ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jano Paták byl ve svém živlu. Měl už, jak se říká pod čepicí, a tehdy nejraději celému světu sděloval, jakým je boháčem.

„Ej, čo vy šetci, jak sce toj, kdo sa mi vyrovnáce? Kdo sce takým majetníkom jako já? Znáce moju kopanicu? Takéj nění široko daleko. Znáce moje šúry? Ani jeden z vás takých němá. A kdo z vás má takovú šikovnú robu jako já? Do roboty jak kvóň (kůň). Prindzem z Bojkovic s tuplúvkami, švacím něma o stól a len zakričím: ,Marina, než sa vrácím z oranie, potupluj mi bóty!‘ — A Marina vezme kladivo, šidlo, klínce (dřevěné kolíky) a už je v botoch, len jej kladzivo lietá. A čo vy? Kerému vie vaša roba potuplovac bóty? No mluvce! Veď povedajce!“

„Len sa tak hore něnadnášaj!“ — okřikuje ho Urban. — „Vieme, že máš pekný majetok, ale až ci Bojkovščí pánovia vezmú, čo ci prepachtovali, potom už něbudzeš takovým majetníkom.“

„Komu seberú? Mně? To nie! Až to včiléj budú predávac, kúpím si to a budze moje.“

„Ja kúpíš! Budzece to kupovac aspoň dvoja. Franta Cheja sa na to též chystá.“

„Něch sa len chystá, mé to budze. Já dám vjac.“

„On zas povedá, že dá vjac než ty.“

Za čtvrt roku prodávalo bojkovské panství na Kopanicích své enklavy, jež po tu dobu užívali Kopaničáři za malý poplatek. Byl to shon! Na každou enklavu (byly po 2 — 10 měřicích) se hnali aspoň tři sousedi, jeden přihazoval na druhého, každý chtěl býti velikým majetníkem. A když již bylo vydraženo, prodáno, teprv byli Kopaničáři, na něž se neušlo, při chuti. Chodili na správu panství do Bojkovic, psali až Pozemkové bance do Prahy (které bojkovské panství patří), že dají po měřici o pět korun více než kupitel, aby tomu kterému byl pozemek odňat, a podávajícímu více o korunu, dvě nebo tři, připsán.

O tu bídnou kamenitou kopanickou půdu, na níž se rodí ne chléb, nýbrž kámen, se hádali a rvali. Jeden druhého by byl pro kus té mizerné půdy očima probodl. Každý chtěl býti velikým majetníkem.

Jano Papák a Ferda Cheja, sousedé, stáli na bídném kusu pola a dražili. První stál opřen o motyku, druhý o sekyru. Vzali si toto nářadí z domu jen proto, aby jeden druhému nahnal strachu a zahnal chuť na přihazování. Hleděli na sebe zarputile jako kati. Kdykoli se chystal bankovní úředník vypustiti z úst osudnou větu „a po třetí!“ — ozval se vždy, na němž byla řada přihodit, „tož ešče korunu!“ Tak stáli oba sousedé dobrou hodinu, přihazujíce na sebe po koruně. Konečně zvítězil Papák. Cheja zaskřípal zuby, zamával nad hlavou sekyrou a pln vzteku pronesl:

„Oj len, abys toho pola užil ve zdravie. Já mám plnú chalupu dzecisk, bol som ho potrebnější. Len čakaj, veď ty na to pole dobre priplacíš, keďs mňa tak ožebračil.“

Nanejvýš rozčilen šel Cheja ke své chatě. Za to Jano přišel domů celý šťasten, že je majetníkem a hned dělal plány, jak pole obdělá, jak je zaplatí.

„Čo je nám?“ — praví ženě —. „Za krovom na povalu (hůře) máme modlitby, v nich tisícku a ešče dvacac pjatek! Polovičku zaplacíme teda za ráz, a až predáme na jar jalovicu, zaplacíme v záložne, čo si včiléj na pole vypoščáme.“

Ještě snad nikdy neuléhal Jano s takovými blaženými pocity jako právě ten večer. Aby nepálili drahého svítiva, šli již o sedmé hodině spat.

Byla podzimní, tmavá noc. Venku skučel listopadový ostrý vítr a ohýbal v sadě koruny mladých vysázených švestkových stromků až k zemi. Pes Ořech, věrný strážce domu, byl vichřicí tak polekán, že se zavrtal do kupy sena, stojící poblíž chalupy, a netroufal si vystrčiti ani čumáku. Vítr burácel a nepřestával.

Jano s Marinou brzy usnuli. Tak někdy k desáté hodině se probudí na peci jediné dítě, pětiletý Isidorek. Vidí oknem před chalupou všechny jejich stromy, vidí tam i vůz, brány, pluh, ba dokonce vidí viset na jabloni před oknem i tatkovu kosu. Je mu to nějak divné. Slyší též na povale jakýsi veliký praskot a hučení. Zavolá s pece:

„Taťko, čosi praščí. Čo je to? Já sa bojím.“

Jano skočí: „Marino, Ježíš Marja hore! Horíme.“ Skočí i žena, běží k peci, chytne Isidorka a už je venku. Oba vidí, že je zle, velmi zle, že na hasení, slamou kryté a dřevěné chalupy, není ani pomyšlení. Střecha stála v jednom plamenu, ba hořel už i stoh sena a stoh slámy.

Jano si zakryl oči dlaněmi, vběhl do chléva a s velikou námahou vyhnal voly, krávy a telata, nestaraje se, kam v noci zaběhnou. Žena zase postavila Isidorka na zemi, vklouzla do krmníku a snažila se vyhnat obě prasata. Příčila se, než Marína je přece jen vytlačila.

Muž se ženou se scházejí přede dveřmi. Marina zahořekuje: „Janko, Ježíš Marja, naše peniaze na povale!“

Jano skočí jako ušknut hadem. — Na ty peníze v leknutí byl úplně zapomněl. — Honem chytne žebř a staví ho zrovna přede dveřmi k otvoru na povale. Peníze má na povale zrovna za krovem zrovna nad pitvorem (síní), jenž je přehrazen od hůry chatrnými prkny. Ač Jano pro kouř nevidí, troufá si je najit, zachránit. Už stojí na povale, hmatá za hořící krov, nedbá, že už na něm hoří šaty. Co je hledal, zakymácela se celá střecha, s ohromným praskotem padla dolů, na místě, kde Jano stál, prorazila slabá, sešlá prkna povalu, a Jano se octl v pitvoře mezi hořícími latěmi, prkny a došky, odkudž zakřikl: „Šmárja! Reta!“

Marina tam honem chrstne dvě putny vody, skočí tam, a s nasazením vlastního života táhne Jana před kopanici.

Přispěchali i dva sousedé, sebrali popáleného Jana a odnesli k Bělákům do kopanice. Soused Cheja se ani neukázal.

Leží Jano u souseda Běláka na pohrádce. A leží jako Lazar, má ránu vedle rány. Těžko říci, kde není popálen. Má svlečenu kůži s čela a s obou tváří; nohy i ruce děsně popáleny, pravý bok je jedna velikánská popálenina. Podivno, že nemá vypáleny oči. Padl do pitvoru patrně tváří dolů a oči samoděčně buď zavřel nebo rukama zakryl. Bolestí sténá, naříká, řve. Aby ho popálenina tak nebolela, přinesl Bělák litrovou láhev oleje, jejž měl na mazání sečkovice a ruční mlátičky a povídá:

„Namažem ťa, mój pekný, olejom, aby sa ci to brzo zahojilo, ale napred ci to posypem trochu solú. Sól ci bolesc vyščípe, olej ci to schladzí a budze dobre.“

Vzal talíř se solí a začal mu posýpat ránu na ruce. Jano začal křičet:

„Už dosc! Strašně to ščípe, prestaň, lebo bych musel bolescú dušu vypuscic.“

Bělák nechal zasypání solí a namazal ho celého řepkovým olejem.

Ráno si poslal Jano pro kněze a dal se zaopatřit. Rovněž si poslal pro lékaře. Lékař přišel, ohledal těžce nemocného, netroufal, že by Jan vyvázl životem a proto řekl Marině, aby Jana nějak přiměla k sepsání poslední vůle.

Jano od toho okamžiku, co ho donesli k Bělákům, proklínal svého souseda a vinil ho, že ho podpálil ze msty. Teď si v hlavě srovnával, proč mu včera řekl soused, že na koupené pole bude doplácet, mnoho doplácet, proč mu po vydražení přál, aby všeho ve zdraví užil. Viděl, že přišel o vše, o všecko, i o ty peníze, jež měl v modlitební knížce za krovem. Zůstal mu jen dobytek, jejž ráno pochytali. Ale kam s ním, čím ho živit? Zima je přede dveřmi a píce do posledního stébla shořela.

Poněvadž dle lékařského posudku byla obava, že Papák na popáleninu brzy zemře, dostavil se třetího dne na kopanice okresní soudce, aby s Janem sepsal protokol. Papák řekl soudci bez obalu:

„Žádný iný mňa něpodpálil než Cheja,“ — a poukázal na okolnosti, jež předcházely požáru.

Na základě tohoto udání byl Cheja druhého dne četnictvem jat a vsazen do vyšetřovací vazby. Vyšetřování s obviněným se táhlo dosti dlouho, ale bezvýsledně. Nic určitého se mu nemohlo dokázat a také nedokázalo. Po čase byl tedy z vazby propuštěn.

Jano moc trpěl a dlouho si poležel. Z jara si postavil novou chalupu a pomalu zapomínal na bolesti, jež přestál. V srdci mu to ale vřelo. Nikdy toho veřejně neřekl. Zmínil-li se ale kdo před ním o Chejovi, zamračil se, zaskřípal zuby a šel pryč. Cheju nechtěl ani vidět, vždy a všude se mu vyhýbal. Říkal:

„Kebysme sa my dva stretli, stalo by sa neščescie. Lebo já, lebo on by to odniesol, preto mu rač vyhněm.“

Čirá náhoda tomu chtěla, že se přece kdysi setkali. Papák šel z dědiny, Cheja do ní. Střetli se na úzkém chodníku v prostřed lesa a přešli se bez pozdravení, jako by se ani neznali. Po několika kročejích se Cheja zastaví, obrátí a volá posměšně na Papáka:

„Jano, někúpil by sis pár meric pola, abys si zas po vyhorenie mohl od roboty odpočinúc? Viem o takém velkém kusu a blízko. Kebys mi dal dobré slovo, poradzil bych ci o ňom.“

Jano se na obrátce otočil. Zaťal křečovitě pěsť, zahrozil Chejovi a necítě se vztekem, zakřikl až mu v hrdle chrčelo:

„Len čo prindzeš domóv, za ráz ho kup ty. Já už mám, tož abysme teda mali oboja.“

Na novo se obrátili a každý šel svou cestou. Papák došel domů v pořádku, ne však Cheja. Když se vracel tak k 7. hodině večer na kopanice a byl asi v půli lesa, zahoukla v houští rána a Cheja se skácel na chodníku, střelen do nohou, jako podťatý strom. Tak ležel dobrou hodinu a čekal, až naň někdo přijde. Jako před rokem proklínal Papák Cheju, tak teď proklínal a obviňoval Cheja Papáka. Po hodině šel z dědiny na kopanice hoch s petrolejem a přišel na postřeleného. Raněný ho prosil, aby honem běžel do nejbližší chalupy a požádal tamější obyvatele, aby pro něj přišli.

Za krátkou dobu se dostavili chlapi, naložili Cheju na rychle zrobená nosítka a odnesli ho k jeho ženě.

Jelikož Cheja obviňoval z postřelení svého souseda Papáka, přišli četníci a Papáka odvedli. Ten se ale u soudu snažil dokázati své alibi. Podařilo se mu to dosti dobře, poněvadž v málokteré chalupě mají Kopaničáři hodiny a Jano se vykazoval, že přišel pár minut před 7. hodinou ke kopaničáři Lišťákovi na posedy (na besedu).

Šly-li Lišťákovi toho dne hodiny dobře nebo ne, nedalo se nikterak zjistit, poněvadž k nejbližším věžním hodinám do Uh. Brodu nebo do Trenčína mají kopaničáři přes čtyři hodiny, a mají-li hodiny vůbec, řídí je podle slunce.

I Cheja si poležel. Bylo by těžko říci, kdo z nich v nemoci více vytrpěl. Nezřízená touha po rodné, kamenité kopaničářské půdě je oba zaslepila a na obou se vymstila.