, vzal si v druhé světnici hůl a šel na procházku do Komny. Za dědinou začal jasněji myslit. Rozčilení pomalu ustupovalo. Šel silnicí lemovanou s obou stran hustým lesem a dumal: Zdálo se mi to, nebo je to pravda? Nezdálo; je to holá skutečnost. Co to za blázny!, — vymlouvat jim to? — Nejsou přístupni rozumnému důvodu. — Nejlépe by bylo vzít hůl a zřezat starého i starou. — Než k tomu nemám moci. — A co ten ženich — vysloužilý dragoun? Vidí, že je to děcko, ale on si bere — ne Kačku — nýbrž kopanici. A Kačka? — No, Kačka!, jí je vše jedno. Rodiče jí řeknou: „Kačko vydaj sa“ a tož nevědouc ani, oč běží, — se vdává. — Je to rozum? — As takovými blázny mám mluvit? — Ať si jen Kačka pohrá s pannou, však se jim zmrzí na mě čekat. — Možná, že už i táhnou na Kopanice a láteří, jakého běsného farára majú. — Nechť! — Znám chvála Bohu cenu lidského mínění velice dobře. Ať si jen odleví svým citům.

O 3. hod. se vrátil. Sotva, že se octl ve faře, praví mu sestra: „No, že už jdeš! V hospodě tě čekají Kopaničáři; pravili, že se z Hrozénka nehnou, kdyby na tě měli čekat třeba do půlnoci. Ti dělali křik, jak zvěděli, že jsi pryč! Neřekl prý jsi jim ani slané ani mastné, jen prý jsi dal nevěstě do ruky pannu, aby si s ní pohrála a fúk pryč. Co prý si z ní potřebuješ dělat smích; je prý nevěstou a dost. Když prý to chce ona a její rodiče, musíš prý ji sezdat. Je-li veliká nebo malá, stará nebo mladá, po tom prý ti není zhola nic. Jestli prý ji scházejí roky, rodiče prý jí je koupí. — A kde jsi byl?“

„V Komně.“

Vešel do světnice, sedl k jídlu a Kopaničáři se už hrnuli.

„Počkejte až poobědvám!“

„My sme tiež něobedovali.“

„Kdo vám nedal? Měli jste jíti na Kopanice a poobědvat. Byli byste snad přišli na lepší myšlenky, jelikož byste byli za tu dobu staršími.“

„Jako to?“

„Dobře! Od 9 hodin dopoledne do 3 hod. odpoledne uplynulo plných šest hodin. A když člověk plných šest hodin nepije, může přece trochu zmoudřet. Vy ale jste seděli šest hodin v hospodě, pili a máte patrně týž rozum, který jste měli před šesti hodinami. Počkejte venku až pojím, potom teprv budeme jednat. Pravím vám ale předem, že půjdete domů s takovou pořízenou, s jakou jste přišli sem. Nemáte-li rozum vy, musím ho míti já.“

Po obědě pootevřel farář dveře a zavolal na chodbu: „Napřed Kačka.“

Dveře se za ní zavřely a teď ji začal farář vyslýchat: „Kdo tu svatbu shání?“

„Naši.“

„Proč?“

„Povedajú, že je nás málo do roboty, že musijú porád najímac a len placic a placic. Keď si mňa Marcin vezně, že nás budze do roboty dosc.“

„Kdy jsi ponejprv Martina viděla?“

„Jako prišol z vojny. K tomu vyšívanie, čo sce mňa pri ňom chycili, mu šily naši mamka košulu. Keď mu ju zaniesly, tož v něj k nám prišol.“

„Tak se mi zdá, že tu svatbu shánějí tvá a Martinova matka. Nevíš o tom nic bližšího?“

„Jeho mamka a moji mamka sú kamarádky a sú aj z rodziny. Na svjaté birmúvce maly obe jednu kmotrenku, a keď ešče bol Marcin na vojne, daly jeho mamka našéj mamce Marcinovu starú košulu. Já som sa tenkrát něpítala, čí je; a keď mi rozkázaly, abych zrobila vyšívanie, tož som ho zrobila. Teprú až ušily mamka tu košulu, a prišily na ňu, čo som já tenkrát vyšila, mi povedaly: „Něsem Marcinovi Chaleňákovému tu košulu. Tys na ňu zrobila vyšívánie. Ani něvieš, žes ho robila pre svojho ženicha. Už loňského roku som sa s Marcinovú mamú domluvila, že ťa Marcin pójme. Zajtra k nám prindze, pójdeš s ním pre ohlášky, a potom budzece mac pekný sobáš.“

„Co jsi jim na to řekla?“

„Ništ.“

„Proč ne?“

„Mně je to jedno. Keď mi naši povedajú, že sa mám vydac, tož musím poslechnúc.“

„V jiných, dobrých věcech musíš poslechnout, ale v této věci nejen nemusíš, nýbrž bys ani neměla poslechnout. Sňatek je velmi vážná věc, a ty o něm nemáš, pokud tě znám, ani tušení. Chceš do dvou let umřít?“

Kačka pohlédla udiveně na kněze a ptá se: „Prečo bych umírala, keď mi ništ není?“

„Vdáš-li se teď, onemocníš a umřeš.“

„Ale veď mi dobře šmakuje, prečo bych teda chorovala? Aj máme doma dosc čo jesc.“

„Dostaneš souchotiny, čili jak zde říkají, suchu nemoc.“

„Naši mamka sú už dosc stará, sú též vdaná a němajií suchu nemoc.“

„Víš, Kačko, co? Běž domů a řekni mamce: Ve všem vás vždy poslechnu, ale tentokráte ne. Já se teď ještě vdávat nebudu. Pan farář pravil, že jsem ještě hotové dítě, a umřela bych do dvou let. Uděláš to tak?“

„Keď ma sem naši poslali, a aj tatko ma sem priviedli, tož to němóžem zrobic. Potom by mi tatko i mamka láli.“

„Z láni si nic nedělej! A kdyby ti snad i nabili, vše jedno.“

„Bic mňa něbudú. Ani tatko ani mamka mňa ešče nikdy něvybili. Len kluci mňa bíjali, keď som chodzila do školy.“

„Řekneš jim to tedy tak, jak jsem ti to povídal?“

„Ano. Prečo bych jim to něpovedzela?“

„Řekni mi tedy, jak jim to povíš.“

„Rekněm, že sce povedali, že som ešče děcko, že sa mám něchac aj vybic, ale že sa ešče němám vdávac.“

„No třeba! Teď tedy běž a spíš sem pro ohlášky nechoď, až ti bude aspoň dvacet let.“

Potom zavolal farář ženicha. Sotva se zavřely za Martinem dveře, bylo slyšet na chodbě otce:

„Nesmíš isc domóv.“

„Ale pan farár povedali, abych išla domóv.“

„Čo bys doma robila?“

„Povedali, že som ešče děcko a abych si dala třeba aj vybic.“

„Pre Ježiša Krista, čo pan farár bláznijú? Veď ty sa predsa mosíš vydac.“

„Nie, mój pěkný tatko, oni povedali, abych prišla pre ohlášky, až mi budze dvacac let.“

„Nie, nie, moja, tój ostaněš. Šetko sa spraví; veď máme majetok, farářovi zaplacíme a veru šetkým zaplacíme. Ništ ty sa, moja, něstaraj, len ostaň tój.“

Na to hovor ztichl.

„Napřed mi, Martine, povez, máš-li rozum.“

„Poslušně melduju, prečo bych němal?, šak som slúžil tri roky u gavalerie.“

„To je vedlejší, kdes sloužil. Jen si rozmysli, co by sis s takovou ženou počal. Nejsi přece slepý, abys neviděl, že je to děcko a nic než děcko.“

„Veru já viem, že je to dzecko, ale šak ona dorosce.“

„Kdy myslíš, že doroste, aby ti mohla býti skutečně ženou?“

„No hádám tak za pjac let.“

„Dobře. Přijdi tedy za pět let a já tě s ní rád oddám.“

„A čo budzem do té doby robic?“

„To co všichni řádní lidé, — pracuj.“

„Pekně sa vám to povie, pracuj! Za pjac let budzem starým chlapom, ona zmúdrí, vezně si mladšieho, jejich peknú kopanku budze mac druhý a já budzem chodzic po majeroch?“

„Já si myslím, že si ženich bere vždy nevěstu, a ty si zatím bereš kopanici.“

„Poslušně melduju, já si chcem obe dve vzac.“

„Co chceš s Kačkou dělat? Vždyť neumí nic jiného, než vyšívat.“

„Oh, vie aj inšú robotu.“

„Jakou?“

„Vie aj dobre poháňac v brázdě šúry a zavracac na paši lichvu a ovce.“

„Ty potřebuješ ženu a ne pohaněčku volků a pasačku ovec.“

„Poslušně melduju, aj tu robotu musí někdo robic.“

„I to vím. Ale ty, starý voják, si vezmi ženu, která ti dovede uvařit, oprat, zalátat šaty atd.“

„To šetko mi zrobí Kaččina mamka.“

„Martine, k manželství je potřebí též lásky. A té mezi vámi není. Ty máš lásku jen k jejich kopanici a myslíš, že to stačí. Řekni mi upřímně, chtěl bys Kačku, kdyby té kopanice neměla?“

„Poslušně melduju, to nie. Na čo by mi bola? Čo s nakřapnutu misú, keď je ešče prázdná?“

„Pozoruji, že jsi do té kopanice až moc zamilován. Nedělej nešťastného sebe i Kačku. Vezmeš-li si ji, bude za dva roky pod drnem.“

„Prečo by bola? Šak jej něbudzem zle robic.“

„Povím ti to tedy po lopatě. Budete-li spolu žíti jako muž a žena, dostane Kačka souchotiny a nemoci podlehne.“

„Veru, to nie. Ta budze kvitnúc jak leluja v zahrádce. Ani prsta na ňu nepoložím, len ju hladzic budzem.“

„Ani hladit ju nebudeš.“

„Jako to?“

„Protože nikdy nesezdám děcko se starým dragounem. Dělal bych si z toho smrtelný hřích, že jsem měl spoluvinu na smrti tak mladého a nevinného tvora. Můžeš už jíti.“

„Poslušně melduju, že něpójdzem.“

„Máš za to, když jsi byl u dragounů, že se ti neporadí?“

Martinovi zaplál v očích vztek, dlaně se mu sevřely. Farář otevřel dveře a zahřměl:

„Kehrt euch! — Marsch!“

Martin vyšel beze slova. Nyní zavolal farář nevěstina otce:

„Jániši, ze svatby nebude nic, Kačka je ještě dítě, za dva roky by byla pod drnem. Jste-li slepý vy, musím vidět já. Ať přijde Kačka se ženichem tak za pět, za šest let. Tentokráte to ale nejde.“

„Prečo nie? Veď už do školy nepatří. A kdo nám má robic?“

„Robte sami!“

„Mňa to už zmáhá.“

„Najměte si!“

„Keho?“

„Po tom mi nic není.“

„Ták? Já znám šetky paragrafy a povedám vám, že ju musíce sezdac.“

„Až budu chtít.“

„To bych sa na to pozrel.“

„Nač?“

„Na takový cigánský porjádok.“

„Co jste to řekl, vy Herodesi? Vy, který jste odloudil svému vlastnímu bratrovi ženu, vy, který s ní žijete už tolik let v cizoložství a s ní máte tuto Kačku, mně chcete vykládat o nějakém pořádku a o paragrafech? Vy zde vůbec nemáte co dělat. I když jste tělesným otcem Kačky, nejste jím ani před zákonem světským, ani církevním, poněvadž je Kačka zapsána v matrice na jméno vašeho, dosud žijícího bratra. Jedině váš bratr, jehož jste bídácky o ženu připravil, dle zákona rozhoduje, smí-li se Kačka vdát nebo ne. Vašeho bratra, jenž by dal k tomuto sňatku svolení, zde není, vy jste zde pátým kolem u vozu, proto podle paragrafu, — zas dle mého porjádku, — honem ven, abych se nemusel zbytečně rozčilovat!“

Farář osaměl. Rychlými kroky přecházel pokoj a stíral s čela krůpěje potu, jež mu na něm rozčilením vyvstaly. Kopaničáři šli nanovo do hospody a při páleném pustili úzdu své výmluvnosti. Jeden byl moudřejší druhého:

„To je farár? Móže byc rád, keď si móže od sobáša niečo zarobic, ale on už ani něchce ludzja sobášic! Každú chvílu je to tój ináč. Naši tatko nám dycky vyprávjali, jako to tój na Kopanicách bolo; že sa ludzja v koscele něsobášili a boli tiež živi. Žil jeden s druhu jako sa jim kedy trafilo a išlo to tiež. Len si povedzeli, že jeden za druhého pójdze, išli za sebja a žili tak bez sobášu až do smrti. Ej, dalo prý to tým prvním farárom na Kopanicách roboty, než také dva priviedli pred oltár a zrobili z nich malženstvo. Včiléj sa od sobáša musi kňazom placic a veru dobre placic a ešče něchcú sobášic. Něnie to cigánský porjádok? To len ten náš farár robí. Takého besného kňaza němajú daleko široko. Čo si tak len myslí, že telko stvárá (vyvádí)? Je odtel? Veď je to cuzák. Čo má tój?, — veru ništ. Veru, prisám Pánu Bohu, telko tój němá, čo já. — Já som tój krscený a mám na fare svú matriku. Som tój birmovaný, som tój s mojú prvšú něbohú ženú sesobášený, zas som tam s ňú v matrice zapísaný a mám tam teda druhú matriku. S túto ženú, čo mám včiléj, mám v matrice zapísanú Kačku, ale k téj matrice sa nesmím hlásic preto, že je Kačka zapísaná na mojho brata. A to mňa farár predhodzil, povedal mi, že žijem s tuto druhú jak Herodes. Čo je ci, ty grobijánský farár, po tom? Živíš ju? — Kupuješ jéj háby? — Čos jéj dál? — Tys ju, cuzák jeden, aj od svjaté zpovedzi zahnal, že prý ju němóžeš zpovedac, keď se mnú žije na dzivoko. Něchaj teda tak! — Ani ona, ani já sa ťa o zpovedz něbudzem prosic. Pójdzem k svjaté zpovedzi, — keď budzeme chcec, — do Brodu k bielým kňazom; ti vija tiež zpovedac a možná, že lepšie jako ty, jeden grobijánský, cuzácký farár!“

Tato dlouhá litanie zdála se už i dvěma svědkům moc silnou. Jeden z nich se ozval:

„No, Jura mój, keď Pánbičko dopuscí a flačí s tebú na pohrádku, dáš sa tiež zanésc k bielým kňazom, aby ťa zaopatrili?“

A druhý svědek navázal:

„A keď budze tak po pás, lebo pod paže sňahu, jako ťa ci nosiči do Brodu k té svjaté zpovedzi poněsú? Myslíš ty, mój pekný, že bych sa na tu robotu dal? Ani za celý svój majetok! Človek je u nás, keď napadně sňahu, rád, že sa ním predrápe. Čo teda na našeho farára tak ve spust sveta (pořád) nadáváš? Keď je sňahu po pás, sedzíš fajčúcí z pípky u pece a obracáš len na plechu jelita, a oni musijú treba aj po paže sňahom, iďa s Panem Bohom. Jako treba letos v zime, keď išli zaopatrovac starého Kniažáka. Tria sme jim prešlapovali cestu a išli sme s něma ke Kniažakové kopance od rána až do poludňa. Šetci sme išli sňahom nad pás. Ej veru fučalo, len vízdalo a pralo (hnalo) do očí! Najpeknějšie to bolo na samém vrchu. Prindzem vám teda až ke Kniažákové kopance a pan farár povedajú: „Chlapovja, stác, jdeme zle, zmýlili sme, blúdíme. Tój je planá hruška, tój zas ten veliký dub, blízko něj mala byc chalupa, tak dve sta krokóv od něj druhá, a já něvidzím ani prvněj ani druhéj chalupy; kdze sme?“ — Já jim na to povedám: „Dobre vedzem, veď deme akorát pres Čučelovu chalupu — je celá zametaná sňahom. Vidzijú, jak je henkaj prehadzovaná cesta lopatú? Z tam odtel berú sňah a rozpúsčajú ho v izbe, aby mali čím napojic statky. Just stojíme na streše nad chlievom.“ Poobzierali sa a povedajú: „Tož teda dobre, bežce daléj!“ — Keď teda prindze taký čas a ty ochoríš, tož bež sa dac odzpovedac do Brodu bielým kňazom. Kdo ťa tam poněse, kdo ťa tam na vozu zaveze? Počta má dva dobré kvóně a němóže treba aj tri dni jet. Jako sa tam ty chceš dostac se šúrama? Veď by sa aj s tebú niekde v sňahu utopili. Len, ty mój pekný, teda telko němudruj, lebo něvieš, kedy ci možú byc pan farár dobrý.“

„Šak já ništ něpravím. Len povedám, keď něchcú Kačku s Marcinom sesobášic a povedajú mi, že němám na fare čo robic, že to nění v porjádku.“

„Čo zas prpleš? Keby bola Kačka pripísaná v matrice na tvoje jméno, to bys mohol rečnovac. Keď ju ale v matrice na sebja němáš, mosíš pekně čučac“ (mlčet).

„Keď tak, tož tak,“ povídá Jániš. „Něpopuscím. Zajtra vypravím Frantu Keňového do Picína, aby stam odtel doviedol mojho brata-lumpa, a ten mosí dac Kačce povolenie k sobášu.“

„Ej, mój, já něviem, eli ho sem len tak dostaneš. Ten ťa má aj s tvú Franckú v žalúdku až na spodku. Čul som, že vás zalievá od rána do večera páleným, jako mu tam rabúzníce.“

„To sa šetko spraví. Frantovi dobre zaplacím, a lumpovi-bratovi dám za to povolenie desiátku.“

„Prichystajce sa, pozajtraku pójdzece zas obaja Kačce za svedky.“

„Tatuško mój pěkný, já už na tu faru něpójdzem,“ ozvala se Kačka.

„Tebja sa žiadný ništ něpitá, tož sedz a pí.“

„Já něchcem.“

„Tož něchaj tak, aspoň něubudze a budú pic druzí.“

„Mój pekný Jura, ani já už za svedka něpójdzem“ — praví první svědek — „kdo by sa opicoval, keď to pan farár něchcú dovolic!“

„Já tiež něpójdzem,“ vece druhý svědok. „Aj tak mi moje hrešila, že som včiléj išol. A až sa dovie, jako sme boli privítaní, budze mi celý týdzeň vrvlac.“

Druhého dne po poledni se objevila na faře Kopaničářka s košem na zádech a rovnou do kuchyně. Dala pěkně pozdravení, sundala nůši a rozdělala koš. Usmívala se slaďounce jako kdyby byla vyhrála veliký los a pravila sestře farářově:

„Panímámo, tój něsem vašemu pantátovi pjac kokotkóv a pjac slepiček. Sú pěkné na smaženie aj na chov. Vemce si to!“

Hospodyně se zarazila. Za první nevěděla, že je to Jániška a za druhé se jí ještě nepřihodilo, aby jí byl kdo přinesl do kuchyně nějaký present. Spíše byla zvyklá, že ji chtěl kde kdo v ceně důkladně natáhnout. — Však prý je na faře tolik peněz, že je měřívají na čtvrtě. Zvláště v neděli večer prý je slyšet, jak je nabírají lopatkou, házejí do čtvrtí a sypou pak do měchů. — Stála tedy nad tímto zázrakem jako u vytržení. Nevěděla v první chvíli, co honem říci. Aby přece něco řekla, povídá: „Já nejsem panímáma, jsem svobodná a pan farář je můj bratr. Tož vidíte, že ani on není pantáta. A ostatně, máte vědět, že každý kněz je svobodný, neměl, nemá a nesmí míti žádné panímámy.“

„To je jedno,“ povídá tetka. „Pekné smažené kurence móže jesc slobodný i slobodná, pantáta i panimáma, — keď len sú. A tyto kurence sú veru ozaj pekné. Tož si jich teda, prosím vás, už len vemce a povedzce panu farárovi, že mu ich priněsla Jániška, aby už zavrel jedno oko, keď sem prindze naša Kačka pre ohlášky.“

Hospodyně odběhla k faráři a řekla mu, oč se jedná. Ten vzkázal Jánišce, ať přijde i s nůší do světnice. Jánišce se nechtělo; namítala: „Veď sme to mohly aj my dve tój spravic. Povedala som si s mojom starým, abysce aj vy na fare z toho našeho sobášu niečo mali. Keď ináč nění, mosim teda isc za panem farárom a kurence tój zatím něchám.“

Sotva, že se octla Jániška ve farářově pokoji, praví jí tento: „Mně se, milá tetko, zdá, že sháníte prkna na rakev své Kačky. Umoudřete se! Martin je vysloužený dragoun, Kačka hotové dítě. Za dva roky bude Kačka v zemi.“

„Keď ona ináč nedá! Hrozně Marcina lúbí a povedá: „Mamko, moja pěkná, len běžce na faru, zaněsce panu farárovi koš kureněc, něch sa čo skúr móžem vydac. Tak Marcina lúbím, že keď s ním budzem len štrnást dňóv sesobášená, ráda, veru, aj umrem.“

Farářovi při této lži naběhly žíly na čele a ve spáncích mu začalo bušit.

„Komu povídáte tuto lež? Je Kačka vaše vlastní dcera, či vám ji někdo podhodil?“

„Veru moja vlastnia, jak je Pán Bóh nade mnú!“

„Když je Kačka vaší vlastní dcerou, mějte k ní aspoň trochu lásky a nezabíjejte ji svou vlastní rukou. Ničit tak mladého a nevinného tvora je hřích do nebe volající.“

„Ale veď já ju mám než. Kebysme my dvaja zavreli oči, něcháme ju svetu oklúkac? Keď budce mac ráz svojho malžena, budze sa už o ňu starac a nědá jéj ublížic.“

„Jiného důvodu nemáte? Kačka mi pravila, že chcete míti v chalupě lacinou pracovní sílu a tou že má býti Martin.“

„Tak to není. Kačka ništ něvie, veď nikdo ništ takého pred ňú něpovedal. My len chceme, aby bola vydatá.“

Na vdavky má času dost až za pět let. Bude-li hodná, ženicha vždy najde. Ne nadarmo praví přísloví: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.“

„Ale čo je po priesloví! Jak je ráz už dzievka v kúce, je prespankú a my ju chceme vydac za slobodna.“

„Je to děcko.“

„Jaké dzecko? Veď je ven ze školy a móže sa vydávac. Mój starý povedal, že sú na to palagrafy.“

„Arciť, zákon to dovoluje, ale zákon předpokládá, že je to děvče sňatku schopné.“

„A naša Kača není schopná?“

„Není!“

„Prečo?“

„Umí vařit?“

„To nie.“

„Umí práti?“

„Jako ju móžem nechac prac, keď je slabá?“

„O jiných povinnostech ženy se vůbec nebudu zmiňovat. Najedli jste se oba dva blínu, či jste vypuštěni z blázince?“

„Zavru už, prosím ich, jedno oko a sesobášijú tých dvúch. Němohli bysme haňbu vystrčic hlavu ze dveří. Veď už aj školáčky za Kačku dnes pokřikovaly. A najbesnějšia z nich je ta Kurenčárova strapatá. Až prindú do školy, vydrú jéj dobre za tu piesničku.“

„Za jakou?“

„Čo zrobila na našu Kačku.“

„Kuřenčařova je přece hodné, nadané děvče.“ —

„Ej veru hodné. Kúžu s něj sedríc!“

„Mám-li ji trestat, musím přece vědět, jakou písničku na Kačku složila.“

„Jakú? No takú:

Farář se nad písničkou hlasitě rozesmál.

„Jim je to k smíchu?“, praví vyčítavě Jániška. „Já aj s Kačú sme nad tú piesničkú cébily (plakaly). Se starú Kurenčárkú sme sa skrz to včera podrely a Kačka s jejich Marinú sa aj pobily. Kačka je celá podrápaná, Marina zas má košulu rozškubanú. Ať jéj včilej její mamka kúpí druhú, má-li za čo. Šak mala len tu a chodzila v něj dva roky. Keď jéj ju stará prala, musela ju dycky obléct do svojéj.“

„Teď tomu už rozumím. Hned jsem si myslel, kde by Kačka nabrala tolik síly, aby na Marině košili roztrhala. Až půjdu do školy, musím jí donést dva lokty plátna, aby si mohla ušit druhou!“

„A zrobili by takú hlúposc?“

„Jakou hloupost? Ta písnička stojí i za tři lokty plátna. Tož vidíte, Kačka se s dětmi ještě pere a já ji mám sezdat. Není to k smíchu? Dejte Kačce pokoj, ať prožije radostné mládí. Jen ať pase dále ovce a zavrací lichvu; za ženu se nehodí. Vdáte-li ji teď, budete pozdě želet. Špendlíkem byste ji z hrobu vykutala, kdyby to šlo, ale všechno, bude marné. Nikdo vás nepolituje, naopak kde kdo vám bude to neštěstí přáti. Ani já vás nepolituji. Kačky mi bude líto, vás nikdy. Vezměte si vaše kuřata a běžte s Pánem Bohem.“

„Až sem teda prindú, tož ich, prosím ich, juž něvyháňajú. Prindze s něma aj ten mój muž z Picína — mój starý pre něho dnes poslal posla, — a dá Kačce dovolenie k sobášu. A ty kurence si, prosím ich, mohli už něchac.“

„Ničeho nevezmu, uplácet se nedám. Byl bych spoluvinníkem vašeho hříchu, hříchu z vraždy.“

„Veď já nikoho nězabíjám, ani zabic něchcem; chcem len dobré. Chcem len, aby bola Kačka vydatá, aby mala svojho malžena, čo by sa o ňu staral, keby nás něbolo. Jak ostaně ženská slobodná, něstojí za ništ. Každý si na ňu trúfá, šetci jéj ubližujú. Je jak vrána na úhore. Keď je ale vydatá, něch sa má už, jak chce, něch treba celý život chodzí s malženom pres samy koprivy, predca je to už inakšie. Jak má na hlavě kontulu, něprší jéj za krk a šetko jéj po šátku dolú sceče. Len, prosím ich, už teho hledzija, veď jim zaplacíme, čo budú chcec, něch to stóji treba aj desiátku. Tož teda s Pánom Bohom, už jich len něvyháňajú, lebo oni sa hrozně lúbija. On povedal, jak ju nědostaně, že sa ozaj zmární.“

„Běžte, tetko, běžte, nerad bych se na novo rozčiloval. V kuchyni si vemte koš i se svými kuřaty.“

*

Téhož dne ráno šel Franta Kéňóv vykonal ne právě snadnou úlohu; měl dovésti na Kopanice slaměného vdovce, Ondreje Jániše. Šel za ním do Pitína, vyzbrojen celou desítkou. Jak a nač ho má chytit, byl předem důkladně poučen. Přišed do Pitína, tázal se četných lidí, kde se zdržuje Ondřej. Konečně zvěděl, že vydobývá u nějakého rolníka řepu. — Co teď? Nebylo radno jíti za Ondřejem na pole a říci mu, oč běží. Za první by nebyl sedlák Ondřeje jen tak pustil, za druhé by byl Ondřej sotva šel. Počkal tedy na něho v dědině. Bylo asi jedenáct hodin, když jel Ondřej s fůrou řepy. Franta mu jako náhodou vběhl do cesty a podával mu ruku. Ondryš se nemohl na Frantu, — ač byli kamarádi z mládí, — hned upamatovat. Po kroji poznal, že je to Kopaničář a tu se rozumělo už samo sebou, že se s ním musel zastavit a s ním se pozhovárat.

„Jako sa máš pořád, mój pekný Ondryš? Vjac než pjatnásc rokóv som ťa už něvidzel. Som veru rád, že ťa vidzím. Mám tój dnes takú hlúpú robotu, chcem už isc domóv a stretněm sa s tebú, se svojom starým kamarádom.“

„Aj já som, veru, rád, že zas ráz vidzím od nás človeka. Němáš, mój pekný, v kešeni ništ na zaljácí mojéj nevernej malženky a toho mojho brata-zlodzeja? Porád a porád jich páleným zalievám a nie a nie jich utopic. Obúch ich mám v žaludku až na samom spodku.“

„Tój, mój pekný Ondryš, nemám ništ, ale kúpím, čo budzeš len chcec. Zajec s vozom domóv a prindzi za mnú hen do téj hospody. Tam majú piesniček, až jich predávajú! Pozri sa, mám celú desjátku. Keď ju dněs spolu prepijem a prespieváme, tiež dobre. Prišol som k něj lahko, tož ju móžem smelo propic. Prindzeš teda, mój Ondryš?“

„No bolo by, abych něprišol. Něrad něchám stác plnú. Dobre vieš, že som něbol takým. Ale včiléj mosím pic. Čo vyrobím, aj prepíjem. Pozri sa na mňa, jak som roztrhaný, ani hábóv si němóžem kúpit, šetko z jédu (ze zlosti) prepijem.“

Sotva odpřáhl koně a zavedl do stáje, běžel honem za Frantou do hospody. O jedné hodině přišel pro něho do hospody hospodář: „Ondřeji, k obědu, pojedeme do práce.“

„Obedujce sami, já dněs němám hladu.“

„Ale Ondřeji, dej si říci, máme pilno.“

„Čo ma po tom. Robota není zajác, aby ucekla.“

„Neblázni zas, Ondřeji! Jen pojď, jak se ukazuje, bude nám brzy pršet a potom můžeš sedět v hospodě, jak dlouho budeš chtít.“

„Já si v hospodze posedzím rač dnes, šak mi na prácu něnaprší.“

„To vím. Takovému boháči nikdy na práci nenaprší. Ale počkej, počkej, však ty mi přijdeš v zimě ke dveřím pro kus chleba! Ale potom tě od nich poženu.“

„Och, mój gazda, něprindzem, pójdzem podla.“

Hospodář Ondryšovi ještě ve dveřích zahrozil a šel po svých. Jak Ondryš tak Franta mlčeli. Po chvíli Franta začal: „U koho, mój pekný, slúžís?“

„Já? U žiadného. Dnes robím u jedného, zajtra u druhého, po zajtraku zas inde a tak sa živím.“

„A kdze býváš?“

„Všaje a nikdze. V zime spávám skoro každý dzen v inšéj maštali a v léce pod mesiačkom. Robím jako sa dá, žijem ode dneška do zajtraka a už to inšej, myslím, ani něbudze. Keď sa mám někedy zle a je hlad, povedám si, keby mi dal Pán Bóh aspoň telko vlády, čo bych mohol svojho brata aj s mú nevernu Franckú zabic. Až mňa to prendze, zas sa modlím, aby na mňa Pán Bóh takých myšlenek nědopúščal a zas žijem jako fták v povětrie. A jako sa máš ty, mój pekný Franta?“

„No trepem sa, trepem. Keď dá Panbičko zdravie a Panenka Marie peniazy jako třeba dnes, tož mi něscházá ništ. Dáňku mám zaplacenú, bóty mám už na zimu kúpené, halenu mám ešče dobrú, baranicu též a tož čo mi je? Pij, mój pekný Ondryško, len pij, a nalévaj si podla chuci. Než prepijem celú desjatku, to už čosi veru užíjem! No poceš nás Pán Bóh!“

Oba si ťukli a napili se. Ondryš se nedal velmi pobízet. Čím více pil, tím více se u něho dostavovala náchylnost k stesku a pak k pláči.“

„Čo temu, mój pekný Franta, povedáš, keď som už tolko rokóv jako ten Kain v písme svjatém! Veď sa musím táhac po cudzích luďoch. Som, veru, jak ten náš milý Kristus Pán — Bože mňa nětrestaj, že sa k němu prirovnávám —, kerý němal ani, kam svú bolavú hlavenku složic. A mal som pekný majetok, krásnu kopanku bez grajcara dluhu. Do dnes som mohol byc svojom pánom, keby nie mrchy človeka, mojho vlastního brata-zlodzeja. Ten loter (lotr) vetkal prsty medzi mňa a mú malženku Francku. Do mých krpcóv stúpl Jura, mój cigánský brat. Náš svjatý pokoj znivočil, domácnosc mi rozbúril, chalupu mi obrácil zhúru nohama, celý život mi otrávil. Jako som sa mal dobre, keď sme žili s Franckú ve svornosci a lásce! Ej len počkaj, počkaj, mój darebný brat, ruka božie je delšia než si myslíš. Ta ťa nandze, oj veru nandze, schvácí a zmačkne ťa, že sa budzeš jako hlísta svíjac, ale ništ ci něpomóže; shoríš v ruce božie! Tak sa mi odměnil za moje dobré. Keď mu umrela žena, porád k nám chodzil, porád že je mu teskno, kaje chodzí, tam že ju vidzí a všaje že len narieká. Najvolnějšie a najlahčie prý je mu len a len u nás. A já hlúpý som mu veril, ho ešče cešil, ho ponúkal, aby k nám len prišol. Povedám mu: ,Nězabíraj si, mój pekný, telko tú něbohú, veď máš ešče rodzinu; máš tój mňa, svojho rodného, upřímného brata, kerý ťa něopuscí, kerý ťa má tak rád, že by za tebja aj svú jedinú dušu dal. Len u nás pobuď a zas prindzi!‘ A on chodzil a chodzil a porád mu bolo teskno, až som sa temu začal sám čudovac (divit). Povedal som si, čo to? Veď tak dlúho po něbohých něželíme! Jak ho ráz do jamy zahrabem, a zalejeme mu v hospodě páleným oči (pijatyka po pohřbu = zalit mrtvému oči), je koniec, je po smutku. Živí s živými, mrtví s mrtvými! Čo pomóže to hlúpé cébení! Obudzím tím něbohého? Privedzem ho zpátky na Kopanice? Sám si povedám: ,Ej ty, Jura, si ty bílá vrána na Kopanicách, keď tak dlúho želíš své něbohé, lebo je to od tebja jakýsi figel? Dám já si na tebja ode dneška pozor!‘ — Ani něvieš, jako mi bolo, keď som na to prišol, prečo brat k nám chodzí. Zmárnic som sa chcel. Ale potom som si povedal: ,Máš len jednu dušu, a nědáš ju tomu onému!‘ Juru som domlátil toporiskom (toporem) napred Francku potom. No dobre si oba poležali. Dali ma pred súd, bol som odsudzený. Čo som v kriminále sedzel, sešli sa ci dva nanovo a Francka išla bývac k Jurovi. Prindzem já domóv, gazděny nikdě. Išol som si teda pre ňu k Jurovi. Veru, ci mi jich oba naložili! Tri dni som ležal. Až som stanul, išol som do dzedziny, a tam som sa podla zákona opil, a od toho času to už išlo se mnú s kopca. Za týdzen potom Jura vyhoral. Šandária mňa zdrapili, svjázali a odviedli na novo do kriminálu, že prý som podpálil. Za tri týdny mňa museli puscic domóv, žádný mi to němohol predca dokázac a nědokázal. Čo som mal ešče doma robic? V kopance som bol sám jak prst, a šetko zanedbané. Za to pobicie som musel moc placic, rozpredali mi na to lichvu, a ostatní som predal už sám. S peňázi som išol do sveta a len pil a pil, abych to trápenie zapil. Taká kopanica sa lahko prepije, tož aj já som ju brzo prepil. Až som už němal ani krajcaru a bol otrhaný jak ten marnotratný syn, musel som si chycic zas roboty, ale ta mňa už něcešila. Čo som zarobil, to som aj prepil a prepíjám. No šak to možná aj, mój pekný, vieš. Ale niečo predca možná něvieš. Němóžem a němóžem na Kopanice zabudnúc (zapomenout). Keď mňa ta túha po Kopanicách chytně — je to do roka dva až tri rázy, — šetko něchám a v noci běžím na Kopanice. Oblecím je sem a tam a k ránu už stojím zas na kopcu. Keď sluněčko vychádzá, obzierám sa s vrchu ešče ráz po šetkých tých kopankách, zaplačem si od srca až sa ve mně šetko otrase a zas idzem po svojoch a píjem dál.

Kelko rázy mňa čosi zahuškávalo, abych Juru i Francku zahlušil, ale dycky si povedám, že mňa to tak rohatý nahuškává. Veru, nězrobím to, veď ty jejich dušiska sú od hriechóv tak zabablané, že něstojijú ani za ranu. Jejich krvú si něbudzem svoje čisté ruky mazac. Ale prečo ci to poviedám, šak ty mój aj tak dobre sám vieš, čo a jako to bolo. Rač to zapíjem a zalejem jich obúch páleným. — Něch sá máme rádzi a poceš nás Pán Bóh! No, pij, je to z tvojho a píješ málo.“

„Ništ sa, mój Ondryš, na mňa něobzieraj, že málo píjem. Já som už dnes pil. Len píj podla chutci. Tój mám aj pagáč, zajec si, budze ci lepšie pálené šmakovac.“

Ondryš se pustil do pagáče s největší chutí. Tak pili a hovořili až do čtyř hodin. Franta pil málo, Ondryš mnoho. Franta pozoroval, že je již svrchovaný čas, aby přiměl Ondryše k pochodu. Měl oprávněnou obavu, že Ondryš spadne pod stůl, bude-li píti dále.

„Vieš ty, mój pekný Ondryš, čo? Staňme a chojme do Bojkovic.“

„Čo bych tam robil?“

„Odprovodzic mňa.“

„Na už? Šak sme ešče tu desjátku něprepili.“

„To je, veru, pravda. Ale to je tak. — Opijem-li sa tój, budzem mac na Kopanice moc daleko. Opijem-li sa ale v Bojkovicoch, mám to už domóv moc bližej.“

„Veru, máš aj pravdu. Mně zas je to jedno, opijem-li sa tój v Picíně lebo v Bojkovicoch, len keď je čo pic. Pójdzem teda do Bojkovic a tam si móžeme zas upic. Och júj, než prepijem desjátku!“

„Tož teda mój, chój!“

Vyšli ven. Ondryš si narazil klobouk na pravé ucho, zamával ve vzduchu rukama a zazpíval:

„Ondryš cicho, veď nění sme na Kopanicách,“ okřikoval kamaráda Franta.

„A čo mi po tom! Mňa sa chce akorát zpievac.

„Ondryš, někrič! Ludzia vybíhajú z chalup. Šetci němusija vedzec, že sme ožhralí. Až za dzedzinú si oba zazpieváme.“

„Co za dzedzinú? Já zpievám, keď mám chuc. Myslíš, mój, že mňa tój ešče žádný něvidzel ožhralého?“

„Šmarja, Ondryš mój, letýruj sa! Čo len tak vykriekáš? To ci povedám, že potom za svedka něpójdzem. Keď ťa někdo udá, žes chcel brata zabic, rekněm, že som ništ něčul.“

„Ej, povedz si u súdu, čo chceš. Něchs čul lebo něčul, mně je to jedno, júj, júj!“

„Keď móžeš, Ondryš, ty zpievac, móžem aj já, veru. Myslíš, že já něviem?“

„Dobre, mój Franta. Budzem teda zpievac obá.“

Drželi se kolem krku a kráčeli za zpěvu pomalu k Bojkovicím. Kopaničáři by byli o nich řekli, že Ondryš měl naloženou hodnou fůru, Franta zarovno s žebřím. K páté hodině byli v Bojkovicích a zarazili hned v první hospodě. Franta poručil čtvrťák páleného a žádal, aby mu hospodský přinesl dva pohárky. Nalili si, zvedli pohárky a Franta pronesl přípitek: „Tož teda, mój, poceš náš Pán Bóh něbeský a chraň nás macička božie!“

Oba rázem vypili. Franta začne mlaskat a povídá: „Mój, tój už vjac pic něbudzem.“

„Prečo?“, táže se udivený Ondryš.

„Prečo? Čo něcícíš, že to němá žiadné chuci? To bys mal, mój pěkný, pic pálené v Bzové!“ Franta si při tom luskl prsty a pokračoval:

„Tu hospodu v Bzové je věčná škoda minúc; tak tam majú dobré pálené! Šak pij a koštuj; toto nění ništ. Škoda za to peňázy.“

Ondryš začal ochutnávat. Nemohl nijak pochopit, proč by po tomto páleném nic nebylo. Tolik rozumu měl ale přece, aby Frantovi neodporoval a nepřišel nějak zkrátka. Proto odpověděl:

„Máš, mój, věru, aj pravdu. Je to voda.“

Na to Franta jen čekal.

„Vieš ty, mój věrný kamarád, čo? Kupme si u masara každý za tri šestky buřtu, u pekara každý za pjac krajcaróv chleba a chójme na pálené do Bzové. Po cesce to pěkně zíme a budze sa nám aj lepšiej pic. Čo na to, mój, povedáš?“

„Aj tak dobre!“ praví Ondryš.

„Dopijme to teda a chójme na masara a pekara! Peňázy máme dosc, prečo bysme něužili? Je buřt len pre pánov? Chudoba ho němóže jesc? Čo máme na tom hriešném svece? — Leda trochu teho jiedla a picia. Doraz, mój, ten pohárčok a pójdzem! No chytro!“

Ondryš dopil. Do Bzové šli dobrou hodinu. Než tam přišli, pálené se Ondryšovi z hlavy hodně vykouřilo. Obrátil se na Frantu s otázkou:

„Mňa sa, mój, pripozdává, že sa ty bojíš isc sám domov a preto mňa sebú táhneš. Isto máš ty u sebja veliké peňázy a bójíš sa isc sám pres hory.“

„Oh, nie, mój pekný Ondryš! Já a bát sa? — Koho? Čo mám špatné svedomie? Kelko rázy som išol pres ty hory sám jak prst o pól noci. Čo bych sa bál, keď som ništ zlého něurobil a ništ sebú němám. A keby mňa aj někdo v lese prepadol a chcel, abych mu dal pár tých grajcaróv, čo mám u sebja a vyzul mu boty, dal bych mu to bez bitky. Prečo bych sa pre staré boty nechal zamordovac? Tož o strach nění, abys si němyslel. Ale to vieš, že bych bol velice rád, kebys se mnú treba aj na Kopanice išol. Mohol bys u nás ostac dzeň aj dva, ale — nucic ťa němóžem. Prisám Pánu Bohu, som rád že ťa za telko rokóv ve zdravie vidzím. A ty, mój pekný, němáš radosc, že sme sa sišli a že sa tak pekně shováráme?“

„Ach, Bože mój, otče mój, jako bych němal radosc, keď vidzím, že mám tak verného kamaráda, kerý sa za mňa něstydzí! Veď ty si pěkně oďátý, máš pěkné nohavice, pěkný lajbík, pěkný klobúk, dobrú košulu, pevné krpce, — je z tebja statocný gazda; — a já idzem podla tebja otrhaný, rozdrápaný a bosý. Ani na ty hlúpé krpce si němóžem zašporovac, a jak bych ich už potreboval! — Sú mrazy, z rána je už zima a špatně sa to bez krpcóv po venku chodzí. Celý dzeň robím jako kvóň a dokel robím, je dobre. Jak nemám čo robic, idú na mňa smutné myšlienky, vyženú mňa do hospody a čo som si za dzeň vyrobil, šetko večer prepijem. Keď páru dňú prší lebo sa nědá venku pre zimu robic, idzem ode dverí ke dverom po pitanie.“

„Ej, ništ si, mój, z teho něrob, budzeš-li chcec, budzeš mac boty aj háby.“

„Čo bych něchcel? A kdo mňa to dá?“

„Že sa pítáš! Treba já.“

„A kedy?“

„Treba zajtra.“

„Ozaj?“ (opravdu).

„To sa vie.“

Zatím přišli až k samé hospodě. Vejdou dovnitř a vidí tam tři Kopaničáře. Seděli za stolem a popíjeli. Ve Frantovi hrklo. Dostal strach, aby mu tito tři nepokazili celý plán, jenž se mu až dosud nad očekávání dobře dařil. Vždyť sel pro Ondryše se strachem, netroufal, že ho na Kopanice dovede. Teď ho už má dál jak na půl cestě, je s ním až v Bzové, zbývá jen přejít za hodinu na hory a měl by ho už až na Kopanicích. Jen kdyby zde těchto tří nebylo. Nevytuší oni, proč Ondryše na Kopanice vede? — Že sem s ním kdy zabočil! Proč raděj nekoupil hodnou sklenici páleného v Bojkovicích? Byl by za ní dotáhl Ondryše až na Kopanice. — No, ať je už jakkoliv, utěkat je pozdě.

Sedl si s Ondryšem ke stolu v koutě a to tak, že byl obrácen k oněm třem Kopaničářům zády. Ondryš si ale sedl, aby na všechny dobře viděl. Franta poručil opět čtvrťák páleného, k němu dva pohárky; měl-li plno řeči v Pitíne, Bojkovicích a po cestě, zde v Bzové jako by ji byl ztratil. Oba mlčky popíjeli. Tak to trvalo asi deset minut. Ti tři Kopaničáři po jejich příchodu dali hlavy dohromady a něco si tlumeně vyprávěli. Najednou se hlavy všech tří zvedly a Joža Cibleňák prohodí přes hospodu:

„Čo sme ci, mój Franta, zrobili, že sa k nám obracáš chrbtom?“

Franta byl jako uštknut. Poposedl, obrátil se na židli na čtvrt kola a praví udiveně: „Mně? Ništ!“ — a zas si sedl do původní polohy. To popudilo Kopaničáře. Teď se zas ozval Jano Kačulják:

„Franta si povedá: Čo som včiléj já? Za tri týdny pójdem k súsedům Jánišům na hoscinu! A to ho tak nadulo, že už ani nás, svých kamarádóv, něpotřebuje a obrací sa k nám chrbtom.“

Franta sebou trhl, chopil se pohárku, dopil až na dno, rychle vstal, přistoupil ke stolu, odkudž mu byly učiněny výtky a povídá:

„Čuješ ty, mój? Já viem svojo, ty též svojo. Máš-li ty nějaký žial, je ci do řeči? Pravda nie! Já mám cosi takého na srcu, já budzem pic s Pánem Bohom též svojo, a o ostatnie sa už, mój, nestaraj!“

„Čo sa ty tak, mój pekný, prede mnú tój natriepáš, keď ci žádný ništ něrobí?“ — praví Kačulják. „Sadni si, mój, pekně k nám, něch sa móžeme šetci poshovárac, a netoč sa k nám hrbtom. Čo si prišol z Viedňa, lebo odkel, že je v tobe telko pýchy? Alebo máš ty viac majetku jak my tria? Sme my cuzáci? Nění si aj ty věru z Kopanic? Trápí-li ťa čo, pekně nám to povezd veď sme tój tria a rádzi ci dáme rady, šetci sme svojma gazdovma a tój Jura je aj v obecním výbore. A čo ty tam, Ondryš Jániš! Slúžíš u vrchnosci lebo u grófa, že sa k nám ani něhlásíš? Alebo si snad myslíš, že bysme sa za tebia haňbili, kebys k nám prisedol? To sa, mój, mýlíš! Byli inakšie pánovia jak ty a jejich roby je priviedly nie len do kriminálu, ale aj na žebrotu. Člověk sa němá pred smrcú odriekac ani šibenice. Ništ sa, ty mój, něhaňbi, chój len sem a povieš nám, jako svet idze. My tria sa doňho pre robotu němóžem dostac, a preto ništ něvíme. Ty máš na túlánie času dosc, a chodzíš ve dne v noci. Vieme my, veru, dobre, prečo sa túláš, čo zalieváš, vieme aj, že nění si vinen ty, ale mrcha ludzja; prečo bys si teda k nám něprisedol, s námi sa něpozhováral?“

Bylo těžko odolat nebo odmítnout, zvláště když Kačulják už držel v ruce pohárek páleného a volal: „Chój, mój Ondryško, a pij.“ — Nenapíti se z nabízeného pohárku páleného, toť mezi Kopaničáři strašná urážka, jež může míti v zápětí i rvačku. — Kačulják pokračoval:

„Ništ si ty, mój, němysli, že ci budzem pripomínac, jako sas mal, keďs ešče gazdoval. Veru něbudzem. Stac sa to mně, čo tobe, už bych, prisám Pánu Bohu, nežil ani já ani má roba, ani mój brat. Bol bych to zrobil tak, jak něbohý Chejda, daj mu Pán Bóh večnú slávu. Keď už vedzel na jisto, že jeho roba lúbí jednoho z uherské strany, privjázal jej pod paže najdelšie retaz, čo mal, prehodzil ho na orechu pres haluz, vytiahol milú robu tak metr do výšky, a složil pod ňú oheň. Kričala, prosila, slubovala, že už budze verná, ale on ništ. Len prikládal a zpiéval jéj o galánoch. Ale aj on špatně skončil. Keď sa k chalupe nahrnul svět, visela ona mrtvá, upálená na orechu, on zas povesený na jabloni. Tak nám to kelko rázy — keď sme už boli velcí — vyprávali naši něbohý dedko. Něbudzem ci teda, mój pekný Ondryš, vrážac na novo do srca krivák. Nie, mój. Je mi ťa lúto. Ale ništ si ze šetkého něrob. Šetko pomině jako miaso v komíně.“

Kdo byl povděčnější jako Franta! Viděl, že mu ti tři jeho plánu nezhatí. Přisedl si i s Ondryšem, kamž byl zván, a cítil se zas mezi svými. Reč se přesunula hned na dobytek a zvláště volky. — Sejde-li se pár Kopaničářů-gazdů, hned jsou ve volech, v kravách, jalůvkách, ovcích a vepřovém dobytku. Každý Kopaničář je živou matrikou hovězího dobytka na celých Kopanicích. Každý ví, jaké kdo má voly, jak jsou staré, kde je koupil, kdy je koupil, zač a od koho, jak tahají, jakou mají cenu a kolik asi váží. Kopaničáře slyšet málo kdy, že by pomlouvali; nejraději mluví o dobytku. Ten je s nimi jako srostlý.

(Není při této příležitosti možno neodbočit, a neukázati na drastickém případě, čím je Kopaničářům dobytek. Když bylo v době války už mnoho dobytka vybito, začalo se šetřit a úřady vydaly na ochranu hovězího dobytka různé výnosy. V té době přišla na Hrozének Kopaničářka a žádala po vydavateli dobytčích pasů pas na roční jalůvku, že prý s ní půjde na trh do Uh. Brodu. Bylo ošklivé podzimní počasí a bláta všude po kotníky. Vydavatel praví: „Blázníš? Jalovici přece nesmíš prodat; do pasu ti musím připsat, že je to zvíře pro chov. Řezník ji koupit nesmí, a co bys za ni ty chtěla, to ti žádný nemůže dát a ani nedá. Přivedl-li by si kdo tvou jalůvku do chléva, hned mu předpíši, aby dal některou starší krávu eráru na maso. Škoda tedy tvé cesty!“ — Ona na to: „Len mi, prosím vás, ten pas dajce! Mám tam v záložně robotu, mosím tam byc i kdyby něbolo jarmaku; a tož pójmem jalovicu sebú, aby mi na cesce něbolo tak samé smutno.“ Skutečně ji sebou vzala a poctivě ji zas dovedla zpět. Z Kopanic jsou do Brodu důkladné čtyry hodiny. Jak dlouho se asi v té slotě s jalovicí trmácela?)

Tož milí gazdovia též v hospodě ve Bzové pářili (dávali do páru) voly, volky, volečky, což jim trvalo až do deváté hodiny večer. Ondryš byl zas jednou na hodech a ve svém kopaničářském živlu. Vždyť se tak krásně shovárali, vždyť kde jaké voly přišly na přetřes. Ondryš zapomněl, že je bos, že je otrhancem, zas se viděl gazdou. Začal o svých volech, jež mu byly prodány na soudní útraty, líčil, jakou měli barvu, jak byli staří, když je koupil, zač je koupil, jak dlouho je měl, zač by jich nebyl ani „vlastnímu bratrovi“ prodal, kdyby ne toho neštěstí. Před očima mu tančily ty rozházené chalupy na vysokých kopcích, stráních a v údolích při hrčícím potoku, v duchu viděl celou tu ohromnou plochu Kopanic, větší než město Paříž. Viděl celé to ohromné prostranství, věnčené vysokými vrchy a vršky, podobajícími se skotačivým beránkům, seřáděným v ohromném kruhu. V uších mu hučela hudba smrků, buků a borovic a v to se mísilo rozverné šplouchání bystřin, pádících přes různé překážky údolím. Zřel před sebou ty bezstarostné tváře svých rodáků, každého tak spokojeného, jako kdyby mu patřilo celé Bojkovské panství i s hradem Světlovem. Slyšel stále to jejich dojímavé oslovování: mój, — ty mój, — nuž, mój pekný, — mój uprímný, — mój dobrý, — mój švarný, — mój milý, a Ondryš při tom zapomněl na svůj žal, na svou bídu, na všechno, co ho vmáčklo do prachu všednosti. Všichni mu dávali připíjet, ba i pagáča mu dali. Byli to gazdovie, on jen trhan, a žádný se za něho nestyděl, všichni s ním jednali jako s bratrem.

Čeho prý se člověk nejvíce bojí, to prý nejlépe dopadne. Tak se vedlo i Frantovi. Kdyby byl býval v té hospodě jen s Ondryšem, byl by se už moc nestaral, jak ho navnadit, aby s ním šel na Kopanice. Před těmito třemi ale byl se svou diplomacií úplně v koncích. Než i zde mu přála štěstěna.

Odbilo už devět a Kopaničáři se ještě neměli k odchodu. Hostinský pohlédne na hodiny a praví: „Chlapi, domů! Je devět, zavru a půjdu spat.“

„Pójdzece spac vy, pójdzem veru aj my,“ — praví Kačulják. „Lenže keď vy budzece už na polo vyspaný, my sa ešče budzeme po tmě drgancovac lesom. No, šetko sa zrobí, ale nic hned. Tož teda, bratia, hýbajce!“

Vstali, každý vzal do ruky hůl. Franta v té chvíli už už otvíral ústa, že pozve Ondryše na noc, když ho týž předešel:

„Čuješ, mój pekný Franta? Pól roku som už něvidzel Kopanic, němohol bych ist s tebú až k vám? Než by vyšlo slunečko nad dzedzinu, bol by som už zas na Repovém“ (Řepové — vrch mezi Hrozénkem a Bzovou).

„Ej, len chój, mój uprímný, len chój! Aj noclahy ci dám. Uscelem ci pekně na lavu za stól a budzeš spac jak gróf Lubomirský. Len chój!“

Bylo kol jedenácté před půl nocí, když přivedl Franta Ondryše do jizby. Sotvaže přišli, mrkla gazděna na Frantu a něco mu mezi dveřmi na rychlo pošeptala, pak hodila na hlavu šátek a vyšla ven. Než se vrátila spal již Ondryš na lávce spánkem spravedlivých. Donesla nějaké mužské šaty a boty, a šeptala bdícímu Frantovi:

„Máš ho do těch hábóv obléct, a za ništ ho už něpúščac. Jak prý to zajtra dobre dopadně, zaráz nám ty dve kotné (březí) ovce dajú. Starý už na faru něpójdze, aby ho pan farár zas nevyhnali. Za svedka pójdze Jano Kohútóv a ty. S Ondryšem to máš tak zrobic, aby řekl na fare, že je Kačka jeho dcera a že chce, aby sa včiléj vydala. Čuješ, mój, sprav to tak! Dve kotné ovce něnandzeme každý dzeň na cesce, — dzeciska budú mac za ne na zimu háby. A z té desjátky ci něostalo ništ? Snaďs ju celú něprepil! Starý též povedal, abych k nim prišla časne ráno pre flašu páleného. Máš Ondryšovi dac dobre upic, budze prý s ním lahčia robota.“

Sotva Ondryš ráno vstal a se pomodlil, nabídl mu Franta obnošené šaty, beranici a boty, jež byla jeho žena v noci od Jánišů přinesla. Ondryš byl všemu velmi rád, netázal se od koho vše je a nevěděl ani, jak by poděkoval. Na zimu byl tedy zaopatřen a měl po největší starosti. Posnídal se všemi domácími kapustnici a zajedl zemáky. Dobrosrdečností Frantovou byl tak dojat, že byl jak v desátém nebi. Začal Frantu z vděčnosti hladit a povídá:

„Jako rád bych sa ci, mój pekný, odvďačil, kebych len mohol a vedzel jako.“

Franta by mu byl teď rád pověděl, proč ho vlastně přivedl na Kopanice, viděl, že by byla k tomu nyní ta nejpříhodnější chvíle, nevěděl ale jak do toho a začal odkašlávat. Konečně se do toho přece pustil:

„Něurobil bys mňa, mój pekný Ondryš, niečo k vóli?“

„Šetko, brat mój, šetko. Len povedz a do ohňa pre tebja skočím. Čo móžem, šetko zrobím, keby to jak ťažké bolo. Povedz teda, čo je to.“

„Budze ci to veru, mój uprímný Ondryš, trochu ťažké; jedno ci ale poviem, něbudze ťa to koštovac ništ, len pár hlúpých slov. Povieš-li těch hlúpých pár slov na faře, dostaneš za to ešče desjátku a já dvě kotné ovce.“

„No, to som, veru, hlúpý, čo to budze. Jak to něbudze niečo ukrasc, lebo zabíjac, lebo podpálic, lebo na cigánstvo prisahac, tož to zrobim.“

„Něbudzeš sa teda na mňa, mój pekný, zlobic, keď ci uprímně poviem, čo a jako?“

„Něbudzem.“

„Podaj mi teda na to svú ruku.“

„Tój máš mú chlapskú ruku.“

„Dobrá! Keď si chlap, budzeš aj držac svojo chlapské slovo. Tož teda očúvaj! Vieš dobre, že tvój brat Jura má s tvú malženkú dzievku.“

„Potvora,“ skočil mu Ondryš do řeči a už vstával.

„Sedz, mój, len cicho a něskákaj mi do reči, veď si mi povedal, že mám mluvic.“

„Keď som to povedal, tož som to povedal a už tedy mluv o tych hriešných ludzoch, čo patrija už dávno čertovi, jak dlúho chceš.“

„Tu dzievku chcú včilej vydac a němožú pre tu jednu príčinu, že jéj schazijú roky a že Jura jej němóže dac svolenie k sobášu. A potom, ta dzievka nění zapísaná v matrice na Juru, ale na tebja.“

„Na to bych sa veru pozrel! Zaráz pójdzem na faru a opítám sa, čo a jako. Keď němám svojich dzecisk, podhozenca něpotrebujem.“

„Ale, mój, někrič, veď si mi aj ruku podal. Už’s to zabol? Na a zapij to. Krik ci ništ něpomóže, už tu dzievku zpjatky nězaženeš. Ta dzievka je ráz na svece a dosc. Keď už zapíjáš tych dvúch, zapij aj ju a budze dobre. Ta dzievka je hodná a za ništ němóže. Móžeš ty za tých dvúch?“

„To veru nie.“

„Móže teda ona za to, že ju majú a že sa bez tebja něsmie vydac?“

„To je tiež pravda.“

„Tož vidziš teda; čo máš se starýma, to je inšie a čo máš s Kačkú, to je zas inšie. Starí ci ublížili, Kačka nie, ta ťa ani nězná. Prečo bys sa teda na ňu zlobil?“

„Šak sa na ňu nězlobím, a teprv včiléj viem, prečos ma sem dovliekol.“

„Za chvílu teda pójdzem do Hrozénka na faru a keď sa ťa pan farár opítajú, dovoluješ-li, aby sa Kačka vydala, povedz len ano a už to budze šetko. Až to povieš, dostaneš za to ešče desjátku a já, že som ťa priviedol, dostaněm dve kotné ovce. Oba si pomóžem. No, je to tak ťažké?“

„Veru nění. Kačka nění má a prečo bych teda za desjátku cuzé robe něpovolil, aby sa vydala? Kebys kedy potreboval, abych ešče za desiatku dal nějaké dzievce povolenie k sobášu, len pre mňa prindzi. Kebych ale, mój, vedzel, že sa Kačka tak vydaří, jak jej mama, tak bych jej ozaj to povolenie nědal.“

K desáté hodině přišli na faru. Farář na příchozí jen pohlédl a vidí mezi nimi neznámého.

„Kdo jste? Vás jsem dosud nikdy neviděl.“

„Já som, prosím ich, Ondrej Jániš a bývám včiléj v Picíně. Odpuscija, prosím ich, že jim něboskám jejich posvecenú ruku, mám za škraňú bagu.“

„Co byste rád?“

„No, vydávám za desjátku svú podhodzenú dceru.“

„Jak jste se sem dostal?“

„Tój Franta bol pre mňa.“

„Divím se, že jste šel.“

„Jako bych, prosím ich něišol. Franta je moc pekný fták, tak mi pekúnko zpieval, že som sa za jeho zpevom až sem dotahol.“

Farář uvažoval: „Co teď? — Opět je vyhnat — či s nimi sepsat protokol a nechat vše jíti svým chodem? — Čeho dosáhnu, vyženu-li je? — Ani civilní ani církevní zákon zde neklade překážek a papírový nevěstin otec je zde, aby dal nevěstě svolení k sňatku. — Žádný z těch zákonů se netáže, je-li Kačka dítětem nebo ne. — Vše záleží teď jen na Kačce. Řekne-li, že si bere Martina dobrovolně — bude konec.“

Martin odpovídal při protokolu na všechny kladené otázky jadrně a zřetelně. Kačka? — No, jako Kačka! Jí bylo vše jedno.

„Bereš si, Kačko, Martina dobrovolně, nebo tě někdo nutí?“

„Dobrovolně.“

„Kačko, nikoho v této věci nemusíš poslouchat, ani otce ani matky. Žádný na světě nemá práva, aby tě k sňatku nutil. Řekni tedy upřímně, nutí tě vaši k tomuto kroku nebo ne?“

„Veď mňa něbili.“

„To nemusí být právě bití. Neřekli ti snad, že si ho musíš vzíti?“

„Nie.“

„Proč se tedy chceš vdávat?“

„Naši povedali, že je to lepšie, byc vdanú než slobodnú.“

„Jaký prospěch z toho budeš míti, když si vezmeš Martina?“

„Martin vybije Kurenčárovu Marinu.“

„Proč by ji bil?“

„Ona na mňa zas zrobila takú škaredú piesničku.“

„Slyšel jsem, že jsi ji za to už vybila.“

„Já ju len trochu, ale ona mňa moc, šak jej to musí Marcin šetko oplacic.“

„Slyšíš, Martine, co tě čeká? Jak ti na tvou ženu nějaké děvčisko vyplázne jazyk, budeš muset všeho nechat a jít ji — ty, starý dragoun — mezi děcka bránit. Chceš ji ještě?“

„To sa zná.“

„Nuž dobře. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Tož Kačko, má poslední otázka: Bereš si Martina dobrovolně?“

„Ano.“

„Slíbilas mu, že si ho vezmeš za muže?“

„Ešče nie, ale on si mna chce vziac. Včera mi rekol, že si mňa vezně.“

„Bylas tomu ráda?“

„No!“

„Vy, Jániši, dáváte své otcovské svolení, aby si vaše nezletilá dcera vzala za manžela přítomného Martina?“

„Ale ano; něch len zkusí čo je mjad a starí s ňú. Keby to bolo moje vlastní dzevčisko, odpásal bych remeň, vyzdvihol jej letnicu a takých bych jej narúbal, že by aj jej andzel strážný v nebi nad ňú plakal. Ale keď ju mám podhodzenú, něch sa len s Pánem Bohom vydá. Já a Franta budzeme z toho mac jen osoh“ (užitek).

„Jaký?“

Franta na něho začal mrkat a dávat znamení, aby mlčel. Ale Ondryš byl už rozjetý:

„Včera som sa chvala Bohu dobre napil, dnes som dostal háby, boty, baranicu a dostaněm včiléj ešče desjátku a Franta, len čo prindze domóv, dostane od mójho hodného brata, za to, že mňa až sem doviedol, dve kotné ovce. Už, prosím ich, móžem odeisc?“

„Hned, hned, jen to ještě musíte podepsat.“

„To, prosím ich, neumím.“

„Tak udělejte aspoň tři křížky.“

*

Následující středu přišel Martin s Kačkou na cvičení snoubenců. Pro faráře velmi těžká úloha — totiž v tomto případě. — Vykládat jim o svátosti stavu manželského? — Tak Martinovi, ano; ale Kačce, tomu dítěti? — Farář se bál, aby Kačku nějakým nevhodným slovem nepohoršil. Pomlčel tedy úplně o stavu manželském a probíral jen náboženské pravdy. Když je začal zkoušet z náboženství, nevěděl žádný nic.

„Pověz mi tedy, Martine, aspoň tajemství bolestného růžence!“

„Poslušně melduju, uměl sem to, ale čo som bol na vojně, sa mi to z hlavy vykúrilo.“

„Pověz to tedy, Kačko! Tys nebyla na vojně a opustilas teprv před chvílí školu.“

„Já to tiež něviem.“

„Kdo tedy bude u vás v postě předříkávat růženec, až budeš svou gazděnou?“

„Marcin.“

„Vždyť slyšíš, že to neumí.“

„On sa to mosí naučic.“

„Od koho, snad od tebe? Tak po lehku vás nepustím. Víte dobře, že jsem s kazatelny ne jednou, nýbrž mnohokrát ohlásil, kdo neumí bolestného růžence ať se neopováží přijít pro ohlášky. U vás neudělám výjimky. Příští středu dojděte oba odříkat růženec, a nebudete-li ho oba znáti, neoddám vás.“

Následující středu přišli tedy na faru opět. Martin ho uměl, Kačka dosud ne.

„Proč ho ani dnes neumíš?“

„Já sa ho němóžem naučic, odpusce mi ho. Naši mamka povedaly, že vám rač od sobáša zlatku pridajú, abysce mi ho len odpuscili.“

„Kdyby mi tvá matka dávala třeba i dvě skotné ovce jako Frantovi; šaty, beranici, boty a desítku jako tvému strýci, neodříkáš-li v pondělí před svatbou bezvadně bolestný růženec, neoddám tě. Rozuměla jsi?“

„Ano.“

V pondělí o deváté hodině přišla celá svatba — a přímo do kostela. Farář řekl kostelníkovi, aby mu zavolal nevěstu do sakristie. V té hrklo. Věděla, kolik udeřilo. Přišla do sakristie v plné parádě, jako každá kopaničářská nevěsta, vyšívaná od hlavy až k patě. Vlasy měla spleteny v lelík, na němž visela pestrá stuha. Od polovice hlavy dolů přes lelík jí splývalo množství stuh (pentlí) nejrůznějších barev, dosahujících až konce lelíku. Nad čelem kol hlavy až k lelíku měla připjatu šatku, vyšívanou na hrachové zrnko a svázanou v místech lelce křídly, vyšívanými rovněž na hrachové zrnko a splývajícími po obou stranách pentlení. Šatka přidržovala partu (náčelník), vykládanou skleněnými zrnky velikosti hrachu a zdobenou zrcadélky. Na místech, kde bylo pentlení připevněno k hlavě, byly všude zapíchnuty celuloidové růžičky a zrcadélka. Z party vyčnívalo bílé třepení (stříbro). Kol party byl zelený věnec z krušpánku. Na temenu hlavy byla připevněna korunka, zdobená skleněnými zrny, třepením a z ní vyčnívala kytička rozmarýny. Obojek (kolem krku) a rukávce byly vyšívány na húsenice; rovněž tak prieramky (na ramenou). Vyšívání od krku dolů, zvané „dolú prsy“ zhotoveno na trnový věnec. Živůtek nad liamcem (límcem) vyšit na kotůlku, liamec sám na řičicu. Letnice (šorec), na níž byl vyšit liamec a živůtek, byla spjata na prsou stuhou. Za stuhu byla vsunuta kytička růží s rozmarýnou. Zástěra byla celá vyšita na rúžu, srdco, struhadlo, lampu, stromek, kříž a korunu. Přes ramena měla nevěsta přehozeno prostěradlo (úvodnici). V prostřed prostěradla, po celé délce byla mriežka (mřížka) a po obou stranách vyšívání na jablúčko, na kočičí tlapku, na kozí tlapku, mezi tím rybinky (rybičky) všech možných barev.

„Kačko, odříkej tajemství bolestného růžence.“

Začala natahovat moldánky. Farář kýve vážně hlavou: „Tož ty tak? Ani teď to ještě neumíš? Víš a vědělas, co musíš a musíš umět před svatbou?“

„Viem.“

„Proč to tedy neumíš?“

„Roby mňa zaplietaly a parádzily a němala som teda na učenie času.“

„To tě zapletaly a parádily dva týdny? Teď tě zas já musím připarádit. Byla bys první nevěstou, kterou jsem sezdal bez znalosti růžence. To se ale nikdy, pokud budu farářem, nestane. Jdi domů. Až budeš umět růženec, přijď ho odříkat na faru. Dokud ho ale nebudeš umět, tož za mnou nechoď, abych tě oddal. Proč jsi, když jste teď šli s hudbou do kostela, faru minula? Myslelas, že jsem už na ten tvůj růženec zapomněl a že tě, jakmile budeš v kostele, beze všeho sezdám? Tak, má pěkná nevěsto, zatím s Bohem!“

Kačka stála jak Lotova žena a slzy velikosti hrachu jí kapaly po vyšívaném živůtku a rukávcích. Když byl už farář chvíli zmizel, stála nehybně na tomže místě a plakala. Kostelníka to začalo rozčilovat a povídá jí: „Nešklib mi tu, ufňukané děvčisko! Kdo tě má poslouchat? Tam se táhni vyšklébit ven, a uč se růženec. Dej sem kancionál, já ti to v něm najdu. Myslíš, že zde budu do poledne trčet a čekat, až to odříkáš? Až to budeš umět, přijď pro mě!“

Sebral se a šel domů. Varhaník stál u kostela. Když zvěděl, proč odešel farář a proč i teď kostelník odchází, praví:

„Já tu též nemohu čekat. Mám nabíjet Ferdovému špice do kola (varhaník byl kolářem), a už kdybych byl hotov! Potřebuje to velenutně.“ Běžel za Kačkou, jež stála zatím už za sakristií a praví jí:

„Ty ušklébenče, já jdu též domů. Až s tím tvým růžencem budeš hotova, buď pro mě přijď sama, nebo pro mě někoho pošli!“

Ministranti v sakristii osaměli, a byla jim tam dlouhá chvíle. Jakmile zmizel i kostelník, vyšli ze sakristie, obstoupili plačící nevěstu, každý začal jezditi pravicí po předloktí levé ruky, a nápodobujíce hru na housle, posměšně pobručovali ,,dú-dú, dú-dú, dúdú!“

Kačku popadl vztek. Hnala se za nejbližším, chtíc ho ztrestat. Ten uskočil. V téže chvíli ale k ní přiskočil ze zadu druhý ministrant, strhl jí s ramen prostěradlo, a drže je za jeden konec, dal se do obíhání kol kostela. Kačka arciť hned skokem za ním. Její křik pronikl otevřenými hlavními dveřmi dovnitř, takže v okamžiku byli všichni svatebčané venku. Ministrant pustil prostěradlo a ten tam do dědiny. Když svatebčané zvěděli, proč nemůže býti párek oddán, začali klet a nadávat:

„Kraj sveta němajú kresťani tak besného kňaza jako my na Kopanicách. Ani v Uhrách takého nění.“

Ženich byl tak rozkacen, že při vstupu do farářovy světnice ani nezaklepal ani nedal křesťanského pozdravení. Dveře se jen rozletěly a ženich na faře spustil hrozivě:

„Sakra himl, budze to lebo nie?“

Farář naň pohlédl, jako by vše byl přeslechl a spustil naň kopaničářským nářečím:

„Odkel ťa, mój pekný, vypuscili, že ani nevieš, jako chodzia sporjádaní ludzia do chalupy? Prišols do chlieva k lichve lebo do izby k ludziom? Zaťukals najprv na dvere? Dals kresťanské pozdravenie? Tos šetko zabol! Bež ešče ráz za dvere, pekně zatuč, daj pozdravenie jak človek, já zavolám „dál“, podzekujem ci za pozdravenie, a potom teprú sa, mój švarný, móžem pozhovárac; ale ináč, mój pekný, nie.“

Martin schládl a šel zaklepat. Až byl v pokoji, táže se ho farář:

„Co bys si přál?“

„Poslušně melduju, bol som tri roky na vojně u koňů, ale takého porjádku jako tój — — —.“

„Tak, tak, milý synku, chceš říci, pravda, žes takového pořádku ještě neviděl. To můžeš míti úplně pravdu. S takovými lidmi jako jsou Kopaničáři se po dobrotě a v laskavosti nedá zříditi nic. Jakmile vám člověk ukáže vlídnou tvář, postavili byste si ho i k dobytku, a rozkázali mu, aby vám ho pásl. Pořádku vůbec neznáte, ten vám zapáchá na tisíc honů. Bolestný růženec mi umí už každé osmileté děcko. Mohl jsem po vás žádat při cvičeni leccos, ale žádal jsem jen růženec. Umí ho Kačka? Pověz, umí ho?“

„Nie!“

„Tož, co po mně ještě chceš? Nemař času, běž a nauč ji ho. Se mnou smlouvat nebudeš, vždyť nejsme na trhu. Až ho bude umět, ať sem přijde!“

„Ale pre Boha jich prosím, už jéj to odpuscijú.“

„Rád bych, ale nesmím. Po vás by přišli druzí, třetí a čtvrtí, a ti by žádali, abych jim odpustil i dělání kříže. Už jsem zde měl i takové ženichy, že za nic nedovedli udělat ani znamení sv. kříže. Pořádek být musí a dost.“

Martin šel s nepořízenou. U kostela už nemusel ani vykládat, pod kterou podmínkou bude oddán. Tam už měly svatebčanky Kačku v práci a vtloukaly jí do hlavy růženec. Její otec stál poblíž, mlel cosi o „paragrafech“, ale na faru si netroufal. Trvalo dobré půl hodiny než se Kačka růženec naučila a odvážila se s ním na faru ke zkoušce. Po odbyté zkoušce sehnal Martin kosleníka, varhaníka a ministranty. Jelikož se už potom žádná překážka nevyskytla, byli šťastní snoubenci oddáni. Martin si po oddavkách z hluboka oddechl, jako by mu byl Bůh ví jaký kámen spadl s hlavy.

*

Za půl roku šel farář z Bojkovic a stavil se v Bzové v hospodě. Sešel se tam s novomanželem Martinem, jenž se k faráři hned hlásil. Po malém oddechu šli oba k Hrozénku. Sotvaže přišli za Bzovou, začal si Martin stěžovat:

„Verijú mi, pan farár, že som ty schody pred farú už cisíc rázóv preklnul?“

„No, no! Co pak ti ty farské schody udělaly, že máš na ně tak spadeno?“

„Lutujem a želím, že som na ně ráz stúpnul. Já som myslel, že budzem svojom gazdú a zatím som pacholkom. Starý se starú mi slubovali, že mi hneď po sobášu dajú pripísac celú kopanicu, a nědali mi pripísac ani čo by do oka padlo. Keď idzem někedy své mamce domóv něco robic, musím za každý dzeň donésc zlatku a starým ju dac. Bože mój, takých lakomcóv som ešče nevidzel; ci by si oba aj ze syrového vajca uláli. Kelko rázóv som im už povedal, čo mi pred sobášom slubovali, a oni mi na to: ,Móžeš byc rád, že sme ťa vzali na takú kopanicu. Čo ci chýbá? Němáš čo jesc?‘ — ,Mám‘ — povedám — ,ale chcem vedzec, čí som. Na vojně u gavalerie som sa naposlúchal dosc, včiléj bych rád — keď som ženatý — aspoň v chalupe porúčal‘. A starý mi povedá: ,Ty sa ešče, mój, načakáš, než budzeš porúčac. Já s mojú ešče dobre móžem, tak čo bysme kohosi poslúchali? A až něbudzem moct, je tój Kačka. Té sa dá šetko pripísac a ty budzeš pekně s ňú.‘ — Čo som to len, velebný panáčinku, zrobil? Keď som k vám prišol o ohlášky, mali sce vzac čagan a hnac mňa až za dzedzinu. Veru, ty vaše schody som už cisíc rázóv preklnul.“

„Jak jsi spokojen s Kačkou?“

„Na to sa mňa, veru, ani něpítajce! Už som si kelko rázóv povedal, že ju odbehněm a pójdzem do sveta a něch si Jánišovja svojo dzevčisko něchajú.“

„To nesmíš, Martine. Sliboval jsi dobré i zlé snášet a jí do nejdelší smrti neopouštět.“

„Keď je to ale k nesnesenie! Na čo mám Kačku? Prindze treba z paše domóv a len žaluje — ,ten mi nadával — ta na mňa vykrikovala — ta mňa bila,‘ a tak je to porád. Já sa mám porjádat s dzeciskami? Se súsedovú Marinú, tú školáčkú, sú si čo dzeň v chlupoch. Jako len Kačka vystrčí hlavu, už na ňu Marina složí nějakú piesničku; Kačka potom lecí plačúcí domóv a něchce ani hlavu vystrčic.“

„Jakou písničku zas zpívala?“

„A takú škaredú:

Kačka prišla skrz tu piesničku ale tri rázy domóv plačúcí. Treba idze len pre vodu, už na ňu vykrieká:

A to si na to zaráz zrobí notu a už na ňu vykrieká. Prečo som si ju teda vzal? Leda na zlosc. Čo s ňú? Veď ju mám načisto na ništ. Mal som sa, velebný panáčinku, na vojně zle, ale než sa tak oženic, rač som tam mohol ostac a pucovac koně dál. Vijú čo je to, slúžic u koňú? To sa nědá veru povedzec, to musí človek zkusic. Treba toto: Ked sme kelko rázov prijeli do kasárně, boli koně mokré a nohy mali zamazané až po brucho. Tak dlúho som jich mosel pucovac, až mali nohy tak čisťúčké, že mohli od rázu stúpnúc pekarovi do dzíže a cesto (těsto) promišovac. A teprú kopyta! Každý hrebík v podkove sa mosel len migotac. A kopyto moselo byc tak vymyté, že by sa z něho, velebný pán, aj oni mohli kafé napic. Povedal som si, až prindzeš domov, pekně sa oženíš, budzeš svojom pánom a budzeš, jak na inšiem svece. Než som prišol z vojny, sklúkly ten sobáš moja a Kaččina mama, a včiléj abych sa trápil. Viem já dobre, že už téj Jánišovej kopanici něbudzem povedac pane. Do smrci tam budzem pacholkom. Keď to tak rozmýšlám, celý svet mňa mrzí.“

„Co se, milý Martine, stalo, stalo se, a už se do toho musíš nějak vpravit. Čím déle budeš rozmýšlet o svém neštěstí, tím ti bude nesnesitelnější. Ber vše tak, jak to je. Čas vše mění a hojí, a není prý nikdy tak zle, aby nemohlo býti zase dobře.“

„Dobre je, velebný pán, ale pomyslijú si medzi jakýma ludzma to žijem; kde kdo na naše staré ukazuje, žádný s němá něchce ništ mac. Žádný by tam něbol tak hlúpo išol, jak já. Naši mamka vidzely len jejich velikú kopanku a tak dlúho do mňa hučaly, že aj já som bol potom jak slepý. Ej, veru, sce sa mňa na fare pítali, eli si berem kopanicu. Tak to aj bolo, bral som si kopanicu a držal som ju, jak kočku za ocas, až sa mi vysmekla a včilej mňa škrabe a hryze.“

„Povídám ti, nemysli na to, vše se časem změní.“

*

Za půldruhého roku po sobášu, povila Kačka hošíka. Kačka byla hošíkovi mamkou, ale Kaččina mamka mu byla mámou. Za pět dní byl výhradně se stravou poukázán na kravské mléko a na — mámu-babičku. Mamka-Kačka totiž vypověděla službu. Z obrysů tváře jí bylo znáti nejlépe lícní kosti; oči svítily matným leskem, na čele stály pořád krůpěje studeného potu; ruce byly teňoučké jako hůlčičky a jen koží obtažené; hlas zněl jako ozvěna odněkud po třetí odražená. Mamka-Kačka očividně schla a schla.

Právě za dvacet měsíců po jejím sňatku přišel na faru posel: „Majú ist zaopatric s Pánem Bohom Jánišovu Kačku. Rozbierali ju od pólnoci, je s ňú velice zle.“

Při večeři praví pan kaplan, jenž byl Kačku zaopatřovat: „Ta Kačka vypadá! Hrůza na ni hledět — kost a kůže! A ten její sípavý hlas — sotva ji člověk slyší. Její rodičové se na ní dopustili do nebe volajícího hříchu, že ji vehnali do sňatku. A myslíte, že se její otec, ten starý hříšník, při zaopatření nebo po něm, aspoň ukázal? Až sem už šel domů, chytla mě jedna tetka za chalupou a šeptala mi, že po dobu zaopatřování byl schovaný ve chlévě.“

Kačka vzdorovala souchotinám ku podivu dosti dlouho. Za čtyry týdny si přála, aby byla ještě jednou zaopatřena. Tentokráte šel farář. Při vstupu do kopanice proletěl zrakem všechny přítomné, než starého Jániše mezi nimi nebylo. Po zaopatřování se rozhlíží, je-li mezi přítomnými; — zase nic.

„Kde máte starého gazdu?“

„Mal, prosím ich, v Bojkovicoch jakúsi prácu, tož tam pred hodzinú išol“, praví Jániška.

Farář měl už na jazyku „netrčí ten starý hříšník zas někde ve chlévě?“, ale spolkl to.

Až vyšel z izby a šel dvorem mimo chlév, šťouchl holí do dveří, jež se otevřely; zůstal mezi ními stát a praví, doprovázející ho Jánišce: „Požehnej Pán Bůh, máte pěknou lichvu.“ A uzřev starého Jániše, krčícího se tam v koutě, praví mu:

„Ve chvíli, kdy byla vaše jediná dcera zaopatřována, jste si opravdu nemohl lepšího místa vybrat. Vy starý Juro Jániši, víte nejlépe, kam patříte.“

Za tři dny po zaopatření se dostavila na faru stará Jániška. Jen co otvírala dveře, viděl farář, co se stalo. Stará Jániška měla totiž zástěru přivázánu na ruby. (Když někdo na Kopanicích zemře, musí všechno ženské pohlaví si odvázati zástěry a obrátiti na rub na znamení smutku. Až mrtvého z chalupy vynesou, obrátí se zástěra opět na líc.)

Jániška nehořekovala, neplakala. Patřila k tomu velikému davu Kopaničářů, kteří mrtvého neželi ani neoplakávají a kteří odchod svého milého považují za nutnost, proti níž nikdo ničeho nezmůže. Ohlásila prostě úmrtí své dcery, poručila jí slavný pohřeb a povídá:

„Aspoň že mi ten chlapčok po něj ostal. Budzem mac po něj pamjátku.“

Farářem to již trhalo.

„Pravda, teď se chcete spokojit s památkou na Kačku. Kdybyste ji nebyla svévolně do sňatku vehnala, mohla jste ji míti dodnes. Nevyčítá vám svědomí, že jste příčinou její smrti?“

„Ach já není som za to (nemohu za to). Móžem za to, že sa narodzila na špatné planetě? I ona mosela ráz umríc, na slunku žiadný něshorí. A prosím ich, pan farár, keď sbierajú to naše kopaničárské vyšievanie, donesla bych im za devjac dzní jedny vyšívané šaty po Kačce (spíše než za devět dní se nesmí nic po mrtvém prodat, poněvadž prý by si pro to přišel). To by mali zaplacené od pohrebu a odslúžili by za Kačku ešče pjac omší svjatých.“

„Ne, Jániško, takových šatů ve svém domě nepotřebuji. Jen si je ponechejte, abyste měla po Kačce památku.“

Za tři dni po pohřbu přišla Jániška opět: „Prosím ich, poradijú mňa, čo mám robic?“ Marcin si vzal toho Kaččiného chlapčoka, vzal aj svoje háby a utekol od nás ku svéj mamce. Včera som bola schválně u něho pre to bábě a povedám Marcinovi:

„Len já tomu báběci rozumím, daj mi ho, a on povedá: dám, ale až mi dáce kopanicu, čo sce mi slubovali. Reku, ale Marcin, chcel bys toho chlapčoka okrasc? Veď to budze jeho kopanica po jeho mamce. On, jakýsi grobiján, otvoril dveře a zakričal na mňa: Sakra babo ven! Tak něošudzím a něokradem svojho synka, jako ty mňa. Až vám dvúm starým ďáblom hrobarja zazvoňá motykú, budze mojmu synkovi aj tak vaša kopanica patric. Naši mamka mi chlapčoka odchovajú a včiléj babo, ty moje neščestie, ven než ťa kopněm do r…! Dnes som slobodný a nie tvój pacholek. — Čo mám, prosím ich, velebný pán, robic, aby mi teho chlapčoka vrácil?“

„Jániško, nic! Martin je otec, dítě je jeho a může je svěřit, komukoliv chce.“

„A čie bola Kačka, čo?“

„Též jeho.“

„Prosím ich, predvolajú ho, něch mi to babia vrácí.“

„K tomu nemám žádného práva.“

„Zrobijú to. Dobře jim zaplacím.“

„Vy si myslíte, že svými penězi vše zmůžete a všeho dosáhnete. Každému slibujete hory doly a na konec nedáte žádnému nic. A když už musíte platit, ještě přemýšlíte, jak by vám to vyšlo kozí mezírkou.“

„A keď ho dám súdu, mosí mi dac to babie?“

„Zkuste to, zaplatíte si útraty a dítě zústane zas Martinovi. Takového soudu není na světě, jenž by v tomto případě Martinovi nakázal, aby vám dítě vydal.“

„Vijú to istě?“

„Vím, naprosto jistě.“

„Tož by bolo škoda peňázy. Keď to něpójdze ináč, dáme Marcinovi pripísac pól kopanky, a potom nám to babia snaď dá.“

„Toho vy, jak vás znám, neuděláte, protože jste až moc lakomí.“

„Veru to zrobíme. Už sme sa se starým na to domluvili, že bez toho báběte něbudzem a něbudzem.“

A tak aspoň nyní, ač pozdě, hnul se cit lidskosti v tvrdém kopaničářském srdci. Co spáchali na vlastním, jediném dítěti, chtěli odčiniti na vnoučeti. Láska k dítěti po zemřelé Kačce zvítězila nad mamonem. Martin dostal půl kopanky a stará Jániška tiskla k srdci vnouče, jež si odnášela domů.